Trochu se zpožděním jsem se pustila do „velkého jarního úklidu“. Teď jsem si na něj totiž konečně našla čas. Ne, že by mi ubylo povinností a zábavy, ale uhasily se „požáry“, tedy věci, které nesnesly odklad. Samozřejmě, že svou péčí o uklizený a útulný domov pravděpodobně vytvářím nové požáry, které mě pak budou opět stresovat, ale někdy se to udělat musí, že?
Můj úklid přesahuje svou velikostí i ten jarní, neboť jde spíše o to, že chci zredukovat množství svých věcí… ne na nezbytné minimum, jak si namlouvám, ale na přijatelnou úroveň. Po letech sbírání, shromažďování a skladování všeho možného, už je na čase si připustit, že prostory nejsou nafukovací. S přibývajícím věkem (to zní jako bych byla nějaká stařešina) si začínám víc a víc připouštět, že některé nákupy vůbec nebyly dobrý nápad. Že i když jsem ty bílé mrkváče skoro nikdy neměla na sobě, už si je ani na sebe nevezmu, neboť jsem se v nich viděla v zrcadle a připadám si jako ředkev. Navíc mě škrtí kolem kotníků a už vůbec nejsou v módě.
Ačkoliv nerada likviduji vzpomínky a řídím se dle hesla: Vyhodit to můžeš vždycky, už pomalu přišel čas přiznat si, že do učebnice dějepisu ze střední školy se už doopravdy nikdy nepodívám. Když budu něco potřebovat vědět, nahlédnu do encyklopedie nebo nějaké jiné krásné knihy a ne do té nejhorší, jakou jsem kdy viděla. U knih k tomu navíc přistupuje ta potíž, že vyhodit knihu do sběru mi připadá téměř tak zločinné jako vykrást kostel. Knihy jsou pro mě posvátné. (Tedy pokud vypadají jako knihy svou úpravou i obsahem.)
Abych se víc motivovala do vyhazování, třídění a dalších úmorných prací, připomněla jsem si, že nejspíš v různých zákoutích skříní, krabic a zásuvek objevím lecjaké poklady z dob dávno minulých. Z legrace tomu říkám „vymetení černých děr“. Nevím jak vám, ale mně se rozhodně věci ztrácí. Dokonce i v místech, kde prostě nemají kam. Vůbec například netuším, kam zmizel špunt z termoláhve, kdysi dávno mnou ušitá sukně a nebo zelená košile z výprodeje, kterou jsem s oblibou nosila „na doma“ a jsem v ní před x lety vyfocená u vánočního stromku.
Možná si myslíte, jak je uklízení jednoduchá záležitost – přiznávám, setkala jsem se se spoustou lidí, kteří nemají nejmenší problém s vyhozením pohlednice, která jim přišla před týdnem. Netuším, jak to dělají. Možná jim na tom nezáleží a ukládají si vzpomínky, možná ani o pohledy nestojí… já si schovávám všechny milostné dopisy i dávno minulých lásek, ale také pohlednice a dopisy od kamarádek nebo náhodných známých z postcrossingu. Je pro mě zatěžko vyhodit sešit z přírodovědy z šesté třídy, v němž jsem dost nešikovně zakreslila veverku a želvu, které jsme probírali. Stejně se nedokáži rozloučit se zchlupatělým a parádu už dávno nedělajícím jakoby zrzavým tlustým svetrem, který mě dokáže kdykoliv spolehlivě ochránit před nepřízní počasí. A podobné je to v mém životě s mnoha věcmi.
Jak už jsem říkala, s přibývajícím věkem člověk moudří (mám pocit, že to jde naštěstí celkem rychle), a tak už se ani nesnažím říkat si, že tyhle milované věci vyhodím, když už nevypadají tak, jak by měly. Vím, že to neudělám, tak nač něco předstírat. Musím zlikvidovat ty, na kterých mi záleží méně a také už dosloužily, například onen dějepis.
Setkala jsem se se dvěma velice zajímavými knihami zabývajícími se úklidem a pořádkem. První jsem četla již dávno a napsala ji Julie Morgenstern. Opravdu se mi líbil její přístup k uklízení. Šla na to systematicky a vůbec to nebrala jako samozřejmost. Kniha se jmenovala Jak si udělat pořádek doma, v kanceláři a v osobním životě. S jejím přístupem vás seznámím v některém z dalších článků, ale osobně vám doporučuji její přečtení, i když třeba s pořádkem problémy nemáte. Mým původním záměrem bylo zjistit, jak přistupuje k time managementu, o který se zajímám.
Druhou knihu jsem si v náhlém popudu koupila sama, což je samo o sobě dost neobvyklé, neboť nemám ve zvyku si domů pořizovat knihy právě z toho důvodu, že je pro mě těžké je vyhodit a v knihovnách o ně obvykle není zájem. S antikvariáty také nemám zkušenost, že by měly velkou poptávku. Kniha Zbavte se nepořádku od Karen Kingstonové se zabývá pořádkem a úklidem z trochu jiného pohledu. Nahlíží na nepořádek jako na problémy v duševní rovině. V podstatě vypovídá to stejné, co jsem se nyní dočetla v knize Time management jako duchovní úkol. „Na uklizený pracovní stůl je radost pohledět. Vnější pořádek je blahodárný pro duši.“ A kdybych měla vyzdvihnout to nejdůležitější, co jsem zpozorovala i u sebe: „Vnější pořádek přispívá k vnitřnímu řádu člověka. Pořádek přispívá i k naší dobré náladě. Pokud je vnějšek v pořádku i naše nitro zaujímá postoj radosti a vděčnosti.“
Můj úklid přesahuje svou velikostí i ten jarní, neboť jde spíše o to, že chci zredukovat množství svých věcí… ne na nezbytné minimum, jak si namlouvám, ale na přijatelnou úroveň. Po letech sbírání, shromažďování a skladování všeho možného, už je na čase si připustit, že prostory nejsou nafukovací. S přibývajícím věkem (to zní jako bych byla nějaká stařešina) si začínám víc a víc připouštět, že některé nákupy vůbec nebyly dobrý nápad. Že i když jsem ty bílé mrkváče skoro nikdy neměla na sobě, už si je ani na sebe nevezmu, neboť jsem se v nich viděla v zrcadle a připadám si jako ředkev. Navíc mě škrtí kolem kotníků a už vůbec nejsou v módě.
Ačkoliv nerada likviduji vzpomínky a řídím se dle hesla: Vyhodit to můžeš vždycky, už pomalu přišel čas přiznat si, že do učebnice dějepisu ze střední školy se už doopravdy nikdy nepodívám. Když budu něco potřebovat vědět, nahlédnu do encyklopedie nebo nějaké jiné krásné knihy a ne do té nejhorší, jakou jsem kdy viděla. U knih k tomu navíc přistupuje ta potíž, že vyhodit knihu do sběru mi připadá téměř tak zločinné jako vykrást kostel. Knihy jsou pro mě posvátné. (Tedy pokud vypadají jako knihy svou úpravou i obsahem.)
Abych se víc motivovala do vyhazování, třídění a dalších úmorných prací, připomněla jsem si, že nejspíš v různých zákoutích skříní, krabic a zásuvek objevím lecjaké poklady z dob dávno minulých. Z legrace tomu říkám „vymetení černých děr“. Nevím jak vám, ale mně se rozhodně věci ztrácí. Dokonce i v místech, kde prostě nemají kam. Vůbec například netuším, kam zmizel špunt z termoláhve, kdysi dávno mnou ušitá sukně a nebo zelená košile z výprodeje, kterou jsem s oblibou nosila „na doma“ a jsem v ní před x lety vyfocená u vánočního stromku.
Možná si myslíte, jak je uklízení jednoduchá záležitost – přiznávám, setkala jsem se se spoustou lidí, kteří nemají nejmenší problém s vyhozením pohlednice, která jim přišla před týdnem. Netuším, jak to dělají. Možná jim na tom nezáleží a ukládají si vzpomínky, možná ani o pohledy nestojí… já si schovávám všechny milostné dopisy i dávno minulých lásek, ale také pohlednice a dopisy od kamarádek nebo náhodných známých z postcrossingu. Je pro mě zatěžko vyhodit sešit z přírodovědy z šesté třídy, v němž jsem dost nešikovně zakreslila veverku a želvu, které jsme probírali. Stejně se nedokáži rozloučit se zchlupatělým a parádu už dávno nedělajícím jakoby zrzavým tlustým svetrem, který mě dokáže kdykoliv spolehlivě ochránit před nepřízní počasí. A podobné je to v mém životě s mnoha věcmi.
Jak už jsem říkala, s přibývajícím věkem člověk moudří (mám pocit, že to jde naštěstí celkem rychle), a tak už se ani nesnažím říkat si, že tyhle milované věci vyhodím, když už nevypadají tak, jak by měly. Vím, že to neudělám, tak nač něco předstírat. Musím zlikvidovat ty, na kterých mi záleží méně a také už dosloužily, například onen dějepis.
Setkala jsem se se dvěma velice zajímavými knihami zabývajícími se úklidem a pořádkem. První jsem četla již dávno a napsala ji Julie Morgenstern. Opravdu se mi líbil její přístup k uklízení. Šla na to systematicky a vůbec to nebrala jako samozřejmost. Kniha se jmenovala Jak si udělat pořádek doma, v kanceláři a v osobním životě. S jejím přístupem vás seznámím v některém z dalších článků, ale osobně vám doporučuji její přečtení, i když třeba s pořádkem problémy nemáte. Mým původním záměrem bylo zjistit, jak přistupuje k time managementu, o který se zajímám.
Druhou knihu jsem si v náhlém popudu koupila sama, což je samo o sobě dost neobvyklé, neboť nemám ve zvyku si domů pořizovat knihy právě z toho důvodu, že je pro mě těžké je vyhodit a v knihovnách o ně obvykle není zájem. S antikvariáty také nemám zkušenost, že by měly velkou poptávku. Kniha Zbavte se nepořádku od Karen Kingstonové se zabývá pořádkem a úklidem z trochu jiného pohledu. Nahlíží na nepořádek jako na problémy v duševní rovině. V podstatě vypovídá to stejné, co jsem se nyní dočetla v knize Time management jako duchovní úkol. „Na uklizený pracovní stůl je radost pohledět. Vnější pořádek je blahodárný pro duši.“ A kdybych měla vyzdvihnout to nejdůležitější, co jsem zpozorovala i u sebe: „Vnější pořádek přispívá k vnitřnímu řádu člověka. Pořádek přispívá i k naší dobré náladě. Pokud je vnějšek v pořádku i naše nitro zaujímá postoj radosti a vděčnosti.“
Žádné komentáře:
Okomentovat