Andělíček do obýváku

Do prostoru mezi kuželkami v balustrádě bylo potřeba vymyslet nějaký obraz. Na Karlově mostě jsou tam myslím nějaké postavy. Snad světců? Nebo satyrové? 

Zkrátka nějak tak jsme se dostali k myšlence, že by bylo hezké mít tam něco dalšího staršího. Manžela napadlo, že by bylo hezké, kdyby tam bylo něco namalovaného a ne jen prázdný obdélník. Zkoušela jsem si na internetu googlit různé satyry, ale vypadalo to hrozně. Satyrové nejsou zrovna pověstní svou cudností a já měla pocit, že podobná dekorace by se hodila spíš do bordelu než do obývacího pokoje.

Postupně jsme tedy opustili tento námět a přesunuli se k andílkům do baroka. Ovšem ani barokní andělíčci nesplňovali moje představy, i když to bylo o poznání lepší. Ukázalo se totiž, že většina andílků je znázorňována letících, například s šípy. A dívajících se směrem dolů. Což může být skvělé, když jsou někde ve výšce na oltáři a podobně, ale už méně skvělé, když mají být u země na podstavci pro sloup.

Při googlení různých souvisejících pojmů jsem se dostala i k Amorkovi od Tiziana a ten mě dost zaujal. Napsala jsem manželovi do práce, co by na to řekl. „Teda, jsi mě překvapila, to bych od tebe nečekal. Když ho budeš chtít, tak tě nebudu od něho zrazovat. prodiskutujeme to večer :-)“ Pak jsme to večer prodiskutovali, já se několikrát ujistila, že když se to nepovede, tak to prostě přemaluje na bílo vápnem. 

A pak jsem se dala do práce. Nejdřív obšlehnutá skica na papír z hodně osvětlené obrazovky notebooku.

Tužkou obkreslená předloha a základní tvary

Pak do adekvátní velikosti zvětšený obličejík. I když s detaily to byla bída i tak.

Základní rysy obličeje tužkou na papír

A pak jsem si už bohužel nedělala dokumentární fotky, takže nevím, jestli jsem nejdřív vymalovala pozadí šedou, domnívám se že ano. Namíchali jsme ji s manželem přidáním černé barvy do bílého vápno. Potom následovalo vybarvování bílých ploch.

Bylo to hrozně divný, protože vápno se chovalo úplně jinak než všechny moje barvičky. Zasakovalo se. Na okrajích misky bylo husté jak lepidlo, uprostřed naopak řídké jak voda. To řídké téměř nebarvilo a vůbec nekrylo. Naopak to husté bylo jako bych na plochu nanášela kaši. A nejhorší na tom bylo, že se člověk musel příšerně krčit na zemi a děsně mu tuhly nohy.

Amorek s kolem času od Tiziana v mém podání

Za zmínění stojí hned několik prvků. Třeba Amorkův divný výraz a postoj. Kdybyste někam tlačili kolo, asi byste nestáli zrovna takhle. Jenže on ho netlačí, on se ho snaží zastavit, vzpírá se proti němu. Má to symbolizovat, že láska přemůže smrt, symbolizovanou zvířecí lebkou vpravo za ním.

Nejsnáze se mi maloval strom. Svislé tahy štětce za sebou zanechávaly náznak kůry. U Amorkových nohou jsem musela být opatrnější, protože když jsem je malovala do obloučků (jako jsme dělali sloupy v oknech) a měla příliš hustou barvu, vypadal jako že má celé nohy obalené v obvazech a já z něj zrovna nechtěla udělat mumii.

Nejnáročnější asi byly oba závojíčky/vlasy, protože jsem se snažila udělat je částečně průhledné díky řidšímu vápnu.

A teď už i s mým uměleckým podpisem