Svůj seriál o nově vyzkoušených věcech chci začít nějakou peckou: svojí první LAN párty. Vymysleli to kluci v práci. A já se zdráhala. Vlastně jsem tam vůbec nechtěla jít. Nikdy jsem na počítači moc nepařila a ten Heroes of Might and Magic před mnoha lety se nepočítá, když to nebylo po síti proti nějakému reálnému nepříteli. No a Miny z Windows nebo Dyna Blaster (Bomberman), který běžel ještě na DOSu a já ho hrála na základce? Mimochodem, dá se hrát tady. Dodneška si pamatuju heslo MUNEETNS (zadává se mezerníkem) a hodí vás rovnou do 4. kola 8. řady (celkem jich je 8x8). Ale to jsem trochu odbočila.
Ohledně LAN párty jsem celkem váhala i proto, že jsme se nedávno s mužem bavili o tom, jak nám ty počítačové hry přijdou stupidní a že to je jenom ztráta času, vhodné tak pro puberťáky, co nemaj do čeho píchnou. U kulturních lidí bych čekala nějakou jinou zábavu než celovečerní bušení do počítače každý den (zejména když máte práci taky u počítače). Jenže LAN párty je trochu jiná v tom, že nepaříte sami a donekonečna, paříte jen tak dlouho, jak dlouho můžete být někde zavření a kolik času mají jednotliví členové. Brala jsem to jako teambuildingovou aktivitu, protože chci víc zapadnout do naší party/týmu v práci. A taky jsem si říkala, že budu trochu víc „YES man“ (podle toho filmu), když budu mít zrovna čas.
Na Wikipedii se píše, že se za pomoci switche vytvoří počítačová síť LAN (Local Area Network), díky které se všichni účastníci mohou vzájemně propojit a hrát multiplayerové hry. Mezi nejčastěji hrané hry patří Counter-Strike... A přesně ten jsme měli v plánu, ale až po autíčkách.
Všechno organizoval jeden z kolegů, který je podle mě v organizaci dobrý. Umí i trpělivě a opakovaně vysvětlovat to samé dokola. Což jsem nepotřebovala, protože jsem si rychle udělala poznámky, čím se autíčkem jezdí, jak se házej zlomyslnosti (olejová skvrna, blesky, rachejtle apod.) za sebe. Za což se mi sice pár lidí smálo (jako bych byla na školení), ale pak se na totéž ptali znovu nebo si nebyli jistí, zatímco já to měla stále vedle sebe a mohla se věnovat řízení, jídlu (chipsy, křupky a sušenky z italského týdne v Lídlu) a pití (někdo chtěl cider, někdo kofolu a někdo gin s tonicem nebo rum s colou).
První hra (závody autíček) se jmenovala Re-Volt. Zkušenější nám doporučili, ať si vybereme z prvních asi osmi aut, protože ta jsou na tom podobně se svou úrovní. Stejně mi to moc nešlo a všichni mi ujeli. Občas jsem se ztratila, protože trasa není úplně jasně označená a chvíli trvá, než si zvyknete na šipku, která vám sice občas ukazuje směr, ale sem tam mizí. Neměli jsme sluchátka a tak byla legrace poslouchat, jak kdo komentuje svůj výkon. Půlka lidí se brzy připojila k té druhé hře, ale jedna úspěšnější kolegyně zůstala s námi na autíčkách a brzy se začala nudit. Tak jí kolega vybral speciální autíčko. Ty komentáře stály za to! Auto bylo tak nestabilní, že se převrátila skoro v každé zatáčce a i já jí pak párkrát ujela (když zmáčknete „end“, hodí vás to zase zpátky ze střechy na kola, a když „home“, objevíte se zpět na trase, z níž jste třeba spadli – to byl asi nejhnusnější závod, když se dalo spadnout z trasy a padat skrz mraky, to mi vůbec nedělalo psychicky dobře).
Asi v půlce večera jsme taky přešli na střílečku. Counter Strike: Global offensive. Nejdřív mi doporučoval zbraň kolega, ale pak jsem sáhla po tom, co mi poradila kolegyně: zbraň, která ukazuje, kam střílí, takovým zeleným křížkem. Bez toho mi to vůbec nešlo. Nebyla jsem schopná odhadnout, kam mířit, a občas střílela do země nebo celkově někam do pryč. Líbily se mi ty hry, kdy jsme měli spousty životů. Zaujalo mě, že to jedna kolegyně nechtěla hrát, protože se tam střílí do lidí. Kdyby to byli zombie, bylo by to pro ni v pohodě. Já s tím problém neměla, ale vypnula jsem si zvuk. Jakmile jsem totiž slyšela střelbu, polekala jsem se, i když to byla moje vlastní. A špatně se mi pak soustředilo. Ale asi jsem kvůli tomu měla nevýhodu, že jsem neslyšela, když za mnou někdo šel. Častokrát mě pak někdo zastřelil zezadu. Taky jsme si dost stěžovali na boti (jestli se to takhle píše), protože jejich úroveň byla stále stejná (to jest příliš dobří), i když jim vůdce týmu nastavil začátečnickou úroveň.
Musím říct, že jsem si párty užila. Jednak to byla sranda, díky fajn lidem, jednak jsem neměla skoro žádná očekávání, takže to mohlo být vlastně jenom dobré a ještě lepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat