sobota 28. února 2015

Dixit (neobvyklá karetní hra)

Dixit je společenská karetní hra s inovativním konceptem, která rozvíjí fantazii, je hezky výtvarně zpracovaná a jazykově nezávislá – karty neobsahují žádný text. Dixit je hra, kde příliš nevyužijete strategické a taktické schopnosti, ale zato uplatníte logiku a především fantazii. Obrázky jsou velice různorodé a netradičně zpracované. Hru vytvořil Jean-Louis Roubira a vydala firma Libellud. Slovo „dixit“ je latinské a znamená „řekl“. Hra trvá asi 30 minut a je vhodná pro 3 až 6 hráčů. Balení hry Dixit obsahuje 84 karet, 6 dřevěných figurek, 36 žetonů, pravidla hry.

Pravidla: Podstata hry spočívá ve „vyprávění příběhů“. Každý hráč obdrží šest karet s obrázky v surrealistickém stylu. První hráč si vybere jednu z karet a popíše ji jedním slovem, případně větou, ale může ji i znázornit pantomimou, zazpívat písničku nebo popsat jakýmkoli jiným způsobem, a položí ji lícem dolů před sebe, aby ji ostatní hráči neviděli. Ti vyberou ze svých šesti karet tu, která nejlépe odpovídá popisu vypravěče. Je třeba kartu popsat tak, aby ji co nejméně hráčů uhodlo, ale aspoň jediný takový se našel. Tyto karty se skrytě položí doprostřed stolu a zamíchají se spolu s vypravěčovou kartou. Následně se vyloží do řady jedna vedle druhé. Ta, která leží nejblíž krabici se hrou (ta slouží během hry jako počítadlo bodů) se počítá jako první, vedle ní leží druhá, třetí, atd. Každý hráč má před sebou sadu žetonů své barvy s čísly. Každý před sebe dá žeton s číslem označující tu kartu, která dle mínění každého hráče nejlépe vystihuje vypravěčova slova.

Pokud vypravěčovu kartu neuhodne nikdo nebo naopak všichni, nezíská vypravěč nic a ostatní získávají po 2 bodech. V jiném případě získá vypravěč a každý, kdo jeho kartu uhodl, po 3 bodech. Hráč, pro jehož kartu někdo hlasoval, získá 1 bod za každého kdo pro ni hlasoval. Správné odpovědi jsou hodnoceny posunováním dřevěných králíčků (figurek) po bodovací stupnici, která je umístěna uvnitř krabice od hry. Vypravěčem se pak stává další hráč v pořadí a kolo se opakuje.

Po každém tahu hráči obdrží novou kartu. Hra končí v okamžiku vyčerpání balíčku. Vítězí vypravěč s nejvíce body.

P. S.1: Existují i různá rozšíření této hry. Například Rozšíření Dixit 2 (z roku 2010): obsahuje 84 nových karet, které můžete buďto přimíchat k předchozím, nebo s nimi hrát samostatně (potřebujete však příslušenství ze základní hry). Dixit 3: 84 nových karet. Dixit 4: Ilustrátorem 84 nových karet je francouzský ilustrátor Clement Lefevre a karty mají naprosto unikátní formu, v Dixitu dosud neviděnou. Dixit Odyssey (z roku 2011): 84 karet a zvláštní hrací kartu pro všechny předobjednávky. Tentokrát se jmenuje "Králík". Na obrázku je alenkovsky bílý králík padající do jámy v zemi (spolu pohárem, figurkou z Člověče nezlob se a třemi kartami s obrázkem zbývajících figurek). Lze hrát i bez původní hry Dixit, neboť hra obsahuje i skákací pole. Dixit 5 Daydreams (z roku 2014): opět 84 karet.

P. S.2: Protože 84 karet v základní sestavě nám bylo málo – plánovali jsme párty pro 12 lidí, tzn. každý by měl jenom těch svých 6 původních karet a pak by si jednu líznul, pustili jsme se do kreslení dalších. Vycházeli jsme z nejrůznějších nápadů: čarodějnice, dýně, stroj času apod. Také jsme využili různé zentanglové vzory. Nakonec jsme hráli v párech a bylo to, ale pro další případy máme pár obrázků v zásobě. Osobně si dělám zálusk na inspirativní obrázky od Marie Brožové.

čtvrtek 26. února 2015

Pavla Smetanová: Sonjin deník (**)

Mnou první čtená a zároveň nejnovější kniha od téhle autorky mě hluboce zklamala. Přitom začátek knihy Příběhy z olivového ostrova, do kterých jsem se pustila (a nedočetla, protože je moje a tudíž ji nemusím vracet do knihovny) v létě vypadal tolik slibně. Tahle kniha je hovorová. Mnohem víc hovorová, než jak já píšu soukromé maily, nebo sem na blog. A to přece víte, že klidně používám výrazy jako „píšu“ místo píši a tak podobně. Ale v knize to nějak není ono, i když se tváří jako deník a nejspíš i z různých deníků vychází. Nebo má autorka senzační paměť.

Když už jsem u té kritiky, dovolím si rýpnout do nakladatele. Kdyby to byl nějaký Pepík z Horní Dolní, doporučila bych mu prostudování typografie nebo návrat zpátky k lopatě, ale když vidím, že „tohle“ si dovolily vydat Lidové noviny (NLN, s. r. o.) v roce 2014, pak vážně nemám slov. Mluvím teď o volbě písma. Ano, uživatel – slovy informatika, tj. nejhloupější tvor na planetě, jehož je možno posadit k počítači a který si myslí, že ho ovládá – ano, tento uživatel (podobná nadávka jako Pražák užito místo Pražan) píše do Wordu (už to samo o sobě mnohé vypovídá, nebojte, píšu do něj taky, jen aspoň vím, že není ideální) a to tím písmem, které je tam přednastaveno. Napadne-li jej náhodou (skutečně jenom náhoda) využít jiného písma, pak jedině takového, které jde přečíst ještě hůř, než to původní nastavené. Ovšem ani takový uživatel se snad nesnaží napsat a vydat knihu v bezpatkovém písmu typu Arial, aby se mu co nejhůře četlo, ne?

Naštěstí jsou řádky tak kratičké, že to není taková katastrofa. Ovšem prudilo mě to celou dobu (jen 155 stránek) a na místě autorky bych byla rozhodně proti takovému zprznění mé knihy. (Archaicky či knižně slovo prznit znamená hanobit či zneucťovat, což je přesně ten správný výraz.)

Pavlina povídání začínají 17. listopadu 1989, kdy byla na demonstraci a pak se schovávala u nějakého pána v Mikulandské ulici. Kromě první a pár posledních povídek či spíše článků je toho většina o cestování a práci u cestovních kanceláří, rozhodně bych ji nedoporučila dospívajícím dětem, protože jinak získají pocit, že chlast a večírky jsou ten správnej život, k tomu žádný pořádný jídlo, prostě pohoda. V téhle knize mi autorka sympatická není, ale v jiných je to lepší, aspoň o trochu.

A kousek na ukázku: „ Ráno jsem se probudila s hlavou jako střep (já pitomá, že jsem si dávala na víno whisky!). Postel po Davidovi byla prázdná a na stole byly jen vyrovnaný prázdný flašky a plnej popelník… Fuj, to musel bejt pohled, když William dorazil!“ (str. 42)

Trhni si (**)

Tenhle americký film mě zlákal zajímavým názvem. Jenže už když jsem uviděla afektovanou blondýnu v hlavní roli, řekla jsem si, že to možná nebude ono. A nebylo, proto má jen dvě hvězdičky. Jednu nedostal proto, že se to vidět dalo. Jednou. Jinak to byl takový nepovedený pokus o Kluci z vyšší dívčí. To byla pecka! A motiv velice podobný.

Normální chytrý a ne moc hezký holky (platí jak kde, tady na to zřejmě zapomněli) se dostanou k super kráskám – zde umělé barbie s přivřenýma očima a přehnaně nalíčené. Ale nějak tu chybí ta správná sranda, spíš bych režiséry Williama Heinse, Strathforda Hamiltona nebo scénáristy Cheryla Guerriero, Annu Obroptu podezírala ze zvrhlosti, protože nechutné scény nejsou výjimkou – zvracení, vybouchnutí záchoda plného výkalů (a ta žena si je na tváři ještě olízne), plné kondomy padající na tvář… Vhodné snad jen pro poučení, že u filmu se nejí!

Celý snímek trvá přes 90 minut a na ČSFD dostal 9 %, tak málo jsem ještě neviděla a je to 7. nejhorší film. Hrají v něm: Paris Hilton, Paula Garcés, Sarah Carter, Simon Rex, Geoffrey Arend a další

středa 25. února 2015

Návštěvy přátel v Brně

Ve středu jsem byla pozvaná za kamarádkou na VUT na oběd do menzy. Nejdřív jsem si říkala, jaké to asi tak bude, ale ukázalo se, že super. Jak oběd – každá menza holt není jako ta naše – tak pokec. Místo plánované hodinky jsme si povídaly snad čtyři hodiny a pořád bylo o čem.

Malůvky na komínech
Pak jsem se vydala pěšky na Českou a dychtivě se rozhlížela kolem, zda se něco změnilo. Ale nemohla jsem to ani potvrdit, ani vyvrátit. Nakoukla jsem do nějaké té zdravé výživy a pak pokračovala na Šilingrák – v obchůdku Sonnentoru měli vanilku dražší, než jsem si představovala, a v Koření u Sindibáda zrovna tak. Proč platit 40–60 Kč za kus, když vím, že na netu jde sehnat za 25 Kč!

Koupila jsem si nějaký ten vánoční zlevněný čajík na večerní popíjení a frčela domů… až z Mendláku, měla jsem lístek jen na 15 minut. Jaká to je otrava s těmi lístky! Zlatá šalinkarta!

Ve čtvrtek jsem pro změnu pozvaná na oběd od kámoše, co jsme se taky hrozně dlouho neviděli. Príma pokecáme, váhavě zaprotestuji, že jsem si objednala jiné jídlo, a pak se vyrazím toulat do města. 


Ve Vágnerovi (obchodní dům) se pustím do výroby srdíčka z fima hmoty (klikni pro můj článek a foto), ve čtvrtky tu totiž mají nějakou akci "pro děti". A je to super, vypadá opravdu hezky a téměř bez práce. Pak si na něj ještě orazítkuju papírovou taštičku a nadšeně jdu dál do města.
Malůvky na budově

Jestli třeba v galanterii nemají nějaké zajímavé látky. Ale nic, o co bych stála. Tak aspoň ušetřím. To se bude hodit, protože v Tescu na Králově Poli, kam dojdu z centra pěšky, bych si ráda koupila zimní bundu. Jelikož je značková a stojí ve výprodeji tisícovku jako ty vietnamské, říkám si, že by to mohl být dobrý kauf. Bohužel zapomenu, která značka to je, a tak ji tam s prodavačkou chvíli hledáme v kompu. Nakonec to zjistíme, ale mají ji bohužel jen v Čáslavi. Tak si to nechám projít hlavou a možná se sem zítra stavím pro tu druhou zajímavou. A když to píšu takhle zpětně, jak myslíte, že to asi dopadlo? Jasně, koupila jsem si ji a první zkušenosti s ní jsou super. Dlouhá, černá, nenápadná.

Navíc se mi dnes úplnou náhodou podařilo potkat kamarádku z vysoké školy, se kterou jsme se už pekelně dlouho neviděly. Domluvíme se, že někdy do konce března znovu přijedu do Brna, protože pak odletí na dva roky do Ameriky.

Medvěd rád pivo.
Blíží se Valentýn, tak je všude plno medvědů.

neděle 22. února 2015

Pozitivní mluvení

Pustila jsem se do čtení Čtyř dohod, velice známé knihy, kterou už jsem jednou měla rozečtenou. Nyní snad dojde na celou knihu. Ale hlavní je vzít si z ní nějaké poznatky, ne ji přečíst a nic z toho. Samozřejmě si dělám poznámky, které pak zveřejním na mém blogu Angelika čarodějka, protože to tam myslím i tak trochu patří. Někdy jsou to učiněná kouzla, co dovede pozitivní chování. Schválně nepíšu myšlení, protože první dohoda není o pozitivním myšlení, ale mluvení. Tedy je i o tom, že o sobě nemáte smýšlet špatně, ale o žádném přehnaném optimismu nebo já nevím čem všem, co se pozitivnímu myšlení vyčítá. 

Na základě četby jsem si vymyslela (nebo připomněla) pár předsevzetí:
  • Přestaň se bát.
  • Dělej to, co ti přináší potěšení, ne pozornost druhých.
  • Buď sama sebou.
  • Buď na sebe hodná.
  • O sobě a druhých mluv (smýšlej) jen dobře.
  • Ber druhé takové, jací jsou. Aspoň se snaž.
  • Měj ráda lidi.
  • Vybrat si čemu věřím. Člověk se za svůj život o sobě doslechne takových nesmyslů! A když jim věří, může se zbytečně ochuzovat o něco hezkého. Třeba když někdo řekne: „Na to nemáš,“ možná to ani nemyslí tak zle, ale může to mít účinek, že se něčeho vzdáme. A to je škoda. Jen proto, že si to myslí někdo jiný. Někdo, kdo nám možná závidí, že na to máme.
Něco je jednoduché, něco míň. Třeba mít ráda lidi je pro mě naprosto přirozené. Brát druhé takové, jací jsou, je někdy obtížné, protože by je někdy člověk za určité jednání nejradši uškrtil. Ale je fakt, že to nepomáhá. Když je někdo nespolehlivý, bude nespolehlivý dál, ať vám to vadí nebo ne.

Plus malá připomínka toho, co jsem si předsevztala v lednu 2013 (fíha, už jsou to dva roky):
  • Budu mluvit pozitivně. Používám pozitivní otázky (Chceš..., Mohl bys..., Víš..., Půjdeš..., Pomůžeš mi...).
  • Zbavím se ALE. (Je to pěkné, ale... Skvělý nápad, ale... Chtěla bych jet, ale... Ráda bych to udělala, ale...)
  • Také se chci zbavit VŽDY a NIKDY, TY (zní jako obvinění ve srovnání s JÁ, které je zase egoistické), POŘÁD...
  • Vidět příležitosti a možnosti místo hrozeb.
  • Být k sobě laskavá. (A podívejme, to se nám tu opakuje! To ještě pořád neumím. :-( Jsou věci, které druhým odpustím a sobě je vyčítám, i když to vlastně ani není moje chyba. Třeba když mi někdo pošle loňský program s letošním datem a já to tak prezentuji dál. Nikdo se na mě kvůli tomu nezlobí a já z toho stejně mám špatný pocit. Teď aspoň vím, že to znám ze Čtyř dohod, že je člověk šílený Soudce sám sebe, kdy se za tutéž věc soudí znovu a znovu a znovu. Stačí si jenom vzpomenout, jak tehdy neudělal, nestihl, nedonesl... a už to jede – znovu souzen, znovu shledán vinným.)
  • Narovnat se (nehrbit se) a důvěřovat si.
  • Asertivita. Mám právo na vlastní názor.
  • Pozor na sebevražedné věty. Dalo by se doplnit – přestat se shazovat. Jedna kámoška takhle často mluví o svých dárcích „není to nic moc“, nebo i tom, co vytvořila „já vím, má to spoustu chyb“. Někdy tím někteří lidé uvádějí svoje kuchařské umění: „ještě to moc neumím“, „mohlo by to být lepší“... Občas se tím předejde kritice, protože už přece jenom stačí dodat: „Máš pravdu, fakt je to takový připálený, neslaný, přesolený, divný...“, ale taky dobrému pochutnání. Možná by strávníkovi jídlo přece jen velice chutnalo, ale když je předem upozorněn, že se mu vlastně nemá líbit, tak se asi podřídí, kuchař to ví líp. Nebo se slušňácky namítá, že ne, že to je přece dobré, ale červík pochybnosti už stejně vrtá. A jak se říká, když nebudu upozorňovat, že mám velký zadek/nos apod. možná si toho ani nikdo nevšimne, možná to nikoho ani nenapadne, možná mám úplně zbytečný mindrák a měla bych si takovou věc přestat do zblbnutí opakovat.
  • Zvládneš to a basta.
  • Ber to jako hru.

čtvrtek 19. února 2015

Lenka Sedmíková: Fejetonky a jiná droboť (***)

Celkem fajn kniha pro čtení při cestování MHD – je totiž lehká, útlá a plná kratičkých povídek. V roce 2012 ji vydalo nakladatelství Šuplík – Andrea Sasínová, Brno. Lenka píše o sobě, svém partnerovi a o tom, s čím se v životě setkává s příjemnou lehkostí a pohodou.

A tak se do ní pusťte… Malá citátek na závěr: „Důvody, proč studovat později, jsou nejen zvýšení kvalifikace, prestiže, platu. Mohou být i osobní. Po nevydařeném manželství si žena stanoví jinou metu, než hledat toho pravého…“ (Trochu mám pocit, že autorka mluví o sobě.)

Tatínek (***)

Těžko psát recenzi na tenhle dokument o Zdeňku Svěrákovi, jehož jsem nebyla velký fanda, ale teď už asi jsem. Nyní je pro mě víc člověkem… s různýma potřebama, zájmama a nedokonalostma i chybama.

Námět a scénář pochází od jeho syna Jana Svěráka a Martina Dostála. Hraje v něm například Jiří Menzel, Ladislav Smoljak a Jaroslav Uhlíř. Při zhlédnutí se dozvíte o tom, jak píše písničky i scénáře, že dřív učil ve škole a odkud pochází některé náměty. Můžete také vidět krátké a nevtíravé ukázky z filmů Jáchyme, hoď ho do stroje!, Marečku, podejte mi pero! (zajímavé, že oba filmy v režii Oldřicha Lipského končí vykřičníkem), Na samotě u lesa a některé z divadel o Cimrmanovi. Spolu se synem natočili Obecnou školu, Kolju a Tmavomodrý svět, pak jejich spolupráce skončila a každý šel svou cestou.

Na ČSFD snímek z roku 2004 dostal 82 %, s čímž se dá docela dobře souhlasit. Zvláště se bude líbit těm, kdo znají ostatní Svěrákovy filmy. O Vesničce mé střediskové se tu například dozvíte, že vznikla omylem.

Na paličkování po roce

Protože jsem nakonec přece jen stihla zamýšlený vlak, měla jsem v Brně relativně dost času, a tak jsem se táhla z nádraží Královo Pole po Palackého třídě. Neodolala jsem a vyfotila si světelnou křižovatku na Husitské. Ne, že by na ní bylo něco zajímavého, hezkého nebo jinak fotogenického, ale přišlo mi vtipné, když jsem se ji učila v testech v autoškole. Ty mi dávaly pořádně zabrat. Křižovatky jsem sice teoreticky zvládala dobře, ale často jsem se nechala rozptýlit tím, že jsem přemýšlela, kde v Brně se nacházejí, místo abych se soustředila na to, kdo má přednost. Jednou jsem při hodině málem vykřikla: „To je Husitská, tam to znám. Samozřejmě, že se musí odbočit doprava, když jste na té šipce, co je namalovaná na silnici. A taky je to pěkně nebezpečná křižovatka, protože auta jedoucí z města odbočující vlevo mají zelenou, ale přitom musí za křižovatkou (zatáčkou) dávat pozor na chodce! A jednou jsem tam málem byla svědkem nehody!“

Nadšeně jsem se rozhlížela, co se asi tak změnilo a co zůstalo při starém. Třeba ta prodejna levných potravin. Mohla bych si koupit něco na svačinu… Nakonec jsem ke kefíru a jogurtu přihodila ještě bonbóny za dvacku. Je jich 250 gramů a jsou překvapivě chutné a bez škodlivin. (Pro zájemce jsou to Hustenbonbons a skládají se z glukózového sirupu, cukru, sladu, ječmene, medu, melasy, lékořice, přírodních aromat, eukalyptu, anýzu, mentolu a soli.) Aspoň jsem měla nějaký mls na víkendové rukodělky.

U Jungmanové jsem nakoukla do prodejny přízí MarLen, chtěla jsem si totiž konečně pořídit přízi na šátek dle vzoru Míšovy mamky, ale nějak jsem pořádně nevěděla, kolik metrů budu potřebovat, protože se mi zdálo podezřelé, že bych vážně dokázala spotřebovat to, co mi vznikne, když roztrojím 150 gramů příze Glorie, což jsem rozhodně neměla v úmyslu, protože jsem si to už asi tak na metru vyzkoušela a bylo to strašlivé! Chtěla jsem tedy nějakou velice teňoučkou přízi, pokud možno přírodní, protože ta je prý na krajky nejlepší. Takže bavlna nebo hedvábí. Nakonec jsem si vybrala ještě jedno nebo dvě jiná klubíčka, protože tahle firma má opravdu zajímavé barevné varianty a především přírodní, jestli se nepletu. A něco takového potřebuji i na krosienkování, se kterým právě začínám. Nebo na síťování, kde je relativně malá spotřeba materiálu, když se nepouštím do vyšívání.

Odložila jsem si těžký batoh na zem a pohodlně se procházela po obchodě. Látky jsem minula bez povšimnutí, ty jsou určeny spíše těm, co už šít opravdu umí, já teprve začínám, takže jdu výhradně po bavlně. Navíc tu mají trochu jiné ceny.

Chvíli jsem zamýšlela návštěvu Moravské zemské knihovny a nějakou tu četbu, ale pak se ukázalo, že na to mi už nezbývá dostatek času, a tak jsem jenom dobloudila (doslova) na paličkování. Lektorka věděla, že přijdu, ale pro ostatní to bylo překvapení. Troufám si říct, že milé. Jen bylo trochu smutné, že jedna paní je v nemocnici – a zrovna ta se na mě docela těšila – a druhá je nemocná. Ale hned jsem slibovala, že zase brzy přijedu. Teď vím, že další návštěvu uskutečním už v březnu.

Okoukla jsem, co kdo paličkuje, dozvěděla se, že z láhve od Coca Coly se dá udělat parádní krabička, což jsem si neuměla představit, dokud jsem to v pátek na vlastní oči neviděla, a taky dostala dva recepty k vyzkoušení. První je na těsto, které může být sladké nebo slané a potřebujete na něj tvaroh (kostku, ne vaničku, tam je moc vody), tuk a polohrubou mouku. Uvedené suroviny smícháte v poměru jedna ku jedné. Až z toho něco vyzkouším, dám to na blog o vaření. (Když nezapomenu.) Druhým receptem byl salát z kysaného zelí, na který potřebujete 0,5 kg kysaného zelí, 3 špetky soli, 3 lžíce olivového oleje, 3 lžíce vinného octa (lze použít i normální), 3 lžíce cukru, cibuli a jablíčko.

A málem bych zapomněla – také jsem si udělala prohlídku po nových věcech. Nejkouzelnější byly pochopitelně paličkované šperky. Na těch mě uchvacovala jejich jemnost a něžnost, kterou může mít jenom krajka. A další bombou byly labutě! Jejich krása se snad ani nedá slovy popsat. Ještě že mám aspoň nějakou fotku. Jak občas říkám (v Čarodějkách to říkají), že všechno souvisí se vším, tak tohle je nádherný důkaz. Asi před dvěma roky jsem si koupila modrou labuťku (tehdy jsem si myslela, že to je páv nebo co) na dovolené v Kostelci nad Orlicí. Pak jsem stejnou letos v Rautisu obdivovala na pokladně a pak ji uvidím na paličkování, ale místo peříček má fantastickou krajku. Samozřejmě že si chci taky takovou udělat!

Pak už jen koupit večeři – dneska se odfláknu Utopencovým snem (špekáčky s cibulí v rosolu) – a hurá na kamarádčin privát. Protože jí nefunguje světlo na pokoji, sednu si do kuchyně a zakecám se s její spolubydlící. Možná zkoukneme i nějaký film na Prima Cool. Jiný program jim totiž nejde.

středa 18. února 2015

Hloupý Bůh

Vyrazila jsem na týden do Brna, protože jsem chtěla stihnout úterní paličkování i sobotní rukodělky a taky navštívit několik přátel, které jsem tam zanechala a už se mi po nich dlouhou dobu stýská. Sotva jsem vypadla z domova a od počítače, nápady na články na blog se jen hrnuly. Ale psát je rukou se mi moc nechtělo, nebo nebyl tak docela čas. Přesto vám předkládám hned první úvahu – ještě z vlaku.

Pospíchala jsem na nádraží a modlila se, aby měl můj vlak pět minut zpoždění. Pět minut by mi mělo stačit. Mohl by ho mít. Včera ho měl taky.

Na výčitky „proč jsem se nechystala dřív“ nebyl čas. Všechnu energii bylo třeba vložit do rychlé chůze. Běh neměl smysl – vzdálenost od nádraží je moc velká, kondice malá a batoh těžký. Teda sbalila jsem si ho šikovně a určitě má míň než deset kilo (tak osm), ale na běhání to zkrátka není.

Takže pro příště – nespoléhat se na kuchyňské hodiny. Nebo jen na jedny. Jakékoliv.

Jak jsem se modlila o svých pět minut, vypočítávala jsem důvody a sliby, proč by mělo být mé žádosti vyhověno. Vůbec to nebylo jednoduché. Co užitečného pro svět a lidi můžu slíbit a taky splnit? Že budu pracovat ve svém oboru? Že budu na druhé hodná a milá? Že budu nezištně druhým pomáhat? To dělám už teď. Nebo se o to aspoň snažím.

A navíc proč byste měli pomáhat někomu, kdo ve vás nevěří? No, to je zákeřná otázka. Jo a ani nezačne, protože když ten vlak stihne, bude tvrdit, že má prostě v životě štěstí.

Ale mám dobrý důvod. Logický a myslím, že by ho i Bůh mohl (měl) uznat. Když je mi dobře a daří se mi, v Boha nevěřím, resp. ne v jeho všemohoucnost, nebo spíš to, že se něco stane či nestane podle toho, jak chce on. Věřím, že to záleží na mně. Já jsem příčina toho, že jsem získala inženýrský titul, i toho, že jsem už rok víceméně bez práce. Na jednu stranu je to motivující – zvednout zadek a jít něco dělat – a na tu druhou frustrující. Možná že i když budu dělat první poslední, tak na dokončení doktorátu (napsání pořádné vědecké práce) nemám vlohy, talent, zkušenost a možná ani inteligenci.

Myslím, že pro Boha je fajn mít ovečky jako jsem já. Takový, který se snaží něco dokázat sami a jeho otravují jen s věcma, se kterýma si opravdu neví rady, nebo jež jsou nad jejich síly. A taky pořád na Boha nemluví. Jestli je chlap, nejspíš ho nekonečné ženské žvanění dost unavuje. Tak jsem si říkala, že by vlastně mohl být rád, když se vlastní vinou zpackaný věci nesnažím házet na něj. Když netvrdím, že mě Bůh stvořil nedokonalou, a proto dělám to a ono. (Oblíbená chlapská výmluva pro nevěru – nejsme stvořeni pro monogamii.) třeba tu stejnou chybu znovu a znovu, např. vstávám bez budíku, i když vím, že toho potřebuji ráno hodně stihnout, nesbalím se den předem a málo koukám do diáře, takže nevím dostatečně dopředu, co bude následovat, nechávám rozdělaný věci a pouštím se do nových a pak si to vyčítám atd.

A tak mě napadlo, že by měl Bůh chápat, že v něj nevěřím. Vlastně by měl být i rád. možná dokonce šťastný. protože pokud je chytrej, musí ho těšit, že se někdo snaží být milý, hodný, poctivý a dobrý, i když mu nikdo neslibuje nebe a nehrozí peklem. Hodný jen tak, protože tak je to správné, protože takový chce být. I když třeba věří, že s čím kdo zachází, tím také schází, ale stejně… bez Boha si nemůže být jist, že bude zlo opravdu potrestáno a dobro odměněno.

A pak mě napadla ta strašná věc. Co když Bůh není chytrej? Jasně, jen spekulace, jak by asi stvořil svět, kdyby byl hlupák. Ale stejně… co kdyby byl? Mohla by to být docela sranda. Divný zvířata, co sami nedokážou přežít v přírodě a musí se držet spolu v umělým prostředí… třeba jako lidi. A tak.

čtvrtek 12. února 2015

Gretchen Rubinová: Projekt štěstí (*****)

Starší článek přesunutý ze stránky Recenze:

Kniha Projekt štěstí má podtitul Rok splněných předsevzetí a Štěstí je nakažlivé - nechejte se nakazit i vy.

Půjčila jsem si knihu s tímto názvem, protože jsem na ni četla samou chválu na Šťastném blogu. Myslela jsem si, že to bude jenom taková sranda. Nějaká paní se rozhodla víc se radovat ze života a být šťastnější a pak o tom napsala knihu. Já sama jsem zastáncem pozitivního myšlení a vím, že docela dobře funguje. Čekala jsem něco v tom smyslu, že bude hledat věci, které ji potěší a bude si víc užívat života a dělat si radost, jak se říká. Osobně se mi osvědčilo:
  • koupit si něco, co se mi moc líbí, a moc to nestojí,
  • na to dražší si našetřit a poznamenat si to do seznamu „Jednou si pořídím“,
  • jednou za čas se „vykašlat“ na povinnosti nebo na to „jak to bude vypadat“ a jít se prostě bavit s přáteli, třeba před zkouškou zajít do hospody na limču,
  • zkouknout oblíbenej film,
  • nebo ať se děje, co chce, každý den si hodinku před spaním háčkovat nebo číst oblíbenou knížku.
Paní Rubinová šla ale dál a předčila všechna moje očekávání (jen nepřechválit, jsem teprve na začátku). Nejprve si půjčila hromadu literatury o štěstí a pokusila se zjistit, co to vlastně je a jaké různé cesty k němu vedou. (Tenhle přístup mi je opravdu sympatický.)

Jak se tak koukám, podstatou štěstí by možná mohlo být to, že najdete svoje nejdůležitější hodnoty tak, jak je našel Benjamin Franklin, a jak to ještě líp popisuje Hyrum Smith v knize 10 přírodních zákonů managementu času a života. Na tomhle mě zaujala propojenost různých zdánlivě nesouvisejících věcí – time managementu a štěstí. Ale vlastně to spolu souvisí docela dost. Když děláte to, co považujete za důležité a čeho si v životě nejvíc vážíte, asi opravdu budete šťastní. Možná že taky hledám štěstí, když se všemi dostupnými prostředky snažím zorganizovat si čas, plány a úkoly. Třeba jsem se jen do tohohle problému neponořila dost hluboko.

Comeback (**–****)

V rámci prokrastinace se mi podařilo zhlédnout všechny díly seriálu Comeback skoro za týden. Číslovky označují pořadové číslo konkrétního dílu v rámci celé série. P. S. Pěkně se u toho háčkuje či plete.

1. Křeslo (**): Tomáš Pacovský šetřil, a tak si místo starého gauče pořídili nový menší. Jenže je tak akorát pro dva, a tak se Ozzák rozhodne pořídit si křeslo Aleše Brichty. Ale bacha, kouše!
 
2. Gott Ex Machina (**): Obchod s hudbou prosperuje jen málo. Možná to bude i tím, že Ozzák chce prodávat jen to, co sám poslouchá. Kde získat sto tisíc na zaplacení dluhů? Pomůže sám velký Karel Gott? Nebo Standa Hložek?
 
3. Souboj titánů (**): Odteď bude Marcelka, Tomášova velká fanynka, prodávat s Ozzákem v obchodě. V tomhle díle se budou předhánět, kdo bude mít větší počet prodaných CD.
 
4. Pomáhat a chránit (**): Ivuška jde poprvé na rande s chlapem. Má takové zvláštní povolání, a tak jí ho raději hned nechce říct. Jenže, to si mohou ostatní potom myslet, že dělá něco ještě horšího. Nebo ne?
 
5. Pravidla rodinného provozzu (**): I slepice umí značky líp než Ozzák, který se přihlásil do autoškoly. Rád by totiž dělal řidiče jedný kapele, který nikde nedovolí zkoušet, a tak hraje v dodávce za jízdy.
 
Ozzák: „Ten, co vymyslel značky, to neměl v hlavě v pořádku.“
Lexa:
Moje řeč, možná to byl ten samej, co vymyslel pravou a levou...“
 
6. Je jaro… (**): Na Ozzáka jde jaro, a tak je děsně na ženský. U mnoha dílů je vtipný ten závěr po titulcích.
 
7. Lupiči (**): Ptákovina, ale vtipná.
 
8. Zdravý a nemocný (**): Tomáš Pacovský je šíleně nemocný sotva si přečetl o tom, jak se projevuje dehydratace.
 

Marcelka: „To budou ty ušní svíčky, co jsem si objednala.“
Tomáš: „Ušní svíčky?“
Ozzák: „To je vodporný dělat svíčky z uší.“
Marcelka: „To nejsou svíčky z uší, ale do uší.“
(...)
Tomáš: „A k čemu to je?“
Ozzák: „To je snad jasný, ne? Aby v uších nebyla tma.“

9. Modelka (**): Ivuška byla pozvána do Paříže, aby dělala modelku.
 
10. Lexa a porno (***): Konec jsem trochu očekávala, ale stejně to bylo velice vtipné.
 
11. Giganti (**): Tomáš Pacovský by měl začít hubnout. Může to zkusit prášky – po tomhle se hubne, ale vypadaj vám vlasy, na to je tenhle, ale po něm můžete mít exém, na to je tenhle…, strojů, náplastí…
 
12. Zlatá rybka (***):
Lexa: „Pane Ozzáku, musim Vám něco říct. Holky chtěj jít tajně na pánskej striptýz.“
Ozzák: „No výborně, tak si taky něco najdi, hochu. Běž.“
Lexa: „Ale mě nechtěj vzít s sebou.“
Ozzák: „No to je docela moudrý rozhodnutí, asi tušej, že by sis to neužil.“
Lexa: „Tu rybu máte přilepenou na tý lahvi schválně?“
 
13. Sliby chyby (**): Zdá se, že Tomáš pořád slibuje, ale neplní. Třeba pro Ivu snowboard. A protože ani Saša s Lexou nevypadají, že by mohli dostat prkno na lyžák, začnou pracovat jako pokladní (nebo skladník) v supermarketu Harold.
 
14. Simonina volba (***):
Iva: „Děje se něco? Takhle vypadáš vždycky, když chceš mít proslov o tom, že nás čekají těžké časy.“
Lexa: „Jééé, můžu si to taky poslechnout? Mamka tyhle věci nesnáší, tak nám je vždycky napíše na ledničku a schová se ve špajzu.“
Tomáš: „Rád bych nejdřív mluvil s Ivou o samotě.“
Vtom vejde Saša a čte z papírku: „Fotr na nás poslal sociálku. Musíme dělat, že jsme s Pacovskýma jedna rodina, jinak jdete do děcáku. Vyměňte cedulky na dveřích, čau máma.“
Lexa: „Bezva.“
Iva: „Tati??“
Simona vyleze ze spíže: „Nějaký dotazy?“

Tomáš, když Simoně chtěli vzít děti, aby jim sekali zahradu: „Cože? Takže Libor to nevzdal?“
Simona„Ale jo, vzdal. Když zjistil, kolik stojí dítě ročně, pořídil si ovci.“

15. Taneční (**):
Ozzák: „Jó, taneční jsou zlo. Berou člověku přirozenost.“
Tomáš: „Tys před tanečníma utek, takže tobě přirozenost naštěstí zůstala.“

Lexa: „Ty taneční, ještě že tam nemusim.“
Ozzák: „Taky ses tomu postavil?“
Lexa: „Nemám oblek, takže postavil.“
Ozzák: „Pašák. Mě taky nepřinutili. Utek jsem na tři měsíce z domu a schoval se na skládce.… Člověk se musí umět postavit systému.“

Simona: „Lexo, běž se převlíct.“
Lexa: „Ale mami, dyť jsi říkala, že stačí, že tam bude chodit Saša a pak mě to všechno naučí.“
Simona: „Jo, ale to bylo ještě předtím, než jsem se dověděla, že je tam jedna holka, který se líbíš.“
Lexa: „Fakt? Kdo?“
Simona: „Mladá Krutová.“
Lexa: „Titanik. Dyť má 130 kilo!?“
Simona: „Její máma mi dá pade za každej tanec, tak koukej, ať ani chvilku nezůstane sedět. Jasný?“
Lexa: „Mami, přece mě nemůžeš takhle prodat?“
Simona: „Cokoliv nad pět set si můžeš nechat.“
Lexa: „To je vydírání.“
Simona: „Ne, tohle je vydírání: Lexo, okamžitě půjdeš tancovat, jinak řeknu Ivě, co děláš každej večer v koupelně s její fotkou.“
Lexa: „Pane Ozzáku, řekněte něco.“
Ozzák: „Hele, Simono…“
Simona: „Ty už nemáš chuť na další pivo?“
Ozzák: „Mám.“
Simona: „No tak.“

16. Heavy Christmas (****): moje recenze viz zde.
 
17. Jmenuje se Dagmar! (**): Někdo krade Tomášovi peníze z účtu. A nakonec se ukáže, že si Ivuška adoptovala děvčátko v Indii. Ozzák pochopitelně tvrdí, že to je tím pádem Indiánka.
Tomáš: „Toho slona taky živíme?“

Tomáš: „A i kdyby to nebyl podvod. Na co potřebují tolik peněz? Podívejte se, tady mají buvola.“
Iva: „Toho buvola mají na pole. Já jí posílám peníze, aby se na to pole mohla vykašlat a jít studovat.“
Ozzák: „Proboha Ivuško, ta holka mohla mít krásnej život a ty ji budeš cpát do školy. Pch.“

18. CzechSteh (****): Docela vtipnej díl o tom, jak chcete jet na Czechtec zapařit a tvrdíte, že to je mezinárodní sešlost ve vyšívání.


Ozzák: „Víte, že požár se vyhlašuje údery železnou tyčí na kolejnici a výkřiky hoří.
Marcelka: Hm.
Ozzák: „Tak si sežeňte nějakou kolejnici a zhruba tak za pět minut začněte.“

Hrnce od Šmejdů.
Tomáš: „Určitě jsi udělala něco špatně.
Ivuška: „Nalila jsem tam vodu a zapnula sporák. Popiš chybu.“
 
19. Mrtvý muž (***): To si takhle jednou v obchodě s hudebninami objednali Bibli popu a zjistili, že v ní je i Tomáš Pacovský. Je tam jen jedna drobná chybka. Na závěr píší, že jeho slibná kariéra skončila utopením v Balatonu.
 
Ozzák: „Jo, takže já bych chtěl rozhodně objednat to speciální pivo ze Švédska. Poslyšte a vopravdu je z bojovejch sobů? Jo, ze sojovejch bobů, aha. Ale taky dobrý. Tak teda dvanáct. Ne lahví, beden!“
 
20. Berňák (**): Vcelku vtipný díl o tom, kde všude mohou mít faktury.
 
21. Scrabble trable (**): Marcelka je úžasně chytrá a ve scrabblu se nedá porazit. Pravidla zná naprosto dokonale a zrovna tak i většinu slov ve slovníku.
 
22. Koprovka (***): Tomáš ani Ozzák nemají rádi koprovku, a tak vždy hudrají, když ji Ivuška udělá. Nějak se to semele a Tomáš má vařit v televizi. Celkem sranda, ačkoliv vcelku předvídatelný závěr.
 
23. Narozzeniny (***): Tomáš nechce slavit narozeniny, protože Ozzák vždycky vymyslí nějakou šílenost. Třeba dát mu medvěda nebo tak.
 
24. Rozzvod (**): Marcelka už si nechce se Zoranem všechno vyřizovat přes mesenžry, když pořád není doma a chce se dát rozvést.
 
Ozzák: „Kdo mi vyměnil moje věci za barevný?“
Marcelka: „Je sobota. Prala jsem.“

Tomáš: „Iva nemá čas, bílí Ozzákův pokoj.“
Saša: „On umřel?“
 
25. Prohozz (****): Zajímavý nápad s CD pro nalezení svého lepšího (u Ozzáka a Lexy) nebo horšího (Marcelky) já. Byla by sranda něco takového skutečně mít a vyzkoušet si to třeba na jeden jedinej den.

Tomáš: „Dobře, takže kdyby chtěl Oheň, voda, vítr od Dalibora Jandy, tak ho zapálíš, poleješ a pustíš na něj větrák?“
Ozzák: „Každej máme svoje metody.“
 
26 Těžká hodina (***): Ivuška je nemocná. Už čtrnáct dní má chřipku. Vtipný závěr.

Ivuška má Tomášův hrnek: „No tak já ti ho teda umeju.“
Tomáš: „Ne. Umeju si ho sám. ... Nevíš, kde máme Savo?“

Ivuška: „A rum jako ne?“
„Rumíšek spíš hřeje.“
„Já nepotřebuju zahřát, když mám horečku.“

„Rychlá Univerzální Medicína.“

Ozzák: „Vyzkoušel jsem už všechno možný: kapal jsem jí to na cukr, do čaje jsem jí to dával, dokonce jsem uvařil rumburačku. Vona se prostě odmítá léčit.“
Simona: „No protože ji rozmazlujete.“
Ozzák: „Jakto?“
Simona: „To by se líbilo každýmu: válet se doma v teple a koukat na televizi. Já prostě vypnu topení, elektriku, hodim do pokoje netopejra a jak dou druhej den rádi chrchlat do školy.


27. Pan Prase odchází (**): Zemřel jeden známý Pacovských a Ozzák plánuje pohřeb ve velkém. Z Tomášových peněz.
Tomáš: „Co Vám zase Ozzák provedl? Zase Vám řekl, že jste mlž?“
Marcelka: „Myslíte stará škeble?“
 
28. Absťák (***): Ozzák se rozhodl rozšířit řady metalistů. Ale ne, nehledá ženskou. Bude darovat sperma. Jenže to nesmí tři dny pít.
 
29. Krev, pop a slzy (**): Tomáš má krizi, a tak se rozhodnou nechat ho zpívat na koncertě. Ivuška přesvědčí Ozzáka, aby říkal všechno naopak, což je docela legrace.
 
30. Boží mlýny (**): Tak se jmenuje časopis, který sbírá špínu na bývalé hvězdy. Teď je na řadě Tomáš, který z toho má učiněnou hrůzu.
 
31. Změna je pivo (*): Budou bourat Jezevce, hospodu, kam Ozzák pořád chodil nasávat k Simoně Bůčkové.
 
32. Děvečka z Lidečka (**): Pokus o humor s cestou na Moravu. Nic moc vtipného.
 
33. Komu zvoní hrany (*): Simona si našla práci v něčem co připomíná McDonald. A „hrany“ jsou hranolky.
 
34. Zlatá ledvina (**): Viděla jsem dříve, celkem ušlo.
 
35. Boží frisbee (*): Do Prahy přijel papež a kvůli tomu mají zavřít na tři dny hospodu, což Ozzák nese opravdu špatně.

Saša: „Po kakau je kopřivka.“
Iva: „Říká máma, co? Tak to riskni.“
 

Tomáš: „Copak nechápeš, že některý věřící můžou mít se Satanem problém?“
Ozzák: „Co maj věřící proti houbám?“

36. Cesta do Vtelna (**): Blíží se Velikonoce, a tak Ivuška prchá k babičce do Vtelna. Teda jen jako, aby za ní nechodili koledníci. Dělá to tak už několik let, ale letos to dopadne tak trochu jinak. Lexa má limit na nasbíraná vajíčka – když je někde jídlo zadarmo, nesmí se tam nechat ležet!

37. Sbohem, Káhiro (**): Marcelka i Iva chodí na břišní tance, ale obě mají zákaz vystupovat před katarským princem. A to Iva ukazovala otci cinkavé šátečky na oblečení.

Ozzák: „Já se tady nenechám urážet. Nejdřív se mi zamítne velbloud a potom mě obviněj, že se meju.“ Horváth mu ho slíbí sehnat, ale přivede lamu. Prý byla tma.

38. Bejk (****): Marek Vašut nechá svýho drsnýho devítiletýho syna hlídat Tomášovi, o kterém tvrdí, že to je Bourák Tom. Chvílemi se chová jako trouba, ale chvílemi je to vtipný, protože kluka třeba přesvědčí, že kakao a zemlbába jsou pro fakt drsný chlapy, ty totiž snědi cokoliv, co je jim předloženo.

Tomáš: „Tak tohle je to moje hnízdo.“
Kluk: „Hnízdo?“
Tomáš: „Brloh.“ 

Kluk: „Sem si ho představoval trochu jinak.“
Tomáš: „No vona tady mladá furt uklízí. Asi ji to baví, pch.“

Ivuška: „Chce mít ze syna drsňáka a svěří ho člověku, který se mě už dva dny ptá, kdy bude zemlbába?“

Simona: „Byl jsi hrát ježilky?“
Ozzák: „Jo, měli jsme trénink, zítra začíná liga.“
Simona: „Pročs neřek? Šla bych s tebou.“
Ozzák: „Letos hraju se Žížou.“
Simona: „Jak se Žížou? Dycky jsme hráli spolu.“
Ozzák: „S tebou není hra. Prošvihla jsi dva zápasy a na podzim sis ani nenachytala nový koule.“
Simona: „Můžu hrát tvejma, ne?“
Ozzák: „Ne ne ne. Půllitr a ježci se nepůjčujou.“ ... „Co si to píšeš?“
Simona: „Každou křivdu, co mi kdo udělal. ... Píšu si to už od sedmi let. Jenom na urážky mýho nosu mám třetí sešit.“

Bejk o zemlbábě: „Fuj, to bych teda nejed.“
Tomáš (Bourák Tom): „Protože seš ještě malej kluk. Ale chlap jí to, co je, i kdyby to měly bejt buchtičky se šodó.“

39. Křik kormorána (****): Hodně vtipnej díl o tom, jak je Simonina dovolená závislá na rodinné dovolené Pacovských. Když Simona odjede na dovolenou, musí Saša krmit skřítky špagetami (jinak to dělá Simona) a Lexa zahánět krvežíznivé netopýry hlasem kormorána.
 
40. Třinácté pivo (**): Když si dá Ozzák jenom třináct piv, je pak strašně chytrej a nedá se s ním vydržet, protože do všeho kibicuje. Ale nedá se nic dělat, zdražila se elektřina, tak se musí šetřit, aby bylo z čeho zaplatit doplatek šest tisíc.
 
Iva: „Lexo, běž si fotit zadek.“
 
41. Bez kláves neodejdu (*): Trochu horší díl o tom, jak se někde v Jablunkově „přemnožily“ děti a jsou trochu moc živel. Jen díky spoustě sladkostí se Tomáš s kamarádem a Marcelkou vrátili z koncertu živí a zdraví. Jenže ten jeho kámoš tam zapomněl klávesy, a tak se usídlil u Tomáše doma s tím, že se odtamtud nehne, dokud nepojedou pro ty klávesy.

42. Let mouchy (*): Marcelka chodí na kurz deduktivního odhalování manželovy nevěry a je to celkem vtipné, bohužel tohle tak na celém díle jediné.

43. Obraz paní Rybkové (**): Zemřela paní Rybková a nejspíš za venčení hafíka darovala jeho obraz Saše. Ta si ho chce nechat a bojí se, že jí ho máma prodá, tak se učí lhát. Že by třeba řekla, že není její nebo tak něco.

44. Zabijačka (***): Tomáš se s jedním svým příbuzným hecují, kdo je lepší. Takové to dětinské, kdo má větší dům/auto, lepší práci a podobně. Zkrátka chlubílci. A pak Tomáš pochopitelně řeší, jak by se rychle Iva mohla naučit flamengo a Ozzák vypadat jako notář (on sám si to plete s notorem) atp. Simona se chce pochopitelně na zabíjačce u bohatých příbuzných Tomáše taky přiživit.


Tomáš: „Co to je?“
Simona: „Lipovej čaj, jak jsi chtěl.
Tomáš: A neni nějaký přeslazený?
Simona: Že bych tam toho lipa dala moc?

45. Sulc (**): Marcelka se vrhla na astrologii a všechno jí ohromně vychází (P. S.: Takhle přesná astrologie rozhodně není.), ale jinak takový spíš průměrný díl.

46. Holter (****): Tomáš Pacovský chytne každou nemoc, která se objeví v okolí, včetně infarktu nebo slepáku, takže tentokrát dostal holterův přístroj, který bude celých 24 hodin zaznamenávat, co dělá jeho srdce.

Ozzák: „Co to je běžný den?“
„Den, kdy se nebude dít nic neobvyklýho. “
Ozzák: „Den, kdy by nemělo hrozit, že se mi něco drobátko vymkne z ruky? … Tak zejtra ne.“
„Co chystáš?“
Ozzák: „Nic, ale je pátek, konec tejdne plnýho dřiny. Člověk už se nehlídá. Co úterý? Úterý je začátek tejdne plnýho dřiny. Člověk nic nechystá, protože konec je v nedohlednu. “

47. Strakonický bubák (***): Tomáš Pacovský je v novinách označen za tupana, protože naposledy četl Pejska a kočičku a k tomu si myslí, že jsou od Boženy Němcové. Dvě ženský poslaly Tomášovi knihu Pejsek a kočička, když jedna z nich byla po 
Ozzákovi, začal ji číst:


Ozzák: „... česnek a pepř... tvaroh“

Simona: „S tebou je teda zábava!“
„Moment, je to zajímavý. Je tady supr recept.“
...
Tomáš: „Co to máš?“
Ozzák: „To mi pro tebe dala Pajerová. Prej už budeš vědět.“
Tomáš: „Já mám Kafku.“
Ozzák: „Taky kuchařka?“
Tomáš: „Jaká kuchařka? Pejsek a kočička přece neni kuchařka.“
Ozzák: „Je tady bezva recept na dort.“
Tomáš: „Vždyť je to pohádka pro děti! Od Čapka.“ (Předtím v tom interview řekl, že od Boženy Němcové a pak  se opravil, že od Karla Čapka. Napsal to Josef, jak suše podotkla Marcelka.)

Ozzák: „Brácha, v pohádkách jsou princezny a draci. V kuchařkách jsou recepty. A tohle je recept.“

Tomáš: „Toho Bubáka jsem fakt neřekl.“
Ivuška: „Říká člověk, co tvrdil, že v Babičce měli Sultána a Tygra.“

48. Havárie (**): V ulici neteče pitná voda, a tak tam musí zajíždět cisterny, ale pořád je vody málo, a tak se z ní stal fajn kšeft pro Simonu. 

Ozzák maluje Žíže obraz k svatbě, ale Tomáš mu rozbil džbán, který měl jako model v zátiší. Ivuška: „Nemoh by sis ten džbán představit?“
„Moh. Vy si zase můžete představit vodu.“

Tomáš: „A voda jako nejni potřeba?!“
Ozzák: „A je?“
Iva: „Strejdo, bez vody nemůžeš nic. Vařit, prát, uklízet.“
Ozzák: „Já?“
Iva: „No, spíš já!!!“
Ozzák: „A to ti vadí?“
Tomáš: „A taky se musíme mejt.“
Ozzák: „Proč?“
Tomáš: „Abysme nesmrděli.“
Ozzák: „A vy smrdíte?“
Iva: „Ne, ale bez vody budem.“
Ozzák: „No tak to je mi vás líto.“

49. Francouzská restaurace (**): Tomáš má poukázku do nóbl restaurace a neví, koho vzít s sebou.
 

Iva hubne. Ozzák zděšeně ohledně večeře: „Mrkev?“
Tomáš: „Kapusta.“
„Uff. ... Co to je?“

Tomáš: „Máš průser.“
Ozzák: „Proč zase?“
Ivuška: „Sežral jsi ptákům žrádlo a ještě se tak blbě ptáš?“
Ozzák: „Myslíš, že si to tak berou?“

Tomáš: „Simono, já jdu s bráchou, abysme netrpěli hlady.“
Simona: „Dyť já vim.“
Ozzák: „Kapoun je ryba, jo?
Tomáš: „Ne, drůbež.“
Ozzák: „Co je drůbež?“
Simona: „Ptáci.“
Ozzák: „Tak to nejim.“
Tomáš: „Proč zas?“
Ozzák: „Proč? Už takhle jsou na mě naštvaný, ještě je budu provokovat, ne?“
Simona: „Dobře děláš.“
Tomáš: „Brácha, ty jsi cvok. A ty ho v tom nepodporuj!“
Ozzák:„Sluka je houba?“
Simona:„Taky pták.“
Ozzák: „Hergot, maj tam něco jinýho než ptáky?“
Tomáš: „Tak tady třeba lanýže.“
Ozzák: „Lanýže neni ptáci?“
Tomáš: „Ne. To je houba.“
Ozzák: „Houby nejim.“

50. Snad to vyjde příště (**): Ozzák snědl v jogurtu zlatou minci za dvacet tisíc, takže teď se musí počkat, až vyjde ven. Pro jistotu s ním Tomáš chodí i na záchod.
 

51. Slepák (***): Jaké by to bylo, kdyby žily Simoniny děti u Pacovských? Ony nejsou zvlášť večeřové a snídaňové dny? a může se pouštět červený kohoutek?

Ivuška: „Tati, kdybys někdy musel do nemocnice, pošli mě radši do děcáku.“ Než k Simoně.

Kratičké silvestrovské speciály:
  • Pičák: Jít do hospody bez picího průkazu může být trestné (*)
  • Pivulák: Jak zachránit zábavu na umírající párty (**)
  • Trocha toho punku: Při kalbě je důležitá cirkulace aneb rok punku (**)
  • Vystřízlivovák: Jak vystřízlivět aneb zpět do formy (*)
  • Ozzákův novoroční projev 2009 (**): „Rozumim, je silvestr, mejdan roku, jenže ten za chvilku skončí, my se tak kolem čtvrtýho probereme a budeme si muset odpovědět na spousty otázek: jako třeba: Jakej bude ten příští rok? Co bude s náma? A proč je v koupelně ten kůň?“ Pár Ozzákových rad či:
  •  „Věcí, který vopravdu potřebujete, je ve skutečnosti hrozně málo. Mě třeba napadaj jen dvě a to ještě možná myslim jednu dvakrát.
  • Buďte rádi, že ste Češi. Má to svý výhody. Kdo neni Čech mi teď třeba vůbec nerozumí.
  • Poslouchejte muziku, protože v tý je všecko, co potřebujete vědět.
  • Netrapte se s věcma, se kterejma stejně nic nenaděláte. ...
  • Jo, Ivuška mi tady dopsala, abyste třídili odpad. ...
  • Dycky mějte na paměti, že na světě jsou lidi, kterým je hůř než vám. Mně obvykle v sobotu ráno.
  • Nevěřte každýmu. Klidně si nechejte něco nakecat, ale jenom od lidí, který vás maj rádi, a ne od těch kecálků z televize. A nečumte na tu bednu furt.
  • A hlavně dělejte všecko, abyste na ten rok 2009 vzpomínali v dobrym. Nebo abyste si ho aspoň zapamatovali. Budu s váma.“
  • Úvod: Jak se zbavit kazislava (*): Tomáš má v úmyslu oslavit pohodového silvestra v obýváku.
  • Nóbl chlast: Jak udělat silvestrovské pohoštění - Silvestrovská boule a Maltini (*)
  • Silvestrovské sporty: Jak se zabavit sportem (*)
  • Jak se loví humři? Ozzákova ukázka, jak chytit opilého humra (*)
  • Kdo říká, že půlnoc je jen jedna? Nezůstaňte celý večer u televize! (*)
  • Ozzákův novoroční projev 2010: Ozzákův novoroční projev tentokrát z newsroomu TV Nova (*)
  • Pekelný Silvestr 2010 aneb Comeback v plamenech (*)

úterý 10. února 2015

Otázky 1

Někdy mě napadají takové "hloupé" otázky... Člověk má vysokoškolské vzdělání a stejně spoustu věcí neví a to třeba i takových obyčejných, jako: co žere krtek? Spousta otázek je filozofické povahy, některé jsou různě zkoumány a některé odpovědi možná nevím jenom já. Tady je pár otázek: (ať máte taky nad čím přemýšlet)
  • Proč se Modrému pondělí před Velikonoci říká „Modré“? A proč se mu může také říkat Žluté? Vysvětlení, že kněží nosí modré roucho mi připadá jako nedostatečné.
  • Jak se bránit manipulaci?
  • Funguje koučování?
  • Co je nekumpír“? Všichni to uvádí v textu písničky Kompromisy od Elánu, ale Google to nezná. 
  • Píše se Ph.D. nebo PhD.? Ověřeno, v televizi to měli špatně a já si to myslela dobře. Přece vím, že se tolik let snažím o tři písmenka a dvě tečky (na náhrobek, jak říká jedna známá).
  • Má pu-erh kofein (tein)? Jak se vlastně vyrábí?
  • Existuje Bůh nebo Něco nad námi? (Osud atp.)
  • Máme moc se sami uzdravit, když budeme chtít? Proč nechceme? Jak chtít jinak, aby to fungovalo?!
  • Dá se sova přeučit na skřivana? Vstávat ráno a spokojeně, nebo je to dané?
  • Proč zíveme? Proč je to nakažlivé?
  • Proč se bojíme výšek, pavouků, létat, tmy...
  • Proč nám šedivěj vlasy?
  • Bude zlo po zásluze potrestáno? 
  • Proč, když něco děláme, neděláme to pořádně?
  • Kde se bere svědomí? A proč ho máme každý jiné?
  • Máme nějaký šestý smysl?
  • Proč jsou lidé zlí a škodí? Sobě, ostatním, zvířatům...
  • Proč jsou války?
  • Je mozek opravdu rozdělen na levou a pravou mozkovou hemisféru?
  • Co je po našem životě na Zemi? Bude nějaký další?
  • Proč se tílku říká top?

pondělí 9. února 2015

Správná výživa

Výzkumy výživy v různých částech světa jednoznačně ukazují, jak to vlastně všechno je: 

1. Japonci jedí velice málo tuků a trpí méně infarkty než Britové nebo Američané. 
2. Mexičané jedí hodně tuků a přitom také trpí méně infarkty než Britové nebo Američané. 
3. Japonci pijí velice málo červeného vína a trpí méně infarkty než Britové nebo Američané. 
4. Italové pijí nadměrná množství červeného vína, ale také trpí méně infarkty než Britové nebo Američané. 
5. Němci pijí hodně piva a jedí spoustu klobás a tuků a trpí méně infarkty než Britové nebo Američané. 

Závěr: Jezte a pijte, co chcete. Je jasné, že to, co ve skutečnosti zabíjí, je angličtina.

sobota 7. února 2015

Běžkování na Černé Hoře

Předchozí články silvestrovského speciálu:
Silvestr na poslední chvíli – jak se to stalo, že jsem silvestra plánovala až 29. 12. 2014 
Vlakem do Krkonoš cesta 
Předsilvestrovský večer: Bang! a Párty karty – popis dvou společenských her
Silvestr a kamenná rozhledna v Krkonoších – jak jsem strávila poslední den roku 2014
Nový rok 2015 – jaký byl můj přechod ze starého roku do nového
Vrchlabí – o Domu U sedmi lomenic, citronovém pepři a Krakonošově bylinné
Starý kravín ve Františkově – o Dřevosochání, Borku Nechanickém a spousta fotek z muzea
Muzeum krkonošských řemesel v Poniklé – o muzeu, fotky kočárků 
Skleněné ozdoby Rautis, a. s. – o výrobě skleněných perliček a z nich sestavovaných ozdobách
Jakuszice a schronisko Orle –něco málo o výletě do Polska

V pondělí to byla s běžkama bída. Petr potřeboval pracovat, a tak jsem si kreslila zentangle a četla knihu do disertace. Za oknem bylo krásně slunečno, ale venku pak foukal nepříjemně studený vítr, a tak byl pětikilometrový okruh kolem baráku tak akorát.

Úterý 6. ledna, poslední den v Krkonoších, a tak jsme vzali auto a vyrazili na Černou Horu. Po okraji sjezdovky jsme si běžky vynesli nahoru, pak se pěkně projeli až k bývalé Sokolské boudě. Těšila jsem se na čajík nebo polívčičku a chtěla, ať se tam stavíme. Ale bylo to tak rázně zamítnuto, že mě to až zaskočilo. Hned jsem začala přemýšlet, v čem může být háček. Petr mi ještě trochu napověděl, jestli se mi na té boudě nezdá něco divného. 

Sokolská bouda (foto: PS)
Nezdálo, ale už jsem tušila, kam tím míří. Je zavřená, že jo? Zajímavé je, že bouda je údajně (dle Wikipedie) od roku 1999 vybydlená, ale já ji přitom navštívila v roce 2001, kdy jsme byli někdy v březnu v Krkonoších na horách.

Zastavili jsme se tedy v další chatě v Kiosku u staré lanovky, kde jsme si dali polévku, která mi trochu připomínala lečo a tudíž mi chutnala, borůvkové knedlíky, zahřáli se a vyrazili zpátky.

Jak je vidět z následujících snímků, počasí nám přálo a my si běžkaření parádně užili. Dokonce jsme si dali malou zajížďku, abychom líp viděli na Sněžku. Ještě jsem tam nikdy nebyla. Ale pak už bylo opravdu chladno, a tak jsme mazali domů. Také jsem se poprvé za celé hory natáhla a to tak trochu kvůli jedné ženské, která na mě zavolala: „Pozor, ve stopě je díra, radši z ní vystupte.“ Vystoupila jsem trochu rychle, zkřížila si lyže a už jsem seděla na zadku. Paní to komentovala, že lepší na rovince, než v díře. A skutečně, o kus dál byla stopa jedné běžky dost hluboko propadlá a jak nám to celkem pěkně jelo, asi bych do toho taky zahučela a mohla bych si navíc něco udělat s lyžema. Takhle jsem se jen opucovala a v pohodě šlapala dál.
Nádherné výhledy (foto: PS)


V pozadí Sněžka (foto: PS)
Dneska jsme najezdili třináct kiláčků, tak mám zase něco do poznámek. Později zjišťuji, že běžky se počítají stejně jako pěší kilometry. Kolo se přepočítává – dělí se 2,6. Teda dneska už ne, ale dřív to tak turisti dělali, když chtěli porovnat, kolik kdo za rok nalovil kilometrů.