Protože jsem nakonec přece jen stihla zamýšlený vlak, měla jsem v Brně relativně dost času, a tak jsem se táhla z nádraží Královo Pole po Palackého třídě. Neodolala jsem a vyfotila si světelnou křižovatku na Husitské. Ne, že by na ní bylo něco zajímavého, hezkého nebo jinak fotogenického, ale přišlo mi vtipné, když jsem se ji učila v testech v autoškole. Ty mi dávaly pořádně zabrat. Křižovatky jsem sice teoreticky zvládala dobře, ale často jsem se nechala rozptýlit tím, že jsem přemýšlela, kde v Brně se nacházejí, místo abych se soustředila na to, kdo má přednost. Jednou jsem při hodině málem vykřikla: „To je Husitská, tam to znám. Samozřejmě, že se musí odbočit doprava, když jste na té šipce, co je namalovaná na silnici. A taky je to pěkně nebezpečná křižovatka, protože auta jedoucí z města odbočující vlevo mají zelenou, ale přitom musí za křižovatkou (zatáčkou) dávat pozor na chodce! A jednou jsem tam málem byla svědkem nehody!“
Nadšeně jsem se
rozhlížela, co se asi tak změnilo a co zůstalo při starém. Třeba ta
prodejna levných potravin. Mohla bych si koupit něco na svačinu… Nakonec
jsem ke kefíru a jogurtu přihodila ještě bonbóny za dvacku. Je jich 250
gramů a jsou překvapivě chutné a bez škodlivin. (Pro zájemce jsou to
Hustenbonbons a skládají se z glukózového sirupu, cukru, sladu, ječmene,
medu, melasy, lékořice, přírodních aromat, eukalyptu, anýzu, mentolu a
soli.) Aspoň jsem měla nějaký mls na víkendové rukodělky. 
Odložila jsem si těžký batoh na zem a pohodlně se procházela po obchodě. Látky jsem minula bez povšimnutí, ty jsou určeny spíše těm, co už šít opravdu umí, já teprve začínám, takže jdu výhradně po bavlně. Navíc tu mají trochu jiné ceny.
Chvíli jsem zamýšlela návštěvu Moravské zemské knihovny a nějakou tu četbu, ale pak se ukázalo, že na to mi už nezbývá dostatek času, a tak jsem jenom dobloudila (doslova) na paličkování. Lektorka věděla, že přijdu, ale pro ostatní to bylo překvapení. Troufám si říct, že milé. Jen bylo trochu smutné, že jedna paní je v nemocnici – a zrovna ta se na mě docela těšila – a druhá je nemocná. Ale hned jsem slibovala, že zase brzy přijedu. Teď vím, že další návštěvu uskutečním už v březnu.
Okoukla jsem, co kdo paličkuje, dozvěděla se, že z láhve od Coca Coly se dá udělat parádní krabička, což jsem si neuměla představit, dokud jsem to v pátek na vlastní oči neviděla, a taky dostala dva recepty k vyzkoušení. První je na těsto, které může být sladké nebo slané a potřebujete na něj tvaroh (kostku, ne vaničku, tam je moc vody), tuk a polohrubou mouku. Uvedené suroviny smícháte v poměru jedna ku jedné. Až z toho něco vyzkouším, dám to na blog o vaření. (Když nezapomenu.) Druhým receptem byl salát z kysaného zelí, na který potřebujete 0,5 kg kysaného zelí, 3 špetky soli, 3 lžíce olivového oleje, 3 lžíce vinného octa (lze použít i normální), 3 lžíce cukru, cibuli a jablíčko.
A málem bych zapomněla – také jsem si udělala prohlídku po nových věcech. Nejkouzelnější byly pochopitelně paličkované šperky. Na těch mě uchvacovala jejich jemnost a něžnost, kterou může mít jenom krajka. A další bombou byly labutě! Jejich krása se snad ani nedá slovy popsat. Ještě že mám aspoň nějakou fotku. Jak občas říkám (v Čarodějkách to říkají), že všechno souvisí se vším, tak tohle je nádherný důkaz. Asi před dvěma roky jsem si koupila modrou labuťku (tehdy jsem si myslela, že to je páv nebo co) na dovolené v Kostelci nad Orlicí. Pak jsem stejnou letos v Rautisu obdivovala na pokladně a pak ji uvidím na paličkování, ale místo peříček má fantastickou krajku. Samozřejmě že si chci taky takovou udělat!
Pak už jen koupit večeři – dneska se odfláknu Utopencovým snem (špekáčky s cibulí v rosolu) – a hurá na kamarádčin privát. Protože jí nefunguje světlo na pokoji, sednu si do kuchyně a zakecám se s její spolubydlící. Možná zkoukneme i nějaký film na Prima Cool. Jiný program jim totiž nejde.
Žádné komentáře:
Okomentovat