pondělí 25. listopadu 2013

Gretchen a tajemství dospělosti

Konečně jsem se dostala k psaní o své oblíbené knize o štěstí. Už je to nějakou tu chvilku, kdy jsem si poprvé přečetla Projekt štěstí. Četla jsem kreativně a zamýšlela se nad různými body a snažila se je přetvářet pro svůj vlastní život.

Jednou z prvních zajímavostí byla pravidla dospělosti. Doslova mě nadchl seznam jednoduchých a přitom často opomíjených pravidel nebo rad a začala jsem si poznamenávat vlastní. Zpočátku jsem jim říkala velké pravdy a později moudra. Často jsem měla problém s jejich odlišením od rad ke štěstí. Ty můžete najít v samostatném souboru stejně jako velké pravdy. Někdy si jsou podobné, jindy se doslova překrývají. Za „velkou pravdu“ považuju něco, co vám usnadňuje život, pomáhá vám to v každodenním životě a zbavuje vás to zbytečných potíží, naproti tomu tipy ke štěstí by vás vyloženě měly dělat šťastnými. Co je na pomezí, řadím obvykle do štěstí. A jaká byla pravidla dospělosti, která jsem si od Gretchen mohla rovnou převzít?
  • Lidé si nevšímají tvých chyb tak moc, jak si myslíš.
  • Konej dobro, budeš mít dobrý pocit.
  • Ber si s sebou svetr. (Jo, když si vzpomenu na starý dobrý časy, kdy jsem byla pořád zmrzlá a pořád neměla nic teplýho na sebe!)
  •  Když každý den uděláš i jen trochu práce, hodně se toho zvládne. (Hmmm, to bych si měla dát na nástěnku a pod to napsat: disertace! Vždycky si říkám, že na tu hodinku to nemá cenu.)
  • Jestliže nemůžeš něco najít, ukliď si.
  • Co děláš každý den, je důležitější než to, co děláš jednou za čas.
  • Nemusíš vynikat úplně ve všem.
  • Pokud se ti občas něco nepokazí, potom se dost nesnažíš.
  • To, co je zábava pro ostatní, nemusí být zábava pro tebe – a naopak.
Tento víkend jsem si pořídila nová moudra – opsala od kamarádky, vymyslela a nebo dokonce slyšela v kostele při mši.
  • Zaměř se na svoje přednosti, svá omezení znej, ale moc si v nich nelibuj.
  • Nauč se rozlišovat mezi tím, kdo jsi a co děláš.
  • Obavy z neúspěchu a sebepodceňování nahraď zaměřením na to, co chceš, a hledání cest, jak toho dosáhnout.
  • Najdi odvahu chovat se sám za sebe, i kdyby to mělo být výstřední nebo pro druhé nepochopitelné.
  • Vyhledávej lidi, kteří tě inspirují, podporují a pomáhají ti v růstu.
  • Řekni si o to, co chceš, třeba to dostaneš. či Jasně, konkrétně a srozumitelně vyjádři, co chceš. Pokud je třeba opakuj to.
  • Jednej sebejistě. Neboj se a předem se neomlouvej. Na strach je vždycky času dost.
  • Naslouchej druhým.
  • Hledej kompromis. Oboustranný prospěch je řešení ne sice nejvýhodnější, ale nejtrvalejší.
  • Vytvoř si program, přehled předem určených kroků k cíli.
  • Když to nefunguje, dělej to jinak.
  • Místo toho, co ti vadí, říkej, jak si představuješ, aby se věci vyvíjely dál.
  • Chval vše, co stojí za pochvalu.
  • Proč Bůh nepřijde ve zbroji? protože nám chce dát čas přejít na jeho stranu.
  • Odpouštěj. Buď laskavá a velkorysá. I když druzí nejsou.
A moje nejoblíbenější velká pravda z dřívějška: Podstatné je to, co si myslíte sami o sobě. Co si o vás myslí druzí lidé, je tak trochu jejich problém.

A co jsem si koupila?

Mou slabostí a miláčkem zároveň jsou klubíčka. Letos jsem si slibovala, že si koupím jen dvě. Na síťování. Na to je totiž potřeba nepružná příze. Hned na začátku jsem si koupila taková dvě krásná červená. Byla levná a moc mě zaujala svou strukturou. Jen jsem v tom nadšení zapomněla, jestli jsem z nich plánovala šálu nebo kabelku…

Zakoukala jsem se do třpytivých nití na paličkování. Mým snem je udělat si paličkované ozdoby na stromeček a případně i do oken ze světle okrové příze. Z podobné, jen o dost tlustší, si totiž háčkuji jiné ozdoby na stromeček a hodně dlouhý šátek, který je podle vzoru záclony, takže z něj možná nakonec přece jen bude záclona, ale to se bude řešit až to bude. Zkrátka taková ta skoro bílá, která nezáří bělobou, ale je taková jemnější. Řekla bych, že bude vypadat lépe i na paličkovaných obrázcích. No, to se všechno uvidí. Hlavně, že jí je velká špulka, abych to měla všechno pěkně sladěné. A teď zpět k těm třpytivým nitím – při dělání ozdob na stromeček nebo do prostoru vypadá moc hezky, když se do bílého nebo béžového (či jakéhokoliv jiného) podkladu přidá pár třpytivých vláken. Zvláště zlatá se k Vánocům kromobyčejně hodí. Já mám ráda na Vánoce i fialovou, především v kombinaci se stříbrnou a tu už doma myslím mám.

Potom jsem si vybrala tři další klubíčka: dvě růžová na to síťování (už jsem z nich začala dělat a vypadá to celkem dobře, i když to možná nebyl nejšťastnější nápad) a jedno další, protože bylo tak krásně ulítle barevné, že jsem ho prostě musela mít!

A pak to přišlo… u jednoho stánku měli výprodej klubíček. 100 gramů za 25 Kč. Byla by to dobrá cena i za poloviční množství. A co na tom bylo nejlepšího? Byla to jejich vlastní klubíčka. Různobarevné směsky všeho možného a já už nějakou dobu toužím vytvořit vak „ze zbytků“. Tašku, co se tváří různobarevně, ale přitom je laděna do jediné barvy. Třeba zelenou, tu mám teď nejraději a nosím ji relativně často. Měli jí tam fantastické množství: zelená v kombinaci s bílou, s hnědou, s třpytivou zelenou nití… prostě senzace. A navíc šlo o malá klubíčka, zbytkovky, které nevyužili při pletení svetrů, šál, čepic a dalších doplňků. Prý na mě byl moc hezký pohled, když jsem si nesla igelitku plnou klubíček a tvářila se šťastně a provinile zároveň.

neděle 24. listopadu 2013

Už máte nakoupeno?

Vánoce se blíží, ať se vám to líbí nebo ne. A protože už za měsíc je Štědrý den, je nejvyšší čas zamyslet se nad dárky, abyste všechno stihli zařídit v klidu a beze spěchu. Můj malý tip, jak zvládnout vánoční nákupy: Udělejte si seznam (jsem na ně ujetá) všech lidí, které máte rádi a uvažujete o tom, že byste je eventuálně mohli obdarovat, nebo alespoň něčím potěšit. Vůbec se nelekejte toho, když bude mít třeba dvacet osob, proškrtat ho můžete vždycky. Hlavní je na nikoho nezapomenout. Seznam si obvykle člením na pomyslné kategorie: rodina, partner, nejbližší přátelé, přátelé a zbytek.

Od koho to jde, loudím už od září seznam přání. Zvláště u náročných lidí (a chlapů) je lepší mít jistotu, že nesáhnu vedle. Překvapení nepřekvapení, hlavním cílem dárků je potěšit toho druhého. (Je až zarážející, jak dlouho mi trvalo, než jsem na tohle přišla!) Nejlepší je mít něco ze seznamu a pak třeba něco malého o čem víte, že po tom dotyčný touží, nebo to má rád.

V poslední době – jak stárneme ;-) – jsme s kamarádkami zjistily, že nejlepší dárky jsou ty spotřební. Většina z nás už vydělává, a tak si bez obtíží pořídí to, po čem touží. Nebo už dokonce máme všechno, co skutečně potřebujeme. Knihy, oblečení, boty, domácí spotřebiče, kolo, šicí stroj… Navíc u trvanlivějších věcí je snazší sáhnout vedle, ať už v barvě, kvalitě, designu nebo úplně. Myslím teď na růžové svetry, ruční mixéry, boty, plavky, příliš těžké náušnice a cokoliv dalšího, co se nemusí vydařit. U rychlospotřebních věcí a zvláště u jídla jen výjimečně sáhnete vedle. Není těžké vzpomenout si, že ta a ta kamarádka má ráda kosmetiku této značky, miluje ostružinovou marmeládu nebo oříšky a sušené ovoce, jiná si pochutná na hořké čokoládě, kvalitní kávě, nebo tvrdém kozím sýru.

Podle toho, co sama učím v hodinách, se snažím vyhýbat univerzálním dárkům, které můžete dát komukoliv – hrnečky, svíčky, nějaké víno… Dárek by měl vždy ukázat, že o tom člověku něco vím. Že se zajímám o něj, že chci potěšit právě jeho. Ne, že jsem jen tak něco koupila a teď to třeba doma nechci. A pro pár známých si nachystám alespoň přáníčka k Vánocům a do nového roku. Kolegyně to vloni udělala naprosto senzačně – malý perníček s ručně malovanými domečky, hvězdičkami nebo něčím jiným. Nádhera a mňamka.

A proč tenhle článek píšu a řadím sem mezi Prahu? Protože jsem tam na trzích viděla něco moc zajímavého, ale mám takové podezření, že bych se s tím mohla setkat o Vánocích a tak se až po Novém roce dozvíte, co dalšího mě tam zaujalo… (P. S.: Byla to taška ušitá ze zipů.)

Podzimní pražské krajkářské trhy 2013

Páteční odpoledne mělo být slavnostním hřebem celé této návštěvy Prahy. Stejně jako vloni se na gymnáziu v Jindřišské ulici, hned za krásnou Jindřišskou věží, konaly krajkářské trhy. Ano, ano, nadšená a natěšená jsem byla už předem. Jak by taky ne, když můžete na jednom místě v jednu dobu vidět strašně moc nadšených lidiček, bláznů do tvoření a kreativity, kteří vám ochotně poradí co a jak dělat, prodají vám malé nenápadné věci, které usnadňují práci a bez nadsázky snad i život… třeba takový vytahovač na špendlíky. To je hotová senzace. Jak já se s těma mrchama natrápila!

Při paličkování si špendlíky zamačkávám až úplně k válci (tzv. herduli), aby mi nepřekážely a neomotávala se mi kolem nich v nesprávný čas. Jenže pak je vyndávat nehty je strašně zdlouhavé a zabere to skoro tolik času jako samotné paličkování. Záleží samozřejmě na vzoru, ale někdy bych řekla, že i skoro víc. A tady s tím dřívkem, co má dole „vidličku“ se dvěma zoubky, to je šup šup a pak už jdou snadno vyndat rukou. Ještě jsem zapomněla zmínit, že vyndávání pouhými prsty dost ničí nehty, což u ženy není zrovna žádoucí, zvlášť když učí a potřebuje taky trochu vypadat reprezentativně.

Na trzích je tedy nejlepší to, že si můžete koupit všechno, co potřebujete pro svou krajkářskou činnosti. Seženete zde válec, tak zvanou herduli, která se plní pilinami nebo senem, paličky, špendlíky, podvinky, vytahováky na špendlíky atd., ale také se zde prodávají ručně dělaná mýdla, svíčky, potřeby pro síťování, panenky z kukuřičného šustí, náušnice z korálků, skla, recyklovaných materiálů, všechno možné z FIMO hmoty, látky, drhané šperky, korálky, batikované oblečení, ozdobné děrovačky a další potřeby pro populární scrapbooking, nástroje na háčkované dutinky a spousta dalších věcí.

To, co na trzích miluju, je také ta úžasná atmosféra. I když se tam tlačí a mačká děsná spousta lidí, je to tam příjemné a okouzlující. A navíc se tam vždycky tak nějak nabiji energií a mám zase větší chuť tvořit, pustit se do nových projektů, dodělat staré… a taky kolikrát najdu inspiraci, jak udělat něco, s čím jsem si třeba nevěděla rady, nebo nad čím jsem už dlouho uvažovala. Takže já tam ani tak nechodím nakupovat, jak si zvyšovat momentální hladinu štěstí. A to funguje naprosto spolehlivě.

sobota 23. listopadu 2013

Pátek v Praze

Výjimečně se foťák rozhodl se mnou spolupracovat, a tak si kromě poznámek (ještě že je mám) můžu prohlédnout i fotky z poslední Prahy. Pravda, moc jsem nefotila, nějak na to nejsem zvyklá, ale viděla jsem výlohu, která mě pobavila.

To už jsem se dostala k pátku. Vstávala jsem brzy, protože jsem spala u kamarádky a ta musela do práce. Trapně (= neturisticky) jsme vyrazili do města, víceméně na nákupy. A překvapilo mě, jaká zábava to může být. Až si říkám, že asi budu typická ženská víc, než jsem se domnívala. Nejdřív jsem si s obrovským nadšením v antikvariátu Dana Kurovce na Jičínské 6 v Praze 3 koupila Jak kreslit pastelkami od Josého M. Parramóna, kterou jsem si původně přála k Vánocům, ale když jsem ji viděla… (Doufám, že mi ji ještě nikdo nesehnal!) Pak jsem si pořídila nové botasky – lepší mít nějaké v záloze, než se ty staré skutečně rozpadnou. A pak jsme šli na Olšanské hřbitovy. Připadalo mi to tak trochu tajuplné, protože doma jsem si je napsala do seznamu „co chci vidět“ a pak jsem na ně i s celým seznamem vesele zapomněla. Chtěla jsem si to v Praze užít bez velkých plánů a honění se. (Zpětně mohu doplnit jen: cha cha.) Hřbitov byl moc hezký, jen si říkám, že někdy vyrazím na hřbitovy fotit krátce před Dušičkama, to jsou totiž tak nádherně osvětlené – podobně jako o Vánocích – že mají takovou zvláštně kouzelnou atmosféru. Najednou nevypadají smutně a nepřipomínají smrt a konečnost života, ale spíš lásku, s jakou vzpomínáme na naše bližní. Na hřbitovech je v tento čas něco fascinujícího a lákavého. Září na nich všemožné umělé i živé květy a věnce a spousty svíček, lucerniček a lampiček.

A to bylo teprve dopoledne. Na oběd jsme šli do obchodního centra Flora, protože jsem byla zvědavá na místní sushi. Znám jenom to svoje vlastní a od Jiříka. Vlastně jen jednou jsem v obchodě ochutnala pravé od Číňanů (Japonců nebo Vietnamců, neumím odlišit). Byla jsem trochu váhavá a málo hladová, takže na tu atrakci s běžícím pásem nedošlo. Možná to už moc dobře znáte, ale já byla naprosto nadšená z toho, že jsem zase jednou objevila něco nevšedního. Jedná se o dva pásy, na kterých jezdí jídlo, ze kterého si můžete vybrat, co chcete. A můžete jíst do sytosti, nebo dokud neprasknete. Když tak nad tím přemýšlím, je docela málo věcí, které mě dokáží takhle překvapit. Přiznávám, hodně si to užívám. I když jsme to nevyzkoušeli, můžu se těšit na příště. Hlavně mě fascinuje zážitek připomínající šťastné dětství – třeba když táta odněkud přivezl marcipánového krokodýla. Tak velikého, že jsem ho nikdy dříve (ani potom) neviděla. Nebo když jsme jako první děti měly pogy a vůbec nevěděly, k čemu nám taková malovaná kolečka budou a dva roky mi ležely v šufleti a pak je ode mě každý chtěl. Pro dítě je takových věcí spousta. Zajímavé nevšední a podivné – třeba sypaný čaj. S pytlíkem jsme zacházet uměli, ale jak to udělat, aby mi to neplavalo v hrnečku? Myslím, že tátu stejně jako mě baví ukazovat druhým něco, co ještě neviděli. A tím se dostáváme k odpolednímu programu…

pátek 22. listopadu 2013

Praha 7

Jestli to správně počítám, byla jsem už posedmé v Praze. A pořád je tam co k vidění. Až mě to samotnou překvapuje. Už je to zase skoro měsíc a já vám o tom ještě nestihla napsat. Tak jdu na to. :-))

Do Prahy jsem vyrazila ve čtvrtek 7. listopadu. Ne, že by to bylo nějak zvlášť zajímavé datum, šlo spíš o to, že jsem dříve nemohla, protože v pondělí učím, v úterý mám paličkování a ve středu večer kreslení. Takže v 7:08 už jsem ve vlaku a hurá na Prahu. Tenhle mám zvláště ráda, je to ona speciální dé jednička, která cestou nikde nestaví, takže jsem v Praze za dvě hodiny a třicet pět minut. Sotva jsem se pohodlně usadila, zjistila jsem, že tentokrát budeme mít zpoždění, protože ta rychlejší trasa přes Českou Třebovou je právě opravovaná nebo tak něco, takže pojedeme přes Havlíčkův Brod a tím pádem nabereme dvacet minut zpoždění. Nevadí, není kam spěchat. Vytáhnu si knížku a budu si spokojeně číst. Sedadlo jsem si zamluvila v tichém oddíle, což je, jak s překvapením zjistím tam, kde sedím vždycky – v dlouhém vagóně plném sedaček, který mi svým interiérem tak trochu připomíná letadlo.

Protože jsem toho moc nenaspala, byla jsem taková chcíplá a spíš jsem měla chuť se někde natáhnout, než pobíhat po Praze se svým velkým batohem – příště si budu pamatovat, že méně (oblečení a věcí) znamená více (možností a zábavy). Navíc mě dost bolela hlava. Nejspíš proto, že jsem včera moc nepila. Ale aspoň jsem se podívala do Galerie pastelka (ještě pořád nevím, jestli má být to P velké nebo ne) a do Luxoru na Oshovy karty. Sice stojí o tři stovky míň než normálně, ale stejně je to dost drahé. A možná i zbytečné, když znám levnější způsob…

Večer jdeme na návštěvu za kámošem, což je úplně senzační, ačkoliv jsem nepočítala s tím, že nám nachystá večeři – běžně u kamarádů (chlapů) dostane člověk tak maximálně brambůrky a oříšky! – takže jsem na misku těstovinového salátu koukala poněkud překvapeně. Ale byl úžasně dobrý, což mě opět utvrdilo v tom, že chlapi jsou asi největší motivace. No vážně, nebýt to od něj, určitě bych si salát nevzala. Studené těstoviny ráda nemám, brrr. Ale on je prý tak úžasný kuchař, že jsem to riskla a byla jsem mile překvapená, jak dobře to chutnalo. Ani ty těstoviny mi tam nevadily. A navíc, když jsem se nedívala, udělal flambované banány jako dezert. Hned mi bylo líp.

čtvrtek 21. listopadu 2013

Na co zajít do kavárny?

Po včerejším kreslení jsme vyrazili na chvilku do kavárny. Protože v téhle oblasti vůbec nemám zkušenosti, když nepočítám, že mi jeden kámoš sliboval, že mě vezme do své oblíbené, kde umí něco fantastického. Už si bohužel nepamatuji co. ;-) Doufám, že ne jen kafe, protože to nepiju. Zkrátka teď jsme šli do Park Lane Cafe u parku Lužánky.

Dali jsme si banánový cheesecake, domácí limonádu a já mlsounsky horkou čokoládu s vanilkovou zmrzlinou a pepřem. Připadalo mi to jako nejlepší srovnání ceny a výsledku. Stála šedesát čtyři a byla vážně moc chutná. A s tím pepřem to také byla dobrá kombinace! Jen… jí bylo trochu málo. To už myslím jako legraci, protože to byla skutečná lahůdka.

úterý 19. listopadu 2013

Můj plán léčby depresí

Nad svým plánem jsem se zamýšlela už mnohokrát, protože jsem už několikrát dělala určitá cvičení z Tréninku kreativity. Zatím jsem nikdy úspěšně nedošla až na konec knihy. Zkoušela jsem:
  • si vychutnávat přítomnost do každého detailu. Být tady a teď.
  • přestat spěchat. Pomalu kousat jídlo. A neřešit tolik čas. Přestat se pořád někam honit.
  • si uvědomovat si svůj dech – nádech, výdech. Pěkně pomalu.
  • víc se dívat kolem sebe. Zkoumat detaily. Pak je totiž všechno hezké a zkrátka se musíte kochat se krásou věcí kolem sebe.
  • očuchávat čaj, který piju.
  • poslouchat hudbu a nic přitom nedělat.
  • číst optimistickou a nadšeneckou knihu typu Projekt štěstí, Mentální mapování, Jak se zbavit nepořádku… Něco dokonale nabitého energií, co mi navíc připomene, že jsem jedinečná a mám úžasné možnosti.
  • si připomenout, že patřím mezi 5 % nejbohatších lidí na světě, že tedy většinou nemám „skutečné“ problémy.
  • si vybarvit mandalu a předat jí své emoce.
  • se z toho vypsat. Do počítače nebo na papír. To druhé funguje líp. Psát, dokud mám slova. Obvykle se ukáže, že nemám tolik starostí, kolik jsem si myslela, jen se mi pořád dokola točily v hlavě a zdálo se, že jich je nekonečně mnoho. S vypovídáním se nemám moc dobré zkušenosti, spíš se člověk lituje a omílá to pořád dokola novým a novým známým. V problémech se babrá, místo aby je řešil. Jinak na tohle byla skvělá čtyřstupňová metoda. (Uvedená v souboru O štěstí.)
  • rychlou chůzi, která uvolňuje napětí.
  • se plně věnovat četbě (studiu) a dělat si poznámky. Únik od reality třeba do beletrie.
  • se věnovat ručním pracím, např. jednoduchému pletení šály.
  • vypadnout do přírody nebo prostě na výlet někam pryč. „Ztratit se“, tzn. vyrazit kterýmkoliv směrem bez předem určeného cíle. Ono se cestou najde něco zajímavého.
  • vystavit tvář slunci a čerpat z něj sílu.
  • dát si tu práci a najít důvody, proč doufat, že bude líp. Hledat naději.
  • se pustit do toho, co se zdá nemožné. Prostě to zkusit. Nemít ambice a neděsit se velikosti či složitosti. Zkrátka mít radost z toho, že jsem do toho šla, i když to třeba dopadne úplně příšerně. Radovat se z vlastní odvahy, nikoliv z výsledku. (To bych si měla připomenout, až zase budu nešťastná kvůli doktorátu! :-))
  • si nějak udělat radost. Něco si koupit, něco podniknout nebo se jinak potěšit.
  • si situaci rozebrat na dílčí části a pak postupovat krůček po krůčku. (Užívá se to i v time managementu, tzv. salámová metoda. Má mnohostranné využití, třeba i ve vyjednávání.)
  • se podívat na oblíbený a osvědčený film. V mém případě Pařba ve Vegas, Krokodýl Dundee, Dvojníci…
  • si pustit povzbuzující písničky a nejlíp si na ně zatančit nebo zacvičit.
  • si připomenout minulé úspěchy, což povzbuzuje a zvyšuje sebedůvěru.
  • udělat změnu. Zkusit něco bláznivého nebo dětinského. Změnit účes, tancovat v dešti, bláznivě si nalakovat nehty…
  • to ze sebe dostat fyzickou aktivitou. Zaběhat si, zatančit, zacvičit, vyplít plevel, posekat dříví…
Můj nový plán léčby depresí je vlastně celý soubor Štěstí. Všechny jeho jednotlivé body více či méně fungují v určitých chvílích, kdy mám všeho po krk nebo se něčím trápím.

pondělí 4. listopadu 2013

Plán léčby depresí

Nedávno jsem vás vybízela, ať se zamyslíte nad vlastním plánem léčby depresí. Původně jsem to nechtěla nazvat přímo takto, ale pak jsem si vzpomněla na Trénink kreativity a řekla si, že není třeba znovu vymýšlet něco, co už přede mnou někdo navrhl. Je to cvičení 44 a dostanete se k němu ve 22. týdnu, když budete postupovat podle jeho knihy. Ale myslím, že s ním klidně můžete začít. Ať už si myslíte, že jste tvořiví nebo ne, určitě někdy podléháte smutkům, otrávenosti a pocitům, že nic nemá smysl. Možná už sami máte spoustu zkušeností a naprosto přesně víte, jak se jich zbavit. Určitě však existuje spousta lidí, stejně jako já, která si se sklíčeností neví rady. A právě pro ně je plán léčby depresí potřeba. Má to však jeden háček – aby byl doopravdy účinný, nestačí si jej jen přečíst, vytisknout a někam vyvěsit. Musíte se podílet na jeho tvorbě. Nechci používat slůvko „musíte“, protože nemusíte. Můžete si dál trpět smutky a depresemi a říkat si, že tak to přece má být.

Takže to zkusím jinak – můžete se sami zamyslet nad tím, co vás těchto nechtěných pocitů zbaví. A nestačí jen pět minut dumání a říct si: „Asi nic.“ Zkuste se nad tím doopravdy zamyslet. Hledejte odpovědi na otázku: Jak se cítit lépe?

Příště (odkaz) vám prozradím, co jsem si pro sebe vymyslela já. Co mi většinou pomáhá. A ještě jeden trik, jak by se dalo odhalit, co vám zlepší náladu. A zároveň je to jeden z tipů pro štěstí. Každý den si napište tři věci, které se vám líbily nebo vás potěšily. Může to být břečťanem krásně obrostlý dům, kolem něhož jste šli cestou do práce. Čerstvé křupavé housky, které jste si koupili k snídani. Nebo třeba představa pohodového večera stráveného u televize. Ale skutečně by to měly být věci, které se vám líbí. Při jejichž představě se usmívat. Snad ještě lépe funguje, když se každý den na chvilku zamyslíte nad tím, co vám udělalo radost a poznamenáte si to. Můžete napsat jednu věc, nebo žádnou. Jak je libo. Seznam věcí, které vám udělaly radost bude pravděpodobně možno s drobnými úpravami využít ve chvílích, kdy se nebudete cítit zrovna nejlépe.