Ráno jsem byla násilně probuzena, abychom s přáteli mohli zajet na řemeslné trhy. Tuhle akci přímo zbožňuju! Je tam sice trochu moc lidí, ale má to svoje kouzlo. Náměstí je plné stánků s ručními výrobky, které mě odjakživa fascinovaly. Najít zde můžete skoro všechno, dřevěnými hračkami počínaje, přes korálkové náramky a tkané koberce, až po výrobky z kovu. Líbí se mi snad úplně vše.
S kámoškou jsme se rozhodly obejít nejprve vnější kruh kolem náměstí a potom se pustit do toho vnitřního. „Zcela nečekaně“ jsme to všechno nestihly, ale celkově z toho mám výtečný pocit. Mám-li říct, co mě nejvíc nadchlo, zarazím se a nakonec stejně pokrčím rameny a řeknu, že nevím. Asi všechno.
Zkusím vás trošku seznámit s tím, co jsem viděla. Posledním stánkem, který mě fakticky zaujal, byla „továrna na nesmysly“, tak to tam aspoň měli napsané. Vystaveny měli různorodé svíčky, nejprve jsem obdivovala jednoduchost a krásu „obyčejné“ vysoké bílé svíčky. Až po chvilce jsem si všimla, že nemá klasický kulatý tvar, ale na jedné straně je trochu protažená, takže při pohledu svrchu připomínala kapičku. Ale když jsem se rozhlédla kolem, mou pozornost upoutaly ostatní svíčky vysoké kolem třiceti cm ve tvaru věží. Byly nádherné! Svíčku, která má tvar věže a dokonce má tvarovaná okýnka, dvířka a jednotlivé cihličky (nebo kameny?), je opravdu velká škoda zapálit. Ale za 160 Kč se mi ji opravdu kupovat nechtělo, i když abych řekla pravdu, za takové umělecké dílo to rozhodně není špatná cena.
Pamatuju si ještě dva suprové prodavače. Vlastně tři. Tak začnu popořadě, jak jsme je potkaly. Ten první prodával přírodní mýdla, medovinu a také jste si u něj mohli udělat svíčku. Je to náš starý známý. Lépe řečeno můj. Vloni nebo možná před dvěma rokama jsme u něho totiž s kámoškou tak trošku víc nakoupily – nedokázaly jsme odolat voňavým mýdlům a on nám zadarmo dal trošku medoviny. A měl fakt dobrou. Když jsme se pak rozhodly ještě něco u něj koupit (nebo jsme se s ním jen chtěly vyfotit?), nalil nám znovu. Tentokrát nám už ráno připadal v trochu méně svěžím stavu. Že by si zase s každým ťukal?
Druhý pán byl úžasný prodavač. Hned vám řeknu proč. Nabízel prasátka s nápisem PF 2007, andělíčky a malou káču ze dřeva. Ani jedno z toho by mě asi nenapadlo koupit a ten stánek bych minula téměř bez povšimnutí. Ovšem tento starší pán bravurně dokázal zaujmout. Do všech kolemjdoucích hučel (a to doslova), jak jsou ta péefka super, protože na druhou stranu můžete napsat, co chcete, taky je můžete přidat do jakéhokoliv balíčku a jestli se vám nelíbí ta mašlička, můžete ji sundat a na to prasátko něco napsat… a tak dále. U andílků nám názorně předváděl, jak je super, že jsou ze dřeva, protože když vám spadnou (házel je celkem z výšky) ze stromečku, nic se s nimi nestane. Zato taková skleněná koule, ta vám zničí koberec a to z něj nevysajete, to si piště! No zkusili jste někdy zkombinovat dřevěné ozdoby se skleněnýma? Abych řekla pravdu, nic moc to není. A dřevěná káča? Co bych s ní asi tak dělala? Je to první a nejstarší dětská hračka, nerozbije se jako nějaký ty plasty (taky nám ukázal, z jaké výšky ji může hodit). Ale tohle by mě nijak neohromilo. Větší sranda byla, když tu káču roztočil. Opravdu to dokázal dobře. A pořád u toho kecal jak je to super a úžasný. No jo, tyhle řeči je potřeba brát trochu s rezervou, ale opravdu bylo hezký, jak se to točilo. Taky nám ukázal nějaký papír, kde měl obrázek malých dětí jak si s ní hrají a na druhé straně měl bláznivé důchodce jak kolem podobné káči křepčí. Kolemjdoucí přesvědčoval, že to chce trpělivost, zručnost a nevím kolik dalších vlastností, které je třeba u dětí rozvíjet. No nakecal toho docela dost, ale když káču roztočil, chytil papír, přesunul ji na něj a začal ji vyhazovat do vzduchu, u toho otáčet tím papírem, a ukazovat, jak by se mohla točit do rytmu různých tanců, poskakovat a podobně, to už jsme zůstaly koukat s otevřenýma pusama. Pro jistotu (asi měl dojem, že jsme málo ohromené) nám ještě ukázal, že ji dokáže roztočit i na hlavě a dokonce i na každé bankovce, kterou mu zákazníci platili, prý si tak ověřuje, jestli se neloupe barva. Stály jsme a koukaly jako u vytržení. Samozřejmě jsme si to musely zkusit. Musím se pochlubit – hned napodruhé mi to šlo dobře. Ale něco vám prozradím, mám na takové věci talent a štěstí, takže to není bůhvíjak překvapivé, i když jsem z toho měla ohromnou radost, ten pán mě nejen pochválil, ale dokonce mi i zatleskal. Trošičku problém to bylo s tím papírem, to jsem nějak nezvládla. Točilo se mi to, to jo, ale pak mi někam skočila a na štěstí ji kámoška chytla. Když už jsem u těch trapasů, nejprve jsem ji chtěla roztočit, když bych ji držela za ten vrcholek – no to by asi nešlo, na to je tam volný kroužek. A pak se mi taky podařilo vytáhnout ten provázek, kterým se roztáčí. Na štěstí byl ten pán dost šikovný a dal ho tam zpět.
A ten třetí prodavač? Ten tam vlastně na takových malých starých kamínkách dělal topinky. Stály pět korun a byly potřené sádlem s česnekem a byly fakt krutě dobrý. Nebyl to můj nápad koupit si je. Přece topinky si můžu udělat doma. No ale na kamnech asi těžko. Byl to asi spíš takovej propagační trik, protože ten pán patřil ke stánku, kde prodávali a tuším, že i předváděli třítko na česnek. Každopádně oceňuji jejich nápad, jak zpracovat použitý česnek. Tyto topinky prý byly zadarmo pro ty, kteří si ono třítko koupili.
Tak to byly tak trochu nestručně popsané řemeslné trhy. Asi je vám jasné, že tuhle akci si nemůžu nechat ujít ani příští rok, protože jsem z ní natolik nadšená, že vám tu o ní musím vyprávět. Toto už byl údajně 33. ročník a podle počtu lidí, které jsem tam viděla, mám dojem, že určitě ne poslední.
S kámoškou jsme se rozhodly obejít nejprve vnější kruh kolem náměstí a potom se pustit do toho vnitřního. „Zcela nečekaně“ jsme to všechno nestihly, ale celkově z toho mám výtečný pocit. Mám-li říct, co mě nejvíc nadchlo, zarazím se a nakonec stejně pokrčím rameny a řeknu, že nevím. Asi všechno.
Zkusím vás trošku seznámit s tím, co jsem viděla. Posledním stánkem, který mě fakticky zaujal, byla „továrna na nesmysly“, tak to tam aspoň měli napsané. Vystaveny měli různorodé svíčky, nejprve jsem obdivovala jednoduchost a krásu „obyčejné“ vysoké bílé svíčky. Až po chvilce jsem si všimla, že nemá klasický kulatý tvar, ale na jedné straně je trochu protažená, takže při pohledu svrchu připomínala kapičku. Ale když jsem se rozhlédla kolem, mou pozornost upoutaly ostatní svíčky vysoké kolem třiceti cm ve tvaru věží. Byly nádherné! Svíčku, která má tvar věže a dokonce má tvarovaná okýnka, dvířka a jednotlivé cihličky (nebo kameny?), je opravdu velká škoda zapálit. Ale za 160 Kč se mi ji opravdu kupovat nechtělo, i když abych řekla pravdu, za takové umělecké dílo to rozhodně není špatná cena.
Pamatuju si ještě dva suprové prodavače. Vlastně tři. Tak začnu popořadě, jak jsme je potkaly. Ten první prodával přírodní mýdla, medovinu a také jste si u něj mohli udělat svíčku. Je to náš starý známý. Lépe řečeno můj. Vloni nebo možná před dvěma rokama jsme u něho totiž s kámoškou tak trošku víc nakoupily – nedokázaly jsme odolat voňavým mýdlům a on nám zadarmo dal trošku medoviny. A měl fakt dobrou. Když jsme se pak rozhodly ještě něco u něj koupit (nebo jsme se s ním jen chtěly vyfotit?), nalil nám znovu. Tentokrát nám už ráno připadal v trochu méně svěžím stavu. Že by si zase s každým ťukal?
Druhý pán byl úžasný prodavač. Hned vám řeknu proč. Nabízel prasátka s nápisem PF 2007, andělíčky a malou káču ze dřeva. Ani jedno z toho by mě asi nenapadlo koupit a ten stánek bych minula téměř bez povšimnutí. Ovšem tento starší pán bravurně dokázal zaujmout. Do všech kolemjdoucích hučel (a to doslova), jak jsou ta péefka super, protože na druhou stranu můžete napsat, co chcete, taky je můžete přidat do jakéhokoliv balíčku a jestli se vám nelíbí ta mašlička, můžete ji sundat a na to prasátko něco napsat… a tak dále. U andílků nám názorně předváděl, jak je super, že jsou ze dřeva, protože když vám spadnou (házel je celkem z výšky) ze stromečku, nic se s nimi nestane. Zato taková skleněná koule, ta vám zničí koberec a to z něj nevysajete, to si piště! No zkusili jste někdy zkombinovat dřevěné ozdoby se skleněnýma? Abych řekla pravdu, nic moc to není. A dřevěná káča? Co bych s ní asi tak dělala? Je to první a nejstarší dětská hračka, nerozbije se jako nějaký ty plasty (taky nám ukázal, z jaké výšky ji může hodit). Ale tohle by mě nijak neohromilo. Větší sranda byla, když tu káču roztočil. Opravdu to dokázal dobře. A pořád u toho kecal jak je to super a úžasný. No jo, tyhle řeči je potřeba brát trochu s rezervou, ale opravdu bylo hezký, jak se to točilo. Taky nám ukázal nějaký papír, kde měl obrázek malých dětí jak si s ní hrají a na druhé straně měl bláznivé důchodce jak kolem podobné káči křepčí. Kolemjdoucí přesvědčoval, že to chce trpělivost, zručnost a nevím kolik dalších vlastností, které je třeba u dětí rozvíjet. No nakecal toho docela dost, ale když káču roztočil, chytil papír, přesunul ji na něj a začal ji vyhazovat do vzduchu, u toho otáčet tím papírem, a ukazovat, jak by se mohla točit do rytmu různých tanců, poskakovat a podobně, to už jsme zůstaly koukat s otevřenýma pusama. Pro jistotu (asi měl dojem, že jsme málo ohromené) nám ještě ukázal, že ji dokáže roztočit i na hlavě a dokonce i na každé bankovce, kterou mu zákazníci platili, prý si tak ověřuje, jestli se neloupe barva. Stály jsme a koukaly jako u vytržení. Samozřejmě jsme si to musely zkusit. Musím se pochlubit – hned napodruhé mi to šlo dobře. Ale něco vám prozradím, mám na takové věci talent a štěstí, takže to není bůhvíjak překvapivé, i když jsem z toho měla ohromnou radost, ten pán mě nejen pochválil, ale dokonce mi i zatleskal. Trošičku problém to bylo s tím papírem, to jsem nějak nezvládla. Točilo se mi to, to jo, ale pak mi někam skočila a na štěstí ji kámoška chytla. Když už jsem u těch trapasů, nejprve jsem ji chtěla roztočit, když bych ji držela za ten vrcholek – no to by asi nešlo, na to je tam volný kroužek. A pak se mi taky podařilo vytáhnout ten provázek, kterým se roztáčí. Na štěstí byl ten pán dost šikovný a dal ho tam zpět.
A ten třetí prodavač? Ten tam vlastně na takových malých starých kamínkách dělal topinky. Stály pět korun a byly potřené sádlem s česnekem a byly fakt krutě dobrý. Nebyl to můj nápad koupit si je. Přece topinky si můžu udělat doma. No ale na kamnech asi těžko. Byl to asi spíš takovej propagační trik, protože ten pán patřil ke stánku, kde prodávali a tuším, že i předváděli třítko na česnek. Každopádně oceňuji jejich nápad, jak zpracovat použitý česnek. Tyto topinky prý byly zadarmo pro ty, kteří si ono třítko koupili.
Tak to byly tak trochu nestručně popsané řemeslné trhy. Asi je vám jasné, že tuhle akci si nemůžu nechat ujít ani příští rok, protože jsem z ní natolik nadšená, že vám tu o ní musím vyprávět. Toto už byl údajně 33. ročník a podle počtu lidí, které jsem tam viděla, mám dojem, že určitě ne poslední.
2 komentáře:
Skoro bych i čekala, že si si to třítko na česnek koupíš:-))
Vážně jsem o tom uvažovala:))
Okomentovat