Podivná nálada

Vím, že až tenhle článek dám na blog, abyste si ho mohli přečíst, nebude už přesně vyjadřovat mou náladu, ale teď zrovna mám potřebu to napsat. Vlastně se musím vypsat z toho, že jsem tak trošku naštvaná.

Je to docela divný, něco se mi povedlo tak dobře, že jsem o tom ani nesnila a výsledek? Jsem naštvaná. Řeknu vám to pěkně od začátku, snad mě pak pochopíte.

Zítra se píše ta písemka, už bych se měla začít učit. To jsem si říkala celej den, ale pořád jsem se k tomu nějak nemohla přinutit. Mám celkem pevnou vůli, ale… vždycky když jsem se usadila, vzala si sešit a hledala, kde jsem skončila, něco mi do toho vlezlo. Jednou jsem si musela dojít pro pití, podruhé mě vyrušil kamarád, pak jsem si vzpomněla, že něco chci najít na internetu, a tak to šlo skoro celý den. Vlastně ne, to bych kecala, tolik důvodů jsem zase neměla, ty základní byly vlastně jen dva.

První byl, že jsem se nemohla odtrhnout od icq, protože si ráda povídám s lidma a s některýma nemám jinou možnost než takhle. A druhej důvod byl, že jsem věděla, že mi to stejně nějak neleze do hlavy. Když jsem se totiž několikrát přinutila opravdu se začít učit, zjistila jsem, že si pamatuji o dost méně, než bych byla ráda. Asi vám to bude znít divně, ale na učení prostě musím mít náladu. Když ji nemám, je to zbytečný, jen do toho koukám a výsledek je stejně nulový (nebo hodně mizerný), a tak jsem dál vesele brouzdala po netu.

Pomalu se blížilo poledne a já si říkala, že by už bylo opravdu vhodné pustit se do práce, ale vtom přišel kamarád s nápadem, jestli bych s ním nezašla ven, že něco potřebuje vyřídit. Protože se mi tam nechtělo být samotné a učení mi stejně nešlo, vyrazili jsme do města.

Všechno bylo vyřízeno teprve ve tři hodiny a my měli pořádný hlad. Stavili jsme se tedy v pizzerii a než jsem se nadála, bylo šest hodin. To už jsem ale opravdu dostala strach, že to zítra nezvládnu a pustila se do učení. Nešlo mi to o moc líp, ale přesto jsem se snažila, co nejvíc si toho zapamatovat. Dělala jsem si výpisky, abych se pak případně, pokud stihnu projít celou látku, mohla učit už jenom z nich, kde byl ten nejzákladnější výcuc.

Přes icq jsem se s jedním kamarádem domluvila, že se budem vzájemně zkoušet, co umíme. Nevím, kdo tuhle metodu vymyslel, ale celkem se osvědčila. Problém byl pouze v tom, že jsem velkou část neměla ještě ani přečtenou. A to, co jsem měla za sebou jsem uměla téměř dokonale, z toho mě nemělo smysl zkoušet.

Navrhla jsem, že začnem až tak v devět, abych si to do té doby aspoň trochu připravila. Abych byla upřímná, tak jsem trochu přecenila své síly, protože za tu hodinku, kterou jsem si dala, jsem se toho o moc víc nenaučila. Aby to mělo aspoň trochu smysl, ozvala jsem se až o hodinu později, ale celou dobu jsem byla přihlášená a pokud by se ozval on, normálně bych splnila, co jsem řekla, i když by nemělo smysl, aby mě z něčeho zkoušel on. Myslím, že věděl, že to nestihnu a schválně počkal, až se mu ozvu, protože chtěl, abych se toho co nejvíc naučila. Takže to je první věc, za kterou bych mu chtěla poděkovat.

Nejprve jsem já zkoušela jeho a pak jsme si to vyměnili, ale mnohem lepší bylo, když jsme si dávali otázky na střídačku. Uměl odpovědět úplně na všechno, na některý sice trošku nepřesně, ale stejně jsem si vedle něj připadala hloupě a trochu mě začal přepadat pesimismus, zvlášť když jsem viděla, kolik mi toho zbývá. Dost mi pomohlo, že mi psal správné odpovědi na otázky, které mi dával, vlastníma slovama. Dalo se to podle toho dobře zapamatovat, a pak když jsem se to učila, nebyla to pro mě nová látka. Tak tohle je druhá věc, za kterou mu děkuju.

A ještě je tu jedna „maličkost“, kterou nevím jak vyjádřit slovy. Jde vlastně o to, že se ani jedinkrát nedivil jak to, že takovou jasnou věc nevím, ale pokaždý mi napsal, že to je těžký, nebo že se to ještě doučím, že se to dá dobře pamatovat, nebo že mi to celkem šlo a jakou by mi dal známku. Myslím si, že takovou známku by mi ve skutečnosti učitelka určitě nedala, ale potěšilo mě to a motivovalo mě to k tomu, abych se víc snažila naučit se to.

Když jsem se ho nechala hádat, čím mě motivoval, myslel si, že tím, že toho věděl víc než já. Zčásti měl pravdu, ale mnohem víc mi pomohlo to, že věřil, že to zvládnu a v tomhle se zatím nikdy nemýlil. A já ho nechtěla zklamat.

Dneska jsem se dozvěděla výsledek svého snažení – napsala jsem to. A to opravdu dobře. Radostí jsem začala zářit, protože to bylo něco fantastickýho. Nemohla jsem tomu uvěřit, dokonce jsem si říkala, jestli se učitelka náhodou nespletla.

První, co mě napadlo, bylo přihlásit se na internet a napsat to tomu kamarádovi a pozeptat se, jak dopadl on. Když jsem se dozvěděla, že to napsal hůř než já, moje radost se změnila spíš v rozmrzelost. Sice říkal, že jemu to nevadí a je spokojenej i tak, ale já se cítila blbě. To není fér! Učil se dýl a uměl to líp. On byl příčina mého úspěchu. Bez něj bych to nikdy tak dobře nezvládla! Je nespravedlivý, že má horší známku než já.

Jasně, že je hlavní, že to má. Z toho mám taky radost, ale prostě se mi nelíbí, že to podle známky vypadá, že jsem lepší já a přitom to není pravda.