Hloupý Bůh

Vyrazila jsem na týden do Brna, protože jsem chtěla stihnout úterní paličkování i sobotní rukodělky a taky navštívit několik přátel, které jsem tam zanechala a už se mi po nich dlouhou dobu stýská. Sotva jsem vypadla z domova a od počítače, nápady na články na blog se jen hrnuly. Ale psát je rukou se mi moc nechtělo, nebo nebyl tak docela čas. Přesto vám předkládám hned první úvahu – ještě z vlaku.

Pospíchala jsem na nádraží a modlila se, aby měl můj vlak pět minut zpoždění. Pět minut by mi mělo stačit. Mohl by ho mít. Včera ho měl taky.

Na výčitky „proč jsem se nechystala dřív“ nebyl čas. Všechnu energii bylo třeba vložit do rychlé chůze. Běh neměl smysl – vzdálenost od nádraží je moc velká, kondice malá a batoh těžký. Teda sbalila jsem si ho šikovně a určitě má míň než deset kilo (tak osm), ale na běhání to zkrátka není.

Takže pro příště – nespoléhat se na kuchyňské hodiny. Nebo jen na jedny. Jakékoliv.

Jak jsem se modlila o svých pět minut, vypočítávala jsem důvody a sliby, proč by mělo být mé žádosti vyhověno. Vůbec to nebylo jednoduché. Co užitečného pro svět a lidi můžu slíbit a taky splnit? Že budu pracovat ve svém oboru? Že budu na druhé hodná a milá? Že budu nezištně druhým pomáhat? To dělám už teď. Nebo se o to aspoň snažím.

A navíc proč byste měli pomáhat někomu, kdo ve vás nevěří? No, to je zákeřná otázka. Jo a ani nezačne, protože když ten vlak stihne, bude tvrdit, že má prostě v životě štěstí.

Ale mám dobrý důvod. Logický a myslím, že by ho i Bůh mohl (měl) uznat. Když je mi dobře a daří se mi, v Boha nevěřím, resp. ne v jeho všemohoucnost, nebo spíš to, že se něco stane či nestane podle toho, jak chce on. Věřím, že to záleží na mně. Já jsem příčina toho, že jsem získala inženýrský titul, i toho, že jsem už rok víceméně bez práce. Na jednu stranu je to motivující – zvednout zadek a jít něco dělat – a na tu druhou frustrující. Možná že i když budu dělat první poslední, tak na dokončení doktorátu (napsání pořádné vědecké práce) nemám vlohy, talent, zkušenost a možná ani inteligenci.

Myslím, že pro Boha je fajn mít ovečky jako jsem já. Takový, který se snaží něco dokázat sami a jeho otravují jen s věcma, se kterýma si opravdu neví rady, nebo jež jsou nad jejich síly. A taky pořád na Boha nemluví. Jestli je chlap, nejspíš ho nekonečné ženské žvanění dost unavuje. Tak jsem si říkala, že by vlastně mohl být rád, když se vlastní vinou zpackaný věci nesnažím házet na něj. Když netvrdím, že mě Bůh stvořil nedokonalou, a proto dělám to a ono. (Oblíbená chlapská výmluva pro nevěru – nejsme stvořeni pro monogamii.) třeba tu stejnou chybu znovu a znovu, např. vstávám bez budíku, i když vím, že toho potřebuji ráno hodně stihnout, nesbalím se den předem a málo koukám do diáře, takže nevím dostatečně dopředu, co bude následovat, nechávám rozdělaný věci a pouštím se do nových a pak si to vyčítám atd.

A tak mě napadlo, že by měl Bůh chápat, že v něj nevěřím. Vlastně by měl být i rád. možná dokonce šťastný. protože pokud je chytrej, musí ho těšit, že se někdo snaží být milý, hodný, poctivý a dobrý, i když mu nikdo neslibuje nebe a nehrozí peklem. Hodný jen tak, protože tak je to správné, protože takový chce být. I když třeba věří, že s čím kdo zachází, tím také schází, ale stejně… bez Boha si nemůže být jist, že bude zlo opravdu potrestáno a dobro odměněno.

A pak mě napadla ta strašná věc. Co když Bůh není chytrej? Jasně, jen spekulace, jak by asi stvořil svět, kdyby byl hlupák. Ale stejně… co kdyby byl? Mohla by to být docela sranda. Divný zvířata, co sami nedokážou přežít v přírodě a musí se držet spolu v umělým prostředí… třeba jako lidi. A tak.