Jak už jsem zmínila dříve, ráda bych strávila dovolenou na Šumavě. Nabízí se mnoho variant kdy, kde a jak ji trávit. Mám snad jasno jen v tom, s kým tam budu a že by to mělo stát co nejméně peněz. Nejsem zrovna dvakrát organizační typ, ale se Šumavou se potýkám jako bych snad plánovala výlet na Mars vlastnoručně vyrobenou raketou.
Příčinu mi náhodou pomohla odhalit kamarádka, když jsme spolu probíraly nové starosti života s přítelem. Dlouhou dobu totiž nikoho neměla, a přestože je ráda, že se situace vyvinula tímto směrem, přiznala se, že partner představuje značnou zátěž. Abyste mě nepochopili špatně, přece jen nám ženám víc záleží na tom, jak vypadáme, když se máme sejít se svým milým (zvláště na začátku vztahu) než při setkání s kamarádkami či přáteli. Před kamarádkou se mohu objevit v teplákách a s pupínkem na bradě, před dlouholetými přáteli se mi jen těžko stane nějaké faux pas. I proto si vždy tolik užívám naše setkání – po těch letech už se nemám za co stydět. Znají mě takovou jaká jsem a kupodivu mě tak mají rádi. (Teď si říkám, jestli po tom samém náhodou netoužíme i u partnera...)
Co se týče dovolené, uvědomila jsem si, že mě v rozhodování brzdí právě to, že chci jet s partnerem. Kdyby to bylo s kamarádkou nebo přáteli, nejspíš bych také plánovala, ale podstatně méně bych si přála, aby to bylo dokonalé. Nebrala bych si to nejhezčí oblečení, voňavku, líčení… Nedělala bych si starosti s tím, jak budu vypadat v pláštěnce, nebo zda budu mít splihlé vlasy, když zmoknu. Nemusela bych tolik řešit svou fyzickou pohodu, protože přátelé mě znají, když „mám remcavou“ a taky ví, jak mě „usměrnit“. Nestarala bych se o jejich jídlo, aby se cítili dobře a podobně… i když to možná taky, ale určitě míň. Protože já naopak vím, jak usměrnit je a jejich špatná nálada má na tu moji přece jen menší vliv. Nyní se od toho snažím oprostit, abych alespoň s něčím přišla. Zkouším si představovat, že jedu jen tak s někým známým.Zatím jsem do tajů Šumavy ani zdaleka nepronikla, ale věřím, že s novým přístupem to půjde lépe.
Příčinu mi náhodou pomohla odhalit kamarádka, když jsme spolu probíraly nové starosti života s přítelem. Dlouhou dobu totiž nikoho neměla, a přestože je ráda, že se situace vyvinula tímto směrem, přiznala se, že partner představuje značnou zátěž. Abyste mě nepochopili špatně, přece jen nám ženám víc záleží na tom, jak vypadáme, když se máme sejít se svým milým (zvláště na začátku vztahu) než při setkání s kamarádkami či přáteli. Před kamarádkou se mohu objevit v teplákách a s pupínkem na bradě, před dlouholetými přáteli se mi jen těžko stane nějaké faux pas. I proto si vždy tolik užívám naše setkání – po těch letech už se nemám za co stydět. Znají mě takovou jaká jsem a kupodivu mě tak mají rádi. (Teď si říkám, jestli po tom samém náhodou netoužíme i u partnera...)
Co se týče dovolené, uvědomila jsem si, že mě v rozhodování brzdí právě to, že chci jet s partnerem. Kdyby to bylo s kamarádkou nebo přáteli, nejspíš bych také plánovala, ale podstatně méně bych si přála, aby to bylo dokonalé. Nebrala bych si to nejhezčí oblečení, voňavku, líčení… Nedělala bych si starosti s tím, jak budu vypadat v pláštěnce, nebo zda budu mít splihlé vlasy, když zmoknu. Nemusela bych tolik řešit svou fyzickou pohodu, protože přátelé mě znají, když „mám remcavou“ a taky ví, jak mě „usměrnit“. Nestarala bych se o jejich jídlo, aby se cítili dobře a podobně… i když to možná taky, ale určitě míň. Protože já naopak vím, jak usměrnit je a jejich špatná nálada má na tu moji přece jen menší vliv. Nyní se od toho snažím oprostit, abych alespoň s něčím přišla. Zkouším si představovat, že jedu jen tak s někým známým.Zatím jsem do tajů Šumavy ani zdaleka nepronikla, ale věřím, že s novým přístupem to půjde lépe.
Žádné komentáře:
Okomentovat