Nemám zrovna moc času, protože je jedenáct a já si balím věci domů. No, abych řekla pravdu, tak jsem to trochu neodhadla. Mám velký batoh, tašku a malý batoh. A "kupodivu" se to tam nevejde. :(
Zpočátku jsem z toho měla jen blbej pocit, ale když jsem si jen tak zhruba prošla, kolik toho tady mám, vystřídala ho jistota. Ani se svou úžasnou schopností narvat do batohu nemožné, se mi to nemohlo podařit.
Naštěstí mám dobré přátele. Bohužel i když jejich ochota byla fantastická, nemohli mi nijak pořádně pomoct. Jednomu bych svýma věcma zarovnala dům a druhej se bude stěhovat o dva dny pozdějc, takže by ode mě nebylo úplně super, nechat mu to tady všechno. Chvilku jsem si o tom jen tak povídali, ale nakonec se skutečně přišel podívat na tu pohromu.
No, byl opravdu překvapenej, asi nečekal, že když řeknu, že toho mám moc, myslím tolik:). Dostala jsem takovej šílenej nápad, že by mi s tím třeba mohl pomoct. Byla jsem víc než šokovaná, že na to přistoupil. Sice má režijku, ale stejně… komu by se chtělo někam trmácet a pak zas hned zpátky?
Asi vás napadne možnost, proč jsem prostě nebrnkla rodičům. Tak zaprvé si myslím, že by to nebylo to pravý, takhle honem na rychlo, nevím, jak by to vyřešili v práci no a zadruhý jsem asi taky chtěla dokázat, že jsem samostatná… to se mi teda zrovna moc nepovedlo:(. Musím uznat, že bez pomoci toho kamaráda, to nemám šanci zvládnout.
Shodou okolností je to ten kamarád, pro kterého mám dárek – dost dobrý inkoustový pero, který vypadá jako kuličkový, doufám, že se s ním bude dobře psát. No ano, je to ten dárek, o kterém jste hlasovali, jestli si ho mám nechat nebo ne. Takže si ho nenechám. Škoda jen, že vám asi nestihnu říct, jak se na to tvářil.
A proč právě pero? No protože já sama píšu inkousťákem a… nedávno jsme viděli film Čistá duše a tam byla taková nepatrná zmínka, že si ti lidi mezi sebou dávali pera. Dali ho vždy tomu, koho si vážili… byla to obrovská čest. Tak doufám, že ho to potěší. A jinak zítra mi držte pěsti, ať tu cestu nějak zmáknem.:)
Kdybych měla foťák, vyfotím vám, kolik toho je, to je fakt hrůza.
Zpočátku jsem z toho měla jen blbej pocit, ale když jsem si jen tak zhruba prošla, kolik toho tady mám, vystřídala ho jistota. Ani se svou úžasnou schopností narvat do batohu nemožné, se mi to nemohlo podařit.
Naštěstí mám dobré přátele. Bohužel i když jejich ochota byla fantastická, nemohli mi nijak pořádně pomoct. Jednomu bych svýma věcma zarovnala dům a druhej se bude stěhovat o dva dny pozdějc, takže by ode mě nebylo úplně super, nechat mu to tady všechno. Chvilku jsem si o tom jen tak povídali, ale nakonec se skutečně přišel podívat na tu pohromu.
No, byl opravdu překvapenej, asi nečekal, že když řeknu, že toho mám moc, myslím tolik:). Dostala jsem takovej šílenej nápad, že by mi s tím třeba mohl pomoct. Byla jsem víc než šokovaná, že na to přistoupil. Sice má režijku, ale stejně… komu by se chtělo někam trmácet a pak zas hned zpátky?
Asi vás napadne možnost, proč jsem prostě nebrnkla rodičům. Tak zaprvé si myslím, že by to nebylo to pravý, takhle honem na rychlo, nevím, jak by to vyřešili v práci no a zadruhý jsem asi taky chtěla dokázat, že jsem samostatná… to se mi teda zrovna moc nepovedlo:(. Musím uznat, že bez pomoci toho kamaráda, to nemám šanci zvládnout.
Shodou okolností je to ten kamarád, pro kterého mám dárek – dost dobrý inkoustový pero, který vypadá jako kuličkový, doufám, že se s ním bude dobře psát. No ano, je to ten dárek, o kterém jste hlasovali, jestli si ho mám nechat nebo ne. Takže si ho nenechám. Škoda jen, že vám asi nestihnu říct, jak se na to tvářil.
A proč právě pero? No protože já sama píšu inkousťákem a… nedávno jsme viděli film Čistá duše a tam byla taková nepatrná zmínka, že si ti lidi mezi sebou dávali pera. Dali ho vždy tomu, koho si vážili… byla to obrovská čest. Tak doufám, že ho to potěší. A jinak zítra mi držte pěsti, ať tu cestu nějak zmáknem.:)
Kdybych měla foťák, vyfotím vám, kolik toho je, to je fakt hrůza.
Žádné komentáře:
Okomentovat