V březnu jsem psala, že se mi ta rekonstrukce zdá nekonečná (zde). Máme tu červenec a já mám ten pocit skoro pořád. Samozřejmě to bude určitě i tím, jak se říká, že kolem baráku je pořád co dělat. A taky jsme teď strávili spoustu času jinými aktivitami – přípravy na příchod miminka a výletění před tím, než přijde a trošku nám to zkomplikuje.
Zatímco renovace dveří se pohybuje slimáčím tempem, protože jsou velké, pracné a není na to moc času (dělali jsme několikrát seno, manžel je teď hodně v práci a věci viz výše), jiné věci se hejbou rychleji a to mi vždycky udělá radost.
Ale jedna významná věc se rozhodně změnila: už nějakou dobu – sakra, asi jsem o tom zapomněla napsat – bydlíme doma. V oknech na náves a v ložnici máme závěsy, které jsem „šila“, abychom mohli mít buď tmu (v ložnici), nebo soukromí, když si v noci rozsvítíme.
Začali jsme tím, že jsme měli hotovou kuchyň, pak jsme pořídili skříně do ložnice, k nim jsme přidali postel a později tam manžel šoupnul ještě malou starou skříněčku jako odkladiště na knihu, mobil a budík.
Do obýváku jsme nastěhovali velký stůl, malý stolek, zelený příborník, jednu skříň a darovaný gauč.
Do dětského tzv. žlutého pokoje jsme umístili pracovní stolek z kuchyně (vyřazený bílý obdélníkový IKEA stůl z práce) a postupně stěhujeme skříně na dětské věci.
Do prádelny jsme nastěhovali mé neoblíbené skříně, ale když je manžel vypodložil, ukázalo se, že půjdou zavírat a já je nakonec vzala na milost. Sice se mi pořád nelíbí, ale jsou praktické, a když jdou zavírat, tak mě nerozčilují.
Teď koukám, jak jsme se rozjela a co všechno už jsme udělali za těch pár měsíců, co tu bydlíme. A já myslela, že budu psát o tom, jak jsme se pokoušeli vybrat botník, nebo nějaký věšák do předsíně. Tak o tom zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat