středa 28. ledna 2009

Nejhorší chvíle

Asi jako většina studentů, kteří mají moderní učitele, jež jim dávají výsledky zkoušek na internet, právě prožívám jednu z těch ošklivých chvil, kdy vím, co jsem tam napsala a že tam toho taky dost chybí a přesto doufám. Mačkám F5 pro obnovení stránky a přitom si říkám: "Prosimtě, teď to ještě nemůžou mít opravené." Je to pěkně o nervy.

No co, řekli byste, buďto to dala nebo ne. Jenže... no vlastně máte pravdu, je to tak jednoduché, ale dala znamená, že se nejspíš nestihnu podívat do muzea na výstavu plyšových medvídků, na kterou jsem se už opravdu těšila. A nedala? Příští semestr si tento kouzelný předmět zopakuji. Nebyl špatnej, to ne, ale že bych se ho chtěla učit znovu?

A tak jen sedím a koukám, učit se mi nechce, když nevím, jak to dopadlo. Pokud pozitivně, budu na to mít navíc celý zítřejší den. A pokud ne, tak proč se zbytečně namáhat? Stejně to teď už do hlavy neleze.

Týden je málo

S koncem ledna nám skončí zkouškové, tak už to u nás většinou bývá. Připadá mi zajímavé, jak má každá vysoká úplně jiné termíny pro zápočty a pro zkoušky... asi neexistuje nějaké zpodobnění nebo tak něco.

Moje rozčarování pramení z toho, že ačkoliv jsem v tomto zkouškovém byla poměrně úspěšná a až na jeden předmět všechny udělala hned napoprvé, čeká mě jako odměna pouhý týden prázdnin. Ne že bych snad chtěla měsíc, jak někteří moji kolegové mívají, ale takových čtrnáct dní jsem očekávala. Přesně za týden poté, co se konečně člověk vrátí domů z poslední zkoušky, musí jít opět do školy a všechno začne nanovo? Neříká se, že po práci má přijít zasloužený odpočinek. Sorry, ale týden je fakt málo.