Osobní pohoda

Dneska byl super den. Ve škole jsem měla jen dvě hodiny, a tak jsem (asi aby mi to nechybělo) zašla na přednášku „Psychologie osobní pohody“ pořádanou Masarykovou univerzitou. Dozvěděla jsem se o tom úplnou náhodou – někde jsem uviděla leták na Týden vědy a techniky, který mě zaujal, a tak jsem si ho přečetla a rozhodla se zajít tam.

Přednášku měl celkem milý pan docent Marek Blatný. Povídal zajímavě a občas udělal i nějaký ten vtípek. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Například to, že dříve byl v psychologii poměr záporných věcí ku kladným 17:1. To mi připadalo celkem dost drsné.

Celkem mě zaujalo, že údajně jsou věřící spokojenější. Myslíte, že je to tak? A proč? Už jsem nad tím párkrát přemýšlela, protože jsem o tom už někde slyšela, ale důvod nevím. Občas mě napadá, že věřící to mají trošku jednodušší. Můžou si říct, že všechny ty problémy rozhodne Bůh, že on jim pomůže, a když to nezvládnou, určitě to tak mělo být. Takže se občas uchyluju k tomu, že si říkám, že třeba existuje něco nade mnou a to mi pomáhá – někdy mi až přijde nemožné, že bych měla tolik štěstí najednou.

Přednáška trvala jen hodinu, ale mám dojem, že jsem se dozvěděla docela dost zajímavého, i když ne přímo to, co jsem čekala – tím myslím, jak to udělat, abych byla stále, nebo aspoň dlouhodoběji v pohodě. Jeden nápad bych měla – zamilovat se. Ale chtěla jsem něco jiného, třeba něco jako byl jeden příběh ze Slepičí polévky… (jak to bylo dál si nepamatuji, poněvadž jsem jich četla trochu víc), kde chlápek říkal, že vše záleží na správném postoji. Tvrdil, že to je on, kdo si vytváří náladu. On se rozhodne, jestli bude naštvanej, že se mu to nepovedlo, nebo se z toho poučí, usměje se a půjde dál. Tuhle metodu jsem zkoušela – nemělo to sice velký úspěch, ale u menších věcí mě až překvapilo, jak se přes to dokáži přenést. Ovšem jsou věci, které jen tak lehce nezkousnu.

V téhle souvislosti bych ráda zmínila model dynamického equilibria, tuším, že se to tak jmenovalo. Chtěla jsem si o tom něco najít na netu, ale asi neumím hledat. Takže to spočívá v tom, že každý člověk má určité adaptační pásmo, ve kterém se nachází za normálních situací, tam se projevují jeho pozitivní nebo negativní nálady. Když však přijde něco neočekávaného a vyhodí ho to z jeho pásma, chvilku to trvá, než se s tím srovná, ale pak se do svého pásma opět vrátí zpět. První zlepšení po takové vyhrocenější situaci bývá po třech měsících. Studie prokazují, že tato doba platí jak u rodičů, kterým náhle zemřelo dítě, tak i u homosexuálů, kterým zemřel partner, jenž byl stižen AIDS a oni to věděli. Tohle mě osobně dosti zaujalo, protože mi připadá zvláštní, že se s tím člověk tak nějak vyrovná za stejnou dobu v případě, kdy to očekával i v případě, kdy to vůbec nemohl předvídat.

Víte, že svědomití lidé jsou více v pohodě? Pan docent nám to vysvětlil celkem logicky. Protože jsou pečliví, plní si své věci včas a tím, přichází o stres, který postihuje ty, co si všechno nechávají na poslední chvíli. Musela jsem uznat, že na tom něco je, když jsem si vzpomněla, jak nejednu věc dělám pomocí improvizace, protože jsem si ji nestihla připravit. Ale ono na tom až tak moc nezáleží, protože i když si něco připravím, stejně se to nakonec rozhodnu dělat jinak. Nevím proč, ale nejsem schopná udělat stejnou věc dvakrát.

Také nám vyprávěl o cílích. Zaujalo mě, že řekl to, na co jsem vlastní zkušeností přišla sama – člověk by neměl mít jen jeden cíl. Ale řekl jen jeden důvod proč. Konkrétně to, že když to nevyjde, je to hóóóódně špatný. Jenže nezmínil, že když to vyjde, cíl vám zmizí a tím i smysl života. A to je pak taky docela průšvih. Takže k těm cílům. Měli bychom si dávat dosažitelné. To by mě zajímalo, jak to poznám? U něčeho je to jasné, třeba určitě si nebudu plánovat, že bych chtěla být americký prezident, jak nám jako příklad uváděl. Dále bychom jich tedy měli mít víc, tak tomu rozumím. Opravdu zajímavé mi přišlo to, že často bývá cesta k cíli důležitější než cíl samotný. Ta činnost, kterou vykonáváme předtím, než něčeho dosáhneme, tak ta nás naplňuje pocitem uspokojení.

Odpověď na otázku Jak být spokojený? zněla:  

• přehodnocovat zážitky (porovnávat se s někým jiným, ostatní na tom třeba nejsou tak dobře jako my, i když my si říkáme, že jsme na tom špatně… jako příklad můžu uvést to, jak si naříkám, že mám během dvou týdnů dvě písemky, dneska jsem potkala holku, která jich během jednoho týdne má PĚT!!! Tak ta má právo si stěžovat, já ne. A najednou jsem víc v pohodě.), 
• hledat pozitivní stránky na negativních věcech (třeba to, že se mi sice prezentace moc nepovedla – popravdě to byl hroznej propadák – ale už ji mám aspoň za sebou), 
• kompenzovat nespokojenost (= mám se kde odreagovat, třeba zítra jdu do čajovny a už se fakt těším), 
• neupínat se k jednomu cíli (= nacházet štěstí ve více oblastech).

Tak doufám, že mi sem připíšete nějaký komentář – třeba co je vaším smyslem života, jak to děláte, abyste byli spokojení, jestli jste spokojení a nebo jenom jestli vás tenhle článek zaujal.