Zamyšlení nad vztahy a vlastní hodnotou

Chtěla jsem se pustit do psaní některého ze svých prázdninových či jiných seriálů, ale všimla jsem si, že k některému z mých článků, konkrétně ke Žlutému dětskému pokoji přibyl komentář. Zvědavě jsem ho otevřela, abych zjistila, že je to nějaký trapný spam. Zvědavě jsem si ho přečetla, protože byl dlouhý. A úplně mimo. Ještě že mám nastavené to moderování komentářů.

Učitelka na střední říkala, že jsem hloubavá a přemýšlivá. No, nemůžu si pomoct, ale už jsem asi i trochu stará. Od určitého věku nestojím o to, chodit pět let s chlapem, který si mě ještě nevzal za manželku. Taky si úplně neumím představit, že by mi po pěti letech vztahu jen tak řekl, že se mnou končí a já měsíce proplakala. Ano, teď s manželem a v těhotenství by to bylo jiné, ale že bych za ním posílala nejlepší kamarádku, aby to mezi námi srovnala? Copak to může v nějakém vesmíru fungovat? To je asi spíš o nás dvou, možná by něco mohl zjistit jeho nejlepší kamarád nebo matka, nebo někdo z jeho okolí, ale moji přátelé těžko. A taky si neumím představit, jak bych byla po měsících pláče šťastná, že se o mluvil a vrátil poté, co na něj někdo seslal kouzlo. Jestli někoho takhle chorobně milujete a tak málo si vážíte sebe, potřebujete spíš pomoc terapeuta-psychologa než kouzelníka. ;-)

Přeju hezký den, fungující vztahy a odvahu komunikovat o problémech.

Spam snadno nalezený v mnoha komentářích na netu:

Zdravím, nevím, kdo by tohle mohl potřebovat, ale jsem si jistá, že někdo najde pomoc jako já, a to díky pomoci Dr. Ajayiho. Mám přítele, se kterým chodím už 5 let. Jednoho rána se probudil a řekl mi, že vztah skončil. Měsíce jsem plakala. Byla jsem tak zmatená a zlomená srdcem. Poslala jsem svou sestru a nejlepší kamarádku Janu, aby za mě prosily, ale on trval na tom, že vztah skončil a že už mě má dost. Až do jednoho velmi šťastného dne, kdy jsem se dozvěděla o Dr. Ajayim, jsem si přečetla nějaké reference na jeho stránkách, a tak jsem se rozhodla to zkusit. Kontaktovala jsem ho a on mi řekl, co je třeba udělat, aby mohl seslat kouzlo. Nejdřív jsem přemýšlela, jestli to mám udělat, ale nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Udělala jsem, co mi řekl Dr. Ajayi, kouzelník, a pak, necelých 7 dní ode dne, se ke mně jednoho večera domů objevil můj přítel, který mě bezdůvodně opustil, a prosil mě, abych se vrátila, dokonce přišel i se svým bratrem a prosil o odpuštění. Po tolika bolestech, které jsem přežila, se můj přítel vrátil. Jsem tak šťastná, a to vše díky Dr. Ajayimu. Můžete se na něj obrátit s jakoukoli kouzelnou prací. Věřím, že vám pomůže vyřešit vaše problémy ve VZTAHU.

Nekonečná rekonstrukce

Ráda bych řekla, že už konečně bydlíme zase u nás na statku, ale není tomu tak. Pořád se to něčím zdržuje. Nejrychlejší byli Štěpánovci, kteří měli hrubou práci hotovou snad za tři měsíce. Vybourali podlahy, vylili betonem, srovnali zdi, pošlapali mi kytky kolem domu (ano, bez ohledu na to, že je to běžné a nemají čas si jich všímat, mi to v pořádku nepřipadá), srovnali zdi, položili dlažbu... tak mě napadá, že jsem o tom ještě nepsala, co? Zatím jste mohli vidět jenom tu kuchyňskou zde. Tak to bylo předloňské léto, tj. 2023. 

V zimě 2023 jsme byli ve Františkových Lázních a začali jsme s malováním modré ložnice vápnem a prvního antického sloupu. Ukázalo se, že barevné vápno je trochu problematické a vyměkli jsme a nakonec vymalovali tyrkysovým remalem. Psala jsem o tom v článku Modrý obývák se mění v modrou ložnici. 

Následně jsme malovali modře – a opět vápnem – obývák. Byli jsme ochotni spíš akceptovat nedokonalosti (kocoury/fleky) zvláštních odstínů barevného vápna, než se smířit s trapně jednolitou umělou barvou. Tentokrát to vyšlo krásně.

Pak jsme se zasekli na parádičkách. Začalo to tím, že manžel přišel s nápadem udělat vavřínový věnec nad dveře a do něj napsat latinský nápis. Miluju kreativní věci a originalitu. Společně s manželovou precizností vzniklo něco skvělého. A ano, pokud se k tomu dostanu, napíšu o tom druhý samostatný článek.

Současně s tím jsme vytvářeli balustrádové kuželky a spoustu antických sloupů. Pět v obýváku. Psala jsem o tom v samostatných článcích. A taky jsem se tady konečně trošku zapojila.

• Chceme si pořídit kuželky do obýváku
• Balustráda pod okny (1. část)
• Balustráda pod okny (2. část)
• Spousta antických sloupů

Ještě v lednu 2024 se manžel pustil do výmalby žlutého potenciálního dětského pokoje a já malovala v obýváku andělíčka (doufám, že o tom napíšu samostatný článek, protože je to dost moje pýcha – ha, zvládla jsem to). A to jsem ještě netušila, že pak v dětském pokojíčku (potenciální mojí šicí dílně) budu malovat fronton (= portál nad dveřmi). A tyhle dodělávky jsme měli až do dubna.

Přibližně v květnu začal manžel škrábat a opalovat futra dveří. Šlo to nepředstavitelně příšerně pomalu. Skončil nevím kdy, ale každopádně ho ještě čekají celé dveře. Byla jsem z toho totálně zoufalá, protože to vypadalo, že tímhle stylem nebudeme bydlet už nikdy. Jenže co dělat, když firmy nabízejí, že vám klidně dveře zbaví staré barvy tím, že je ponoří do louhu, ale futra si budete muset udělat sami. A nové dveře? To bychom se nedoplatili! Už za okna to byl majlant.

A druhý za kuchyni. Tu jsme si nechali udělat cca v dubnu nebo v květnu 2024 a do konce listopadu byla hotová a nainstalovaná.

Do ložnice jsme si vybrali skříně z IKEA. Překvapilo nás, že taky rozhodně nejsou zadarmo, ale jsou fakt veliké. A jde z nich postavit taky rohová. Jak totiž možná víte, docela dost bojujeme s místem a zejména úložnými prostory (především pro mě). Ale to by všechno vydalo na samostatné články. 

Každopádně až budeme mít postavené skříně v ložnici a zapojenou pitnou vodu (taková drobnost, že?) a snad i pračku, tak bychom se už snad mohli nastěhovat. Možná ještě lustry?

Všechna žlutá políčka by se v budoucnu měla proměnit v odkazy. Ale pokud budete každé úterý chodit na můj blog, v dohledné době byste se měli dočkat. Samozřejmě se budu snažit články z rekonstrukce prokládat aktualitkami ze statku. I když se toho teď moc neděje.

Balustráda pod okny (1. část)

Nákres pro představu

Vzpomínáte si, jak jsem vloni v lednu psala, že si chceme pořídit do obýváku kuželky? Tento ozdobný prvek  jsme si vyhlédli ve filmu Il boemo, ale víc vám toho opakovat nebudu, mrkněte na původní článek. 

Dneska se podíváme na to, jak se nám to povedlo. A samozřejmě se bez mučení přiznám, že tenhle článek měl být publikovaný už v březnu 2024, ale nějak to nevyšlo.

Začala jsem tím, že jsem podle printscreenů na počítači obkreslila na průhledný papír šablonu. Ano, byl to horor, protože snímky byly tmavé, nebylo na to pořádně vidět. A navíc jsem mohla překreslit jen tak velkou část, jak velkou mám obrazovku notebooku.

Pak jsem si všimla, že v některých částek je kuželka dost asymetrická. Jednak jsem něco způsobila já při obkreslování a jednak něco bylo ve filmu. Ono, když máte jednu křivou kuželku, tak to nevadí. Ale když ji použijete jako šablonu a budete jich mít pět stejně vykouslých a šišatých vedle sebe, je to celkem problém.

Tužkou obkreslené kuželky se šablonou

Mylně jsem si myslela, že jsem se obkreslování na zeď věnovala já. To bych manželovi upřela zásluhy! Obkresloval on a já mu pouze radila. Na základě nedávného malování s Idou Andersen Lang jsem totiž v hlavě měla čerstvé přenášení vzdálenosti kružítkem. Článek k tomuto tématu s mnou malovaným portrétem najdete zde. Doporučuji kouknout, od té doby jsem snad tak pěkný portrét nenakreslila.

Takže ne že bych jen manžela kibicovala, ale pomohla jsem mu díky tomu s vyměřením vzdálenosti kuželky od spodního okraje lišty. Pravítkem to kvůli zakřivení nebylo možné.

Kvůli naší skvělé spolupráci jsem tento článek zařadila pod štítek manželství, i když to není úplně o manželství a nějakých radách nebo extra zážitcích. Na druhou stranu si myslím, že to je rozhodně věc, která nás velmi spojuje. Společný projekt. Takové jako dítě, nad kterým se oba rozplýváme.

Vůbec netuším, jak se jmenuje to zelené, na co jsme kreslili a malovali. Zde si dovolím zmínit svou maličkost, která se musela nepříjemně krčit na zemi na nějakém kartonu a vymalovávat modré plochy mezi kuželkami. Manžel mezitím maloval zbytek pokoje toutéž akvamarínovou. Jedná se opět o vápno a námi namíchaný odstín, kterého už není možné podruhé dosáhnout. A navíc má vápno tu nepříjemnou vlastnost, že s postupem času vyžírá barvu, takže je potřeba namalovat všechno najednou, abychom měli po celé místnosti stejný odstín. I když musím říct, že ta hráškově zelená, která se z ní stala za pár dní, by se mi snad líbila ještě víc!

To modré vymalované je prostor mezi kuželkami, vlevo je mokrá modrá barva (viditelně tmavší)

Pod menším oknem to zelené pozadí není, takže akvamarínová barva má trochu jiný odstín a líp drží. Začali jsme těmito kuželkami a vybarvili je velmi pečlivě. Škoda, ty „odfláklejší“ pod velkým oknem se nám nakonec líbí víc, protože se jeví plastičtější.

Díky vrženému stínu to vypadá, že kuželky opravdu drží parapet

Ovšem ne každý si myslí, že je třeba víkend trávit malováním. Možná by se našla i užitečnější činnost. Třeba mazlení? Tlap. Tlap.

Ne každý si myslí, že malování modrých prostor mezi kuželkami je to nejdůležitější

K tomuto tématu se ještě vrátíme...

Páteční túra na jižním cípu ostrova Krk (část 2)

Hned za kempem jsme zabloudili, když jsme šli spokojeně dál rovně kaňonem vyschlé říčky Polacovica, protože to vypadalo krásně jako cesta do hor a toho, že značka nepokračuje rovně, ale ostře zahnula vpravo do kopce, jsme si vůbec nevšimli. Na překážku nám nebylo ani ležící pletivo, protože se tu sem tam válí různý odpad, nebylo nám to vůbec divné.

Nádherná cesta kaňonem vyschlé řeky, škoda, že jdeme špatně

Na to, že jdeme blbě, jsme přišli vlastně jen náhodou. Manžel se podivoval, že tu snad lidi neznají ostružiny, když je vůbec nejedí. Jsou všude podél cesty: pěkné, šťavnaté a neposbírané. Mohlo by to být tím, že tu nejsou lidi tak zvyklí chodit jako u nás. Na tu pláž, kam jdeme, se dá dojet lodí, tak kdo by se tam plahočil pěšky? 

Pak jsem vyjádřila obavy ohledně schůdnosti cesty, protože v botaskách jsem se necítila úplně komfortně. Kamenů fofrem přibývalo a ocenila bych pohory, které si vzal manžel. Ale on je měl z toho důvodu, že na rozdíl ode mě žádné pořádné turistické botasky nemá, spíš takové ty látkové tenisky do města. Zatímco já můžu v prestižkách chodit i v Tatrách (aspoň po magistrále). A jak jsme tak přemýšleli o náročné cestě a že jsme nikoho nepotkali a lidi tu nejedí ostružiny, napadlo mě, že jsme už taky nějakou dobu neviděli červenou značku. Jasně, nejsme v Čechách, které jsou proslavené kvalitou značení turistických tras, a taky tu není kam odbočit, když vlevo i vpravo jsou skály a uprostřed mezi nimi cestička, ale stejně... Koukli jsme na offline mapy do mobilu a hned nám bylo jasné podle určení polohy, že jsme asi půl kilometru mimo. Sice by to ve skalách mohlo ukazovat špatně, ale asi jsme se spíš bodli. 

Když jsme vylezli z kaňonu na cestu, nestačili jsme zírat na úhlednou pěšinku, která vedla po schůdkách do kopce. Dokonce tam byla vrátka. Vypadá to totiž, že tam občas zahánění ovečky nebo kozy na pastvu (tady se asi živí šutrama, chudinky).

Hned jsme potkali nějaké Čechy, a tak jsme se vzájemně vyfotili nad zálivem.

Výhled na moře

Vyprahlá krajina

Saranče, možná vlašská

U rozcestníku Lubinin (Šuma 180 m) překvapeně koukáme na to, že jsme ušli jen asi 2 km z Bašky. To už jsme tedy unavenější. Do cíle – Uvala Vela – nám ale zbývá jen 2,5 km, tak to bude v pohodě, myslíme si. Obdivujeme malá kameny ohrazená prostranství. Řekla bych políčka, ale to by na nich něco muselo růst, nebo by alespoň musela budit zdání, že se na nich dá pást dobytek.

Chorvatsko je známé svými jen tak vyskládanými kamennými zídkami

Za chvíli budeme slézat do Kanjonu Vrženica

Kaňonem Vrženica (momentálně vyschlá řeka) by se dalo dojít na pobřeží do Uvala Vrženica a dál do Uvala Bunculuka a pak zpět do Bašky. Bylo by to 4,5 km. Viděli jsme tudy i někoho jít. Myslím, že dva Němce, nebo takový starší ale velmi fit pár. Někde jsme taky potkali partičku Slováků. Cestou zpět budeme kaňon velebit, protože to bude jedno ze dvou míst, kde se budeme moci na chvíli ukrýt ve stínu a napít se v klidu mimo žár slunce.

Pohled zpět směrem k Bašce

Víte, co je tohle? Kudlanka. Manžel ji poznal. Já vůbec netušila, jak vypadá.

Rebica (panor, 311 m) je nejvyšším místem naší túry. Rozcestník je vtipně připevněný na zemi na kameni. A teprve teď vidím (bohužel, ale stejně jsem neměla tužku), že vlevo od něj je zjevně schovaná keška. Pochybuji, že by tam někdo nechal svačinu.

Kešky jsem si všimla až na základě fotky doma. Škoda!

Když jsme uviděli moře, byl to báječný pocit. Připadala jsem si jak Angelika putující pouští a těšící se na vodu (ale tak daleko ještě s četbou nejsme). Měli jsme to podobně, protože jsme si nevzali právě moc tekutin. Ale zdálo se, že na deset kiláků je to akorát. Připadalo mi, že jdeme pustinou nekonečně dlouho.

V dálce jsme uviděli ostrůvek. Na fotce se může zdát, že to je co by kamenem dohodil, ale od ostrova Krk je to cca 1,5 km. A od pevniny ještě o něco dál. Můžete si všimnout větrných elektráren na kopcích.

Pustý ostrůvek, v pozadí větrné elektrárny

O kousek dál se ukázal nádherný výhled na poloostrov Sokol se zátokou Vela luka, do níž jsme mířili. Btw. vela luka znamená velký přístav.

Pravá část poloostrova Sokol

Levá část poloostrova Sokol

Bez zacházky v kaňonu to sem bylo 6,1 kilometrů. Pláž byla oblázková a vypadala rozkošně, ale po tom putování o samotě nám připadala přelidněná, i když tam bylo snesitelné množství lidí. Jenže za slunečník s lehátky (nebo to byl jen slunečník?) chtěli snad 20 €. A ve stínu pod skálou už bylo plno jiných šetřících socek ;-).

Uvažovali jsme, jestli se půjdeme podívat do nedalekého Buymer Fishing Museum, které vypadalo jako chajdička, na pláž v zátoce Mala luka, na zříceninu kostela nebo zříceninu hradu Corinthia.

Zátoku Mala luka včetně základů kostela Crkva sv. Nikole vidíte zde.

Na základě minulých zkušeností jsme se obávali, že ani zřícenina hradu nebude stát za to, protože v Chorvatsku se zjevně jako zříceniny označuje i něco, čemu se u nás říká "val". Ale přesto jsme se vydrápali na kopec, opět bych ocenila lepší boty než botasky. Považovala jsem za nerozumné otce s dívkou, kteří se sem vydrápali v žabkách.

Zřícenina hradu Corinthia

Tyhle zídky nejsou jako ostatní, jsou to pozůstatky hradu. To jen abyste je nepřehlédli. ;-) Pohled ze zříceniny hradu na pláž

Máčka sivá

Cesta zpátky byla extra náročná! Jak jsem naznačila již dřív, šli jsme pořád po slunci a nebylo se ani na chvíli kde schovat. Horko k padnutí, šílená únava, celkem málo pití. V klobouku vedro, bez něj strach z úpalu či úžehu... no, co vám budu povídat, zavzpomínala jsem na Vliv únavy na charakterové vlastnosti jedince. Nádherně sepsané dílko. Ale na rozdíl od něj jsem o manželovi smýšlela jen v dobrém. Sice jsem byla strašně unavená a říkala si, že tenhle výlet byl jeho nápad a nejspíš se oba pořádně spálíme, ale zároveň jsem si uvědomovala, jak se o mě hezky stará – nechával mi poslední vodu. A taky jsem z nás měla skvělý pocit, že jsem fakt drsný, protože ti mlaďoši, co nás předtím předběhli, pojedou zpátky lodí. Měkejši. ;-)

Manžel je chlap, kvůli kterýmu má cenu se snažit

Znáte takový to porozchodový šílenství, kdy na sobě začnete pořádně makat? A taky uděláte razantní změny v životě: třeba se necháte ostříhat, nebo začnete nosit to, co baví vás a bejvalák to nesnášel (třeba tříčtvrteční džíny). Leckdy taky do sebe investujete: kosmetika, kadeřník, volnočasové kurzy, posilovna... Samozřejmě to má něco do sebe, protože po rozchodu máte mnohem víc času dělat cokoliv si zamanete. S partnerem utopíte spoustu času na večerech a víkendech s ním. Teď jde o to, jestli vás to baví.

Nedávno jsem ale přemýšlela nad tím, proč se tak snažíme okouzlit muže, dokud nám „nepatří“. Ne, že bych byla výjimkou, ale moc jsem se tím netrápila. Když jsem byla sama, buď jsem smutnila po bývalém, koukala po novém, nebo si užívala časovou volnost a chodila na kreslení, paličkování, tancování a podobně. Dá se říct, že zájem o mě byl vždycky, možná tím větší, čím míň jsem někoho chtěla já. A skoro bych i řekla, čím blběji jsem vypadala: na turistické dovolené, v oteplovákách na sněhu, na kurzech, kde mi to moc nešlo, v tom nejobyčejnějším triku...

To, k čemu ale mířím, že makat na sobě, abyste okouzlili nějakého chlapa, moc nedává smysl. Vlastně vůbec. Mně to tedy nikdy nefungovalo! Obvykle ani nepochopil, že se snažím být milá, krásná a všechno, a buď se mnou normálně kámošil, nebo si nijak víc nevšiml. Nebo to dokonce mělo opačný efekt – naučila jsem se hrát šachy a on se mnou už nechtěl hrát, protože jsem proti němu byla příliš dobrá. Ale druhým důvodem je, že pokud sbalíte chlapa (jsem zastánce klasiky, že oni mají balit nás, ale to je vaše věc) jako super vysportovaná stále nalíčená kočka, která každý den připravuje tříchodové menu, pak bude pravděpodobně očekávat, že vám to takhle vydrží minimálně do osmdesáti. Rozhodně nebude chtít znuděnou, nenalíčenou holku, co udělá špagety s omáčkou z konzervy. Čímž nechci říct, že by měl člověk na všechno rezignovat a třeba se občas ani nemýt, ale že mi přehnaná snaha trochu připomíná leštění cizích aut na parkovišti.

Půjčené auto je už lepší investice. O to se musíte trochu starat, aby dobře jezdilo a vy jste si čas s ním užili. Ale manžel, to už je jiná liga. Toho máte teoreticky na furt. Jasně, že celé dny nebudete leštit svoje auto a nezajímat se o nic jiného. Ale určitě bych doporučila dát mu kvalitní benzín, chránit proti škrábancům, chodit pravidelně do servisu a zajímat se o to, jak vypadá a jestli je všechno v pořádku. Zrovna tak to vnímám s manželem – chci se mu líbit teď i za dvacet let. Chci s ním trávit čas, podnikat výlety, moci se na něj těšit. Nechávat se překvapovat a rozmazlovat. Asi se dá očekávat, že on nejspíš touží po tomtéž. Taky nechcete mít doma vrak, i když je váš. 

Tak jsem to zmeškala!

Pořád se chystám psát blog a pořád nestíhám. V práci toho teď bylo hodně a zahrnovalo to často i večerní program: jednou jsme měli poradu od šesti, jindy teambuilding, a pak jsem se taky někdy vracela později ze soukromých akcí (přece si nemůžu nechat ujít kámošovu doktorskou promoci), jednou byl výlet, jednou nákup, jindy kino... a taky večery s manželem trávené nad seriálem Panství Downton, který mě náramně baví. 

A největší novinka je v pátek na poslední chvíli půjčená kniha Červený Bedrník. Vlastně skoro po poslední chvíli! Do knihovny jsem se dostala pár minut (přesně!) před třetí, kdy zavírají, a už měli zamčeno. Paní odemkla a ne moc přívětivě se na mě podívala, oznámila, že už mají zavřeno a dotázala se, jestli jdu vrátit knihy. Řekla jsem, že ne, že mám jednu rezervovanou a že si ji chci vyzvednout. Sama jsem slyšela v hlase vlastní zoufalství. Tolik jsem se na ni těšila a tak dlouho čekala! Zeptala se, jestli mám zaplaceno (rezervace knihy stojí 10 Kč) a já řekla že jo, protože si vždy předplatím zálohu, abych tam pak nemusela čekat. Uff, záloha mi vystačila, takže to bylo príma. Hned o mně se tam snažila natlačit ještě další paní, ta šla opravdu vrátit knihy. Taky ji pustily. Já jim moc pěkně poděkovala za dobrý skutek a řekla, že si to čteme s manželem před spaním. Hned odpoledne v pátek jsme se pustili do čtení. Teda, manžel četl a já skládala vyprané suché prádlo.

A co že jsem to zmeškala? Publikování svého dvoutisícího článku. Tento je už o tři dál. :-( 

Svatební seriál – rozcestník

Zde najdete přehled jednotlivých dílů. A jak je mým zvykem, ty dosud nevydané jsou zeleně (ještě nezveřejněné články).

Rozlučka se svobodou se odehrála v parku Grébovka a při tancování salsy. Z alkoholu jsem měla jenom jednu zmrzlou jahodovou margaritu, ale byla super.

Zásnoubená Angelika

Co by šlo bývalo udělat jinak (a lépe) na mojí svatbě?

Civilní nebo církevní sňatek

Jak jsem házela i neházela kytku

Pravidlo prvního dne

Vzpomínám si, že jsme se ve škole učili o právu první noci. Ale nikdo nám nic neřekl o pravidle prvního dne.

Právo první noci mělo ve středověku spočívat v tom, že se o svatební noci svých poddaných mohl pán jako první vyspat s nevěstou (pannou), teprve poté byl na řadě ženich. Ačkoliv je toto právo velmi známé a využité v mnoha uměleckých dílech, nebylo pořádně doloženo historiky a dost možná ani neexistovalo. Tedy alespoň v Evropě, kde bylo díky křesťanství uznáváno panenství jako nejvyšší čistota a monogamie jako jedna z předních hodnot. Kromě toho by si pán zbytečně vytvářel další a další nepřátele, což pro něho nebylo zvláště výhodné. Takže je dost možné, že se jedná spíš o smyšlenku. 

Na rozdíl od nás to v některých kmenech uplatňovali, protože tamější vládce měl přinést budoucím manželům štěstí a tímto způsobem je požehnat.

Ať už to s právem první noci bylo jakkoliv, u nás rozhodně funguje pravidlo prvního dne. Ověřila jsem si to hned včera. Jakmile dám na stůl nový ubrus (i starý a flekatý, jen čistě vypraný), hned první den na něj někdo něco kydne. 

Objevila jsem ještě doplňující pravidlo: Pokud manžela na nový ubrus upozorním, či zmíním, že granátové jablko, třešně či borůvky jsou rizikové, zaručeně to na stůl vybryndám já!

Moje malá začátečnictví

V článku Staňte se začátečníkem jsem psala, že by mohlo být zajímavé pustit se do něčeho nového, neprobádaného a psát si o tom deník. Jak mi to jde a tak. Přemýšlela jsem, jaké oblasti mě (vždy) lákaly. A dospěla jsem k následujícím:

• Permakultura, ekologická nebo přírodní zahrada... prostě nějaké pěstování bez chemie, co nejvíc napřírodno a s co nejmenším úsilím a časem. O této oblasti budu dále psát pod štítkem „na statku“, protože kde jinde bych asi tak něco pěstovala. Možná občas využiji i článek ekologie. Zdá se – podle počátečního seznámení s tématem – že to spolu dost souvisí.
• Kaligrafie. Kdysi jsem byla na kurzu tvorby knihy a jednu pěknou jsem si udělala. Pak jsem od kamarádky dostala kaligrafická pera a sama si koupila kaligrafické fixy. A všechno mi teď doma zahálí. Jenže, co s nimi mám psát?
• Šití bot z kůže. Viděla jsem to u jedné holčiny na kurzu olejomalby a od té doby jsem na to myslela a přemýšlela, že bych si to chtěla zkusit. Koupila jsem si na to online kurz, který absolvovala i ona.
• Malování (akvarelovými) pastelkami.
• Psaní knihy. A tvůrčí psaní jako takové. Tohle je už tolik let můj sen, že je až trapné o tom mluvit. A hlavně ho ještě pořád prokrastinovat. Nějaké kurzy už jsem absolvovala. 
• Manželství – projekt, se kterým jsem začala vloni v létě.
• Vaření. Mít seznam nejčastěji připravovaných a zároveň nejoblíbenějších jídel naší domácnosti, taková minikuchařka. Cca 60 receptů? Ráda bych si zkusila třeba týden podle Florentýny zde.

Samostatnou kapitolou by mohly být jednotlivé textilní techniky, po kterých buď pokukuji, nebo jsem je někdy zkoušela.

• Tkaní.
• Krosienky. Dala by se vytvořit použitelná halenka, tílko?
• Tuniské háčkování. Šel by touto technikou vytvořit svetr? Nebo ponožky? Jaké by to bylo?
• Síťování. Můj sen: usíťovat síťovku. ;-)
• Vyšívání na textil, kanavu, i opravné výšivky pro zakrytí díry a pod.
• Nålebinding.

Rozlučka se svobodou

Zpočátku jsem se o organizaci rozlučky pokoušela sama, ale měla jsem toho hodně v práci (však vidíte, jak nestíhám blog :-() a nějak se mi to nedařilo. Nechtěla jsem jít na procházku a pak si dát jahody s čokoládovou fontánou. To můžeme udělat i až nám bude osmdesát. Chtěla jsem něco trochu nezapomenutelného, něco nového, zajímavého.

Bride to be podvazek

Pak si vzala organizaci na starost moje svědkyně. V práci jí totiž řekli, že to patří k povinnostem svědka. No, to už jsem zapomněla. Před rokem, když mě přítel požádal o ruku, jsem si myslela, kolik si toho o svatbě a organizaci přečtu, než se pustím do plánování, a jak vás pěkně provedu všemi přípravami. A pak zase přišel Covid a lockdown a bylo toho tolik, že pořádně nešlo plánovat. Divím se, že se nikdo nechopil příležitosti a nevydal knihu (aspoň online), jak plánovat svatbu v době uzavření. To se to totiž machruje, jak máte navštívit jednotlivé hospody a ochutnat jejich jídlo, zamluvit fotografa a kapelu rok předem a několik měsíců dopředu zjistit víceméně finální počet svatebčanů, když vůbec nikdo neví, co za rok bude, jestli budeme moci vyjet mimo obec/okres, jaké testy či očkování budeme potřebovat, kolik lidí bude povolených... a v únoru v rámci Covidu mě napadlo i jestli tou dobou budeme na živu. 

Program se docela dost vyvíjel a domluvily jsme se, že záleží hlavně na mně a budu do něj zasahovat. Ne nijak razantně, ale před lety se mi líbila kámoščina rozlučka, takže jsem si říkala, že by bylo fajn taky zajít na jídlo – u toho se seznámit a pokecat – a taky si jít zatančit. Tenkrát jsme byly v Lucerně až do pěti do rána. Tak jsem schválně mrkla do historie a ono to bylo už v roce 2016 (zde je úvodní článek).

Na druhou stranu jsem nechtěla žádné podivné ujeté úkoly. Teda dárečky za ně by byly fajn – miluju dárečky – ale myslím, že v mém podání by ty úkoly taková sranda nebyly, to tenkrát vyšlo shodou okolností s kámoščinou povahou, která to brala vážně-nevážně, tedy snažila se je za každou cenu splnit a přitom se z toho nehroutila.

Nakonec jsme to udělaly tak, že jsme se ráno sešly na náměstí I. P. Pavlova a šly posedět, pokecat a počkat na ostatní do Grébovky (park v Praze). Schovávaly jsme se ve stínu a koukaly na jezírko. Byla to taková pěkná pohodička. Nakonec jsme místo sedmi byly jen čtyři, jedna totiž jela na neočekávanou dovolenou (Nelze mít za zlé, když se vloni podívala do Vietnamu jen na letiště, pak ji otočili a poslali zpět, protože měli strach z Covidu. Přitom ale její dlouho dopředu zamluvený let byl den před oficiální uzávěrkou, kterou naplánovali velice rychle na poslední chvíli), druhé zemřel strejda a třetí bylo špatně, takže doma zůstala ležet.

Paradoxně tedy dorazily holky s nejkomplikovanější situací: obě kojily a nechaly děti doma. Respektive manžel té jedné nás „pronásledoval“, a když miminko plakalo, předal ho k nakojení. Představuju si, že můj manžel bude taky tak obětavý. Bylo to moc super a bylo vidět, že i když nás skoro všechny pobolívala hlava (takové divné dusno bylo a asi se i měnil tlak), holky si náramně užívaly, že jsme si vyrazily z kopýtka. A to to nejlepší mělo teprve přijít.

Na oběd jsme šly do mexické restaurace Las Adelitas v Americké ulici. Daly jsme si jahodovou margaritu (ne pizzu, ale koktejl! :-)). Znám ji jen z doslechu od té kamarádky, která jela na dovolenou. Ta je totiž na rozdíl ode mě opravdická pražačka a pařmenka.

Jako pro Čecha je pro mě těžké zorientovat se v těch jejich mexických jídlech: tacos, nacos a quesadillas, když jsou to všechno tortilly s něčím, takže jsem vybrala jedno z toho a dala si ho ve verzi mix různých druhů. Bylo to fajn, ale asi jsem čekala víc. Nebo to bylo tím, že jsem se předtím trochu nacpala hroznovým vínem?

Každopádně z jedné ubohé margarity fresa jsme se trochu picly a musely jsme se smát, když se kolem producírovala jiná rozlučková skupinka. Nevěsta měla krátký závoj a balónek ve tvaru penisu a pořádně jim řvalo rádio. Ano, asi už jsme trochu staré, tohle by pro nás nebylo. Na nás moc nebylo poznat, že je něco jinak. Holky se sice domluvily, že budou laděny dofialova a já měla připravené bílé šaty, ale v tuto chvíli byly v batohu a já zářila svou kolovou neonovou sukní, kterou jsem došívala na poslední chvíli, protože jsem se s ní chtěla pochlubit hlavně kamarádce, která nakonec odřekla ze zdravotních důvodů. A k tomu jsem náhodou vzala tmavě fialové triko, protože v růžovém, které by k ní sice taky šlo, bych vypadala jak rybka neonka.

Během oběda jsem si konečně mohla rozbalit balíčky, které mi kolegyně dala ve středu a říkala, že mám s jejich rozbalením vydržet až do soboty. Na taštičce bylo připnuté srdíčko s nápisem Bride to be. Připnula jsem si ho na tričko a chodila s ním celý den. S růžovými brýlemi se stejným textem to moc nevyšlo. I když se přes ně dalo dobře koukat, byly obrovské a hrozně mi padaly. Takže jsme je využily jen na pár fotek. A pinetky do vlasů? Ty jsem využila i na svatbě, protože jsem k nim měla přidělané kytičky k šatům vyrobené přímo od švadlenky.

A pak už se šlo tančit! Domluvily jsme se, že zajdeme na lekci salsy. Měly jsme si vzít boty s podpatky, šaty a dobrou náladu. Tak boty s podpatky se nám podařily jen dvěma, ale ve výsledku to nebylo tak špatné tancovat bosé, aspoň holky říkaly. Já boty měla. Na bolest hlavy jsme zapomněly všechny, protože nás veselá a sexy lektorka strhla svým nadšením a aktivitou, že na nějaké pofňukávání nebyl čas. Všechna čest, protože myslím, že jsme se jí tam zrovna potkaly dost netypické účastnice. Jedna hezčí než druhá, pravda, jenže taky jedna víc plachá než druhá. Jedna si myslí, že má malá prsa, druhá nevzhledné nohy, třetí možná pochybuje o svém pozadí a čtvrtá snad úplně o všem. Podstatné je, že tanec v němž se při první části jakoby nabízíte a při druhé říkáte tělem „ale kdepak, nedám“, neodpovídal povaze ani jedné z nás. Takže poté, co jsme se aspoň jakž takž vyrovnaly s naší plachostí, nám to myslím začalo jít líp. A vlastně to byla i legrace. Většinu času jsme tančily sólo, což je fajn, protože to nikomu nekazíte a nikdo to nekazí vám, a pak taky chvilku v párech, což byla taky legrace. A já si tak zároveň vyzkoušela svatební boty. Tančilo se v nich dobře!

Pak jsme se ještě malinko prošly a vyrazily domů. 

A večer? Vzala jsem družičku k nám na statek a šly jsme (už skoro po tmě) hrabat seno, protože to vypadalo, že by mohlo zmoknout. 

Protože jsem s tím celý den počítala, ani mi to nevadilo. Vlastně jsem z toho měla dokonce srandu. Tohle na své rozlučce určitě nikdo z mých známých nedělal!