úterý 26. června 2012

Život bez hodinek

Říká se, že život bez hodinek je šťastnější. Pravdou je, že když jsem to kdysi zkoušela, bylo tomu tak. Když jsem se mohla chovat podle toho, jak se mi chtělo a nemusela se neustále řídit tím malým diktátorem na svém zápěstí. Také jsem musela všude chodit s předstihem, a tak se nestávalo, že bych něco honila na poslední chvíli. Případně jsem nevěděla, jestli jdu o jednu nebo o sedmi minut později. (Popravdě řečeno, taková informace vám je stejně k ničemu a jen jste z ní víc a víc nervózní.)

Nicméně teď už jsem bez hodinek značnou dobu, neboť se odebraly do věčných lovišť, a více méně mi pořád chybí. Nejvíc je postrádám na místech, kde bych ráda věděla, kolik asi tak může být, například abych už šla spát, i když se právě dobře bavím. To pak totiž vůbec nejsem schopná odhadnout, jak dlouho někde jsem.

Na většině veřejných míst (nádraží, náměstí, městské dopravě, čekárně u lékaře…) a jinde, kde je člověk potřebuje, (práce, u počítače…) se obvykle hodiny nachází, takže není třeba tahat se s vlastními. Abych řekla pravdu, ty svoje postrádám především kvůli estetickým důvodům. Měla jsem moc hezké netradiční hodinky a bez nich mi ruka připadá poněkud prázdná a s náramky na obou to také není ono.

I když jsem si všimla, že hodinky nosí čím dál méně lidí, jsem na ně pořád zvyklá a chtěla bych si je opět pořídit. Chci vědět, jestli mám čas. Schválně to píši takto, neboť jsem si vzpomněla, jak se kdysi jeden můj spolužák ptal jiného: „Máš čas?“ a mínil tím: povíš mi, kolik je hodin? A druhý obezřetně odpověděl: „Podle toho na co.“

čtvrtek 21. června 2012

Možná to tak mělo být

Když mě to někam zcela nesmyslně táhne, říkám si, že to snad nebyl ztracený čas, že jsem tam „měla být“, že to mělo nějaký smysl, který mi zatím uniká. Jistě, v tomto směru jsem nepochybně ovlivněna Čarodějkami, ale také vlastní zkušeností. Kolikrát jsem už udělala něco relativně nesmyslného a nakonec se ukázalo, že to bylo přesně v tu správnou dobu. Chcete příklady? Dnešní návštěva obchodu s ruskými léčivy (bylinky, mastičky, sirupy, něco jako coca-cola…). Když jsem v obchodě okouněla relativně dlouho a bylo mi to trapné, neboť jsem neměla v úmyslu si nic koupit a byla jsem jediný zákazník, přemýšlela jsem, proč tam vlastně lezu, když jsem zdravá a nic mi nechybí. Vtom mi zrak padl na chryzantémový čaj. Nejprve jsem se zaradovala, že ho znám a pak mi došel přínos téhle návštěvy. Doma mám tohoto čaje dvě krabičky a údajně pomáhá na oči a já pořád řeším, jak si zlepšit zrak – ideálně se zbavit brýlí. To mi připomíná, že když jsem opět zapomněla brýle na kreslení, kámoš poznamenal, že moje brýle jsou jako Bůh – pořád se o nich mluví, ale nikdy je nikdo neviděl.

Otázka osudu a problému „že to tak prostě mělo být“ mě zajímá už delší dobu. Někdy tomu věřím, třeba když jsou okolnosti příznivé, nebo když se naopak snažím utěšit, že to nebyla ztráta času. A jaký na to máte názor vy? Věříte, že něco tak prostě být mělo?

středa 20. června 2012

Kurz olejomalby

Asi před měsícem mi kolegyně bůhvíproč dala kurz olejomalby. Byla jsem totálně nadšená, i když si myslím, že tolik utrácet neměla. Hned jsem si tam zavolala a domluvila se, kdy bych mohla přijít. Těšila jsem se, že si vyzkouším novou techniku. Celý rok jsem chodila na kreslení tužkou, tak mě lákala možnost vyzkoušet něco nového a hlavně takového, že sama doma bych si to dovolit nemohla. Domluvila jsem se na pondělí (18. 6.), takže mi to připadalo, jako kdybych šla na své klasické kreslení.

Na papír jsem si načrtla, kde by to zhruba mělo být a vyrazila jsem. Bylo mi líto, že musím z kurzu češtiny odejít dřív, ale měla jsem to přes celé město, tak abych se tam dostala včas. Vždycky je potřeba nechat si i drobnou časovou rezervu pro případ, že bych to nemohla najít. Přesně to se taky stalo. Vystoupila jsem a nevěděla, na které ze zastávek se nacházím, neboť všechny měly stejný název. Od kruháku jsem měla jít rovně a pak doprava… problém je, když nevíte, kterou z těch ulic z kruháku máte jít. Dvě jsem vyzkoušela a zeptala se dvou lidí. Pak jsem si všimla opodál stojícího autobusu, a tak jsem vyrazila za řidičem, ten by mohl být trochu víc v obraze než „místní“. Nespletla jsem se, hned věděl, kam mě má poslat.

Do budovy jsem dorazila pět minut před začátkem kurzu. Pán na vrátnici mi řekl, kde najdu vzdělávací centrum. Kvapem jsem tam zamířila. Než jsem však stihla vzít za dveře, zavolal na mě, že tam dnes už nic není. To mě trochu zmátlo. Já tam přeci mám mít kurz. Znovu se podíval do svých papírů a opětovně mě ujistil, že buď ne dnes, nebo ne tady. Dost mě to znejistělo. Že bych zase něco popletla jako s tím ohňostrojem? Raději jsem zavolala té paní, se kterou jsem to minule řešila.

Ujistila mě, že kurz je a na místě, kde má být. Zeptala se, kde jsem já. Řekla jsem, že před budovou a tam, kde má být. Pro jistotu jsem doplnila adresu. A měly jsme jasno. Tedy ona. V tomto termínu není kurz v Brně, ale v Praze. Když jsme spolu minule volaly, ani jednu nás nenapadlo, že ta druhá mluví o jiném městě. Tak jsme se domluvily, že náhradní termín vyřídíme mailem a já se vydala do obchodu, abych si pořídila nějaké jídlo na večer a další dny.

úterý 19. června 2012

Kurz Čeština III. část

Včera jsem opět byla na kurzu češtiny. I tentokrát to byl zážitek! Znovu se mi potvrdilo, že je lepší věřit intuici, než se spoléhat na nově naučená pravidla. V rámci jejich procvičování, je totiž člověk často aplikuje i na případy, v nichž neplatí. Přibližně ve smyslu: „Něco nového jsem se naučil, tak to budu používat všude! Co na tom, že se to tam vůbec nehodí?“

Stejně tak jsem si ověřila, že nikdy (!) není vhodné říkat věty typu: "V tomhle nemůžete udělat chybu!" "Tohle snad ani nejde splést." Dle Murphyho zákona se totiž jistě najde někdo, kdo to splést může. A aby to bylo dokonalé, bude to ten nejlepší žák ze třídy. Už jsem to kdysi zažila na sobě, takže vím, že to člověka znervózní a je schopen zmotat i to, co věděl jistě. Stejně tak tomu bylo i včera. Naštěstí ne u mě. Třikrát jsme si vysvětlili jednu výjimku a stejně ji pak dotazovaná paní řekla špatně. Jenže když vám někdo řekne, že teď už to určitě řeknou všichni dobře, budete spíš očekávat, že čerstvě naučené pravidlo bude platit, než že to bude jedna z těch výjimek. No, chyba lávky.

Kurz se tedy opět vydařil, jen mě mrzí, že jsem ke konci, když se brala přísloví, musela odejít na jiný kurz, o kterém vám povím zítra.

pátek 15. června 2012

Podivné nahrazování

Všimla jsem si, že když mám nedostatek času na tvorbu, čtení, nebo cokoliv jiného… používám takového zvláštního nahrazování. Třeba když se učím na zkoušky, nebo toho mám hodně v práci a tudíž se mi nedostává času na čtení, nebo jsem příliš unavená ze studia odborných nebo jinak povinných textů, chodím se do knihovny nejen kochat, ale také si tam vybírám knihy, které si přečtu, až budu moci. Měla by to určitou logiku, pokud bych si je poznamenala a pak si je vypůjčila. Ale já si je půjčuji rovnou a pak mi doma jenom leží. Bohužel tohle není ten nejhorší případ… kniha jde vrátit i nepřečtená a zase tak moc se neděje.

Horší je, když si uprostřed zkouškového nakoupím různé příze, protože tím (asi teda, nejsem psycholog) nahrazuji potřebu háčkovat nebo plést. Přitom mám doma přízí spoustu, ale nákup materiálu na ono vysněné tvoření mě na chvíli uspokojí, jako by šlo o tvoření samotné. Zrovna tak jsem si teď pořídila pár látek v naději, že se snad brzy pustím do patchworku. Tak uvidíme.

čtvrtek 14. června 2012

Nečekaná hádanka

Když jsem jela naposledy ve vlaku, měla jsem opravdu kuriózní zážitek. Sice se mi kamarádka smála, že v mém případě to snad ani tak kuriózní není, že se mi neustále stávají různé podivné věci, či haluze, jak jsme říkali na vysoké.

Do kupé si ke mně přisedl pán s paní asi tak ve středních letech. Paní si nejprve chtěla sednout naproti mně, ale když viděla, že jsem tam měla natažené nohy, sedla si bokem, přestože jsem je sundávala. Když si spolu povídali, chlap něco bručel, asi se mu cosi nelíbilo, snažila jsem se je neposlouchat (není to slušné) a nad něčím jsem se zamyslela. Také jsem z okna zkoumala, za jak dlouho bych měla vystupovat. Když v tom se na mě chlapík obrátil, jestli se mě může na něco zeptat. Nepříliš nadšeně jsem svolila. Co asi tak může chtít?

Otázka jak dlouho si myslím, že jsou spolu, mě zaskočila naprosto nepřipravenou. Nechtěla jsem hádat, protože mi to připadalo nemožné uhodnout. Jak já to mám vědět? A taky jsem se jich nechtěla dotknout. Pán mi totiž připadal takový trochu podivín.

Chvíli jsem se vykrucovala, že to je těžké, že se to nedá poznat a lehce jsem si je studovala. V duchu jsem usoudila, že se to fakt poznat nedá. Na dvacetileté manželství nevypadali, na to se k sobě moc měli a v jednu chvíli se i trochu líbali, ale… Paní se mnou souhlasila – jak bych to měla poznat – ale pán stále dorážel a já se vykrucovala, prohlížela si je a odhadovala. V tipování věku lidí jsem naprosto levá, tak bych se nerada někoho dotkla i něčím velmi podobným. Pak pán povídá: „13 dní.“ A o chvilku později doplnil: „To ne. Dělám si legraci.“

První část věty jsme řekli skoro zároveň. Když hodil takhle příliš krátkou dobu, bylo mi jasné, že to není pravda. Na to už v sobě měli určité zábrany a „nelezli“ po sobě tolik. Ale zase ty zábrany nebyly moc velké. Poslední pohled a zhodnocení: „Tak půl roku.“

Chlapík na mě překvapeně koukal, ženská se smála. Uhodla jsem skoro přesně. Snad prý ještě o deset dní víc. Nebo osm? Teď už nevím. Samotnou mě to překvapilo. Prý jestli nedělám u policie. Ne, nevím proč. To jsem nějak nepochopila. Ale studuji neverbální komunikaci ;-ú. A za to, že jsem to uhodla tak přesně, mě obdarovali svazkem ředkviček.

středa 13. června 2012

Zákeřná čeština

Přihlásila jsem se na kurz češtiny s tím, že by se mi hodilo procvičit si některé problematické jevy. Pokládám se za někoho, kdo s mateřským jazykem nikdy problémy neměl a využíval diktátů ke zlepšení známek. Nicméně základní škola je daleko a člověk zapomíná a zapomíná. Zvláště, když se setkává s nekvalitní literaturou v podobě denního tisku nebo časopisů, často dokonce i knih, případně s velice nespisovnou a hovorovou, ale dokonce i nesprávnou mluvou v televizi i rádiu.

Do kurzu jsem se tedy přihlásila v domnění, že to bude brnkačka a já si jen opráším svoje znalosti, případně si ujasním sporné jevy, se kterými se potýkám. Konkrétně jsem někde viděla, že by nově mělo být správně jak slovo potenciální, tak i potencionální a to z toho důvodu, že to většina lidí píše špatně. Bývala správně jen první varianta. Také mám problémy s psaním jež a jenž, kdykoli a kdykoliv, případně dalších obdobných tvarů… Zpravidla netrpím obvyklými problémy – mě x mně, kam čárku a tak podobně. Zato ovšem bojuji s pomlčkou ve větách. Měla by se snad užívat obdobně jako závorka, ale čert ví.

Češtinářka snad taky.

Na první hodině nám dala celkem zabrat. Věnovali jsme se malým a velkým písmenům, koncovkám přídavných jmen, mě x mně a možná ještě něčemu dalšímu. Ukázalo se, že mám větší mezery, než jsem se domnívala, ale nebylo to tak katastrofické, jak by mohlo být, což mě celkem uklidnilo.

Pokud máte pocit, že jste na tom doopravdy dobře, zkuste si například vytvořit označení obyvatel od měst: Dobříš, Třebíč, Ostrava, Frýdek-Místek, Hradec Králové… Myslím to ve stylu Praha – pražští občané. Správné odpovědi najdete v komentářích za pár dní.

úterý 12. června 2012

Proč je tak těžké naplánovat Šumavu?

Jak už jsem zmínila dříve, ráda bych strávila dovolenou na Šumavě. Nabízí se mnoho variant kdy, kde a jak ji trávit. Mám snad jasno jen v tom, s kým tam budu a že by to mělo stát co nejméně peněz. Nejsem zrovna dvakrát organizační typ, ale se Šumavou se potýkám jako bych snad plánovala výlet na Mars vlastnoručně vyrobenou raketou.

Příčinu mi náhodou pomohla odhalit kamarádka, když jsme spolu probíraly nové starosti života s přítelem. Dlouhou dobu totiž nikoho neměla, a přestože je ráda, že se situace vyvinula tímto směrem, přiznala se, že partner představuje značnou zátěž. Abyste mě nepochopili špatně, přece jen nám ženám víc záleží na tom, jak vypadáme, když se máme sejít se svým milým (zvláště na začátku vztahu) než při setkání s kamarádkami či přáteli. Před kamarádkou se mohu objevit v teplákách a s pupínkem na bradě, před dlouholetými přáteli se mi jen těžko stane nějaké faux pas. I proto si vždy tolik užívám naše setkání – po těch letech už se nemám za co stydět. Znají mě takovou jaká jsem a kupodivu mě tak mají rádi. (Teď si říkám, jestli po tom samém náhodou netoužíme i u partnera...)

Co se týče dovolené, uvědomila jsem si, že mě v rozhodování brzdí právě to, že chci jet s partnerem. Kdyby to bylo s kamarádkou nebo přáteli, nejspíš bych také plánovala, ale podstatně méně bych si přála, aby to bylo dokonalé. Nebrala bych si to nejhezčí oblečení, voňavku, líčení… Nedělala bych si starosti s tím, jak budu vypadat v pláštěnce, nebo zda budu mít splihlé vlasy, když zmoknu. Nemusela bych tolik řešit svou fyzickou pohodu, protože přátelé mě znají, když „mám remcavou“ a taky ví, jak mě „usměrnit“. Nestarala bych se o jejich jídlo, aby se cítili dobře a podobně… i když to možná taky, ale určitě míň. Protože já naopak vím, jak usměrnit je a jejich špatná nálada má na tu moji přece jen menší vliv. Nyní se od toho snažím oprostit, abych alespoň s něčím přišla. Zkouším si představovat, že jedu jen tak s někým známým.Zatím jsem do tajů Šumavy ani zdaleka nepronikla, ale věřím, že s novým přístupem to půjde lépe.

pondělí 11. června 2012

V pravou dobu na pravém místě

Minulý týden jsme s kamarádkou chtěly vyrazit do čajovny. Nebylo zrovna dvakrát krásné počasí, a tak jsem navrhla dvě nejbližší s tím, že se trochu projdeme. Protože jsem si nebyla tak docela jistá, co by ji mohlo zaujmout, zvolila jsem Klub cestovatelů, kde nabízí i jídlo a různé další věci. 

Dala jsem si Sultánovu svačinku, což byla taková ochutnávková směska všelijakých libanonských předkrmů, a bylo to výtečné. A jako dezert jsem si pochopitelně nemohla nechat ujít fantastickou čokoládu, kterou tam dělají. Píší u ní, že je to „čokoláda ze skutečného kakaa, skutečného másla a skutečného karamelu s datlí, ořechy a kokosem“ a já jsem do ní blázen.

Milá paní čajovnice nás požádala, zda by nás mohla v 19 přemístit mimo čajový salonek, neboť tam bude probíhat promítání. Ale my jsme holky zvědavé, takže když nám bylo umožněno zůstat, rozhodly jsme se zhlédnout a poslechnout si přednášku o břišním tanci. Ukázalo se to jako výborný nápad, kdy nám příjemná paní povídala a zároveň ukazovala fotky či pouštěla videa tance se závojem, křídly, závojovými vějíři a povídala také o kombinacích břišního tance s klasickými tanci.

čtvrtek 7. června 2012

Co mi dělá radost?

  • Pohodový, kreativní a nadšený lidi.
  • Nemuset být někde na minutu přesně.
  • Moci být sama sebou, i když nejsem sama.
  • Podívat se do zoo na zvířátka.
  • Udělat si výlet!
  • Dostat od kamarádky růže za zkoušku. (Poprvé něco dostat za zkoušku. Navíc za poslední zkoušku.)
  • Když kámošku zajímá, jak se mám a co dělám, i když jde jen o nákupy v sekáčích.
  • Vidět modro-žlutýho ptáčka.
  • Jít nakupovat s kamarádkou.
  • Vejít se do šatů, když o mně prodavačka pochybovala.
  • Plánovat výlety.
  • Stihnout přednášku.
  • Zasmát se tomu, že jsem přišla do špatné místnosti a vypařit se dřív, než to bude trapné.
  • Najít si bez problémů místo v řadách pro zaměstnance, i když jdu těsně před začátkem. Užít si to privilegium.
  • Těšit se na kreslení stromů. (výzva)
  • Kreslit uhlem amarilis.
  • Toulat se městem totálně vyletněná a kašlat na to, jak se na mě kdo dívá (obdivně i pohoršeně).
  • Koupit si kvašáka.
  • Vypsat se ze všech starostí a zapomenout na ně.
  • Nápad vyhrnout si kalhoty, abych se v nich neuvařila.
  • Stihnout vlak.
  • Nádherné letní počasí koncem dubna.
  • Jít jen na chvíli do práce.
  • Mít spoustu času na snídani a čajík.
  • Dokoukat Čarodějky.
  • Utahování si z přátel, kteří vědí, že si z nich jen dělám legraci.
  • Levandulová zahrádka – těším se, až pokvete.
  • Docela úspěšný pokus o nakreslení narcisu.
  • Klid malého města.
  • Nová okna, ve kterých se mohu báječně vyhřívat.
  • Jak se odporně nezvládnutelná hromada věcí na zašití změnila pouhým poskládáním na úhlednou zvládnutelnou kupku.
  • Že uvidím a pocuchám svou kočičku.
  • Že jedu domů.
  • Naučit někoho obrázkové křížovky.
  • Zažít něco dobrodružného – luštit záhadu.
  • Plánovat s milým, co všechno bychom spolu mohli a chtěli podniknout.
  • Užít si den volna.
  • Strávit celý den se svým milým.
  • Každý den koukat na Čarodějky.
  • Pohodlná minisukně. Příjemné oblečení, které mi navíc sluší.
  • Uklizený pracovní stůl.

středa 6. června 2012

Time management jako duchovní úkol

Název tohoto článku kopíruje název knihy, kterou právě čtu kvůli přípravě skript, jež bych měla s kolegyní napsat. Kniha mě už dávno zaujala svým názvem a snad jsem i vytušila její poněkud netradiční přístup. 

Jedním z autorů je benediktinský mnich Anselm Grün, jež do problematiky plánování vnáší i trochu náboženství. Připouštím, že lidem, kteří nejsou věřícími, by se to nemuselo tak docela snadno číst, neboť sem tam vyzdvihuje náboženství až příliš. Na druhou stranu je třeba autorům přiznat jistou nestrannost a zájem i o ostatní náboženství (např. buddhismus) a zajímavým způsobem pojatý problém řízení času, resp. sebe v čase. Ačkoliv jde částečně o filozofování o tom, jak nakládat se svým životem, kniha spíše vede k zamyšlení a nabízí užitečná drobná cvičení, než že by předkládala názory autora, jimž by se měl čtenář podřídit. Ještě nejsem ani v polovině, ale knihu považuji za přínosnou a vhodnou k přečtení jako doplnění pro ty, kteří již četli mnoho a mnoho jiných klasických příruček o tomto tématu, nebo kteří nestojí o příliš "technické" pojetí. Nicméně pro vás považuji za významné či zajímavé následující dvě věci.

Okouzlující mi připadá vzpomínka jednoho z autorů na jeho dědečka, který žil ze skromného důchodu v penzionu pro seniory a svůj život komentoval větou: „Copak se mi nevede skvěle?“ Říkám si, že bych si tuto otázku také měla alespoň občas klást.

A druhou věcí, která mě nadchla a zaujala, je praktický tip navrhující vedení deníčku, seznamu nebo jakkoliv tomu budete říkat, kam si každý den napíšete věci, které vám udělaly radost. 

O takový seznam už se nějakou dobu snažím na základě čtení Šťastného blogu, kde jsem se s ním setkala a moc se mi líbil. Samozřejmě že nyní po delší době to již značně zanedbávám a rozhodně si nic nepíši každý den, ale sem tam mě to popadne a poznamenám si až pět věcí najednou. Když se můj seznam velmi a velmi rozrůstá, jednou za čas si ho proberu a vytřídím věci, které bych mohla cíleně dělat, abych se potěšila, když mi třeba někdy bude smutno.

Autoři této knihy jdou podle mě trochu zbytečně moc do hloubky – ono by vám to došlo už při pouhém zpětném přečtení vlastního seznamu – a doporučují zaznamenat si ke každému bodu i stupeň spokojenosti, kdy desítka značí mimořádnou radost. Díky takovémuto seznamu objevíte, z čeho čerpáte radost a štěstí. Správně připomínají, že větší štěstí vám obvykle nepřinese více věcí, ale například sociální kontakt s lidmi.

Co se týče seznamu toho, co vám přináší radost, připadá mi vhodný zejména proto, že když nad tím přemýšlíte, vidíte spousty a spousty nádherných věcí, které vás těší. Když dumám nad tím, co bych si dnes mohla poznačit jako něco, co mi udělalo radost, hned si vybavím fialový kosatec, který se vyjímá ve váze jako by to snad byla japonská ikebana. Jak mě bavilo kreslit si buddhistického „hladového ducha“, který má obrovské břicho, malá ústa a krk, a tak se nikdy nemůže nasytit. Jak jsem si usmyslela, že se jej pokusím nakreslit méně lidského – spíš jako příšeru, kterou má být, a už se nemůžu dočkat, až to budu moci realizovat. Jak se mi toto čínské zpodobnění našich nenasytných tužeb doopravdy líbí a připadá mi výstižné. Psaní tohoto seznamu mi znovu přináší radost, neboť si vzpomínám a znovu vybavuji věci, které mě ten den potěšily. Jenom je smutné, když si na nic takového nevzpomenete. Na druhou stranu to znamená, že byste se měli sebrat a hned si něčím udělat radost. V mém případě třeba milovaným čajem.

úterý 5. června 2012

Velký jarní úklid

Trochu se zpožděním jsem se pustila do „velkého jarního úklidu“. Teď jsem si na něj totiž konečně našla čas. Ne, že by mi ubylo povinností a zábavy, ale uhasily se „požáry“, tedy věci, které nesnesly odklad. Samozřejmě, že svou péčí o uklizený a útulný domov pravděpodobně vytvářím nové požáry, které mě pak budou opět stresovat, ale někdy se to udělat musí, že?

Můj úklid přesahuje svou velikostí i ten jarní, neboť jde spíše o to, že chci zredukovat množství svých věcí… ne na nezbytné minimum, jak si namlouvám, ale na přijatelnou úroveň. Po letech sbírání, shromažďování a skladování všeho možného, už je na čase si připustit, že prostory nejsou nafukovací. S přibývajícím věkem (to zní jako bych byla nějaká stařešina) si začínám víc a víc připouštět, že některé nákupy vůbec nebyly dobrý nápad. Že i když jsem ty bílé mrkváče skoro nikdy neměla na sobě, už si je ani na sebe nevezmu, neboť jsem se v nich viděla v zrcadle a připadám si jako ředkev. Navíc mě škrtí kolem kotníků a už vůbec nejsou v módě.

Ačkoliv nerada likviduji vzpomínky a řídím se dle hesla: Vyhodit to můžeš vždycky, už pomalu přišel čas přiznat si, že do učebnice dějepisu ze střední školy se už doopravdy nikdy nepodívám. Když budu něco potřebovat vědět, nahlédnu do encyklopedie nebo nějaké jiné krásné knihy a ne do té nejhorší, jakou jsem kdy viděla. U knih k tomu navíc přistupuje ta potíž, že vyhodit knihu do sběru mi připadá téměř tak zločinné jako vykrást kostel. Knihy jsou pro mě posvátné. (Tedy pokud vypadají jako knihy svou úpravou i obsahem.)

Abych se víc motivovala do vyhazování, třídění a dalších úmorných prací, připomněla jsem si, že nejspíš v různých zákoutích skříní, krabic a zásuvek objevím lecjaké poklady z dob dávno minulých. Z legrace tomu říkám „vymetení černých děr“. Nevím jak vám, ale mně se rozhodně věci ztrácí. Dokonce i v místech, kde prostě nemají kam. Vůbec například netuším, kam zmizel špunt z termoláhve, kdysi dávno mnou ušitá sukně a nebo zelená košile z výprodeje, kterou jsem s oblibou nosila „na doma“ a jsem v ní před x lety vyfocená u vánočního stromku.

Možná si myslíte, jak je uklízení jednoduchá záležitost – přiznávám, setkala jsem se se spoustou lidí, kteří nemají nejmenší problém s vyhozením pohlednice, která jim přišla před týdnem. Netuším, jak to dělají. Možná jim na tom nezáleží a ukládají si vzpomínky, možná ani o pohledy nestojí… já si schovávám všechny milostné dopisy i dávno minulých lásek, ale také pohlednice a dopisy od kamarádek nebo náhodných známých z postcrossingu. Je pro mě zatěžko vyhodit sešit z přírodovědy z šesté třídy, v němž jsem dost nešikovně zakreslila veverku a želvu, které jsme probírali. Stejně se nedokáži rozloučit se zchlupatělým a parádu už dávno nedělajícím jakoby zrzavým tlustým svetrem, který mě dokáže kdykoliv spolehlivě ochránit před nepřízní počasí. A podobné je to v mém životě s mnoha věcmi.

Jak už jsem říkala, s přibývajícím věkem člověk moudří (mám pocit, že to jde naštěstí celkem rychle), a tak už se ani nesnažím říkat si, že tyhle milované věci vyhodím, když už nevypadají tak, jak by měly. Vím, že to neudělám, tak nač něco předstírat. Musím zlikvidovat ty, na kterých mi záleží méně a také už dosloužily, například onen dějepis.

Setkala jsem se se dvěma velice zajímavými knihami zabývajícími se úklidem a pořádkem. První jsem četla již dávno a napsala ji Julie Morgenstern. Opravdu se mi líbil její přístup k uklízení. Šla na to systematicky a vůbec to nebrala jako samozřejmost. Kniha se jmenovala Jak si udělat pořádek doma, v kanceláři a v osobním životě. S jejím přístupem vás seznámím v některém z dalších článků, ale osobně vám doporučuji její přečtení, i když třeba s pořádkem problémy nemáte. Mým původním záměrem bylo zjistit, jak přistupuje k time managementu, o který se zajímám.

Druhou knihu jsem si v náhlém popudu koupila sama, což je samo o sobě dost neobvyklé, neboť nemám ve zvyku si domů pořizovat knihy právě z toho důvodu, že je pro mě těžké je vyhodit a v knihovnách o ně obvykle není zájem. S antikvariáty také nemám zkušenost, že by měly velkou poptávku. Kniha Zbavte se nepořádku od Karen Kingstonové se zabývá pořádkem a úklidem z trochu jiného pohledu. Nahlíží na nepořádek jako na problémy v duševní rovině. V podstatě vypovídá to stejné, co jsem se nyní dočetla v knize Time management jako duchovní úkol. „Na uklizený pracovní stůl je radost pohledět. Vnější pořádek je blahodárný pro duši.“ A kdybych měla vyzdvihnout to nejdůležitější, co jsem zpozorovala i u sebe: „Vnější pořádek přispívá k vnitřnímu řádu člověka. Pořádek přispívá i k naší dobré náladě. Pokud je vnějšek v pořádku i naše nitro zaujímá postoj radosti a vděčnosti.“

pátek 1. června 2012

Až jednou budu mít čas

V minulém článku jsem zmínila, že bych chtěla udělat deset věcí ze seznamu „Až jednou budu mít čas“. Tento seznam jsem začala psát v létě roku 2009, kdy jsem četla fantastickou knihu o time managementu od Hyruma W. Smithe 10 přírodních zákonů managementu času a života. Autor v ní uvádí, že na svých kurzech vyzývá účastníky, aby napsali třeba jen 5 věcí, do kterých by se velice rádi pustili, ale nyní na ně není čas.

Na tomto místě bych vás také ráda vyzvala, abyste si napsali nebo si aspoň promysleli, do čeho byste se pustili, kdyby byl čas. Věnujte tomu chvilku pozornosti dříve, než budete číst dál. Možností je spousta a moc vám nevěřím, když mi budete tvrdit, že nic takového nemáte. Pokud je to pravda, jste skutečně šťastní a výjimeční lidé. Ale většina ostatních by vzala děti na výlet, upletla si svetr, napsala knihu, malovala jako dřív, chodila na zajímavé kurzy, více se stýkala s přáteli a chodila na večírky, pořídila si zahrádku nebo zvířátko… jen kdyby byl čas.

Nyní jsem na podobnou větu narazila v jiné knize - Time management jako duchovní úkol. Přístup autora je jiný, nicméně výsledek téměř stejný. Ať už jste napsali nebo vymysleli cokoliv, co byste udělali, kdybyste měli více času, tak

A) se to nikdy nestane, neboť času nikdy více mít nebudete a navždy budete litovat, že jste se k tomu nedostali (pokud to ovšem za něco stálo). Problém totiž není v čase, ale ve vás.
B) nemáte problém s časem, ale s tím že se vám nechce. Správně byste měli říct, že nemáte chuť tuto činnost dělat, nebo se této věci věnovat.

Nuže, to by byla teoretická, nicméně velice pravdivá část tohoto článku a teď bych se ráda vrátila k sobě – doufám, že s tím, co jste se dozvěděli, hodláte něco dělat. Pokud nevíte co, nezoufejte, v dalších článcích se k oblasti time managementu opět vrátím, neboť je to moje milované téma, které má se štěstím společného mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Co se týče mého seznamu, obsahuje kolem sta položek, i když vím, že by to takto být nemělo a správně by ani neměl existovat. Nicméně pro mě je tento postup velice přínosný, neboť se nejprve mohu pustit do psaní všeho, co bych ráda udělala, kdyby bylo více času – vlastně je to tak trochu brainstorming – a následně se rozhodnout, zda platí varianta A nebo B. Jinými slovy, zda se nevěnuji činnosti, kterou považuji za důležitou, které bych se věnovat měla a opravdu to vnímám jako ztrátu, že si na ni nejsem schopná najít čas – např. to již několikrát v různých článcích zmiňované vídání se s přáteli, nebo se této činnosti vyhýbám a ve skutečnosti se mi ji dělat nechce a dělala bych ji jen v případě, že bych měla víc času a nebylo by zbytí. Kdoví, třeba by se i tak našel důvod ji nedělat. Může to být například činnost, kterou ode mě očekává někdo jiný a já ji považuji za zbytečnou. Zrovna mě nic nenapadá.

Těch deset činností, které bych chtěla udělat, jsem zatím ještě nevymyslela, ale nabízí se například strávit den v knihovně, ušít si kabelku (chce to i dávku odvahy), uplést si pléd na léto…