To bylo tak. Přijela jsem domů z práce a manžel mi říká, že tchán byl krmit kozy a že je to nějaký špatný. Jak špatný, ptám se. Tak, že jedno kůzle má průjem, je celý špinavý, pokakaný a jen leží a nevstává.
Po příjezdu jsme viděli obě mláďátka stát, pást se a tvářit se nevzrušeně. Nicméně tím se nenecháme zmást. S trochou námahy jsme je postupně oba odchytli a koukli jim na zadečky. Nic. Celkem čistá a šťastná kůzlátka. Bylo nám to trochu divné. Ale co, asi se mu něco zdálo. I když zrovna asi tohle splést nejde.
Říkám si, že si je pro jistotu pořádně prohlédneme ještě jednou. Kozička – dobrý. Kozlík – dobrý.
Zvednu zrak a pohled mi padne na bílý flek na podestýlce. Vzpomenu si, že se říká, že ožralý vidí v deliriu bílý myši. Tak já asi kozu. Ale má to jeden háček: nic alkoholického jsem nepila. Pak mi to dojde...
„Melinda má kůzle!“ vykvíknu.
Naše bílá koza Melinda má opravdu kůzle, i když pořád byla hubená a nevypadalo to, že by zabřezla. Domlouvali jsme se, že ještě počkáme jeden rok, a když to nepůjde ani potom, že holt bude k jídlu. Sice jsme ji koupili na chov a ne k jídlu, ale kdyby neměla mladý, nebyl by z ní zrovna užitek.
Prcek je samozřejmě celý zapatlaný od krve, i když teď už jenom na zadečku. Jinak je to nádherný heboučký ňuňásek. Vydezinfikujeme jí pupík a přistrkujeme ji k ceckům. Kromě toho, že je jinak celá bílá, má i pár lehoulince karamelových skvrnek.
Rozhodnu se ji pojmenovat, protože mě rozčiluje, jak se o těch dvou malých od Lízy bavíme pořád jako o kozičce a kozlíkovi, těch malých a podobně. Když chci někomu ostříhat paznehty, zkontrolovat, že nemá průjem, nebo udělat něco dalšího, je fajn, když všichni přesně vědí, o kom je řeč. A protože její táta – Hekto – dělá místo mečení ty své divné zvuky: „Bu blu. Bu blu,“ napadne mě, že by se mohla jmenovat Bublina. Myslím, že se to k ní i celkem hodí, protože je to takový bláznivý třeštiprdlo, který se nás ještě měsíc bojí, protože tam jezdíme jenom krmit.
Žádné komentáře:
Okomentovat