Mnou první čtená a zároveň nejnovější kniha od téhle autorky mě hluboce zklamala. Přitom začátek knihy Příběhy z olivového ostrova, do kterých jsem se pustila (a nedočetla, protože je moje a tudíž ji nemusím vracet do knihovny) v létě vypadal tolik slibně. Tahle kniha je hovorová. Mnohem víc hovorová, než jak já píšu soukromé maily, nebo sem na blog. A to přece víte, že klidně používám výrazy jako „píšu“ místo píši a tak podobně. Ale v knize to nějak není ono, i když se tváří jako deník a nejspíš i z různých deníků vychází. Nebo má autorka senzační paměť.
Když už jsem u té kritiky, dovolím si rýpnout do nakladatele. Kdyby to byl nějaký Pepík z Horní Dolní, doporučila bych mu prostudování typografie nebo návrat zpátky k lopatě, ale když vidím, že „tohle“ si dovolily vydat Lidové noviny (NLN, s. r. o.) v roce 2014, pak vážně nemám slov. Mluvím teď o volbě písma. Ano, uživatel – slovy informatika, tj. nejhloupější tvor na planetě, jehož je možno posadit k počítači a který si myslí, že ho ovládá – ano, tento uživatel (podobná nadávka jako Pražák užito místo Pražan) píše do Wordu (už to samo o sobě mnohé vypovídá, nebojte, píšu do něj taky, jen aspoň vím, že není ideální) a to tím písmem, které je tam přednastaveno. Napadne-li jej náhodou (skutečně jenom náhoda) využít jiného písma, pak jedině takového, které jde přečíst ještě hůř, než to původní nastavené. Ovšem ani takový uživatel se snad nesnaží napsat a vydat knihu v bezpatkovém písmu typu Arial, aby se mu co nejhůře četlo, ne?
Naštěstí jsou řádky tak kratičké, že to není taková katastrofa. Ovšem prudilo mě to celou dobu (jen 155 stránek) a na místě autorky bych byla rozhodně proti takovému zprznění mé knihy. (Archaicky či knižně slovo prznit znamená hanobit či zneucťovat, což je přesně ten správný výraz.)
Pavlina povídání začínají 17. listopadu 1989, kdy byla na demonstraci a pak se schovávala u nějakého pána v Mikulandské ulici. Kromě první a pár posledních povídek či spíše článků je toho většina o cestování a práci u cestovních kanceláří, rozhodně bych ji nedoporučila dospívajícím dětem, protože jinak získají pocit, že chlast a večírky jsou ten správnej život, k tomu žádný pořádný jídlo, prostě pohoda. V téhle knize mi autorka sympatická není, ale v jiných je to lepší, aspoň o trochu.
A kousek na ukázku: „ Ráno jsem se probudila s hlavou jako střep (já pitomá, že jsem si dávala na víno whisky!). Postel po Davidovi byla prázdná a na stole byly jen vyrovnaný prázdný flašky a plnej popelník… Fuj, to musel bejt pohled, když William dorazil!“ (str. 42)
Když už jsem u té kritiky, dovolím si rýpnout do nakladatele. Kdyby to byl nějaký Pepík z Horní Dolní, doporučila bych mu prostudování typografie nebo návrat zpátky k lopatě, ale když vidím, že „tohle“ si dovolily vydat Lidové noviny (NLN, s. r. o.) v roce 2014, pak vážně nemám slov. Mluvím teď o volbě písma. Ano, uživatel – slovy informatika, tj. nejhloupější tvor na planetě, jehož je možno posadit k počítači a který si myslí, že ho ovládá – ano, tento uživatel (podobná nadávka jako Pražák užito místo Pražan) píše do Wordu (už to samo o sobě mnohé vypovídá, nebojte, píšu do něj taky, jen aspoň vím, že není ideální) a to tím písmem, které je tam přednastaveno. Napadne-li jej náhodou (skutečně jenom náhoda) využít jiného písma, pak jedině takového, které jde přečíst ještě hůř, než to původní nastavené. Ovšem ani takový uživatel se snad nesnaží napsat a vydat knihu v bezpatkovém písmu typu Arial, aby se mu co nejhůře četlo, ne?
Naštěstí jsou řádky tak kratičké, že to není taková katastrofa. Ovšem prudilo mě to celou dobu (jen 155 stránek) a na místě autorky bych byla rozhodně proti takovému zprznění mé knihy. (Archaicky či knižně slovo prznit znamená hanobit či zneucťovat, což je přesně ten správný výraz.)
Pavlina povídání začínají 17. listopadu 1989, kdy byla na demonstraci a pak se schovávala u nějakého pána v Mikulandské ulici. Kromě první a pár posledních povídek či spíše článků je toho většina o cestování a práci u cestovních kanceláří, rozhodně bych ji nedoporučila dospívajícím dětem, protože jinak získají pocit, že chlast a večírky jsou ten správnej život, k tomu žádný pořádný jídlo, prostě pohoda. V téhle knize mi autorka sympatická není, ale v jiných je to lepší, aspoň o trochu.
A kousek na ukázku: „ Ráno jsem se probudila s hlavou jako střep (já pitomá, že jsem si dávala na víno whisky!). Postel po Davidovi byla prázdná a na stole byly jen vyrovnaný prázdný flašky a plnej popelník… Fuj, to musel bejt pohled, když William dorazil!“ (str. 42)
Žádné komentáře:
Okomentovat