Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 19. dubna 2026

Robert Kubánek: Rozladění

Vydalo nakladatelství Mladá fronta roku 2007 jako svou 6675. publikaci. Vydání první, stran 96. Ilustroval Martin Škarda, vytiskl Europrint, a. s., Praha. ISBN 978-80-204-1589-9.

Tak jsem se konečně dočkala! Tahle malinká a útlounká knížečka mě zaujala. Baví mě a líbí se mi. Uff, už jsem myslela, že to s tou poezií snad budu muset zabalit! Robert Kubánek má nápadité zajímavé, někdy dost drzé či sprosté verše. Ale vážně vážně je má velmi často úžasně melodické. A to se mi líbí. Nejde jen o rýmy na konci, tak nějak to celkově sedí. Ale netvrdím, že všechno chápu. Někdy stačí, když to hezky zní a člověk má pak takový pocit krásna.

Vytkla bych snad jen dvě věci. Zaprvé nepochopitelný názvy některých básní či případné XXX, kdyby tam nebylo nic, zlobit se nebudu. A název typu Sonet pro J. S. M. taky není nic moc. A zadruhý tu příšernou vazbu knihy, která se rozpadá v rukách.

Dítě a město
Nezbavíš se jí 
Bude snad
už v každý zemi
v každý prázdný flašce
… Praha
(to hovno
do kterýhos šláp
a máš ho pořád na podrážce)

XXX
Ta tvoje manýra
mě vážně nasírá...
Chceš něco říct?
Tak rychle k věci
Protože po dvou
po třech deci
už nemluvíš
už máš jen kecy

Chrám lásky
To má být všechno?
Tyhle čtyři stěny
pach potu
výčitek
horečka z nenávisti?
...
Směle klenutý oblouk nicoty

Nádhera
co se nedá
s ničím srovnat
...
leda
se zemí

neděle 29. března 2026

Jaroslav Chobot: Měkkým strojům (*)

Když jsem se onehdy rozhodla napsat nový seriál o mnou přečtených knihách s poezií, ptal se mě manžel, proč to čtu. A zda mě básničky baví. Vždyť básně císařovny Alžběty v knížce, kterou máme právě rozečtenou, mě tak otravují, že bych je nejraději přeskakovala. „Ale to je něco jiného,“ opakovala jsem tvrdohlavě a vzpomínala, kterak jsem před mnoha lety četla poezii na Písmáku a jak mě to bavilo. A jak jsme ještě před dvacítkou básnily s kamarádkama (byla jsem suverénně nejhorší) a jak mě jejich básně dostávaly. Nejhorší asi bylo, když jsem měla pocit, že jsou o mých pocitech k jednomu klukovi na dovolené, o pocitech, které jsem nikomu neřekla. Líbila jsem se mu, ale pro mě byl jenom kamarád a já se to pořád snažila nějak naznačovat a nenápadně dávat najevo a pak to v básních zaznělo naplno, ale přitom jsem je nepsala já. Ale byly čteny před ním.

Tak s těmihle pocity jsem si v Ústřední knihovně (= hlavní pobočka Městské knihovny v Praze) vybrala několik svazků a těšila se na čtení. Jako první jsem začala číst Jiřího Janatku. Nelíbil se mi. No, to se stává. I když mně spíš ne. Málokdy, pokud vůbec, si vyberu knihu, která se mi pak nelíbí. Nedočetla jsem ho – na základě kurzu kritického myšlení a vědoma si toho, že to je opravdu jen ztráta času, když to není můj šálek čaje (kafe nepiju!) – a sáhla po druhé. Jaroslav Chobot: Měkkým strojům1. Dopadlo to úplně stejně. 

Chtěla jsem tenhle článek psát o tom, jak mě při čtení poezie napadají různé otázky. Jak se zamýšlím nad smyslem života, láskou, přínosem člověka, pomíjivostí věcí, hlubokými city... a nakonec se mi v hlavě zrodila jen jedna otázka, kterou převracím sem a tam.

Jak tohle někdo může číst?

Básně pana Chobota jsem opět odložila nedočtené a vrátím je při první příležitosti zpět do knihovny, i když nevím, jestli by čtenářům víc neprospělo, kdyby neměli možnost si je z poličky vypůjčit. ;-) Třeba by kápli na něco lepšího.

Ještě bych k nim ráda poznamenala, že mi připomínají můj začatý (a pravděpodobně nikdy nedokončený) dada román. Vzniká z náhodně zapisovaných vět, které někdo někde pronesl v dávno zapomenutém kontextu. A bohužel navzdory své uhozenosti dává víc smyslu než básně dvou uvedených literátů. Možná jen nemám patřičnou poezijní úroveň. Posuďte sami, zda byste chtěli celou knihu tohoto:

To co se hromadí 
pevrácenou masou nasycování
v okamžikových průhledech
pozbývá charakteru
přilnavé sypkosti
a vypíná se
ve svých ozářených průbězích
jako cirkulující dvojstíny
nezničitelného strojopně
na předstupni vymizení...

nebo

Nesmyslným směstnáváním
v olejnatých volných zlomech
táhnoucích své změkčilosti
k polštářovým zastoupením
vzniká stálá alokace
rozprašujících se dusidel
...

Chvíli jsem doufala, že tučně zvýrazněná slova dají dohromady nějaké heslo: třeba „Kdo to přečetl celé, má u mě flašku!“ ale nic.

1Jaroslav Chobot: Měkkým strojům, doslov Radim Kopáč, vydalo nakladatelství Zahrada – Ivan Mráz, Šlikova 1404, 390 02 Tábor. Vytiskl PBtisk Příbram, vydání první, 2007, ISBN 978-80-903059-6-0. 72 stran.

neděle 22. března 2026

Jiří Janatka: V předpokoji pouště (*)

Asi jsem prohlubování svého literárního vzdělání neměla začínat právě tímto dílem. :-( Ale líbil se mi ten název. Znělo to tak poeticky. Úvod mi připadal trochu náročnější. Nevadí, říkala jsem si. Jenže po prvních třech básních jsem se cítila úplně stejně zmateně. A navíc jsem nabyla dojmu, že autor zjevně chlastá. A to dost. Básničky totiž vůbec nedávají smysl. 

Jenže zároveň v nich je něco zajímavého... „u ohrady z prken natřených vyjetým olejem“ – tipla jsem si, že to je starší ročník, protože celá ta báseň Země úsměvů zní tak trochu jako Česká republika za totáče nebo jiné okupace, to je fuk. A copak mladí vědí, že se něco natíralo vyjetým olejem – fuj! My na statku jsme takhle měli taky natřené všechno. Když nic jiného nebylo (za socíku), dělalo se to tímhle. A kupodivu to bylo velice funkční, konzultovali jsme to s umělou inteligencí, ale stejně je to prasárna (a krapet jedovatá, takže další důvod nepít vodu z naší studny).

Schválně si autora googlím a nestačím se divit, že je to psycholog a dokonce si ho můžete pustit na ČT Art (zde). Ale čím dál víc mám pocit, že to nebude můj šálek kávy. Nebo vlastně bude, protože kafe nepiju.

sobota 21. března 2026

Nedělní čtení poezie

Dneska je světový den poezie. Psala jsem o něm už zde, takže se nebudu opakovat. Ale připravila jsem si pro vás na následující neděle povídání o poezii, resp. mnou přečtených knihách. Třeba vás to inspiruje k tomu, abyste si něco zajímavého taky přečetli. Nebo dokonce napsali. A pokud byste byli celí nedočkaví, podobný cyklus jsem napsala vloni v červenci, mrkněte sem (rozcestník).

Hodnocení jako vždy: *–***** = čím víc hvězdiček, tím líp. Odkazy jsou na moje články.

Poznámka „pod čarou“ (neumím ji udělat ;-)):

1Navzdory tomu, jak často se lze setkat s výrazem obsahující tři S, správně je pouze tvar Sisi dle Internetové jazykové příručky, kterou spravuje Ústav pro jazyk český Akademi věd České republiky.

středa 6. srpna 2025

Gurmánské zážitky

Úvodní strana k tématu v Kreativu

V minulém článku I Angelika občas potřebuje trochu inspirace na léto jsem vám slíbila, že se blíže podíváme na téma číslo 8 z letního speciálního Kreativu: na jídlo a gurmánské zážitky. Začínám takhle od konce, protože tohle téma ve mně rezonuje, což mi připadá celkem vtipné, když se nad tím víc zamyslím, vařím v podstatě nerada! 

Abych to uvedla na pravou míru: ráda peču sladkosti, případně i pečená jídla mě baví. A taky miluju experimenty všeho druhu, jak ostatně můžete sem tam vidět na mém blogu Angelika vaří. Ale stát u plotny, to neeee.

Nicméně v poslední době jsem se do vaření docela dost pustila. Ono mi tak trochu ani nic moc jiného nezbývá, když jsem teď pořád doma, na jídlo si není kam zajít (i v práci, to nestálo právě málo – obědy kolem 150 Kč bez polévky) a celé dny člověk nemůže jíst jenom studénku. Na druhou stranu: napůjčovala jsem si kuchařky, nějaké mám z dřívějška a internet je taky plný zajímavých věcí, takže sem tam jsem z vaření i nadšená, protože to patří k rozšiřování obzorů a objevování něčeho nového. Ostatně, jak jsem se rozšoupla můžete zaznamenat i z mých posledních tak trochu deníkových článků:

Mojí specializací je teď hlavně jehněčí (máme v mrazáku z loňské výměny za kozu) a kozí maso a různé marmelády, popřípadě produkty z mléka či vajec, protože jsou to suroviny, ke kterým mám velice dobrý přístup, i když nejezdím na nákupy.

středa 30. července 2025

I Angelika občas potřebuje trochu inspirace na léto

Jak jste si už mohli všimnout, dost přemýšlím nad tím, jak si užít léto a celkově, jak plnohodnotně trávit svůj čas. Nevím, jestli to tak taky máte, ale tady v Praze (i u Prahy) jsme všichni hrozně rozlítaní, snažíme se toho příšerně moc stihnout. Jede se na výkon, efektivitu a výsledky. Jen pro pořádek – nesnažím se chlubit, nebo tvrdit, že jsou tu lidi lepší nebo tak něco. Svým způsobem je to fascinující a úžasné a na druhou stranu příšerně smutné. Jako bychom byli jenom stroje. A bacha, je to vysoce nakažlivé.

Sice jste na sebe pyšní, když zvládnete uklidit, udělat výbornou večeři a k tomu ještě bábovku na zítřejší snídani, ale jdete spát úplně vyfluslí a místo uvolněného pocitu, máte ve svém Bullet journalu (diáři, kalendáři nebo jakém programu používáte) ještě spoustu nevyřízených úkolů. Vždycky jich bude spousta. Vždycky jich bude víc, než můžete stihnout. A tak se ti lepší, kteří si uvědomují, že jsou jak křeček běhající v kolečku, snaží najít nějakou protiváhu: hodně teď frčí meditace, jóga a všemožné „zpomalovací“ aktivity. Ale dřív něco takového vůbec nebylo potřeba. Prostě jsem si vzala knížku a šla si lehnout před dům na sluníčko a vyhřívala se tam třeba i několik hodin. Jasně, teď se trochu změnili okolnosti – bydlím na statku, starám se o chod rodiny a navíc čekáme dítě. Ale stejně... určitě si svůj život nepředstavuju tak, že na pletení budu mít čas jenom v autobuse cestou do práce. A na čtení nebo angličtinu jen v případě, že se takhle rozhodneme s manželem strávit zbytek večera. I proto si tvořím různé bucket listy (zde), které mi mají pomoci užívat si chvíle volna.

A když jsem u stánku objevila letní kreativ, řekla jsem si, že to by bylo to pravé, do čeho bych měla jít. Ne snad proto, že bych neměla vlastní nápady, ale hlavně proto, že cizí nápady obvykle posunou na novou úroveň vaše vlastní.

Speciální díl časopisu Kreativ, miluju ty jejich ilustrace
Navíc mě samozřejmě trochu ješitně zajímá, jestli dokážou přijít s něčím novým. S něčím, co mě nenapadlo, nebo co nedělám. – Pokorně a vlastně i radostně přiznávám, že dokážou. A jsem za to ráda. Jednak se můžu nechat inspirovat, a jednak jsem ráda, že za své peníze dostanu nějakou hodnotu zpátky. Bylo by smutné, kdybych to už všechno věděla, dělala a praktikovala, ne?

Časopis je rozdělen na osm témat:

  1. Doma máte čas
  2. Hosté u vodníků
  3. Hurá na cesty
  4. Prší, jen se leje (jak to mohli vědět?!)
  5. V ráji pěstování
  6. Pomalý odpočinek
  7. V lese na jehličí
  8. Zážitky gurmánské
A přesně na ty gurmánské zážitky se příští týden podíváme víc zblízka. Těšte se zase na středu plnou inspirace.

neděle 27. července 2025

Alexandr Solženicyn: Pruské noci (***)

Z ruského originálu Прусскuе ночu přeložili Václav Daněk a Kateřina Staševská, doslov napsala Radka Rubilina. Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Lamačova 840/18, 152 00 Praha 5 roku 2024 jako svou 448. publikaci. 88 stran. První vydání. Cena vázaného výtisku 199 Kč. ISBN 978-80-7690-1160-2.

Knihu jsem pro legraci půjčila manželovi, protože právě při práci poslouchá Solženicynovo slavné dílo Souostroví Gulag. Což je sice zajímavé, ale docela dost depresivní. Ne, jen proto, jak dokáže být člověk vůči člověku hnusný, ale i proto, jak bezbřehá může být hloupost. Ty věci, co ty lidi dělali, byly naprosto absrudní. To fakt rozum zůstává stát. Kam se hrabe naše české proti-covidové užívání antiparazitik pro zvířata?

Knihu jsem rozečetla jednou v noci, když jsem nemohla spát. A ten básnický styl mě tak nadchl, že jsem se pak musela přemáhat, abych už přestala číst!

Hodně mi pomohl „úvod“ na strankách 65 až 83, kde autoři knihy popisují Solženicynův život a vysvětlují, že jedinečnost tohoto básnického díla spočívá mimo jiné v tom, že popisuje ruské osvoboditele (a tedy i sebe) nikoliv pouze jako hrdiny, ale také jako zvířata, která znásilňovala, rabovala, vypalovala kostely. Poéma Pruské noci je součástí většího díla s názvem Dorožeňka (Cestička). Zajímavostí je, že dílo je psané „trochejským tetrametrem. Jedná se o vznešené metrum typické spíše pro klasickou literaturu. Hojně bylo využíváno v antické poezii, v ruštině pak především pro klasicitsní ódy. Solženicyn výběrem tohoto metra dává najevo literární záměr – oslavnou formu popisu událostí postavil do ostrého protikladu k popisovanému drancování a násilí. Je také pravděpodobné, že svou poému vnímal jako kontrapunkt k oficiální ruské literatuře 40. let, jako bylo například triumfální dílo Alexandra Tvardovského s názvem Vasilij Ťorkin oslavující prosté sovětské vojáky, z nějž se děti na základních školách učily deklamovat dlouhé pasáže (poprvé vyšlo v roce 1942). Solženicyn použil stejné metrum jako Tvardovskij, ovšem jeho sovětští vojáci představují spíše morální selhání než jakoukoliv myslitelnu autoritu.“ (str. 67–68)


Zde jen podle duše v těle
vyčenicháš nepřítele.
Ach, jak těžko na duši!
Hrnem se tak neochvějně,
až se srdce rozbuší.

Všude otvírají vrata
neznámému vojínovi.
Dát si šnaps a ze šatníku
soupnout smoking do balíku,
to se daří vojákům. 
Někdo skáče na kobylku,
flintou hrozí oblakům.
Rozběhli se, pijou, paří,
oheň stoupá do všech tváří,
zřícená je na zemi
střšecha v jednom plameni.
Trámy hoří, požár sílí,
Černý dým vpad do domu.
Co jsme krví zaplatili,
Nedlužíme nikomu!
Někdo s důbeží v tom parnu
v kurníku se potýká.
A na luteránském chrámu
zrcadlí se gotika.
Snad až k oknům plamen dospěl.
Svým jazykem buší do skel.
Už i na loď proniká.
Jak však osvobodit kostel?

Celý dům je zpustošen.
Mrtvá dcera, v koutku sten –
matka žije, pozvedá se.
Přešla rota? Četa snad?
Ona do těch mužských zad
prostá slova ještě vmete:
K odpuštění nedojdete!
„Krev za krev je heslo zla!“
Hračka – plačka – mrtvola.
Připravena dokonat,
prosí: „Tóte mich, soldat!

Koh-i-nor je firma skvělá
a v Evropě košatá.
Co by bylo, kdbych se já
vystrčil co odplata, –
a ty její tužky, pera, 
desky, krabičky a sponky,
inkoustová doupata,
celé papírové bloky,
bílé svazky z pološera
posbíral si do auta?
Měl bych hanbou zčervenat?
Kdo tu kde byl, ten se trápil.
Čistý nebyl ani papír,
Na němž jsem se učil psát.

Jak bych poštou už ne opit,
pohaslý už horlivec,
bez obdivu mohl vstoupit
do onoho sálu dnes?
Jak zlatokop v lačné touze
Proklepává každou díru,
jsem tu stejný chudák, – pouze
v uniformě oficírů.
Do cizího strkám prsty. 
Kam se vrtnu, tam chci hned
to i tamto držet v hrsti!
Před kým se mám zastydět?
Chytráka bych v rozletu
poslal Svazu sovětů!
„Staršino! A celý poklad
Ať si kluci hodí do aut!“

neděle 20. července 2025

Hans Sachs: Blázni v lázni (****)

Obálka knihy Blázni v lázni

Z německého originálu Sämtliche Fabeln und Schwänke, herausgegeben von Edumund Goetze vydaného nakladatelstvím Max Niemeyer, halle/Saale 1953 vybral a přeložil Ivan Wernisch, doslov napsal Jiří Veselý. Vazbu s použitím dobové dřevořezby a grafickou úpravu navrhl Vladimír Nárožník. Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2001 jako svou 366. publikaci. Vydání v tomto uspořádání první, stran 88. Doporučená cena 138 Kč. ISBN 978-80-7021-426-0.

Tahle knížka poezie mě nadchla nejvíc ze všech zatím přečtených. Líbí se mi hravé verše i témata. A až po nějaké době mi došlo, že se jedá o fakt staré dílo a ne našeho současníka!

Zajímavostí tohoto autora jsou švanky. „Kdokoliv má německé slovo „Der Schwank“ přeložit do českého jazyka, upadá do rozpaků. Slovníky nám tu mnoho neposlouží, leckdy používaný výraz „šprým“ zdaleka nevystihuje obsah německého výrazu. Uchylujeme se tudíž k tomu, že podobu tohoto německého slova jen graficky zčešťujeme, přičemž jsme si vědomi, že jde o pouhou náhražku z nouze; adekvátní výraz v českém jazyce však chybí. Důvod pro to je historický. V Čechách se švanky v onom nejpravějším smyslu slova sotva vyskytovaly, rozpor mezi panskou a lidovou kulturou byl v Čechách – v souvislosti s kompliovanou situací nejen sociální, ale i národnostní – daleko vyhraněnější, takže české skladby té doby byly spíše „verši bolesti, posměchu i vzdoru“. Německý švank naproti tomu chce především bavit, nanejvýš pak poučit; společenské kritiky, jak ji známe ze skladeb českých, je zde jako šafránu. Švank je skladba docela odlišná od jiných žánrů této doby, ač je s nimi se všemi úzce spřízněna.  … Problémy se zpravidla nejvýše nadhazují, ale neřeší, a když už, pak bez zesměšnění.  … Švanky se často pokoušely v humanistickém slova smyslu i poučovat, ne však kázat. Sachsovy švanky rychle pronikaly mezi lid, do všech koutů, kde se hovořilo německy, lidé se jim učili zpaměti, vyprávěli si jejich děj, leckdy je i obměňovali. Dodnes lze najít jejich stopy v německém folklóru. Také mnohé velikonoční, pašijové či jiné hry, které se dnes hrají v Dolním Rakousku, ve Štýrsku, v Bavorsku nebo v Elsasku a snad i jinde, mají svůj prapůvod v dílně ševcovského mistra z Norimberku. … Hans Sachs ve svých skladbách zaznamenal leccos z toho, co vyčetl z učených či kratochvilných knih, takže vlastně zprostředkoval svému čtenáři kontakt s antickými látkami, s náměty z Boccaccia, ze středověkých facetií, z knížek lidového čtení (Volksbücher), z bible a dokonce i z děl přírodovědných, když zábavnou formou popsal skoro tři stovky živočichů a více než stovku německých řek.“ (str. 78–80)

Podivné zvíře

Zvíře ŽIRAF nazvané
žije tam kde pohané,
krk má delší – to se říká –,
než je lancknechtova píka.


Švec

Račte ke mně, prosím, vstupte,
pěkné střevíce si kupte
nebo měšce, velké saky,
potahy na truhly, vaky,
boty ke kyrysu, pane,
trepky měkce futrované,
botky, jaké se teď nosí,
kupte si, nechoďte bosi.

neděle 13. července 2025

Jiří Žáček: Vy mně taky! Aforismy, parodie, epigramy, humoresky (***)

Obálka knihy
Vydalo nakladatelství Šulc, Praha, roku 1999. Vydání první, stran 117. Rozměry 17 cm. Doporučená cena 98 Kč. ISBN 80-7244-007-1.

To Žáček je jiný kafe než Biebl – vtipný, břitký, místy až sprostý či vulgární, nebo takový nějaký divný. Zkrátka líbila se mi tak třetina, třetina byla divná a třetina mi nic neříkala, ale rozhodně uměl popíchnout. No, něco už je asi trochu mimo moji dobu, takže to tak úplně nechytám.

Nejvíc mě dostala hned druhá báseň – Z deníčku Pepíka důchodce: 

Kampak se ty auta ženou
když přecházím na červenou?
Než mě tamten trabant skolí
já se budu bránit holí!

Když jdu večer na pivo
babka volá: Protivo!
Hlídá mě jak satanáš
odepře mi apanáž

Kampak dědku? Proklatě – 
pivo škodí prostatě!

Pokud nejste fanoušky kapely Hárlej, možná vám to nic neříká, ale já si hned začala text básničky notovat dle jejich stejnojmenné písničky. Vůbec by mě nenapadlo, že takhle prdlý text není od nich. Tak pěkně se to hodí k jejich stylu! Tak jsem si ji pak hned doma pustila. Ještě tam mají další sloku, ale poslední tři už ne.

Spíš než bázně plné skepse, černohlídství a takové nějaké vyčerpanosti ze života, třeba:

Ta naše povaha česká
Kritici české povahy
přijeli řečnit do Prahy:

– Jaká je česká povaha, 
svlékneme-li ji donaha?

Vždycky se špatně zachová,
je totiž zgruntu vepřová.

Tuzemský kukuč kyselý
zajisté zkysl od zelí.

A v našich žilách pivo je,
to dělá z Čížků bivoje.

Rozeznej Čecha od vepře,
vede-li stálé rozepře!

Na všechno jdeme od lesa,
schází nám vzlet a noblesa.

A hlavní z našich priorit?
Dřepět a chrochtat u koryt.

Nu prostě na nás, český brav,
platí jen bič a paragraf! –

Tak pravil mnohý doktor věd
a odebral se na oběd,

kde zdravovědy pamětliv
vepřovou zapil metrem piv,

řka: Slávy hodna jedině
ta božská česká kuchyně!


se mi líbily aforismy, které jsou krátké a úderné:

  • Knížka je nejlepší přítel člověka. Zvlášť šeková.
  • Ředitel blázince musí umět přesvědčit pacienty, že blázinec je tam venku.
  • Chceš být vůl jen protdo, aby na tě sedalo štěstí?
  • Neztrácejte hlavu! Kdo to má po vás uklízet? (to už jsem znala)
  • Bezzubé svědomí nehryže, jen žužlá.
  • Kdo má v hlavě průvan, tomu nezplesniví myšlenky.
  • Chceš se líbit všem? Buď kýčem!
  • Človíčkové, myslíte, že budete větší, když srazíte velikány na kolena?
  • Myšlení není nakažlivé.
  • Když máš ruce plné žrádla, těžko vzít rozum do hrsti.
  • Kdyby tak moudří tušili, co všechno dokážou vymyslet pitomci!
  • Je to pokrok, stanou-li se z patolízalů vlezdoprdelisté?
  • Každý tyran věří, že špinavé ruce lze umýt. Krví.
  • Každý, do znásilní svobodu, si namlouvá, že se zasloužil o její syny.
  • V potěmkinových vesnicích bývá pravá jen šatlava.
  • Mizantrop se rozhořčuje, že člověk se dá nejsnáze umlčet kusem žvance, zatímco filantrop se raduje, že to je ten nejhumánnější způsob.
  • Před soudem dějin se inkvizice hájí tím, že když zapaluje hranice pod kacíři, šíří světlo v temných dobách.
  • Ti, co kráčejí v čele, obvykle překážejí ostatním v rychlejším pochodu.
  • Žít se ženou je horor. Větší horor je už jen žít s mužem.
  • Když se dva milují, nepotřebují nic a nikoho. Když se přestanou milovat, pořád ještě mohou společně milovat svého psa.
  • Zatímco stokrát opakovaná lež se stává pravdou, stokrát opakovaná pravda upadne v podezření.
  • Nejzáludnějším nepřítelem všech teorií je praxe.
  • Všichni víme, jak vychovávat cizí děti.
  • Otevři oči! říkáme těm, kterým chceme zavřít ústa.
  • Čím menší trpaslík, tím větší by chtěl vrhat stín.
  • Dokud považujeme své rodiče za staromódní pitomce, znamená to, že jsme mladí. Když zjistíme, že se jim v mnohém podobáme, jsme konečně dospělí. A jakmile si na té podobnosti začneme zakládat, začínáme být staří pitomci.
  • Bohatí si pořizují děti, aby měli komu odkázat své majetky. Chudí si pořizují děti jen tak, pro radost.
  • Když máš srdce otroka, k čemu ti bude svobodná mysl?
  • Lidé dobré vůle, ať jste kdekoliv, spojte se! Lidé zlé vůle se proti vám spolčili už dávno.
  • Aby si uchoval zranitelnou duši, musí mít umělec hroší kůži.
  • Spisovatel-sadista píše proto, aby týral čtenáře; masochista proto, aby ho týrali kritikové.
  • V mnoha detektivkách vítězství spravedlnosti končí dopadením raha, zatímco autor, který otrávil tisíce čtenářů, zůstává nepotrestán.
  • Metro je vlak zkřížený s potrubní poštou.
  • Chrliče gotických katedrál se výsměšně šklebí našemu přesvědčení, že středověk je už dávno za námi.
  • Když holič dokončí svou práci a odloží břitvu, platíme mu nikoli za oholení, nýbrž za to, že nás nechal naživu.
  • Láska hory přenáší, ale s blbostí ani nehne.
  • Pokrok: Doba kráčí vpřed a svět se předhání: už i blbci mají vyšší vzdělání.

Ale je pravda, že na rýmy, na ty je teda borec, na ty jsem se moc těšila. Třeba taková:


Půlnoční dumka

Vodovod kape, kapy, kapy –
není to námě pro Kafku?
Počítám kapky na kanapi:
vodovod kape, kapy, kapy –
kde asi chytil kapavku?


Některý holky

Můj děda říkával: Chlapče dej na radu –
některý holky jsou nejhezčí zezadu
Některý zezadu některý zepředu –
krása je závislá na úhlu pohledu
Můj děda říkával: Život tě naučí –
některý holky jsou nejhezčí v náručí
Některý zpění krev a jiný jenom žluč
některý holky jsou nejhezčí
když jsou fuč


Nespravedlnost

Tvář, ta musí snášet
mráz,
déšť,
jinovatku.
Zato ty si hovíš pěkjně v teple,
Zadku!

neděle 6. července 2025

Konstantin Biebl: Na hrobě bubnují padající pomeranče (**)

Obálka knihy
Výběr textů Daniel Razím. Vydalo nakladatelství Dokořán 1, roku 2013, v edici Mocca: malá, ale silná káva; sv. 39, stran 89. Rozměry 15 cm. Doporučená cena 145 Kč. ISBN 978-80-7363-488-9.

Letos to byla první básnická sbírka, kterou jsem četla, a musím říct, že mě bůhvíjak nenadchla. Verše jsou sice hezké, ale často nerozumím tomu, o čem autor mluví, co tím chce říct, kam tím míří a tak celkově.

Nejzajímavější byl název! :-) Rovnou do deníku jsem si poznamenala: „Moc mě neuchvátilo, ale má zajímavý slovní hříčky,“ např. v básni Pohřeb: 

V kovárně zůstal sirotek,
i šroub může osiřet, když ztratí svou matku.


Léto
Na lavičkách v slunci odpočívá sad,
bílá růže svléká se na klavír
a vrabci umějí v letu se milovat,
sameček pravý kavalír.

Poslechněte, Nuny, slova má, 
velikou lásku jenom smrt vyléčí.
Když jedna ruka na srdci spočívá,
druhá na meči.

Delfín se vynořil v pomněnkách
a někde na moři mizí,
pavouček skryl se vám v lokýnkách 
a přede zlatou přízi.

Ve vašich vlasech zrají pomeranče.
Jsou žhavé a zlaté.
Ve vašich vlasech trhám si pomeranče,
vy se usmíváte.

A vaše láska jde mi k duhu,
jako mléko a zralé ovoce,
mít více zkoušek a méně dluhů,
stal bych se šťastným dokonce.

Miluju Sherlocka Holmese

Rozečtená kniha
Sotva jsem se objevila u rodičů, táta se na mě vytasil s knihou Sherlock Holmes a příležitostní malí detektivové z Baker street: Pád úžasných akrobatů Zalindových od Tracy Mackové a Michaela Citrina. Pohrávala jsem si s myšlenkou, jestli bych ji stihla za víkend přečíst, ale protože jsem měla i dost jiných plánů, nakonec jsem to vzdala a rozhodla se, že si ji půjčím v Praze.

Z anglického originálu Sherlock Holmes and the Baker Street Irregulars: Casebook No 1: The Fall of the Amazing Zalindas, vydaného nakladatelstvím Orchard Books (Scholastic Group) v New Yorku roku 2006, přeložila Lucie Matějková. Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, Nádražní 32, 150 00 Praha 5, roku 2009 jako svou 4918. publikaci. Počet stran 248. ISBN 978-80-242-2547-0.

Ale pozor, tím to nekončí, série má ještě další díly:

A víte, co je největší fór? Že ten poslední jsem už četla!

neděle 29. června 2025

Červenec plný poezie

Provizorní prázdninová polička na poezii
Přemýšlela jsem, jaké téma si zvolit na prázdniny a nakonec jsem si řekla, že by bylo super, trochu se rozvíjet v poezii. Je to takové kulturní, ne?

A tak se každou červencovou neděli můžete těšit na novou knihu poezie, kterou jsem přečetla. Zkusím k ní vždy vypracovat kratičkou recenzi, říct, co se mi líbilo, nelíbilo a tak. Těšit se můžete třeba na následující knihy:


neděle 4. února 2024

Výlet do šestnáctého století

Podařilo se mi něco už dlouho nevídaného. Ve středu 31. 1. jsem si v knihovně vyzvedla knihu, kterou mi tam nechali, ačkoliv mi rezervace vypršela už v pondělí. Měla jsem ohromnou radost a hned jsem jim šla k pultu poděkovat. I když bych se po ní byla bývala neptala, protože jsem si ji v pondělí nestihla vyzvednout a v úterý manžel chtěl, ať pospíchám domů, abych viděla výmalbu za světla, a tak jsem si na knihu vzpomněla až a autobuse pryč z Prahy.

Hned jsem strčila pletení do batohu a pustila se do čtení. Ve čtvrtek jsem se necítila dobře a měla obíhačku po doktorech, a tak jsem si četla v čekárně, metru, tramvaji i autobuse. A pokořila tak 256 stran jen za pouhé dva dny. To už se mi hezky dlouho nestalo. 

A co že jsem to četla? 

Super knihu od Rachel Harris: Mé sladké šestnácté století. Knihu jsem si vybrala v rámci loňské čtenářské výzvy a nestihla se k ní dostat. Samozřejmě jsem ji zařadila do tématu Kniha, která se odehrává v 16. století. Ale taky by mohla patřit do tématu se zakázanou láskou. I když jen tak lehce. A tak jsem splnila 30 % výzvy s devíti přečtenými knihami.

Jedná se o pohodovou romanťárnu prý pro young adult. Tak to jsem trochu přestárlá, ale bylo to báječné. Pohodové čtení o Američance Cat Crawfordové, jejíž táta je slavný režisér, máma herečka, která se ráda zamilovává a její skandální aférky plní bulvární plátky. A tak se Cat snaží být dokonalá, protože na ni pořád všichni koukají. Chodí včas, nevyčnívá, věnuje se malování. Ano, tento detail není pro příběh nijak extra významný, ale vzhledem k tomu, že jsem od Ježíška dostala roční kurz malování a trošku se do toho pouštím v každé volné chvíli (jak vám může dosvědčit můj manžel, blog o tvorbě i můj instagram), tak mě to taky přitahovalo.

Dívčin milovaný otec si bohužel našel novou přítelkyni. Všechno by bylo fajn, kdyby se macecha nesnažila z Catiných narozenin udělat událost, kterou budou sledovat všechna média, když ona přitom o pozornost vůbec nestojí. Proč by měla mít nějakou extra super párty? Co je na šestnáctinách tak výjimečné?

Aby ji otec uplatil vezme obě své drahé (dceru a novou přítelkyni) na rodinný výlet do magické Florencie. Při samostatné prohlídce města narazí Cat na cikánský stan a tak nějak se stane, že se objeví v renesanční Florencii u svých příbuzných (předků) a ti ji přijmou s otevřenou náručí navzdory tomu, že ji nikdy dřív neviděli. Má to pro ni být životní lekce hned v několika různých ohledech.

Kniha je psaná poutavě, moderně a přitom se v ní vyskytují i krásné krátké popisy krajiny, cestování kočárem, pořádání plesu a tak dál. Fakt ideální oddychové čtení pro nemocnou holku.

Dávám tři hvězdičky, protože to nemusíte nezbytně nutně číst, zase až taková pecka to nebyla jako některé jiné knihy, ale mně to do mojí momentální nálady tak náramně sedlo, že bych dala rovnou pět hvězdiček.

Teď jsem zjistila, že má ještě pokračování: Příběh dvou staletí. Tak uvidíme, jestli si na něj udělám čas.

pondělí 18. prosince 2023

Angeliky vánoční deník (2023), 3. část

Po 11. prosince, zjednodušte si život a upečte jahodový koláč

V práci jsme měli jako každé pondělí poradu. Což znamená, že jsem si z ní odnesla plný notýsek nových úkolů a poznámek k prověření. Celý den jsem poctivě pracovala a část opravdu stihla vyřídit. Mezitím jsem si ovšem uvědomila další úkoly, které je třeba vyřídit. Snažila jsem se je brát jeden po druhém a v každé chvíli mít naplánované maximálně tři nejdůležitější, které chci ten den stihnout. Přece jen je to docela uklidňující. Vychází to z knížky Brooke McAlary: Jak si zjednodušit a zpomalit život (****). Není to nijak zvlášť objevná kniha, taky co byste pořád chtěli objevovat nového, když stále řešíme to samé? 

Kniha má několik nesporných přínosů: je útlá, takže ji přečtete za den či dva, neokecává zbytečně kolem a jde k podstatě věci. Víceméně z ní vyplývá, že chcete-li si zjednodušit život, měli byste dělat následujících pět věcí:

  • soustředit se v jednu chvíli jen na jednu věc,
  • být každý den chvíli offline,
  • uklidit si v mozku, pro mě je lepší než „vyprazdňování mysli“ pojem „mentální inventura“,
  • naplánovat si jen tři nejdůležitější úkoly na den,
  • být vděčný za to dobré, co v životě máme.
+ vytvořit si ranní a večerní rituál, ale k tomu všemu se někdy v budoucnu (nejspíš v lednu) vrátím v nějakém článku o time managementu, ale v tuhle chvíli by vám to mohlo stačit. ;-)

Už z neděle jsem měla naplánováno pečení jahodového koláče s mascarpone, které mi zatím zbůhdarma stárlo v lednici už nehorázně dlouho. To je tak, když si koupíte ve slevě něco, co nestíháte spotřebovat. Na druhou stranu, těžko jsem mohla vědět, že místo do lázní budu v posteli s Covidem. A včera jsem nestíhala, protože koláč měl dvě hodiny chladnout a já ho chtěla dělat až večer. 

Vybrala jsem si recept od Maryny (Laskominy od Maryny), což jsou stránky, které mi doporučila kolegyně, která dělá úžasné dorty, které miluje celý kancl. I ty veganské! Recept fungoval docela dobře, tak jsem zvědavá, jak nám to bude zítra chutnat. Jo, málem bych zapomněla, kromě prošlého mascarpone, jsem chtěla spotřebovat taky prošlé Salko a nebojte, neposílala jsem Marušku na jahody, ty jsem vytáhla z mrazáku.

Večer jsem objevila, že ještě asi čtyři dny poběží opáčko testovací sezóny Life book 2024, takže jsem se zkusila připojit. Uvidíme, jestli stihnu i něco nakreslit. Chcíplo nám v rodině jedno auto a manželovi přidali šichty, takže je to s krmením poněkud náročnější. A já jsem navíc každý druhý večer dýl v práci, protože máme nějakou schůzi, vánoční večírek, promítání, nebo jógu. Ale ta je pro zdraví.

Út 12. prosince, premiéra filmu Eliminated

Tak nevím, jestli má ještě smysl opakovat, že toho teď mám v práci hodně. Jj, je to tak celou dobu před Vánoci. A je to opravdu strašný. Ale zpět k dnešku, píšu zpětně a je teprve úterý, to mám ještě dost sil na zbytek týdne. Dokonce jsem ani nestihla slavnostní rozsvěcení vánočního stromečku v práci.

Nejlepší věc z dneška, na kterou se celý den těším, je premiéra filmu Eliminated o šesté večer v Kině pilotů. Na ČSFD film zatím není hodnocený. Má pouhých deset minut a já k jeho úplnému pochopení potřebovala ještě vidět dvacetiminutový snímek film o filmu (znalci nazývaný FOFko). Samotný film je sci-fi, což není až tak úplně pro mě. Hlavní hrdinou je Viktor (Martin Písařík), který jako jeden z mála lidí zůstal na planetě Zemi po hromadné evakuaci. Vzduch na planetě je kontaminovaný a všichni již planetu opustili, ale Viktor věří, že to jde zvrátit. Dokonce našel zápisky nějakého profesora k tomuto tématu.

Režisér filmu si chtěl vyzkoušet novou technologii, které se snad říká virtuální realita, případně volume, jak tomu říkali v Hvězdných válkách. Při natáčení se používá obrovská zahnutá obrazovka LED obrazovka, na kterou se promítá prostředí, v němž se herci jakoby pohybují. Chcete být ve vesmírné lodi? Není problém! Žádné zelené pozadí (green screen), který pak v počítači upravíme na vesmírnou loď, už teď, když hrajete, jste na vesmírné lodi, alespoň z jedné strany. Pro herce je to samozřejmě přirozenější.

Z diskuse s režisérem Tomášem Krauzem vyplynulo, že jako autor může jen stěží objektivně zhodnotit své dílo, protože vidí chyby tam, kde je ostatní vůbec netuší. Zrovna tak je pro něho pak překvapením, když se ho lidé ptají, kde vzal tu nebo onu věc a ona byla ve skutečnosti jenom domalovaná v počítači. Přesně to mě bavilo sledovat ve filmu o filmu. Také bylo příjemné vidět herce a kaskadéry z Filmky jako normální relativně plachý lidi. Člověk by si myslel, že když jsou zvyklí vystupovat před kamerou, budou namachrovaní, nebo dokonce sebestřední.

Až doma jsem si vygooglila, odkud znám Martina Pisaříka. Hrál jednoho ze strážných v mojí oblíbené pohádce Princezna zakletá v čase.

St 13. prosince, nevím

Musím se přiznat, že vůbec nevím, co jsem dneska večer dělala. Buď jsem malovala vánoční obrázek, nebo to bylo už minulou neděli. Docela mě to bavilo, i když zatím mám jen hrubou skicu. Možná že jsem šla jen brzy spát kvůli únavě, a tak se nedělo nic zajímavého. Holt není každý den posvícení.

Čt 14. prosince, poslední letošní jóga

Dneska jsem byla z práce hrozně unavená, protože jsem zase něco musela řešit. Ale ne svou práci, ale za někoho jinýho, což mě zrovna moc nebaví, protože pak mi ta moje stojí. Jako ráda pomůžu, pak z toho mám i dobrý pocit, ale když je to na úkor vlastní práce, tak to stojí za prd.

Navíc se mi pak blbě soustředilo na jógu a hrozně mi těkaly myšlenky. A štvalo mě to. Stejně mě ale překvapuje, že se mi na konci podařilo na chvilku zadřímnout a uvolnit se. 

Ještě větší překvapení nám pak přichystala lektorka, když nám rozdala vánoční dárečky. Pro každého měla ve vánočních pytlíčcích dva náramky z korálků z drahých kamenů. Vytáhla jsem si strom života onyx, který je prý proti stresu a má pomáhat eliminovat apatii a negativní myšlení. Je moc hezký a připomíná mi ten od Jardy Šímy odněkud z Afriky.

Pá 15. prosince, vánoční večírek v práci a špinavý Santa

Z pracovních zážitků stojí za zmínku dvojí rezervace na jedinou místnost. Potěšil mě akorát kolega, který kdesi v korporátu prý zažíval to samé v jejich rezervačním systému a pomohlo jim to, že přešli na Google kalendář, kde každé místnosti udělali vlastní kalendář a nechali ho všem sdílet. Ale i tak se nezbavili problémů, protože se našli jedinci, kteří drze přepsali cizí schůzku na svou. No, to by mi tak chybělo. Stačí problémový systém, ještě pracovat s problémovýma lidma!

Prostřený stůl včetně dárků za stromečkem

Kolegyniny lechtivé perníčky. Myslela jsem, že jsou tematické k výstavě Drzý akt.

Jen shodou okolností – měli jsme zarezervované dvě místnosti – se mi podařilo celou situaci zvládnout relativně s klidem, ale místo na vánoční večírek jsem byla tak akorát zralá jít do postele. Což se myslím podepsalo i na mojí ne zrovna družné náladě. Jídlo bylo výborné, ale řízečkům jsem se pro jistotu vyhnula, aby mi nebylo těžko. Svařáku jsem měla jen jednu mininaběračku, a to jsem se na něj tolik těšila.

Nakonec jsem byla zklamaná i z vánočních dárků, protože mi jako jediný pořádný připadal ten můj. Přitom měly být všechny co nejlepší, protože holky chtěly vyzkoušet bílého slona, nebo špinavého Santu. Je to společenská hra, kdy si každý postupně v řadě vytáhne z hromady balíčků dárek a rozbalí ho. Následující člověk si může rozbalit taky jeden z hromady, nebo někomu ukrást ten jeho. Člověk bez dárku by si pak bral další dárek z hromady a rozbaloval si ho. Poté, co všichni mají své dárky, může proběhnout třeba jedno nebo víc kol kradení. Kdo je spokojený se svým dárkem, nechává to být (vzdává se svého tahu). Každý dárek může být ukradnut pouze třikrát, třetí majitel je finální.

Sice vím, že white elephant označuje extravagantní, nepraktický dárek, kterého se nelze snadno zbavit, ale stejně bych čekala spíš zábavné a snad i trochu praktické dárky. Hra se může jmenovat a white elephant gift exchange, Yankee swap nebo Dirty Santa. [1]

So 16. prosince, malování bobkového listu a nezvykle strávený večer

Naše rekonstrukce se vleče jako slimák. Mimo jiné i proto, že jsme si vymysleli bláznivé malování. Ložnici (dřívější obývák) už sice máme hotovou, ale teď jsme se pustili do současného obýváku – největší místnosti. Manžel vymyslel, že tam nad dveřmi uděláme nějakou parádičku. Chvíli jsme dumali a řešili co, až jsme přišli na vavřínový věnec s latinským textem ve stylu klasicismu. Pár jsme si jich na ukázku nechali navrhnout umělou inteligencí. Co říkáte? Vypadá to pěkně, ne? … Ale nic takového tam mít nebudeme, tohle je na nás trochu moc vysoký level a jednodušší se nám z ní nepodařilo dostat.



Přemýšlela jsem, že bychom večer mohli strávit čtením, nebo něčím jiným než filmem, protože jsem z tohoto týdne už dost vykoukaná. Jak se říká – bacha na to, co si přejete, mohlo by se vám to splnit. A tak nám cca v šest zavolali myslivci, že nedaleko došlo ke srážce auta se srnou a že jestli můžeme, máme tam jet. Maso si můžeme nechat, ale bylo nám doporučeno vzít s sebou zbraň, protože zvíře nejspíš ještě žije.

Tak tohle nebyl zrovna můj vysněný zážitek na sobotní večer po rušném týdnu. Policista, který nám vyšel vstříc, byl mladý statný pohledný bloďák, lehce otřesený z toho, že se musí dívat na umírající zvíře, kterému nemůže pomoct. Bylo to od něj sympatické a svým způsobem mě to uklidňovalo. Profesionální lhostejnost by mě asi rozhodila, protože jsem z toho byla sama dost špatná a váhala, jestli to chci vidět. Ale když jsme přišli na místo, byla už srna mrtvá. 

Bylo mi jí líto, a ačkoliv to nedávalo smysl, pohladila jsem ji. Překvapilo mě, že její srst je hebká, hrozně moc hustá a zároveň trošku drsná. Takového něco mezi velkým psem a kočkou. Jo, kdyby takovýhle kožíšek měl náš pes, to by mu bylo hej.

Na porážení máme tak nějak uzpůsobenou maštal, takže jsme srnu vytáhli na hák, stáhli z kůže, vyndali vnitřnosti – do velikánského lavoru na propláchnutí ty, které jsou k jídlu, bachor a střeva zvlášť. A pak už bylo na řadě porcování. Dohromady to celé zabralo dvě hodiny. A já byla pořádně zmrzlá a unavená, i když jsem nic moc nedělala, jen přidržovala, chytala krev do misky a odháněla kocoura, když byl zrovna moc vlezlý. Ale většinu času byl v klidu, třel se mi o nohy a ani moc nežral. Pak se nenápadně odplížil, vylízal misku a zase se chtěl mazlit. A taky chvíli nakukoval do kýble, že by sežral kosti psovi. Můj fotoseriál o porážce husy najdete zde. Řekla bych, že se mi povedl a myslím, že to ani není nechutné.

Ne 17. prosince, nic moc zajímavého
Dneska jsem se snažila dospat, co jsem v týdnu zanedbala. Řádně jsem si protahovala krk, protože mě už od pátečního večera bolí. Doufám, že to není předzvěst něčeho většího (Covid), protože si připadám jako hypochondr – tuhle mě píchá v boku, tuhle v prsou. A navíc jsem se dozvěděla, že švagrová má Covid. Na nějakou imunitu po prodělání nemoci moc nespoléhám. Může být nebo nemusí, to se říkalo už tenkrát.

Jela jsem nakrmit zvířátka a trochu odpočívala, ale celkově mám pocit, že jsem toho za den moc neudělala, ani nestihla.

Zdroje: 
vlastní chabá paměť ;-)
obrázky – umělá inteligence Open AI Microsoft Copilot
[1] White elephant gift exchange. Wikipedie. 17. 12. 2023, https://en.wikipedia.org/wiki/White_elephant_gift_exchange, cit. 17. 12. 2023


Další části vánočního deníku:

1. část: 1.–3. 12. 2023

2. část: 4.–10. prosince 2023

4. část: 18.–23. prosince 2023

5. část: 24.–25. prosince 2023

6. část: 26.–31. prosince 2023

neděle 17. prosince 2023

Medailonek Anne Golon

U příležitosti nedožitých 102. let píšu malý článek o tvůrkyni Angeliky, která pochopitelně ovlivnila i můj blog. Tato francouzská spisovatelka, vlastním jménem Simonne Marie Fernande Changeux (17. prosince 1921 Toulon – 14. července 2017 Versailles). Její otec Pierra Changeuxe byl vědec a kapitán francouzského námořnictva.

Jejími koníčky bylo vedle psaní také malování a již v 18 letech napsala svou první knihy Země za mýma očima. [2]

Anne naspala sérii zvanou „Angelika, markýza andělů“ společně se svým manželem Serge Golonem. Příběh je zasazen do 17. století a sleduje dobrodružství Angeliky, její lásku, ztráty a boje v turbulentních historických dobách. Sérii tvoří celkem 13 knih. První kniha ze série byla publikována v roce 1957. [1] Wikipedie [2] tvrdí, že to bylo o rok dřív, ale na stránkách České televize [3] se také uvádí rok 1957 a ještě k tomu zajímavou informaci, že první kniha měla 900 stránek, a tak byla rozdělena do prvních dvou: Angelika, markýza andělů a Angelika, cesta do Versailles.

„I když série byla původně publikována pod společným jménem manželského páru Golonů, později se Anne Golon rozhodla pokračovat v psaní sérií sama poté, co se její manžel rozešel s nakladatelem. Anne Golon pracovala na sérii až do své smrti v červnu 2017 ve věku 95 let.“ [1]

Její dílo si získalo celosvětovou popularitu a bylo přeloženo do mnoha jazyků. [1] A nejednou zfilmováno. I když pamětníci říkají, že Michèle Mercier se nikdo nevyrovná! Tady je odkaz na stream o ní.  

Moje poznámky o knihách najdete pod jednotlivými odkazy. Možná jsem ještě neuměla psát recenze (kdo ví, jestli teď umím ;-)), tak posuďte sami. Třeba vás to zaujme i svým obsahem:

  • Angelika, markýza andělů (francouzsky Angélique, Marquise des anges, 1957)
  • Angelika, cesta do Versailles (Le Chemin de Versailles, 1958)
  • Angelika a král (Angélique et le roy, 1959)
  • Nezkrotná Angelika (Indomptable Angélique, 1960)
  • Angelika se bouří (Angélique se révolte, 1961)
  • Angelika a její láska (Angélique et son amour, 1961)
  • Angelika a Nový svět (Angélique et le nouveau monde, 1967)
  • Angelika v pokušení (La Tentation d'Angélique, 1969)
  • Angelika a ďáblice (Angélique et la démone, 1972)
  • Angelika a spiknutí stínů (Angélique et le complot des ombres, 1976)
  • Angelika v Quebeku (Angélique à Québec, 1980)
  • Angelika cesta naděje (Angélique, la route de l'espoir, 1985)
  • Angelika cesta k vítězství (La Victoire d'Angélique, 1986)

Česká série filmů nese následující názvy, které jak můžete vidět neodpovídají knižní sérii:

  • Angelika, markýza andělů (1964)
  • Báječná Angelika (1965)
  • Angelika a král (1966)
  • Nezkrotná Angelika (1967)
  • Angelika a sultán (1968)

Angelice a světu kolem ní se věnují stránky: https://angelique.cz/angelika.php. Odtud jsem čerpala i svých pár poznámek pro článek, který jsem v tento den plánovala zveřejnit v roce 2017, kdy jsem se dozvěděla, že zemřela.

2016/12/17: 95. narozeniny Anne Golon

Anne Golon, autorka knižní série přeložené do nejméně 45 jazyků, vydané ve více než 320 různých vydáních a s více než 100 miliony čtenářů, letos slaví 95 let. Všichni její čtenáři a obdivovatelé jejího díla jí z celého srdce posílají lásku a přejí jí mnoho zdraví a životních sil. 

2017/05/18: Anne Golon na 9. ročníku Salon des Femmes de Lettres 

Anne Golon měla být přítomna na předávání ceny Le Prix Simone Veil na 9. ročníku Salon des Femmes de Lettres v pařížském paláci Cercle National des Armées, kde probíhaly také autogramiády všech 60 pozvaných autorek literárních děl. Bohužel vzhledem ke svému zdravotnímu stavu se akce nemohla zúčastnit. 

2017/07/14: Zemřela ANNE GOLON 

V pátek 14. července 2017 nás navždy opustila spisovatelka Anne Golon, nejčtenější a nejvíce překládaná francouzská autorka 20. století, která své historické knižní sérii Angelika zasvětila téměř celý svůj život. Smutnou zprávu o skonu Anne Golon sdělila v sobotu 15. 7. 2017 agentuře AFP její dcera Nadine Goloubinoff.

2017/07/25: Poslední rozloučení s ANNE GOLON 

Poslední rozloučení se slavnou spisovatelkou Simone Changeux, více jak šedesát let po celém světě známou jako Anne Golon, se konalo v dopoledních hodinách v Katedrále Svatého Ludvíka, v Ile-de-France ve Versailles. 

Zdroje:
[1] [Řekni mi něco zajímavého o Anne Golon]. Online. In: ChatGPT. 3.5. Dostupné z: OpenAI, https://chat.openai.com/c/0afdcc70-6001-4f84-944f-772575d1f648. [17. 12. 2023].
[2] Anne Golonová. Wikipedie. 18. 3. 2023, https://cs.wikipedia.org/wiki/Anne_Golonov%C3%A1, cit. 17. 12. 2023
[3] Angelika, markýza andělů. Česká televize, iVysílání, https://www.ceskatelevize.cz/porady/16667-angelika-markyza-andelu/, cit. 17. 12. 2023

čtvrtek 30. listopadu 2023

Výsledek plnění čtenářské výzvy 2023

1.) Kniha, jejíž autor nosí brýle: Poslední aristokratka (poslechnuto, můj článek zde)

Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce (poslechnuto, zvlášť mám ráda Pampelišky, ale líbí se mi i Schovávaná, Třetí pomoc, Mořská panna, Křik)

2.) Kniha, která se odehrává v 16. století: Elizabeth Massie: Tudorovci I., II. Král bere dámu, III. Buď vůle tvá (podle filmu). Rachel Harris: Mé sladké šestnácté století (zde)

3.) Kniha od Jane Austen nebo Stephena Kinga: poslouchám Pýchu a předsudek (zde) Nechci vypadat jako barbar, ale upřímně se doznávám, že je to celkem velká nuda a jsem ráda, že to poslouchám a nečtu! ... Nakonec to nebylo tak špatný, ale stejně bych se s tím nechtěla číst.

4.) Kniha, která obsahuje mapu: Suleika Jaouad: Mezi dvěma světy (bacha, trochu drsné!), Martin Lavay: Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice? (taky drsné); Jaroslav Rudiš: Winterbergova poslední cestaMartin Úbl: Stezka Českem

5.) Kniha, jejíž hlavní postava je alkoholik: Michaela Duffková: Zápisník alkoholičky

6.) Kniha od ukrajinského autora/autorky: Natalja Ščerba: Klíč k času; Oksana z Ukrajiny: Deník uprchlice

7.) Kniha o zakázané lásce: Stephanie Meyerová: Půlnoční slunce (zde můj článek)

Rachel Harris: Mé sladké šestnácté století (zde), zařadila jsem i do knih o 16. století

8.) Kniha, jejíž autor zemřel v roce 2022: 

  • Stanislav Rudolf 
  • Antonín Bajaja: Zvlčení. Romaneto o vlcích, lidech a úkazech, Petrov 2003 ISBN 80-7227-156-3
  • Gergely Homonnay: z jeho textů o kočce Erzsi vzešly knihy:
    • Puszi, Erzsi! – A világ macskaszemmel (2016)
    • Az elnökasszony – A bundás választás (2017)
    • Erzsi bölcsességei – A boldog élet titka (2017)
  • Erica Pedretti
    • Pedretti, E. Cizí domov. Brno, 2012. 62 S. ISBN 978-80-87474-64-8. Překlad: Lucy Topoľská
    • Pedretti, E. Nechte být, paní Smrti. Olomouc: Votobia, 1997. 153 S. ISBN 80-7198-185-0. Překlad: Lucy Topoľská

  • Hilary Mantelová
    • Wolf Hall. Praha : Argo. 2010. překlad Michala Marková, ISBN 978-80-257-0346-5
    • Za temnotou (Beyond Black), Praha : Argo. 2012. překlad Petr Pálenský, ISBN 978-80-257-0645-9
    • Předveďte mrtvé (Bring Up The Bodies). Praha : Argo. 2013. překlad Michala Marková, ISBN 978-80-257-0850-7
    • Zavraždění Margaret Thatcherové. připr. Praha : Argo. 2016. překlad Michala Marková
  • Ladislav Švihran
    • Kulturizmus ducha (1970)
    • Ako sme kradli (spoluautor, 1991)
    • Ako zomierajú diktátori (1994)
    • Knihy na dračku (1995)
    • 1000 plus 1 slovenských naj (1996)
    • Vzácne návštevy Bratislavy (spoluautor s Ivanem Szabóem, 2005)

9.) Kniha z bazaru DatabazeKnih.cz

10.) Kniha o boji za lidská práva

11.) Kniha, kterou nebudete číst poprvé: Gretchen Rubinová: Projekt štěstí; Kevin Dutton: Moudrost psychopatů – Svatí, špioni a sérioví vrazi 

12.) Kniha od začínajícího autora

13.) Kniha s místností v názvu

14.) Kniha, která je součástí série: Anne Gracie: Tudorovci – Král, královna a milenka;

15.) Kniha napsaná dvěma autory: Camilla Läckberg, Henrik Fexeus: Iluze (vzdala jsem, moc drsný)

16.) Kniha se štítkem “tajemství” na Databázi knih: Ta přede mnou od J. P. Delaney 

17.) Kniha, která má žlutou obálku: Harry Potter a prokleté dítě, Betty MacDonaldová: Vejce a já (rozečteno ale nebaví mě),

18.) Kniha, jejíž děj se odehrává ve vesmíru

19.) Kniha, která má více než 5 cz/sk vydání: Farma zvířat; Vánoční koleda; Kam se poděl můj sýr?

20.) Kniha poprvé vydaná v roce 2023 (nová kniha)

Dětská výzva (do diáře):

1.) Kniha, jejíž název má tři slova: Sherlock Holmes Vítězný (přečteno)

2.) Kniha, která se odehrává o Vánocích

3.) Kniha, která získala Zlatou stuhu: v jednotlivých letech zde

4.) Kniha, ve které jsou kouzla

5.) Kniha, kterou Vám doporučil někdo z rodiny: Andrzej Sapkowski: Paní jezera

6.) Kniha, která má na obálce budovu

7.) Kniha, která má více než 222 stran: Elizabeth Massie: Tudorovci II – Král bere dámu; 

8.) Kniha, jejíž hlavní postavou je zvíře: 

9.) Kniha, jejíž název je bílou barvou: Stéphanie Combeová: Máma odchází do kláštera! (přečteno)