Staňte se začátečníkem

Ve stánku jsem dnes narazila na Kreativ, takový ten časopis s nejrůznějším tvořením, kde vás nabádají nejen zkrášlovat a vyzdobovat domov (renovace skříně ve stylu Shabby Schick), ale taky zaplevelovat nejrůznějším uměleckým i méněuměleckým bordelem (vyšívané mandaly, obrázky malované inkoustem, pletené roláčky pro čajové konvičky atd.). No a mimo jiné jsem v aktuálním čísle nalezla něco jako malý deníček nabádající k tomu, abyste vyzkoušeli něco nového. Ale ne jen tak ledajkou maličkost, jako to tu různě zkouším já. Ale rovnou abyste se do něčeho pustili. Abyste si užili, že jste naprostý začátečník v něčem, co jste třeba vždycky chtěli vyzkoušet. A pak jste v průběhu deníčku byly konfrontováni s otázkami typu: Co se mi nejvíc povedlo? Co jsem se dozvěděl zajímavého? Ale taky něco jako Kde jsem udělal chybu? Kde jsem šlápl opravdu vedle?

Samozřejmě jsem se do toho hned zakoukala a říkala si, jak by bylo krásné si takovou věc pořídit. A vyplnit. Ideálně už před lety. Třeba v oblasti pletení. Jaká by to dnes byla legrace! Sice se nepovažuji za mistra, ale v podstatě asi tak trochu jsem. Je dost možné, že toho vím a umím víc než moje babička, i když nám upletla několikery svetry. Pamatuji si jen ty šíleně růžové. Které jsme ale stejně milovaly!

Přemýšlela jsem nad tím, že to vůbec není špatný nápad. Teda ten deník samozřejmě jo – flákám i ten svůj sedmiletý i počítačový, natož kdybych si pořídila ještě třetí. Ale pár oblastí, se kterými bych mohla začít, by se našlo. A jak jste na tom vy? Do čeho byste se mohli pustit?  

Nemusí to být světová úroveň. Jde o to, aby se člověk rozvíjel, posouval a taky trénoval mozek a vlastní sebeúctu navzdory nezdarům.

Koza v očekávání

So 26. března 2022

Na dnešek jsme si naplánovali výlet na Říp se zastávkou pro pivo v Ctiněvsi. Samozřejmě jsme měli v úmyslu zase vyvenčit Princeznu, i když se minule tvářila, že výlety absolvuje ona kvůli nám. Před odjezdem jsme ještě nakrmili sebe a šli krmit zvířata a nachystat na večer seno do jeslí do chlíva.

Líza pepř-sůl nechtěla z chlíva. Myslela jsem, že se bojí psa, ale pak přišla ke kolečku se senem a nehrnula se k žrádlu, ani k chlebu, a to obvykle bývá jednou z nejrychlejších. Zdálo se mi to divné, a tak jsem ji pozorovala. Pak jsem si všimla, že jí u zadku visí nějaký divný krvavých chrchel. Nešel mi sundat, tak jsem běžela za manželem, co to jako je a jestli koza nebude rodit. 

Mou domněnku potvrdil. Jedná se o otevírání porodních cest, ale může to trvat klidně den a půl. Tak jsme se rozhodli, že nikam na výlet nepojedeme, abychom byli při tom, kdyby se něco dělo.

Začala jsem se těšit na kozí miminko, ale řešili jsme, jak to uděláme s mlékem, když porod dobře dopadne. Na rozdíl od hnědé Lízy totiž nemá tato nalitá vemena. Prý by tam tak tři deci odhadem mohla mít, ale co když bude mít víc kůzlátek. Třeba tři podle toho, jak je tlustá. Vloni jich bylo pět!

Mám-li být klidná, potřebuji krizový scénář. Ten zařídil manžel. Nejdřív zjistil možnosti od kamarádky zootechničky: vykašlat se na nějaké ředění kravského mléka vodou („a modlit se, jestli se to posere nebo neposere“) a koupit mléčnou náhradu („sušák“) cca 200 Kč/kg. Je lepší to mít a třeba dokrmovat. Hned jsem si psala, že se ideálně dokrmuje každé tři hodiny. A taky jsem chtěla telefon na někoho, kdo mi pomůže v případě potřeby. Hrozilo totiž, že najednou povolají manžela (vystudovaného zootechnika) do práce a já tu zůstanu sama (vystudovaný ekonom).

Celý den jsme pozorovali kozu, já mezitím natírala, manžel zedničil, takže jsme se snažili pohybovat venku nejen kvůli koze, ale taky proto, že bylo opravdu nádherně slunečno a teplo. Dokonce jsem byla v kraťasech!

Kozu jsme na chvíli vyhnali ven, aby se protáhla. Ale neměla se ani k žrádlu, ani k ničemu dalšímu, takže jsme ji zase pustili dovnitř a nechali ostatní zvířátka (kozy a beránka) nocovat venku pod střechou. Mělo být snad 5°C. 

Pokračování najdete v článku Jak to dopadlo s kozou.

Vyklízeli jsme špajz

Mixér

Na statku se děje všechno možné. Kromě toho, že chováme zvířátka (a plánujeme další: osvěčená i nová) a pěstujeme rostlinky (opět se můžete těšit na nové pokusy), snažíme se trochu opravovat či kultivovat nebo renovovat ostávačku, tedy obytnou část našeho hospodářství. Pro dnešní použití je totiž tak lehce nevhodná. Občas nás trápí chybějící chodba, která sice zbytečně bere teplo, ale obvykle se v ní ukládají boty, kabáty, deštníky, či kočárek. 

Podobně je na tom náš špajz, spižírna nebo komůrka. Už jsem se o nich dříve zmiňovala. Jedné se vlastně o dvě samostatné jednotky. Tedy, samostatná je jen jedna – komůrka. Ta se sice nachází v obytné budově, ale přístupná je pouze zvenku. Někdy v budoucnu bych jí ráda věnovala celý článek, možná i několik, ale samozřejmě by bylo dobré, kdyby tou dobou vypadala trochu jinak než teď. 

Stejná situace je u špajzu, který se nachází přímo uvnitř domu. Je to miniaturní místnůstka s oknem, dvěma regály polic a starým mrazákem, který někdo začal používat jako skříň. Zdá se mi až neuvěřitelné, že se ho podařilo protlačit skrz dveře. 

Tak tahle místnost by teď měla projít opravou – vážně už potřebuje oškrábat a vymalovat. A taky jí jistě prospěla čistka, kterou manžel provedl na nejrůznějším vybavení od vařeček, přes cedníky po zavařeniny, které jsme přestěhovali do již zmiňované komůrky.

Mimo jiné byl v pozůstalosti nalezen mixér, který nás okouzlil svými srandovními barvami. S politováním jsme zjistili, že je stále ještě funkční. Takže jeho odeslání „do věčných lovišť“ bylo nad naše síly.

Nákup přes Košík

Jednou z věcí, kterou jsem nedávno vyzkoušela vůbec poprvé, byl nákup na Košíku s dovážkou jídla. Ukázalo se, že je to překvapivě snadné a příjemné. Navíc přijeli dva chlapíci a ochotně mi pomohli s nákupem až na místo určení. Smutné je akorát to, že podle nějaké legislativy nemohou znovu použít papírové tašky, ve kterých vám nákup přinesli. Snad prý kvůli Covidu nebo co.

Kromě Košíku jsem v posledním půlroce vyzkoušela i jiné služby. Objednávala jsem do práce nějaké občerstvení na poradu a zjistila jsem, že Dáme jídlo nebo podobné služby jsou celkem fajn. Můžete si vymyslet, téměř na poslední chvíli, zda si dáte bagetu, sushi nebo pizzu. 

No, zrovna s tou pizzou se to moc nevydařilo. Tu objednávala kolegyně na můj popud. Samozřejmě, že jsem jí řekla, že má každou objednat jinou, jenže dodavatel byl tak mizerný, že to moc nešlo poznat. Sýrová byla stejně prázdná jako salámová! Ještě jsme vzpomínali na Martina, kterak nás u sebe na kolaudačce pohostil svou vlastní domácí pizzou, jejíž okraje poctivě potíral česnekem s olivákem. To byla jiná!

Ale abych neskončila tak negativisticky a mimo téma. Pobavilo mě (a přiznám se, že i potěšilo), že mi po prvním nákupu na Košíku zavolala paní, která se ptala, jestli bylo vše v pořádku, jestli jsem byla spokojená a jestli si u nich objednám znovu. A že mi na nově vytvořený účet připisuje nějaké kredity, díky nimž budu mít příště slevu. Jo a v první objednávce jsem dostala jako dárek Lindt čokoládovou kuličku. Šikovný marketing, ne?

Zahradnická otázka umístění řádků

Letos jsme se rozhodli pozdvihnout naše zahradničení zase o úroveň výše. Chceme si zkusit vypěstovat nějaké jídlo – o fiasku s dýněmi napíšu jindy!

Když jsme hledali, co by tak stálo za to, ukázalo se, že to není vůbec jednoduché. Fajn by byly brambory, protože těch se sní hodně. Na druhou stranu jejich cena je velice nízká a na našem malinkatém záhonku se to rozhodně nevyplatí. Ohledně mrkve jsem byla skeptická – jaká by asi tak byla úroda? Co takhle cibule nebo pórek? Jako šlo by, ale není to jídlo.

Nakonec jsme se rozhodli pěstovat něco, co je drahé, proto by mohlo být výhodné si to vypěstovat a taky se z toho dá trochu najíst. Takže v první fázi jsme zasadili česnek jarní: pět hlaviček jsme rozdělili na stroužky (je jich tam zhruba deset) a vytvořili tak šest řádků. Jednotlivé sazeničky mají být od sebe vzdáleny 12 cm v řádku.

Vyskytla se i otázka, která mě nikdy dřív nenapadla. Teď se jen divím, jak to, že jsem nad tím nepřemýšlela dřív. Jak má být umístěn řádek? 

Dřív jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, prostě mají být sazeničky od sebe 12 cm, tak je dám od sebe cca na rozteč palce a malíčku a vyjde to. No jo, ale jednotlivé řádky od sebe mají být vzdáleny 25 cm. A teď přichází ta správná otázka: podle čeho mám tu mřížku natočit?

Nejspíš podle slunce, ale jak? Kolmo k němu, rovnoběžně s ním, nebo třeba úhlopříčně?

První jarní den

Přemítám o článku. Co bych tak chtěla napsat. Je jaro! Venku svítí slunce, ale fouká hrozný, studený vítr. Aspoň u nás na kopci. Včera jsme byli na výletě. Stejně jako před týdnem. Baví mě to. I když to znamená, že se mi víkend doma scucne na jeden jediný den. A to bohužel obvykle obnáší i uklízení. O víkendu. No fuj! Ale přes týden na to nemám čas. Blbý dojíždění.

A taky nemám čas na šití. Tak se vždycky odhodlávám, že se do toho o víkendu pustím. A pak se mi nějakou záhadou nakonec nechce. Vždycky je to dilema, jestli teda mám šít, když se mi nechce a je to můj volný čas, nebo ne. Potíž totiž je v tom, že se mi do toho sice nechce, ale když se do toho pak dám, náramně mě to baví. Někdy. Někdy je to spíš o tom, že řeším problémy, které vznikly a stejně se nedobéřu toho, co s tím.

Pro potěšení a povzbuzení jsem si přečetla svůj dva roky starý článek Nejkrásnější období roku: jaro. A hned mě napadlo, že mám dvě oblasti, ve kterých se pořád jen plácám a chtěla bych s nimi trochu pokročit: je to již zmiňované šití (chtěla bych zkusit i boty) a samozřejmě psaní. Na obojí jsem si našla kurzy a teď už je zbývá jenom vystudovat. Pokud máte chuť, můžete se podívat na můj loňský jarní bucket list v době covidové. Už se těším, že letos vymyslím nový! Když už se zase normálně může mimo okres. ;-) Co vy? Máte nějaké plány na jaro?

Balkánské potraviny v Dejvicích

Když jsem se jednou procházela po Dejvicích, objevila jsem přibližně naproti hotelu International Balkánské potraviny. A protože jsem před lety (tý jo, už to bude tak pět let) byla v Bulharsku, nahlédla jsem dovnitř. Jenže ouha, na spoustě věcech jenom azbuka. Ale baklava byla popsaná dobře. Tak jsem ji o nějaký ten týden později koupila svému drahému muži k Valentýnu. Já na ni nejsem – příliš sladké –, ale tentokrát ani on nebyl moc nadšený. Připadalo mu, že tekutina pod pečivem je spíš cukerný roztok nežli med. Ale myslím, že i tak to může být.

Každopádně chci psát o jiné věci. Okra. Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje, ale když se zákaznice přede mnou hrozně rozplývala, jak je to skvělé a jak moc jí to chutnalo, a že si to musí koupit znovu... 

Byla to normální důchodkyně, žádná marnotratná rozhazovačná panička s umělýma nehtama a peroxidovou hřívou. Co ji to asi tak mohlo uchvátit? A tak, když odešla, přistoupila jsem k prodavačce a zeptala se jí (jo, zvědavost zvítězila nad pocitem trapnosti, že poslouchám cizí hovory), co že si to paní kupovala. „Okra,“ odpověděla mi paní prodavačka, což mi moc nepomohlo. Když jsem se víc doptala, zjistila jsem, že to je naložená zelenina trochu jako okurky a že ona ji jí hlavně v zimě (asi proto, že v létě je čerstvá, jiný důvod mi neuměla vysvětlit). Takže jsem si to koupila taky. Kdybych si vedla seznam, co jsem kdy udělala šíleného, tohle by tam určitě patřilo. Koupit si něco jen proto, že to chutnalo někomu jinému! 

Musím říct, že mi okra taky chutnala. Chutnají mi na kyselo naložené okurky, tak není důvod, proč by mi nechutnalo tohle. Navíc byl nálev malinko slanější, takže se to lehce blížilo třeba naloženým kapary, které taky miluju. Ale na můj vkus je to moc drahé. Rozdíl mezi okurkou a tímhle pro  mě není zase tak velký, zato cenový rozdíl je skoro trojnásobný. 

A teď něco pro zvídavé:

Okra (ibiškovec jedlý nebo proskurník jedlý) má tvar pětihranných temně zelených zašpičatělých tobolek s malými jedlými semínky. Jedná se o zeleninu využívanou zejména v asijské kuchyni. Chuťově prý připomínají cuketu. [1] Jedná se o jednoletou bylinu, z níž se konzumují nezralé plody. [2] Nejchutnější je prý čerstvá. [3]

Při krájení i vaření vylučují plody slizovitou, mírně lepkavou bělavou látku, takže jsou vhodné především do polévek a omáček. Plody jsou konzumovány celé i nakrájené, zpravidla příčně – včetně semen či bez nich. Lze je přidávat do masitých pokrmů, zeleninových směsí, omáček, polévek, ale také je podávat osmahnuté na másle jako velmi chutnou, delikátní přílohu. [1] [2] Aby se zabránilo slizovitosti, lze k vaření přidat kyselé přísady (rajčata, citrusy, ocet), obvykle stačí několik kapek citronové šťávy. Nebo je možno nezralé plody rychle osmahnout či sterilovat. [2]

Ze stonků ibiškovce jedlého je získáváno hladké hnědé vlákno podobné vláknu z jutovníku. [2] Pokud se tobolky nechají dozrát, pak obsahují semena, která se konzervují a používají podobně jako hrášek, případně se z nich lisuje olej nebo se z nich po upražení připravuje náhražka kávy. Do salátů se používají i listy, upravují se podobně jako listy pampelišky. [3] 

Zdroje:

[1]  Okra (Ibiškovec jedlý), balení; Rohlík, https://www.rohlik.cz/1325001-okra-ibiskovec-jedly-baleni, cit. 26. 2. 2022

[2] Ibiškovec jedlý, Wikipedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Ibi%C5%A1kovec_jedl%C3%BD, cit. 26. 2. 2022

[3] Okra, miluji vaření, http://www.milujivareni.cz/zboziznalstvi/1294-okra/, cit. 26. 2. 2022

Někdy od sebe Žužu a Mejzí nepoznám

Naše kočičí smečka zahrnuje dva černé přistěhovalce. Roční vykastrovanou holčičku Mejzí, kterou máme v podstatě od koťátka. A kluka, který se měl původně jmenovat Gigi, podle roztomilého černého kocourka z animovaného filmu Doručovací služba čarodějky Kiki (***, na ČSFD 84 %), ale přítel ho ze srandy překřtil na Žužu a říkal mu tak dlouho, až jsem si na to zvykla i já. Vyslovuje se to líp. A většinou na to i slyší. 

Žužu k nám přišel už jako velký kocour a nějak se asimiloval. Postupem času se nechal i pohladit. Pořád k nám občas chodí, i když ne úplně pravidelně.

Jak vidíte, jsou si docela podobní. To vpravo – s jemnější srstí i tvářičkou – je Mejzí. Jméno má podle démonky Mazikeen z mého oblíbeného seriálu Lucifer. Žužu má hlavičku trochu hranatější a mohutnější, takže jeho ouška se zdají být malá v porovnání s hlavou. A také má huňatější kožich, který není tak hebký a chmýřatý, ani dlouhý. Je to spíš krátkosrstý kocour.

Velikonoční vajíčka Haribo (-)

Haribo Baiser Eier

Ne všechny zkoušené novinky dopadnou dobře. 

I když byste si mohli myslet, že bonbóny Haribo jsou zárukou kvality, vždyť vám od nich chutnají leckteré bonbony, můžete být nemile překvapeni, když sáhnete po něčem, co jste dosud neochutnali.

V malých potravinách někde v Dejvicích jsem objevila Haribo Baiser Eier. Pěnová vajíčka. Říkala jsem si, že by to mohlo být roztomilé překvapení na Velikonoce. 

Pokud uvažujete o něčem podobném, tak nemohlo! Slovy Sherlocka Holmese: NUDA! Nuda! Nuda!

Jsou naprosto bez chuti. Jen příliš sladká. Ani konzistence nic moc – taková divná hmota, ale i to by se dalo odpustit... Zato jsem objevila jednu chybu, která se nepromíjí. Čím byste řekli, že se liší oranžové vajíčko od bílého? Nebo růžové od zeleného či červeného? No, určitě nechcete, aby to bylo jenom barvou! Aspoň já jako zákazník čekám i jinou chuť. 

Takže pokud nevíte, co nadělit koledníkům, a nechce se vám barvit vajíčka ani péct, sáhněte raději po mandlích obalených v různých ochucených čokoládách od Mixit, psala jsem o nich před dvěma roky zde.

Stříhání drápečků

Vloni jsem psala o stříhání kozích paznehtů počátkem března, ale vzhledem k tomu, že to patří do mého seriálu Na statku, je možné, že se reálně odehrálo o něco dříve. Tomu se chci letos vyhnou tím, že vám hned na úvod prozradím, že jsme se stříhání věnovali v neděli 27. 2. 2022. Bylo to rychlé a překvapivě v pohodě, především u obou starých koz. Nemečely, necukaly se. Možná na tom má svůj podíl i to, že jsou březí. Hektor dělal trochu cavyky a snažil se uhnout, ale i tak to šlo. 

Největší drama předvedla malá kozička, která sebou škubala, házela, vyhazovala kopýtkama a už u druhé nožičky mečela takovým tím srandovním způsobem, že má úplně otevřenou tlamičku a jazyk vystrčený daleko dopředu. Krásné zvučné: „Méééééééééé,“ se neslo celou zahradou. Vtipné bylo, že když jsme pak stříhali ostatní, přišla se vždy podívat, najednou hrozně kamarádská a zvědavá.

Nutno podotknout, že já se stříhání účastním pouze tím, že držím. Jednak to vyžaduje trochu síly – musíme naostřit nůžky, už to není nic moc – a jednak je potřeba to trochu umět, aby člověk nestříhnul zvířátko moc. 

Ani Pepík, druhé loňské kozlátko, si nevedl moc statečně. Rozhodli jsme se pro stříhání vleže, ale i tak se snažil kopat, a když to nešlo, aspoň se tvářil, že flémuje, nebo že je v posledním tažení, nevím.

Úplně nejhorší to bylo s loňským beránkem, ten to asi taky zažil poprvé. Zatím není moc zvyklý nechat nás k sobě přiblížit, takže jsme ho chytli až v chlívku. Naštěstí má již dříve nasazený obojek. Nejdřív se trochu vzpouzel, ale pak se mu podařilo postavit na zadní a to už vůbec nebyla prča. Ještě že jsme na něj byli dva. Takže se nakonec taky odehrávalo stříhání vleže. To už pak držel, jako beránek. 

LAN párty (Re-Volt a Counter Strike: Global offensive)

Svůj seriál o nově vyzkoušených věcech chci začít nějakou peckou: svojí první LAN párty. Vymysleli to kluci v práci. A já se zdráhala. Vlastně jsem tam vůbec nechtěla jít. Nikdy jsem na počítači moc nepařila a ten Heroes of Might and Magic před mnoha lety se nepočítá, když to nebylo po síti proti nějakému reálnému nepříteli. No a Miny z Windows nebo Dyna Blaster (Bomberman), který běžel ještě na DOSu a já ho hrála na základce? Mimochodem, dá se hrát tady. Dodneška si pamatuju heslo MUNEETNS (zadává se mezerníkem) a hodí vás rovnou do 4. kola 8. řady (celkem jich je 8x8). Ale to jsem trochu odbočila.

Ohledně LAN párty jsem celkem váhala i proto, že jsme se nedávno s mužem bavili o tom, jak nám ty počítačové hry přijdou stupidní a že to je jenom ztráta času, vhodné tak pro puberťáky, co nemaj do čeho píchnou. U kulturních lidí bych čekala nějakou jinou zábavu než celovečerní bušení do počítače každý den (zejména když máte práci taky u počítače). Jenže LAN párty je trochu jiná v tom, že nepaříte sami a donekonečna, paříte jen tak dlouho, jak dlouho můžete být někde zavření a kolik času mají jednotliví členové. Brala jsem to jako teambuildingovou aktivitu, protože chci víc zapadnout do naší party/týmu v práci. A taky jsem si říkala, že budu trochu víc „YES man“ (podle toho filmu), když budu mít zrovna čas.

Na Wikipedii se píše, že se za pomoci switche vytvoří počítačová síť LAN (Local Area Network), díky které se všichni účastníci mohou vzájemně propojit a hrát multiplayerové hry. Mezi nejčastěji hrané hry patří Counter-Strike... A přesně ten jsme měli v plánu, ale až po autíčkách.

Všechno organizoval jeden z kolegů, který je podle mě v organizaci dobrý. Umí i trpělivě a opakovaně vysvětlovat to samé dokola. Což jsem nepotřebovala, protože jsem si rychle udělala poznámky, čím se autíčkem jezdí, jak se házej zlomyslnosti (olejová skvrna, blesky, rachejtle apod.) za sebe. Za což se mi sice pár lidí smálo (jako bych byla na školení), ale pak se na totéž ptali znovu nebo si nebyli jistí, zatímco já to měla stále vedle sebe a mohla se věnovat řízení, jídlu (chipsy, křupky a sušenky z italského týdne v Lídlu) a pití (někdo chtěl cider, někdo kofolu a někdo gin s tonicem nebo rum s colou). 

První hra (závody autíček) se jmenovala Re-Volt. Zkušenější nám doporučili, ať si vybereme z prvních asi osmi aut, protože ta jsou na tom podobně se svou úrovní. Stejně mi to moc nešlo a všichni mi ujeli. Občas jsem se ztratila, protože trasa není úplně jasně označená a chvíli trvá, než si zvyknete na šipku, která vám sice občas ukazuje směr, ale sem tam mizí. Neměli jsme sluchátka a tak byla legrace poslouchat, jak kdo komentuje svůj výkon. Půlka lidí se brzy připojila k té druhé hře, ale jedna úspěšnější kolegyně zůstala s námi na autíčkách a brzy se začala nudit. Tak jí kolega vybral speciální autíčko. Ty komentáře stály za to! Auto bylo tak nestabilní, že se převrátila skoro v každé zatáčce a i já jí pak párkrát ujela (když zmáčknete „end“, hodí vás to zase zpátky ze střechy na kola, a když „home“, objevíte se zpět na trase, z níž jste třeba spadli – to byl asi nejhnusnější závod, když se dalo spadnout z trasy a padat skrz mraky, to mi vůbec nedělalo psychicky dobře).

Asi v půlce večera jsme taky přešli na střílečku. Counter Strike: Global offensive. Nejdřív mi doporučoval zbraň kolega, ale pak jsem sáhla po tom, co mi poradila kolegyně: zbraň, která ukazuje, kam střílí, takovým zeleným křížkem. Bez toho mi to vůbec nešlo. Nebyla jsem schopná odhadnout, kam mířit, a občas střílela do země nebo celkově někam do pryč. Líbily se mi ty hry, kdy jsme měli spousty životů. Zaujalo mě, že to jedna kolegyně nechtěla hrát, protože se tam střílí do lidí. Kdyby to byli zombie, bylo by to pro ni v pohodě. Já s tím problém neměla, ale vypnula jsem si zvuk. Jakmile jsem totiž slyšela střelbu, polekala jsem se, i když to byla moje vlastní. A špatně se mi pak soustředilo. Ale asi jsem kvůli tomu měla nevýhodu, že jsem neslyšela, když za mnou někdo šel. Častokrát mě pak někdo zastřelil zezadu. Taky jsme si dost stěžovali na boti (jestli se to takhle píše), protože jejich úroveň byla stále stejná (to jest příliš dobří), i když jim vůdce týmu nastavil začátečnickou úroveň. 

Musím říct, že jsem si párty užila. Jednak to byla sranda, díky fajn lidem, jednak jsem neměla skoro žádná očekávání, takže to mohlo být vlastně jenom dobré a ještě lepší.

Všeho moc škodí

Říká se, že všeho moc škodí. U některých věcí je to jasné: tuky (nasycené mastné kyseliny) zvyšují cholesterol, sladké přispívá k obezitě, hodně soli škodí ledvinám, mnoho nemovitostí a peněz zvyšuje starosti co s nimi v případě inflace, války atp. Ale nedovedu si představit, čemu by mohlo uškodit, kdybych měla příliš mnoho prádelních šňůr.

Jen si to představte. Místo dvou ještě jakž takž funkčních a jedné povislé bych jich měla třeba osm, nebo dvanáct. Nebo třeba padesát, to je fuk.

Čemu by to asi tak mohlo vadit? Zabraly by asi dost značnou část zahrady, nejspíš i sousedovic, ale pod nimi by se klidně daly udělat záhony s mrkví a pěšinkama, když by stejně pořád nebyly ověšené. Nebo naopak. Kdyby byly pořád ověšené, daly by se tam pěstovat rostliny, které mají rády stín a vláhu, pak by ani nevadilo, kdyby prádlo nebylo moc dobře vyždímané. Vlastně by takové rozmístění bylo docela užitečné. Pokud vím, tak třeba čajovníky se pěstují zastíněné. To sice nevyužijeme v našich končinách, ale nějaké plodiny by se zajisté našly.

Nebo by snad mohl nadbytek prádelních šňůr způsobit obsesi v praní? To bych nebyla moc ráda, protože praní mě už teď celkem baví – hlavně tedy to obléknutí se do nového čistého právě vypraného prádla. Nebo nové povlečení postele. Mmm. Ale myslím, že prací obsesi spolehlivě brání věšení prádla, které shledávám nudným a nezábavným, dokonce i když se mi pod nohama nepletou kočky nebo pes.