Pozitivní mluvení

Pustila jsem se do čtení Čtyř dohod, velice známé knihy, kterou už jsem jednou měla rozečtenou. Nyní snad dojde na celou knihu. Ale hlavní je vzít si z ní nějaké poznatky, ne ji přečíst a nic z toho. Samozřejmě si dělám poznámky, které pak zveřejním na mém blogu Angelika čarodějka, protože to tam myslím i tak trochu patří. Někdy jsou to učiněná kouzla, co dovede pozitivní chování. Schválně nepíšu myšlení, protože první dohoda není o pozitivním myšlení, ale mluvení. Tedy je i o tom, že o sobě nemáte smýšlet špatně, ale o žádném přehnaném optimismu nebo já nevím čem všem, co se pozitivnímu myšlení vyčítá. 

Na základě četby jsem si vymyslela (nebo připomněla) pár předsevzetí:

• Přestaň se bát.
• Dělej to, co ti přináší potěšení, ne pozornost druhých.
• Buď sama sebou.
• Buď na sebe hodná.
• O sobě a druhých mluv (smýšlej) jen dobře.
• Ber druhé takové, jací jsou. Aspoň se snaž.
• Měj ráda lidi.
• Vybrat si čemu věřím. Člověk se za svůj život o sobě doslechne takových nesmyslů! A když jim věří, může se zbytečně ochuzovat o něco hezkého. Třeba když někdo řekne: „Na to nemáš,“ možná to ani nemyslí tak zle, ale může to mít účinek, že se něčeho vzdáme. A to je škoda. Jen proto, že si to myslí někdo jiný. Někdo, kdo nám možná závidí, že na to máme.
  

Něco je jednoduché, něco míň. Třeba mít ráda lidi je pro mě naprosto přirozené. Brát druhé takové, jací jsou, je někdy obtížné, protože by je někdy člověk za určité jednání nejradši uškrtil. Ale je fakt, že to nepomáhá. Když je někdo nespolehlivý, bude nespolehlivý dál, ať vám to vadí nebo ne.

Plus malá připomínka toho, co jsem si předsevztala v lednu 2013 (fíha, už jsou to dva roky):

• Budu mluvit pozitivně. Používám pozitivní otázky (Chceš..., Mohl bys..., Víš..., Půjdeš..., Pomůžeš mi...).
• Zbavím se ALE. (Je to pěkné, ale... Skvělý nápad, ale... Chtěla bych jet, ale... Ráda bych to udělala, ale...)
• Také se chci zbavit VŽDY a NIKDY, TY (zní jako obvinění ve srovnání s JÁ, které je zase egoistické), POŘÁD...
• Vidět příležitosti a možnosti místo hrozeb.
• Být k sobě laskavá. (A podívejme, to se nám tu opakuje! To ještě pořád neumím. :-( Jsou věci, které druhým odpustím a sobě je vyčítám, i když to vlastně ani není moje chyba. Třeba když mi někdo pošle loňský program s letošním datem a já to tak prezentuji dál. Nikdo se na mě kvůli tomu nezlobí a já z toho stejně mám špatný pocit. Teď aspoň vím, že to znám ze Čtyř dohod, že je člověk šílený Soudce sám sebe, kdy se za tutéž věc soudí znovu a znovu a znovu. Stačí si jenom vzpomenout, jak tehdy neudělal, nestihl, nedonesl... a už to jede – znovu souzen, znovu shledán vinným.)
• Narovnat se (nehrbit se) a důvěřovat si.
• Asertivita. Mám právo na vlastní názor.
• Pozor na sebevražedné věty. Dalo by se doplnit – přestat se shazovat. Jedna kámoška takhle často mluví o svých dárcích „není to nic moc“, nebo i tom, co vytvořila „já vím, má to spoustu chyb“. Někdy tím někteří lidé uvádějí svoje kuchařské umění: „ještě to moc neumím“, „mohlo by to být lepší“... Občas se tím předejde kritice, protože už přece jenom stačí dodat: „Máš pravdu, fakt je to takový připálený, neslaný, přesolený, divný...“, ale taky dobrému pochutnání. Možná by strávníkovi jídlo přece jen velice chutnalo, ale když je předem upozorněn, že se mu vlastně nemá líbit, tak se asi podřídí, kuchař to ví líp. Nebo se slušňácky namítá, že ne, že to je přece dobré, ale červík pochybnosti už stejně vrtá. A jak se říká, když nebudu upozorňovat, že mám velký zadek/nos apod. možná si toho ani nikdo nevšimne, možná to nikoho ani nenapadne, možná mám úplně zbytečný mindrák a měla bych si takovou věc přestat do zblbnutí opakovat.
• Zvládneš to a basta.
• Ber to jako hru.