středa 28. června 2006

Poslední školní den

Tak ode dneška mám prázdniny… tak dlouho jsem si plánovala, co sem napíšu, že vlastně nevím. Už je zase pozdě večer a jsem pořádně utahaná. Tak zas budu trochu víc osobní a řeknu vám, co jsem si napsala do deníčku… ani nevím proč, dneska jsem si ho (snad poprvé) psala tím stylem, že jsem tam dávala nálady, co se děje i čas.

Jo, abych nezapomněla, zdá se, že to pero se líbí:)… nebo aspoň mám takovej pocit.

A už z deníčku:

Celkem bez větších obtíží jsem se probudila, ještě než začal zvonit mobil. Chtělo se mi na záchod a říkala jsem si, že už bych se mohla začít učit. Cestou na záchod jsem si všimla krásné žluté záře. Teprve když jsem vykonala potřebu, začalo mi být skutečně hodně divné, že vidím vycházet slunce, protože to teď koncem června nebude vycházet kdovíjak pozdě. Přemýšlela jsem, jestli se mám podívat na hodinky, ale tak proč ne.

„Půl šestý?! Mě asi fakt jebne!“ to byly opravdu mé první myšlenky… vždyť jsem šla spát o půlnoci. V pokoji mám neuvěřitelný vedro, ale už v podstatě uklizeno, jen na posteli spolubydlící leží pár papírů týkajících se dnešní zkoušky. Nemám z ní bůhvíjaký pocit, myslím, že to nezvládnu:-(. Ale zrovna teď jsem spíš ráda, že se dostanu domů.:-) ...

Je za deset šest a já už si vzala dole z vrátnice papír o vrácení prádla. Teď si mám odchytit uklízečku.

Tak to bylo lehčí, než jsem čekala. :-) došla na chodbu a zařvala: „Haló, je tady někdo?“

Je 6:20 a já už mám podpis uklízečky:-)). Ale vařim se tady. Mám sbalené dvě velké tašky přes rameno, svůj batoh a tašku do ruky. Sice měla mamka pravdu, že se mi to do jedné nevejde, ale co bych dělala minimálně s pěti, to nevím. A ještě si pak naplním ten batůžek, kterej si beru do školy. Mám pocit, že jsem z té zkoušky totálně vymletá.

Docela se těším, až kámoš uvidí, že mám všechno sbalené:-), ale silně pochybuju, že by mě pochválil, že jsem šikovná:-).

Pak jsem si nastěhovala věci ke kámošovi, čímž jsem mu v podstatě znemožnila přístup k počítači nebo oknu, zašla zaplatit a odešli jsme spolu s další spoustou lidí z našeho patra na písemku. Zdálo se, že nejsem jediná, kdo si „tak moc“ věří.

Skutečnost byla taková, že o písemce jsem byla opravdu v klidu, až na jednu chvilku, kdy jsem se všemi možnými způsoby snažila přijít na to, jak spočítám ten mizernej příklad na konci, protože jsem od jednoho kamaráda slyšela, že je nejvíc hodnocenej a že mě tudíž může celkem pěkně zachránit.

Při zapisování na ústní jsem hodila svoje jméno na první papír, kde bylo málo lidí… bylo mi to vcelku jedno. Věděla jsem, že se k ústní nedostanu stejně jako minule. Ačkoliv jsem se učila, nešlo to. A tahle písemka se mi opravdu nevydařila. Když jsem vyšla před učebnu, napadlo mě, že bych si měla zapamatovat, že kdyžtak mám ústní v Q32, dokonce jsem to pro jistotu chtěla říct kamarádovi, protože to nikde nebude napsaný, ale pak jsem na to zapomněla a řekla si, že to je jedno.

Cestou jsem vyprávěla, že jsem si dala jinou přezdívku pro zveřejnění na internetu než obvykle – BFLMPSVZ. Na výsledky jsme čekali ani ne nervózně, prostě jsem se jen chtěla mrknout a jet domů. Chvilkama jsem si dokonce říkala, že už chci vidět, že to nemám, ať můžu s klidným srdcem odjet.

Vždycky tam dávali výsledky brzy, tak jsem předpokládala, že když byla písemná část zkoušky v 11, budu už ve tři vědět výsledky a v pohodě stíhám vlak o půl pátý. Ale ve tři jsme začali být vcelku dost nervózní. Snad se na nás nevykašlali!

Kamarád nadhodil otázku, která mě vůbec nenapadla… co když tam naše výsledky nebudou? Na chvilku jsem se zamyslela, ale pak jsem řekla, že nemá smysl tu trčet, když oba víme, že jsme to nedali. Prostě pojedem. On se pak večer koukne a kdybych to náhodou dala, o čemž silně pochybuji, písne mi a já to nějak zkusím přes mail domluvit s učitelem, abych měla ústní jindy. Snad by to šlo.

Řekla jsem si, že by bylo vhodné kvůli množství zavazadel vyrazit už ve tři čtvrtě. Ve dvacet se tam objevili první výsledky – z deseti lidí to udělali dva… opravdu povzbudivé. Stavila se za náma kámoška, že to udělala, tak že maže na ústní. Slíbili jsme jí, že budem držet pěsti. O pár minut později se tam objevila tato část:

Ztuhla jsem a poznamenala něco v tom smyslu, kde to asi tak je, protože minimum, aby člověk zkoušku udělal je 25 bodů. Ne že bych neměla radost, ale bylo mi celkem jasné, jaké jsou asi tak mé šance, že udělám ústní. Navíc když mám jen jeden pokus.

Byla jsem natolik mimo, že kdyby se mě kamarád nezeptal, kdy to mám. A pak mě doslova nevyhnal slovy tak makej, asi bych doteď stála před počítačem a vyděšeně koukala na obrazovku. Celou cestu do školy jsem si říkala, že jsem dostala jedinečnou příležitost vyhnout se dalšímu studování tohoto předmětu, ale nevěřila jsem, že bych ji mohla využít. Bylo tam příliš mnoho věcí, které mi nebyly jasné. Ale přesto jsem nepřestávala doufat.

Strávila jsem tam pár hodin a spolu s dalšími vyděšenci jsme se vzájemně utěšovali. Jako špatnej vtip jsem brala výrok jedné holky, že nás to udělalo jen 15. Odbyla jsem ji s tím, že když jsem to zvládla já, určitě nás nemohlo být tak málo.

Skutečnost je takováto: (ti červení to nezvládli, zelení ano)

A teď si představte, že jsem tu ústní skutečně udělala. Byla jsem neskutečně šťastná. A na závěr ještě malé ohlédnutí. Kdysi mi jeden pán (dejme tomu skorosoused) řekl, že v mládí udělal obrovskou chybu – nešel na zkoušku, a ať to nedělám. Pořád mi jeho slova znějí v hlavě… řídila jsem se jimi i v prvním semestru a tenkrát jsem ji taky, i když vůbec nechápu jak, udělala. Nyní jsem se jimi řídila třikrát u tohoto předmětu, ale hlavně teď. Nikdy jsem ještě neměla takovou nechuť jít na zkoušku. Vždyť je to jen ztráta času, stejně to nezvládnu – neumím toho o moc víc, a když chyby opravují tak, že škrtnou celou otázku, člověk se z toho učí celkem špatně. Ale vzpomněla jsem si na onoho pána a řekla si, že tam prostě půjdu… I díky němu teď mám prázdniny v pohodě. Takže jak říkal: chodit na všechny zkoušky:-). Někdy se vyplatí poslouchat „starší a moudřejší“.

A jinak dneska jsem měla fakt štěstí – asi i při opravování testu, ale hlavně u ústní. Ženská, ke které jsem se zapsala, byla fantastická a nechtěla po mně žádné velké složitosti a naopak se snažila o to, abych tenhle předmět měla ráda, škoda, že všichni nejsou jako ona.

A teď nevím co napsat… snad jen, že moc děkuju všem, kteří mi drželi pěsti, ale nejvíc klasicky Pokymu a Dykovi. Jste moc super, chtěla bych, abyste brzy zažili ten krásnej pocit jako já dneska. Díky za podporu a užijte si prázdniny! Budu vám držet pěsti.

úterý 27. června 2006

Blboun

Nemám zrovna moc času, protože je jedenáct a já si balím věci domů. No, abych řekla pravdu, tak jsem to trochu neodhadla. Mám velký batoh, tašku a malý batoh. A "kupodivu" se to tam nevejde. :(

Zpočátku jsem z toho měla jen blbej pocit, ale když jsem si jen tak zhruba prošla, kolik toho tady mám, vystřídala ho jistota. Ani se svou úžasnou schopností narvat do batohu nemožné, se mi to nemohlo podařit.

Naštěstí mám dobré přátele. Bohužel i když jejich ochota byla fantastická, nemohli mi nijak pořádně pomoct. Jednomu bych svýma věcma zarovnala dům a druhej se bude stěhovat o dva dny pozdějc, takže by ode mě nebylo úplně super, nechat mu to tady všechno. Chvilku jsem si o tom jen tak povídali, ale nakonec se skutečně přišel podívat na tu pohromu.

No, byl opravdu překvapenej, asi nečekal, že když řeknu, že toho mám moc, myslím tolik:). Dostala jsem takovej šílenej nápad, že by mi s tím třeba mohl pomoct. Byla jsem víc než šokovaná, že na to přistoupil. Sice má režijku, ale stejně… komu by se chtělo někam trmácet a pak zas hned zpátky?

Asi vás napadne možnost, proč jsem prostě nebrnkla rodičům. Tak zaprvé si myslím, že by to nebylo to pravý, takhle honem na rychlo, nevím, jak by to vyřešili v práci no a zadruhý jsem asi taky chtěla dokázat, že jsem samostatná… to se mi teda zrovna moc nepovedlo:(. Musím uznat, že bez pomoci toho kamaráda, to nemám šanci zvládnout.

Shodou okolností je to ten kamarád, pro kterého mám dárek – dost dobrý inkoustový pero, který vypadá jako kuličkový, doufám, že se s ním bude dobře psát. No ano, je to ten dárek, o kterém jste hlasovali, jestli si ho mám nechat nebo ne. Takže si ho nenechám. Škoda jen, že vám asi nestihnu říct, jak se na to tvářil.

A proč právě pero? No protože já sama píšu inkousťákem a… nedávno jsme viděli film Čistá duše a tam byla taková nepatrná zmínka, že si ti lidi mezi sebou dávali pera. Dali ho vždy tomu, koho si vážili… byla to obrovská čest. Tak doufám, že ho to potěší. A jinak zítra mi držte pěsti, ať tu cestu nějak zmáknem.:)

Kdybych měla foťák, vyfotím vám, kolik toho je, to je fakt hrůza.

sobota 24. června 2006

Jen tak 8 - Zas dělám, co bych neměla

Jako obvykle dělám něco, co bych neměla... je večer a já už jsem utahaná, tak si hraju na netu, místo abych se učila. Dělám tady všelijaký pokusy a zkouším, co se mi povede. No, jsem zvědavá, co tady na těch pár změn řeknete. Hlavně mi to kdyžtak napište, ať vás tu zbytečně neotravuje něco, co se vám nelíbí.

Pokusů bude asi víc, ale kolik se toho povede, to je ve hvězdách.

Kdyby vás náhodou ten čaroděj otravoval moc často, což prý dělá, stačí na něj kliknout pravým tlačítkem a dát Skrýt a bude pokoj:).

pátek 23. června 2006

Proč ženy pláčou?

Dneska jsem si prohlížela už dávno došlé přeposílací mailíky, na které jsem pořád neměla čas a objevila jsem jeden, který mě vážně zaujal. Přemýšlím, jestli ho tu mám ocitovat, protože to asi vlastními slovy líp nenapíšu.

Bůh vysvětluje chlapci, proč stvořil ženu, a na závěr dodává:

"A nakonec jsem jí dal slzu, kterou uroní a která je jen a jen její, aby ji použila kdykoliv ji bude potřebovat, aby to všechno zvládla."

Nevím, co mě na tom tak zaujalo, ale možná to, že občas brečím, když si s ničím nevím rady. Pak se vzchopím, řeknu si, že to by už stačilo a pustím se do "nezvládnutelného" s větší vervou.

Myslím si, že ženy brečí hned z několika důvodů: když jsou nešťastné a nevědí, co s tím, když je něco (nebo někdo) zraní, když je na chvíli přepadne zoufalství, když je dojme něco krásného... a věřte mi, že to nemusí být jen film, někdy vás prostě dostanou i úplně obyčejné věci, které jste nečekali a přijdou v tu pravou chvíli.

neděle 18. června 2006

Díky poky

Teďka jsem si trošku hrála s designem kurzoru, a protože tak krásně "rozumím" angličtině, dělala jsem spíš pokusy a zkoumala, co to udělá. Často zapomínám, co mi někdo řekne, ale některé rady jsem si naštěstí zapamatovala a pak i realizovala.

Budu trošku konkrétnější - to, že si můžete číst, co napíšu, je vlastně zásluhou jednoho mého dobrého kamaráda... asi vám bude jasné koho, když je to i v názvu tohoto článku. No a když mě učil pracovat s blogem, dal mi pár cenných rad - např. jak to udělat, aby se mi nějaký článek nesmazal a podobně. Pokud vím, mluvil ze své špatné zkušenosti, kdy se mu něco nepovedlo. Takže to považuji za velkou čest, že mi to řekl a zabránil tím tomu, abych mohla udělat stejnou chybu.

Dneska jsem tedy zkoumala, jak změnit kurzor a trošičku přenastavila kód (nebo co) v zobrazení stránky. Hups a najednou mi zmizely barvy a bloček se mi roztáhl po celé délce. Vůbec jsem nevěděla co s tím. Jestli je to jen špatně zobrazená stránka, nebo jsem změnila něco, co jsem neměla. Podívala jsem se, kam jsem vložila obrázek kurzoru a napadlo mě, že asi někam kam jsem neměla, tak jsem ho smazala a říkala si, že už to bude v pořádku. Ale ouha, nezlepšilo se to.

Nebýt pokyho měla bych teď asi špatnou náladu, protože bych musela najít někoho, kdo by s tím něco udělal, na což teď ani trochu nemám čas a silně pochybuji, že by se někomu chtělo řešit, co jsem tu zkazila. Jenže takhle jsem si vzpomněla, že mi říkal, abych si uložila původní vzhled stránek. Otevřela jsem ho a hned na začátku jsem našla jeden rozdíl, který když jsem opravila, způsobil, že můj bloček vypadá opět tak jako dřív.

Přemýšlela jsem, co bude nejlepší dík a mám dojem, že tohle:). Takže ještě jednou moc moc díky, máš to u mě. Když budeš chtít s něčím pomoct, je tu někdo, kdo ti něco dluží.:)

Jen tak 7 - Kurzor

Tak tohle je jen takovej malej pokus, no uvidíme, jestli mi to vyjde. Kdyby něco, mělo by vám to kurzor změnit na nějaký obrázek. Kdyžtak mi do názorů napište, jestli to udělalo a jestli vám to vyhovuje.


pátek 16. června 2006

Jen tak 6 - Anketa

Zase jednou jsem měla pár minut čas, tak jsem přemýšlela, co sem dám za anketu. Co by mě zajímalo a snad to bude zajímat i vás. Takže něco aktuálního, co vy na to?:-)

P. S.: Klidně můžete zvolit všechny možnosti, nemělo by to být omezené (doufám, že se mi to povedlo).

čtvrtek 15. června 2006

Z pociťáčku

(na přání)

Tak takhle pohodovej den jsem už dlouho neměla, dělala jsem něco docela jinýho. Nic zvláštního, ale tak nějak mě to nakoplo. Na chvilku jsem přestala myslet jen na školu a zkoušky, ale fakt jsem si i popovídala. Myslím, že dneska jsem dohnala nedostatek pokecu za posledních pár dní, protože silně pochybuju, že bych řekla jen 5 000 slov, jak prý ženy řeknou denně.

Sice jsem fyzicky docela utahaná, ale psychicky jsem tak nějak správně naladěná. Mám víc elánu a takovou opravdovou chuť do života. Dnešek je jeden z těch krásných dní, kdy si uvědomuju, že žiju. Fakt žiju - naplno a prostě tak nějak dostatečně. Ne, že jen existuju, chodím, jím, spím, a tak nějak zbytečně spotřebovávám vzduch.

Dneska si uvědomuju, jak jsem ráda na světě. Jak se mi líbí žít. A zase jednou se cítím fakt dobře taková, jaká jsem. I když mám dost chyb, je dost lidí, kteří mě maj rádi i tak.

Jak tak nad tím přemýšlím, zjišťuji, že jsem fakt šťastná. Jsem hrozně ráda, že jsem se narodila v týhle době, že mám takový rodiče a taky tak správný kamarády. Mám kolem sebe fakt skvělý lidi.

A tak vám chci říct, že vás mám fakt ráda.

pondělí 5. června 2006

Podivná nálada

Vím, že až tenhle článek dám na blog, abyste si ho mohli přečíst, nebude už přesně vyjadřovat mou náladu, ale teď zrovna mám potřebu to napsat. Vlastně se musím vypsat z toho, že jsem tak trošku naštvaná.

Je to docela divný, něco se mi povedlo tak dobře, že jsem o tom ani nesnila a výsledek? Jsem naštvaná. Řeknu vám to pěkně od začátku, snad mě pak pochopíte.

Zítra se píše ta písemka, už bych se měla začít učit. To jsem si říkala celej den, ale pořád jsem se k tomu nějak nemohla přinutit. Mám celkem pevnou vůli, ale… vždycky když jsem se usadila, vzala si sešit a hledala, kde jsem skončila, něco mi do toho vlezlo. Jednou jsem si musela dojít pro pití, podruhé mě vyrušil kamarád, pak jsem si vzpomněla, že něco chci najít na internetu, a tak to šlo skoro celý den. Vlastně ne, to bych kecala, tolik důvodů jsem zase neměla, ty základní byly vlastně jen dva.

První byl, že jsem se nemohla odtrhnout od icq, protože si ráda povídám s lidma a s některýma nemám jinou možnost než takhle. A druhej důvod byl, že jsem věděla, že mi to stejně nějak neleze do hlavy. Když jsem se totiž několikrát přinutila opravdu se začít učit, zjistila jsem, že si pamatuji o dost méně, než bych byla ráda. Asi vám to bude znít divně, ale na učení prostě musím mít náladu. Když ji nemám, je to zbytečný, jen do toho koukám a výsledek je stejně nulový (nebo hodně mizerný), a tak jsem dál vesele brouzdala po netu.

Pomalu se blížilo poledne a já si říkala, že by už bylo opravdu vhodné pustit se do práce, ale vtom přišel kamarád s nápadem, jestli bych s ním nezašla ven, že něco potřebuje vyřídit. Protože se mi tam nechtělo být samotné a učení mi stejně nešlo, vyrazili jsme do města.

Všechno bylo vyřízeno teprve ve tři hodiny a my měli pořádný hlad. Stavili jsme se tedy v pizzerii a než jsem se nadála, bylo šest hodin. To už jsem ale opravdu dostala strach, že to zítra nezvládnu a pustila se do učení. Nešlo mi to o moc líp, ale přesto jsem se snažila, co nejvíc si toho zapamatovat. Dělala jsem si výpisky, abych se pak případně, pokud stihnu projít celou látku, mohla učit už jenom z nich, kde byl ten nejzákladnější výcuc.

Přes icq jsem se s jedním kamarádem domluvila, že se budem vzájemně zkoušet, co umíme. Nevím, kdo tuhle metodu vymyslel, ale celkem se osvědčila. Problém byl pouze v tom, že jsem velkou část neměla ještě ani přečtenou. A to, co jsem měla za sebou jsem uměla téměř dokonale, z toho mě nemělo smysl zkoušet.

Navrhla jsem, že začnem až tak v devět, abych si to do té doby aspoň trochu připravila. Abych byla upřímná, tak jsem trochu přecenila své síly, protože za tu hodinku, kterou jsem si dala, jsem se toho o moc víc nenaučila. Aby to mělo aspoň trochu smysl, ozvala jsem se až o hodinu později, ale celou dobu jsem byla přihlášená a pokud by se ozval on, normálně bych splnila, co jsem řekla, i když by nemělo smysl, aby mě z něčeho zkoušel on. Myslím, že věděl, že to nestihnu a schválně počkal, až se mu ozvu, protože chtěl, abych se toho co nejvíc naučila. Takže to je první věc, za kterou bych mu chtěla poděkovat.

Nejprve jsem já zkoušela jeho a pak jsme si to vyměnili, ale mnohem lepší bylo, když jsme si dávali otázky na střídačku. Uměl odpovědět úplně na všechno, na některý sice trošku nepřesně, ale stejně jsem si vedle něj připadala hloupě a trochu mě začal přepadat pesimismus, zvlášť když jsem viděla, kolik mi toho zbývá. Dost mi pomohlo, že mi psal správné odpovědi na otázky, které mi dával, vlastníma slovama. Dalo se to podle toho dobře zapamatovat, a pak když jsem se to učila, nebyla to pro mě nová látka. Tak tohle je druhá věc, za kterou mu děkuju.

A ještě je tu jedna „maličkost“, kterou nevím jak vyjádřit slovy. Jde vlastně o to, že se ani jedinkrát nedivil jak to, že takovou jasnou věc nevím, ale pokaždý mi napsal, že to je těžký, nebo že se to ještě doučím, že se to dá dobře pamatovat, nebo že mi to celkem šlo a jakou by mi dal známku. Myslím si, že takovou známku by mi ve skutečnosti učitelka určitě nedala, ale potěšilo mě to a motivovalo mě to k tomu, abych se víc snažila naučit se to.

Když jsem se ho nechala hádat, čím mě motivoval, myslel si, že tím, že toho věděl víc než já. Zčásti měl pravdu, ale mnohem víc mi pomohlo to, že věřil, že to zvládnu a v tomhle se zatím nikdy nemýlil. A já ho nechtěla zklamat.

Dneska jsem se dozvěděla výsledek svého snažení – napsala jsem to. A to opravdu dobře. Radostí jsem začala zářit, protože to bylo něco fantastickýho. Nemohla jsem tomu uvěřit, dokonce jsem si říkala, jestli se učitelka náhodou nespletla.

První, co mě napadlo, bylo přihlásit se na internet a napsat to tomu kamarádovi a pozeptat se, jak dopadl on. Když jsem se dozvěděla, že to napsal hůř než já, moje radost se změnila spíš v rozmrzelost. Sice říkal, že jemu to nevadí a je spokojenej i tak, ale já se cítila blbě. To není fér! Učil se dýl a uměl to líp. On byl příčina mého úspěchu. Bez něj bych to nikdy tak dobře nezvládla! Je nespravedlivý, že má horší známku než já.

Jasně, že je hlavní, že to má. Z toho mám taky radost, ale prostě se mi nelíbí, že to podle známky vypadá, že jsem lepší já a přitom to není pravda.

Co se děje kolem mě 3?

Tak dneska jsem viděla něco, co se mi ještě nikdy jindy nepovedlo. A snad bych už asi ani nemusela. Byla jsem si nakoupit, a když jsem šla k zastávce, všimla jsem si docela divnýho kouře. Po chvíli jsem zjistila, že to není jen z obyčejný cigarety, ale že to právě na tý mojí zastávce (ale na druhý straně) hoří odpadkový koš.

Chvilku jsem na to koukala a přemýšlela, co by se dalo dělat. Uhasit to moc nešlo, protože jsem neměla vodu. Zavolat hasiče? Kvůli takovýmu málu? A hlavně bez telefonu taky nepřipadalo v úvahu.

Tak mě napadlo, že bych řekla paní v nedaleko stojícím stánku s novinami, že vedle ní hoří a dál ať se stará ona. Ale podle dosti rozmáchlé gestikulace babči stojící u okénka toho stánku, mi bylo jasné, že mě předběhla. Tak jsem to přestala řešit a čekala, co se bude dít.

Celkem dost mě překvapilo, že se nedělo absolutně nic. Jen pán, který seděl podezřele blízko, si odsedl. Možná byste čekali, že když nedaleko je dřevěný přístřešek pro cestující čekající na autobus a asi půl metru je dřevěná lavička, někdo něco udělá. Ale ne, asi to napadlo jen babču a mě. Paní ve stánku se jen došla podívat.

Jak to dopadlo? Z koše skoro nic nezbylo a já jen doufala, že hořící papíry nerozfouká vítr po okolí. Nenapadá mě, jak jinak by tenhle ohýnek mohl vzniknout, než odhozenou cigaretou. A možná byla dokonce toho pána, kterej tam dlouho seděl poblíž.