Poslední školní den

Tak ode dneška mám prázdniny… tak dlouho jsem si plánovala, co sem napíšu, že vlastně nevím. Už je zase pozdě večer a jsem pořádně utahaná. Tak zas budu trochu víc osobní a řeknu vám, co jsem si napsala do deníčku… ani nevím proč, dneska jsem si ho (snad poprvé) psala tím stylem, že jsem tam dávala nálady, co se děje i čas.

Jo, abych nezapomněla, zdá se, že to pero se líbí:)… nebo aspoň mám takovej pocit.

A už z deníčku:

Celkem bez větších obtíží jsem se probudila, ještě než začal zvonit mobil. Chtělo se mi na záchod a říkala jsem si, že už bych se mohla začít učit. Cestou na záchod jsem si všimla krásné žluté záře. Teprve když jsem vykonala potřebu, začalo mi být skutečně hodně divné, že vidím vycházet slunce, protože to teď koncem června nebude vycházet kdovíjak pozdě. Přemýšlela jsem, jestli se mám podívat na hodinky, ale tak proč ne.

„Půl šestý?! Mě asi fakt jebne!“ to byly opravdu mé první myšlenky… vždyť jsem šla spát o půlnoci. V pokoji mám neuvěřitelný vedro, ale už v podstatě uklizeno, jen na posteli spolubydlící leží pár papírů týkajících se dnešní zkoušky. Nemám z ní bůhvíjaký pocit, myslím, že to nezvládnu:-(. Ale zrovna teď jsem spíš ráda, že se dostanu domů.:-) ...

Je za deset šest a já už si vzala dole z vrátnice papír o vrácení prádla. Teď si mám odchytit uklízečku.

Tak to bylo lehčí, než jsem čekala. :-) došla na chodbu a zařvala: „Haló, je tady někdo?“

Je 6:20 a já už mám podpis uklízečky:-)). Ale vařim se tady. Mám sbalené dvě velké tašky přes rameno, svůj batoh a tašku do ruky. Sice měla mamka pravdu, že se mi to do jedné nevejde, ale co bych dělala minimálně s pěti, to nevím. A ještě si pak naplním ten batůžek, kterej si beru do školy. Mám pocit, že jsem z té zkoušky totálně vymletá.

Docela se těším, až kámoš uvidí, že mám všechno sbalené:-), ale silně pochybuju, že by mě pochválil, že jsem šikovná:-).

Pak jsem si nastěhovala věci ke kámošovi, čímž jsem mu v podstatě znemožnila přístup k počítači nebo oknu, zašla zaplatit a odešli jsme spolu s další spoustou lidí z našeho patra na písemku. Zdálo se, že nejsem jediná, kdo si „tak moc“ věří.

Skutečnost byla taková, že o písemce jsem byla opravdu v klidu, až na jednu chvilku, kdy jsem se všemi možnými způsoby snažila přijít na to, jak spočítám ten mizernej příklad na konci, protože jsem od jednoho kamaráda slyšela, že je nejvíc hodnocenej a že mě tudíž může celkem pěkně zachránit.

Při zapisování na ústní jsem hodila svoje jméno na první papír, kde bylo málo lidí… bylo mi to vcelku jedno. Věděla jsem, že se k ústní nedostanu stejně jako minule. Ačkoliv jsem se učila, nešlo to. A tahle písemka se mi opravdu nevydařila. Když jsem vyšla před učebnu, napadlo mě, že bych si měla zapamatovat, že kdyžtak mám ústní v Q32, dokonce jsem to pro jistotu chtěla říct kamarádovi, protože to nikde nebude napsaný, ale pak jsem na to zapomněla a řekla si, že to je jedno.

Cestou jsem vyprávěla, že jsem si dala jinou přezdívku pro zveřejnění na internetu než obvykle – BFLMPSVZ. Na výsledky jsme čekali ani ne nervózně, prostě jsem se jen chtěla mrknout a jet domů. Chvilkama jsem si dokonce říkala, že už chci vidět, že to nemám, ať můžu s klidným srdcem odjet.

Vždycky tam dávali výsledky brzy, tak jsem předpokládala, že když byla písemná část zkoušky v 11, budu už ve tři vědět výsledky a v pohodě stíhám vlak o půl pátý. Ale ve tři jsme začali být vcelku dost nervózní. Snad se na nás nevykašlali!

Kamarád nadhodil otázku, která mě vůbec nenapadla… co když tam naše výsledky nebudou? Na chvilku jsem se zamyslela, ale pak jsem řekla, že nemá smysl tu trčet, když oba víme, že jsme to nedali. Prostě pojedem. On se pak večer koukne a kdybych to náhodou dala, o čemž silně pochybuji, písne mi a já to nějak zkusím přes mail domluvit s učitelem, abych měla ústní jindy. Snad by to šlo.

Řekla jsem si, že by bylo vhodné kvůli množství zavazadel vyrazit už ve tři čtvrtě. Ve dvacet se tam objevili první výsledky – z deseti lidí to udělali dva… opravdu povzbudivé. Stavila se za náma kámoška, že to udělala, tak že maže na ústní. Slíbili jsme jí, že budem držet pěsti. O pár minut později se tam objevila tato část:

Ztuhla jsem a poznamenala něco v tom smyslu, kde to asi tak je, protože minimum, aby člověk zkoušku udělal je 25 bodů. Ne že bych neměla radost, ale bylo mi celkem jasné, jaké jsou asi tak mé šance, že udělám ústní. Navíc když mám jen jeden pokus.

Byla jsem natolik mimo, že kdyby se mě kamarád nezeptal, kdy to mám. A pak mě doslova nevyhnal slovy tak makej, asi bych doteď stála před počítačem a vyděšeně koukala na obrazovku. Celou cestu do školy jsem si říkala, že jsem dostala jedinečnou příležitost vyhnout se dalšímu studování tohoto předmětu, ale nevěřila jsem, že bych ji mohla využít. Bylo tam příliš mnoho věcí, které mi nebyly jasné. Ale přesto jsem nepřestávala doufat.

Strávila jsem tam pár hodin a spolu s dalšími vyděšenci jsme se vzájemně utěšovali. Jako špatnej vtip jsem brala výrok jedné holky, že nás to udělalo jen 15. Odbyla jsem ji s tím, že když jsem to zvládla já, určitě nás nemohlo být tak málo.

Skutečnost je takováto: (ti červení to nezvládli, zelení ano)

A teď si představte, že jsem tu ústní skutečně udělala. Byla jsem neskutečně šťastná. A na závěr ještě malé ohlédnutí. Kdysi mi jeden pán (dejme tomu skorosoused) řekl, že v mládí udělal obrovskou chybu – nešel na zkoušku, a ať to nedělám. Pořád mi jeho slova znějí v hlavě… řídila jsem se jimi i v prvním semestru a tenkrát jsem ji taky, i když vůbec nechápu jak, udělala. Nyní jsem se jimi řídila třikrát u tohoto předmětu, ale hlavně teď. Nikdy jsem ještě neměla takovou nechuť jít na zkoušku. Vždyť je to jen ztráta času, stejně to nezvládnu – neumím toho o moc víc, a když chyby opravují tak, že škrtnou celou otázku, člověk se z toho učí celkem špatně. Ale vzpomněla jsem si na onoho pána a řekla si, že tam prostě půjdu… I díky němu teď mám prázdniny v pohodě. Takže jak říkal: chodit na všechny zkoušky:-). Někdy se vyplatí poslouchat „starší a moudřejší“.

A jinak dneska jsem měla fakt štěstí – asi i při opravování testu, ale hlavně u ústní. Ženská, ke které jsem se zapsala, byla fantastická a nechtěla po mně žádné velké složitosti a naopak se snažila o to, abych tenhle předmět měla ráda, škoda, že všichni nejsou jako ona.

A teď nevím co napsat… snad jen, že moc děkuju všem, kteří mi drželi pěsti, ale nejvíc klasicky Pokymu a Dykovi. Jste moc super, chtěla bych, abyste brzy zažili ten krásnej pocit jako já dneska. Díky za podporu a užijte si prázdniny! Budu vám držet pěsti.