V únoru jsme měli s manželem naplánovaný ples. Nejdřív jsem se těšila, že si na něm zatančím, protože tančím velmi ráda. Pak jsem trochu znervózněla, jestli se to smí a ptala se na to gynekoložky. Ta se nejdřív mračila a pak se mě zeptala, za jak dlouho je ten ples. Když zjistila, že víc než za měsíc, řekla, že se o tom budeme bavit příště. Pár dní před plesem je trochu pozdě oznamovat, že tam jít nemůžu, ne? No, ale co už. Naštěstí mi to na poslední chvíli nezatrhla, takže jsem šla.
Přesto jsem váhala, jestli jít tančit na polku. Není to skákání nebezpečné? Nebude vadit dítěti? A co kdybych opravdu byla nemotornější, jak se všude píše, a třeba upadla. Není to zbytečný hazard?
Navíc v těch mých šatech by to nebylo nic divného, protože už na švagrově svatbě se mi do nich motaly podpatky. A teď jsem si navíc zapomněla vzít ty správně velké boty. Naštěstí ani černé se stříbrnými třpytkami nebyly problém. Ale to jsem nevěděla předem.
V průběhu dne jsem musela dát manželovi za pravdu, že se mi na ples vlastně nechce. Tajně jsem doufala, že je to určitou pohodlností v těhotenství – někde jsem četla, že těhotné vyhledávají klid a začínají samy od sebe trávit večery víc doma. Určitě to není tím, že stárnu a začínám být pecivál. Že ne? Nebo že bych radši trávila čas jenom doma psaním blogu a malováním. Jsem přece společenský člověk a ráda se bavím s ostatními. Nebo už ne?
Faktem je, že celodenní „čekání na ples“ je otrava. Za normálních okolností bych si mohla malovat, jít na výlet, nebo něco dělat, takhle pořád přemýšlím nad tím, abychom se stihli všichni vystřídat v koupelně. Kdy pojedeme? Zda si stihnu natočit vlasy, nebo jenom umýt a vyfénovat. Kdy se nalíčím a kdy sníme večeři. A jaká podprsenka mi padne a bude vhodná pod ty šaty. No, co vám budu říkat, když jsem se po sprše převlékla do pyžama a zalezla si v pyžamu s líčením do postýlky, ani by mě nikdo moc nemusel přemlouvat, abychom opět strávili večer čtením jakéhosi románu od Vondrušky o Martinovi ze Stvolna.
Naštěstí jsme museli jít na ples. A bylo to super. Troufla jsem si až na druhou polku, která byla pomalejší. A ukázalo se, že to nevadí ani mně ani mimi. Pak jsme si dali jeden valčík a spoustu písniček jako na zábavě (To máme mládež, Amor magor, Co děti, mají si kde hrát...).
Společný známý, se kterým jsme byli u stolu, se ukázal jako skvělý bavič a pak se mi líbil ještě jeden týpek u stolu, který se tvářil velice přátelsky a hezky se s ním povídalo. I když téma bylo spíš do čajovny. O tom zase až jindy. Při večeři si k nám přisedl jeden manželův známý a s ním jsme si taky příjemně popovídali, takže to byla velice úspěšná společenská akce. I když my dva zrovna neměli co probírat jenom spolu. Nebo jsme neměli chuť řešit, jak budeme renovovat dveře, uklízet pohovku, stěhovat dovnitř postel, když nemůžu nic nosit, a tak dále.
Skvělé byly ty moje zelené šaty, do kterých jsem se pohodlně vešla, a kdybych si je povytáhla ještě trochu výš, mohla bych v nich snad mít bříško v devátém měsíci! A navíc mi to i tak slušelo.
Žádné komentáře:
Okomentovat