Z ruského originálu Прусскuе ночu přeložili Václav Daněk a Kateřina Staševská, doslov napsala Radka Rubilina. Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Lamačova 840/18, 152 00 Praha 5 roku 2024 jako svou 448. publikaci. 88 stran. První vydání. Cena vázaného výtisku 199 Kč. ISBN 978-80-7690-1160-2.
Knihu jsem pro legraci půjčila manželovi, protože právě při práci poslouchá Solženicynovo slavné dílo Souostroví Gulag. Což je sice zajímavé, ale docela dost depresivní. Ne, jen proto, jak dokáže být člověk vůči člověku hnusný, ale i proto, jak bezbřehá může být hloupost. Ty věci, co ty lidi dělali, byly naprosto absrudní. To fakt rozum zůstává stát. Kam se hrabe naše české proti-covidové užívání antiparazitik pro zvířata?
Knihu jsem rozečetla jednou v noci, když jsem nemohla spát. A ten básnický styl mě tak nadchl, že jsem se pak musela přemáhat, abych už přestala číst!
Hodně mi pomohl „úvod“ na strankách 65 až 83, kde autoři knihy popisují Solženicynův život a vysvětlují, že jedinečnost tohoto básnického díla spočívá mimo jiné v tom, že popisuje ruské osvoboditele (a tedy i sebe) nikoliv pouze jako hrdiny, ale také jako zvířata, která znásilňovala, rabovala, vypalovala kostely. Poéma Pruské noci je součástí většího díla s názvem Dorožeňka (Cestička). Zajímavostí je, že dílo je psané „trochejským tetrametrem. Jedná se o vznešené metrum typické spíše pro klasickou literaturu. Hojně bylo využíváno v antické poezii, v ruštině pak především pro klasicitsní ódy. Solženicyn výběrem tohoto metra dává najevo literární záměr – oslavnou formu popisu událostí postavil do ostrého protikladu k popisovanému drancování a násilí. Je také pravděpodobné, že svou poému vnímal jako kontrapunkt k oficiální ruské literatuře 40. let, jako bylo například triumfální dílo Alexandra Tvardovského s názvem Vasilij Ťorkin oslavující prosté sovětské vojáky, z nějž se děti na základních školách učily deklamovat dlouhé pasáže (poprvé vyšlo v roce 1942). Solženicyn použil stejné metrum jako Tvardovskij, ovšem jeho sovětští vojáci představují spíše morální selhání než jakoukoliv myslitelnu autoritu.“ (str. 67–68)
Zde jen podle duše v těle
vyčenicháš nepřítele.
Ach, jak těžko na duši!
Hrnem se tak neochvějně,
až se srdce rozbuší.
…
Všude otvírají vrata
neznámému vojínovi.
Dát si šnaps a ze šatníku
soupnout smoking do balíku,
to se daří vojákům.
Někdo skáče na kobylku,
flintou hrozí oblakům.
Rozběhli se, pijou, paří,
oheň stoupá do všech tváří,
zřícená je na zemi
střšecha v jednom plameni.
Trámy hoří, požár sílí,
Černý dým vpad do domu.
Co jsme krví zaplatili,
Nedlužíme nikomu!
Někdo s důbeží v tom parnu
v kurníku se potýká.
A na luteránském chrámu
zrcadlí se gotika.
Snad až k oknům plamen dospěl.
Svým jazykem buší do skel.
Už i na loď proniká.
Jak však osvobodit kostel?
…
Celý dům je zpustošen.
Mrtvá dcera, v koutku sten –
matka žije, pozvedá se.
Přešla rota? Četa snad?
Ona do těch mužských zad
prostá slova ještě vmete:
K odpuštění nedojdete!
„Krev za krev je heslo zla!“
Hračka – plačka – mrtvola.
Připravena dokonat,
prosí: „Tóte mich, soldat!
…
Koh-i-nor je firma skvělá
a v Evropě košatá.
Co by bylo, kdbych se já
vystrčil co odplata, –
a ty její tužky, pera,
desky, krabičky a sponky,
inkoustová doupata,
celé papírové bloky,
bílé svazky z pološera
posbíral si do auta?
Měl bych hanbou zčervenat?
Kdo tu kde byl, ten se trápil.
Čistý nebyl ani papír,
Na němž jsem se učil psát.
…
Jak bych poštou už ne opit,
pohaslý už horlivec,
bez obdivu mohl vstoupit
do onoho sálu dnes?
Jak zlatokop v lačné touze
Proklepává každou díru,
jsem tu stejný chudák, – pouze
v uniformě oficírů.
Do cizího strkám prsty.
Kam se vrtnu, tam chci hned
to i tamto držet v hrsti!
Před kým se mám zastydět?
Chytráka bych v rozletu
poslal Svazu sovětů!
„Staršino! A celý poklad
Ať si kluci hodí do aut!“
Žádné komentáře:
Okomentovat