Nesouvislý deník z mateřské (2025), 1. část

Musím říct, že tohle psaní deníku na blog mě docela chytlo! Zvlášť když se k tomu dá něco nafotit. Fakt si neumím představit, že bych se na mateřské nudila! Možná to spíš bylo myšleno tak, že mi budou chybět lidi – jako dospělí, normální, na pokec... tomu už bych věřila spíš. Ale zatím na to tedy prostor nemám. Každý týden k doktorovi, tento nejméně dvakrát, možná třikrát... nějaké to administrativní vyřizování, aby člověk nevyšel ze cviku a pořád málo času na záliby. A to se ani moc nerozvášňujeme.

V neděli 21. 7. 2025 jsme jeli do Ředhoště na trhy. Mají tam zeleninu, ovoce, zvířata – původně jsme plánovali, že tam letos koupíme husy, ale pořád jsme se tam nebyli schopní dohrabat, až je nakonec manžel vybral jinde. Teď jsme koukaly na landeské husy a pekingská kachňátka. 

Rozkošná kachňátka

Jsou tak maličká...

Ale prohlédli jsme si samozřejmě i košíky, vietnamské krámky s oblečením, bleší trh na parkovišti a kde co dalšího. Jelikož nic nepotřebujeme – o nějakých hezkých malovaných talířích pomlčím, zatím po nich pátrám a není spěch, hlavně aby to bylo to pravé, pěkné hrnky snad máme ještě sbalené u tchyně – koupili jsme si jen pařený sýr. Dost drahý, ale chuťově úžasný! Ještě jsem dostala malý opečený jako dárek. Potěšilo mě to i proto, že jsem tam byla s manželem a obrovským těhotenským břichem, takže to je jasný důkaz, že to nebylo proto, že se mě někdo snaží balit. A taky voňavý špek k večeři. Jenom na chleba jsme zapomněli! Tak jsem se pak znovu pokusila upéct ten česnekový, ale bez česneku a nedošlo mi, že když tam nedám 100 g másla do náplně, mohlo by to být dost suché. Nebo to bylo tím, že půlku mouky jsem nahradila žitnou? Ale myslím, že to jsem udělala i minule. Chci uklidit ve špajzu (= skříň v kuchyni) a zpracovat starší zásoby.

Ještě jsme tam obdivovali emu, jestli si ho nepletu. Vypadá jako takový hříbeček. ;-)

Emu

Zase emu, ale teď se přišla blíž podívat i samička

Abychom měli co jíst, když nebyl ten chleba, zkusila jsem narychlo udělat mrkvovou omeletu z trouby dle kuchařky Snídaně u Florentýny (str. 264)

Nejprve na másle opečete mrkev, pak tam šoupnete ve vajíčku rozmíchané ostatní věci a celou pánev dáte do trouby

Hotová omeleta – opravdu se z ní dva bez problémů najíte, možná i čtyři, jen ji osolte (nebo použijte nivu)!

V pondělí jsme vyrazili do Červeného Újezdu. Měl to být výlet s dvěma cíli: navštívit paní, která by nám přečalounila židle, z nichž se již sype výplň. (Ano, už přes rok vám k tomuto tématu dlužím článek či dva.) A podívat se na místní hrad. Nic moc z toho nebylo, protože paní zrovna nebyla v úplně povídavé náladě, ačkoliv jsme se dozvěděli pár velice zajímavých informací. A hrad byl zavřený. Tak jsme aspoň mrkli na náves do Svárova.

Odpoledne jsme se snažili posbírat meruňky dřív, než začne pršet, a ideálně ještě před tím na poslední zbytky vyhnat kozy. Musím říct, že byla radost sledovat, jak se cpou. Všechny začaly listím ze stromu a pak přešly na plody. Když se dost naládují, pokukují, jestli kolem není nějaká chutná tráva. Ani ne, jak teď sice občas prší, ale předtím byla vedra, připadá mi náš dvůr jako polopoušť.

Já se snažím o meruňkový kompot od Romana Pauluse (zde). Akorát vanilku vynechám. Na 17 různě velkých sklenic mi stačí dva litry vody a kilo cukru. Sklenice naplním rozpůlenými meruňkami a do každé dám jednu pecku. Zabere mi to snad dvě hodiny, těžko hádat, meruňky máme opravdu malinké, ale zato kvantum. Uvařím sirup, zaliju a otočím dnem vzhůru s tím, že to zítra zkusím sterilizovat. Pořád nevím, jestli v hrnci 25 minut při 85 °C jako se to dělávalo dřív, nebo v troubě: Na pečicí plech dáme sklenice, podlijeme trochu vodou (1,5–2 cm) a dáme do předehřáté trouby na 160 °C péct 20 minut. (viz zde)

Manžel veze tetě kozí mléko a její dcera mi mezitím pošle svého manžela s přebalovákem. Těšila jsem se na něj (přebalovák) a říkala si, jak se nám bude hezky hodit do kuchyně, když je celý bílý. Ale když ho pak manžel složí, trochu vyděšeně na něj koukáme, jak je to velké a nevhodně to cloní okno. No, je to jen na chvíli, ne? 

V úterý ráno jdu k doktorce na krev, aby mi pak mohla ve čtvrtek udělat zbytek předoperačního vyšetření. Pro jistotu, kdyby se to zvrtlo v císařský řez, nebo nějak jinak. Fuj, bere mi nejmíň tři ampulky a ještě mám hlad. Co na tom, že jí teď mám víc? Stejně se nerada dělím. Silnice je rozkopaná, takže se trochu projdu, aby mě mohl tchán vyzvednout. No, neva, prý je to zdravé. Ale kopec mi dává pořádně zabrat.

Ke snídani si dám koláček s kozím mlékem. Škoda, že jsem si koupila jen jeden. Měla bych si nějaký upéct. Třeba s kozím tvarohem. To by bylo!

Nakrmím zvířata – ano, opět vynadám kozám, protože svou neurvalostí trochu obilí rozsypou, jak se snažej mi to žrát přímo z hrnce místo, aby počkaly, až jim to nasypu do lavoru. Kůzlata pro změnu nechápou, že oves je k žrádlu. Jsou zvyklá jíst jenom pečivo a jádro okázale ignorují.

Chvíli si čtu o porodu a více či méně se u některých částí děsím, i když jsem to už slyšela na předporodním kurzu a četla v „manuálu“ z porodnice. Stále ale nepřestávám žasnout, jak hezky je knížka Hurá miminko napsaná. A to jsem si ji půjčila jen tak z recese, protože na mě je to moc úchylně nadšený název.

V deset jsem nějaká celá grogy (kdo ví, proč se to říká?), takže si jdu lehnout na gauč, který už mám v podobných případech osvědčený. Chvíli jen tak ležím a pak si v polospánku dám mezi kolena polštář, což mi dělá dobře na kyčle a spím až do dvanácti. Probudím se mírně odpočinutá a trochu jako po ráně palicí. Z kapličky na návsi se ozývá hlučné cinkání zvonu. Ohřeju si zbytky grilovaného masa, brambor a omelety s mrkví k obědu a jdu si zase na chvíli číst. Tentokrát o čtvrtém trimestru (šestinedělí, tj. období po porodu). Konečně dělám to, co jsem si na mateřskou naplánovala! Půlka věcí je mi známa z předporodního kurzu a jiné literatury a půlka je pro mě nová. Ale i tak jsem spokojená. Rozhodnu se, že by to chtělo sepsat bucket list na šestinedělí. Takové ty doporučované jednoduché malé radosti, které pomůžou člověku aspoň jakž takž překonávat případné poporodní deprese, hormonové cloumání a všechny další úzkostné stavy. Ideálně nějaké snadno dostupné maličkosti a radosti, které si člověk může dopřát, i když zrovna tvrdne po většinu času na vesnici na konci světa bez dospělých lidí a snaží se učit kojit, přebalovat, spát jen pár hodin denně a tak. Napadlo by vás něco?

Když se jdu pustit do práce, mám pocit, že poporodní deprese už je tady. Z převrácených sklenic s kompoty mi vytekl sirup! Nechápu, jak to? Meruňky jsem zalévala horkým sirupem a sklenice pečlivě zavírala. Sladká břečka nacucaná do utěrek mi skopne náladu o dva stupínky níž. A to ani nemyslím na to, že jsem chtěla dělat úplně jiné věci, než znovu doplňovat kompoty sirupem.

Odpoledne jsem trochu prokrastinovala na internetu. V souvislosti s uhynulou opičkou v zoo, kterou nějaký hlupák krmil Merci tyčinkou (pardon, ale není to moc chutná čokoláda ani pro lidi! A vzhledem k problémům s obezitou bych radila nedávat to ani dětem.), jsem objevila video s Karlem Rodenem vyzývající moc hezky a mile, aby lidi nekrmili zvířata v zoo. Jak si tak myslím, že se mnou hormony necloumají, tak jak jde o něco, co mě naštve, myslím, že jsem těhotná víc než dost. Až mě to samotnou překvapuje. ;-) Pěkně jsem si u toho pobrečela (a to tam žádné extra brutální záběry nebyly) a pak přemýšlela o tom, že by mi třeba přišlo adekvátní dopřát pánovi taky nějakou drobnou otravu, aby si vyzkoušel, jaké to je.

Ale nebabrala jsem se jenom v neštěstích, taky jsem pokukovala, jestli bych si měla upéct crinkles nebo bábovku.

Zkusila jsem v troubě sterilizovat sklenice s meruňkami a sirupem podle následujícího postupu (AI):

1. Sklenice uzavři víčky, ale jen lehce – ne úplně dotáhnout.
2. Na plech dej utěrku nebo noviny, aby sklenice nestály přímo na kovu.
3. Postav sklenice na plech a zalij je studenou vodou do cca 1/3 až 1/2 výšky.
4. Vlož plech do studené trouby.
5. Zapni troubu na 150 °C (horní + dolní ohřev, bez ventilátoru).
6. Sleduj sklenice – jakmile se v nich začnou tvořit malé bublinky (ne vařit!), začni odpočítávat čas:
• Menší sklenice: 20 minut
• Větší sklenice: 25–30 minut
7. Po uplynutí času troubu vypni, sklenice opatrně vyndej, dotáhni víčka a můžeš je na pár minut otočit dnem vzhůru.
8. Nech je vychladnout pod dekou nebo utěrkou, aby chladly pomalu.

Ale nemám z toho dobrý pocit! Po dotažení sklenice bublaly. Měly nafouklá víčka směrem ven a vůbec se tvářily prapodivně. :-( Mohly se mi už za noc s tím sirupem zkazit/zkvasit?

Odpoledne slyším takové divné lupání. Mám strach, že se ta víčka zase vyboulují ven místo dovnitř. Ale nemám odvahu se podívat. Teď už s tím stejně nic dalšího nenadělám.