Moje růžové muškáty

Není to tak dávno, co bych vám nevěřila, kdybyste mi řekli, že někdy začnu pěstovat muškáty. Nemám je ráda od školních let. Na základce jsme je totiž měli v oknech. Spousty červených muškátů. Třídní služba je musela zalévat. Asi jednou týdně. Kupodivu nějak naši péči přežily. Na střední ani na vejšce jsme kytky neměli. Nebo si to aspoň nepamatuju. Vynahrazujeme si to v našem téměř holčičím kanclu. Ne, že bych kytkám kdoví jak rozuměla (spíš sbírám moudra od ostatních), ale patřím k trojce s největší koncentrací zeleně všude na stole i v blízkém okolí. Ale zpátky k muškátům, zvaným čapí nosy nebo také pelargonie.

Do Evropy se nejspíš dostaly v roce 1600 z jižní Afriky. Ačkoliv existuje asi 300 druhů, přičemž nejčastěji se u nás pěstuje pelargonie páskatá (Pelargonium zonale). Některé druhy prý mohou vonět po citrusech, mátě, různém ovoci, nebo růžích. Zatoužila jsem po fialových po citronech vonících pelargoniích, protože mi uhynul řízek, který jsem dostala od jedné milé paní na loňských ateliérech. I když jsem je přesně takto objednávala v nedalekém zahradnictví, nemám nakonec ani fialové, ani po citronech vonící, ale stejně jsou krásné a mám z nich radost. A zjevně se jimi těší i nejrůznější maličký hmyz, který se stále motá kolem.

Muškáty v květináči

Jenom je to hrozně rozmazlená kytka. Chce spoustu vody – klidně i zalévat dvakrát denně – ale zároveň nechce mít přemokřeno. Taky chce být na sluníčku, ale může dostat úpal. Také je to rostlinka náchylná na škůdce, virózy a houbové choroby. O přezimování se zatím nestarám, tomu se mám věnovat až v srpnu.

A co vy? Máte muškáty? V oknech? Truhlících? Nebo dokonce na záhoncích? Nebo jste vzali na milost nějakou jinou neoblíbenou rostlinu z dětství?

Zdroj:

Pelargonie. Wikipedie: Otevřená encyklopedie. 24. 06. 2023. 1. 7. 2023, <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pelargonie&oldid=22915105>.

Letní bucket list

Co stojí za to udělat v létě? Nechte se inspirovat pro svoje letní zážitky

• zobat třešně přímo ze stromu, nebo koupené,
• nasbírat si jahody a udělat si mléčný koktejl,
• ládovat se malinama z vlastní zahrádky,
• vypěstovat salát a vymyslet (vygooglit) k němu tu nejlepší zálivku,
• koupit si nebo vyrobit zmrzlinu,
• udělat bezovou limonádu,
• užívat si plodů léta: meruňky, broskve, rajčata, hrášek... koupit na trzích, bedýnku...,
• zdlábnout meloun, dneska se dají koupit i ty bez semínek, pokud s nimi máte problém,
• vyrazit k vodě: rybník, koupaliště, vodní svět, řeka, moře,
• užít si bezpečné opalování: jen na chvíli mimo poledne nastavit tvář slunci,
• fesťák/zábava pod širým nebem,
• grilování s přáteli, nebo opékání buřtů, cibule, jablek, brambor..., marshmallows,
• kreslit venku v terénu,
• těšit se na podzimní ostružiny a houby,

Rekonstrukce spuštěna, není cesty zpět

Průhled z kuchyně až do posledního pokoje

Rekonstrukce už je v plném proudu. Před čtrnácti dny jsme si mysleli, že se chlapi staví domluvit nějaké organizační věci, rekognoskovat terén a podobně, a oni přišli hnedka se čtyřmi dělníky a pustili se do práce. Než jsem se vzpamatovala a udělala první fotky, už byly omlácené stěny a někde pryč i podlahy. Dohodlo se snížení stropů sádrokartonem, díky čemuž dojde k určitému zateplení. 

Doufám, že je to správný krok. Jak mám averzi ke změnám, preferovala bych spíš zateplení toho, čemu honosně říkáme půda. Dá se tam vylézt jedině po žebříku zvenku a nic tam není. I když tam dříve býval jeden z holubníků. K zateplení by též měla přispět nová okna a vchodové dveře. Ostatní dveře chceme opravit a buď svépomocí nebo díky profíkovi zrenovovat. 

Padla i úvaha o přidělání patra, ale myslíme si, že to je zbytečné. Dvojgenerační domy už moc nefrčí a taky se musí celé vytápět a uklízet. Ale samozřejmě představují výrazně víc místa pro všechny krávovinky, které člověk chce či potřebuje. Například můj vysněný ateliér na pletení, předení, šití, malování a další nepořádek dělající tvorbu.

Rekonstrukce je teď téma číslo jedna. Nejprve to bylo vyklízení, což bylo fakt strašný. Kam nanosit všechny věci, aby byly uchráněny od myší, molů, vlhka a plísně? A taky aby se nerozbily při tom stěhování? Některé památné hrnky, obrázky a podobně si vzala tchyně – u něčeho se těším z toho, že už se to k nám nebude zpátky vracet, protože nejsem právě fanouškem nádobí, které se nepoužívá. Mám spousty hezkých hrnečků, konviček a talířků a samozřejmě že jsem smutná, když se naťuknou nebo dokonce rozbijí, ale nejvíc radosti mi dělají právě ty, které používám. Třeba hrneček z Tchaj-wanu, ze kterého piju jen v květnu (aby se moc neopotřeboval), protože mi ho odtamtud dovezla bývala přítelkyně kamaráda z vejšky na kolejích. To byly „bezstarostné“ časy!

Oškrábaná stěna a snížený strop v ložnici

I když se to zdálo nemožné, nakonec jsme všechno vynosili a odstěhovali. Včetně velké dvoumetrové manželské postele z Hiltonu. Víte, že máme nějakou vyřazenou postel z tohohle hotelu? Přijde mi to docela vtipné. Spíme si jako v Hiltonu. Manžel si tedy pořád stěžuje, že by chtěl u postele čelo, aspoň to za hlavou, aby se dalo usadit a koukat na film, když člověk chce a třeba je nemocný. 

Stejný problém jsme měli u gauče v kuchyni. Když jsem o tom mluvila s mamkou, vzpomínala, že jí děda říkal, že v kuchyni je potřeba mít gauč, kam se člověk po obědě natáhne. Tenhle zvyk jsme stejně jako kafe po rodičích nepřevzali, ale přesto jsme kuchň měli dost jako společenské místo a gauč do ní chceme. Nejlépe nějaký rozkládací, na kterém se případně může vyspat návštěva. Protože je kuchyně nejsvětlejší místností, trávím tam ráda hodně času. Především dopoledne, kdy tam okny svítí sluníčko a i v zimě pak má takový pozitivní nádech.

Tím se pomalu dostávám k tématu, o kterém jsem chtěla psát: dlažba. Ale jelikož už jsem vyčerpala kapacitu na příspěvek, který si stihnete přečíst než vypijete tu kávu, co já nepiju, tak se k tomu dostanu až příště. Zatím se můžete podívat na pár fotek a taky na plánovanou dlažbu do kuchyně, o které jsem psala zde.

Ložnice s vytrhanou podlahou a připravenými podhledy

Větší socializace a téma přátelství

Přátelství bylo moje květnové téma. Myslela jsem si, jak se v téhle oblasti posunu a nic moc se nestalo, i když... Začalo to tak, že jsem si uvědomila, že mezi prací a rodinou už není nic moc dalšího kromě trochy pletení. A tak jsem začala přemýšlet co s tím udělat. Když mrknete na můj článek Kurz time managementu a kolo života, můžete díky němu identifikovat oblasti, které jsou důležité pro vás a rozvíjet je ve svém vlastním projektu štěstí. 

Tak tedy, přátelství je jedna z věcí, která u mě dlouhodobě strádá. Co s tím? Nechtělo se mi začínat čtením knih, jak si najít přátele. Můj hlavní problém netkví v tom, že bych se neuměla spřátelit, dokážu se bavit s kdekým a ledaskde, potíž je, že to pro mě není přátelství. Lidí, které považuji za přátele je poměrně málo a navíc si nejsem jistá, jestli za přátele považují i oni mě. Nebo jsem pro ně prostě jen známá, chvilkové rozptýlení.

Značná část mých přátel z dětství (odmítám říkat mládí, do padesáti je to furt první půlka života, doufejme) bydlí daleko a moc se nevídáme a přitom jsou to vlastně moji nejbližší. Jenže když je mi úzko, těžko si s nimi můžu vyměňovat rady, postěžovat přes mobil nebo jiné sítě. Chtěla bych si sednout na obědě a říct: „Ty, Veru, víš, co se mi včera stalo?“

Naštěstí mám pár lidí i v Praze, ale dost to souvisí s prací, takže v případě odchodu na mateřskou nebo změně práce mám opět vážný problém. Což je poněkud stresující. Moje první myšlenka byla, že s tím nejde nic dělat – bydlím v Zapadákově, mám málo času (jako každý) a nechci to být jenom já, kdo se snaží udržovat přátelství a pořád někomu psát, volat a podobně. Naštěstí Gretchen měla trochu optimističtější pohled.

• Začala tím, že aktualizovala svou tabulku s kontakty, aby věděla, kam se komu ozvat, když mu chce popřát k narozeninám. Překvapilo mě, koho všechno jsem ve své tabulce našla já. Lidi, jejichž jména mi už téměř nic neříkají. Podobně je to se jmeny v telefonu. Občas ani netuším, kdo se pod nimi skrývá. Má smysl se těmto lidem ozvat? Pokud jste s nimi dříve měli dobrý vztah, za pokus to stojí. Třeba z toho nic nebude, třeba večer plný vzpomínek a třeba i něco víc.
• Napadlo mě udělat si mapu nejbližších přátel do deníku. A nějak pravidelně se s nimi zkusit spojit. Udělat si na ně čas. Zavolat. Stavit se. Zajít na oběd. Napsat. Samotnou mě překvapilo, kolik lidí považuji za blízké. Gretchen cituje Woodyho Allena: 80 % úspěchu je dostavit se. Na webu jsem našla jiný závěr: „dorazit tam, kam máte“, ale vyjde to v podstatě nastejno. Hlavní je ta odvaha vylézt po Covidu z ulity a trochu se snažit a chodit do společnosti.
• Najít si nějakou sociální skupinu (offline). Třeba nějaký nový nebo starý koníček. Malování, pletení, deskovky... nebo třeba zahrádkáři. Psycholožka mi radila, ať je to ideálně poblíž místa bydliště. Právě kvůli tomu, že do práce to mám daleko a z nějakého dýchánku v Praze musím utíkat brzy, aby mi ještě jel autobus.
• Být tolerantní a shovívavě hledat vysvětlení, proč někdo přišel pozdě, neumí si udělat čas na narozeninovou oslavu a podobně.
• Ještě mě napadlo víc se angažovat online. „Zprovoznit“ svůj instagramový profil a přidávat pravidelně (min. jednou týdně) nějaké články i na Facebook.
• A z toho všeho plyne, že se snažím být víc Yes woman. Tím myslím vyrazit na akce, kam se mi třeba tak úplně nechce, kvůli pohodlnosti, touze se pořádně vyspat a dalším podobným výmluvám. Jen namátkou zmíním:
• 16. ročník MultiFestu, MultiAwards, kde se promítali nejlepší studentské výstupy (filmy, animáky a dokumenty) z uplynulého semestru na Katedře multimédií Fakulty informatiky a statistiky na Vysoké škole ekonomické v Praze. Nejvíc se mi líbil snímek Zlatá hodinka.

Páska na ruku

• Dva večírky pro zaměstnance, přičemž jeden byl spíš pracovní, protože se jednalo o sdílení know-how a druhý přátelský pokec s výborným rautem před létem. Dala jsem si tataráček, matjesy (fakt tam byl rybičkový salát) a první letošní meloun! 
• Oslavy narozenin „neznámých“ lidí: letos oslavila tchyně a její švagrová kulaté narozeniny. Nejdřív jsem se moc netěšila, protože to byly celodenní povídací akce se spoustou lidí, které neznám a nemám si s nimi co říct, ale nakonec se ukázalo, že si člověk může najít někoho zajímavého a vykládat si s ním.
• Trochu horší byl Světový den pletení na veřejnosti, ale díky němu jsem šla na Veletrh vědy, kde to bylo fajn.
• Krajkářské trhy. Už jsem na nich nebyla celou věčnost. Rozhodně mě lákaly samy o sobě, ale jet o víkendu do Prahy považuji za hrozné zlo. Jsem raději doma se zvířátky na venkově. Ale nakonec to bylo samozřejmě fajn a byla jsem ráda, že jsem vyrazila. Užila jsem si zábavu, pořídila nové šaty a našla novou známou. 
• Stejně to dopadlo i na dvou posledních pletacích dýcháncích. V podstatě jsem si dala předsevzetí, že nevynechám ani jeden. Na každém jsem potkala jednu zajímavou paní. Nemusí z nás být kamarádky do konce života, ale i tak je povznášející poznat někoho nového se stejným zájmem a třeba se od něj něčemu přiučit. Gretchen psala, že na každé akci chce poznat nové lidi. Už nevím, jestli tři nebo jí stačí jeden. Mně určitě stačí. Což mi připomíná, že jsem zapomněla zmínit, že jsem potkala zajímavou holku na tom druhém zaměstnaneckém večírku. Dělá doktorát a zná našeho psa ještě z doby, kdy byl v útulku, i když přímo jeho nikdy nevenčila. 

Svět je malej a plnej zajímavejch lidí. Jenom nesmíte sedět doma.

Máme tu půlku června

Jak tak na to koukám, je to měsíc, co jsem publikovala poslední příspěvek. Hrůza! Ne ten příspěvek, ale ta doba. 

Je možné, že jsem fakt už měsíc nepsala?

Přitom bych měla námětů. Od češtinářských srandiček, přes pěstitelské neúspěchy, pár zážitků se zvířátky... a taky pokračování všech svých seriálků. Brzy se to pokusím napravit. Tak mi zůstaňte věrní. Po dvou týdnech jsem našla kabel k foťáku, takže nezůstanu u strohého textu.

Nemocné kůzle/Bublina

To bylo tak. Přijela jsem domů z práce a manžel mi říká, že tchán byl krmit kozy a že je to nějaký špatný. Jak špatný, ptám se. Tak, že jedno kůzle má průjem, je celý špinavý, pokakaný a jen leží a nevstává. 

Moje původně dobrá nálada rapidně poklesla, přemýšlela jsem o nejhorším a taky jak je to možný. Tyhle věci přece nejdou tak rychle. To už jsme si zažili. Nejdřív ten průjem nějakou dobu trvá, pak je zvířátko slabý, ale ještě by mohlo jít zachránit nějakým odčervením – kdyby to nebylo jako letos, kdy nám na Lízu nic nezabírá – a až na závěr přichází dehydratace a úhyn. Ale to by mohlo trvat dva tři týdny jako u Richarda a ne, že včera nebo předevčírem byla obě v pohodě a zítra bude na márách. 

Po příjezdu jsme viděli obě mláďátka stát, pást se a tvářit se nevzrušeně. Nicméně tím se nenecháme zmást. S trochou námahy jsme je postupně oba odchytli a koukli jim na zadečky. Nic. Celkem čistá a šťastná kůzlátka. Bylo nám to trochu divné. Ale co, asi se mu něco zdálo. I když zrovna asi tohle splést nejde.

Říkám si, že si je pro jistotu pořádně prohlédneme ještě jednou. Kozička – dobrý. Kozlík – dobrý. 

Zvednu zrak a pohled mi padne na bílý flek na podestýlce. Vzpomenu si, že se říká, že ožralý vidí v deliriu bílý myši. Tak já asi kozu. Ale má to jeden háček: nic alkoholického jsem nepila. Pak mi to dojde...

„Melinda má kůzle!“ vykvíknu. 

Naše bílá koza Melinda má opravdu kůzle, i když pořád byla hubená a nevypadalo to, že by zabřezla. Domlouvali jsme se, že ještě počkáme jeden rok, a když to nepůjde ani potom, že holt bude k jídlu. Sice jsme ji koupili na chov a ne k jídlu, ale kdyby neměla mladý, nebyl by z ní zrovna užitek.

Prcek je samozřejmě celý zapatlaný od krve, i když teď už jenom na zadečku. Jinak je to nádherný heboučký ňuňásek. Vydezinfikujeme jí pupík a přistrkujeme ji k ceckům. Kromě toho, že je jinak celá bílá, má i pár lehoulince karamelových skvrnek. 

Rozhodnu se ji pojmenovat, protože mě rozčiluje, jak se o těch dvou malých od Lízy bavíme pořád jako o kozičce a kozlíkovi, těch malých a podobně. Když chci někomu ostříhat paznehty, zkontrolovat, že nemá průjem, nebo udělat něco dalšího, je fajn, když všichni přesně vědí, o kom je řeč. A protože její táta – Hekto – dělá místo mečení ty své divné zvuky: „Bu blu. Bu blu,“ napadne mě, že by se mohla jmenovat Bublina. Myslím, že se to k ní i celkem hodí, protože je to takový bláznivý třeštiprdlo, který se nás ještě měsíc bojí, protože tam jezdíme jenom krmit.