Třicítky

V těchhle vedrech se dá dělat jen pár věcí. Třeba sušit seno a neustále zalévat zahrádku. To jsou ty méně zábavné či šílené. Ale někdy je dobrý zkusit udělat věci, který nejdou. Dost často totiž zjistíte, že to, co nejde, nebo vám připadalo nemožné, jde docela dobře. Nebo se naopak ujistíte o tom, že to vážně nejde. Ale jak to můžete tvrdit, když jste to nezkusili?

Nás tak nějak napadlo, že dnešní lehce podmračená, zato pořádně dusná neděle je ideálním dnem na vycházku. Se psem a třicet kiláků. Se psem, protože chceme dovenčit to, co si v posledních dnech neužila a taky zjistit, jak jí jdou ty avizované dlouhé procházky. A taky abychom ji nenechávali doma, když my razíme na výlet. 

A třicet kiláků, protože jsme si objednali zájezd do hor a máme strach, že nebudeme mít potřebnou výkonnost. Každý den to má být nejméně 7 hodin chůze a převýšení nahoru aspoň 900 metrů. Sice je to jen na čtyři dny, ale poslední den si sestoupáme skoro 2000 metrů, takže jsme byli včera preventivně koupit bandáže na kolena. 

Přijeli jsme autem do Rakovníka nějak kolem poledne a na náměstí se nechali zlákat kebabem v rolce. Kupodivu to byl senzační oběd, který mi vážně sednul a dodal potřebnou energii. Po zbytek túry už jsem pak nepotřebovala jíst. 

Ušli jsme to za 8 hodin, což není tak špatné tempo vzhledem k tomu, že jsme celkem často zastavovali, abychom se ujistili, že pejsek zvládá. Také jsme byli připraveni kvůli ní trasu zkrátit, příp. to udělat tak, že my dvě někde zakempíme a přítel dojde pro auto a vyzvedne nás. 

Cestou dělala Princí (naše fena) drahoty a dvakrát si lehla, že dál už nejde. Docela nás to vyděsilo, protože jsme v nohách neměli ještě ani pět kilometrů. Taky se ukázalo, že je celkem na obtíž její nechuť šlapat do vody. Vzhledem k dusnu jsme ji chtěli svlažit v nedalekém potoce. Nejdřív to bylo hrozně velké přesvědčování: „Pojď, Princí, no ták“, přítel tahal, já strkala zadek a pak si v klidu lehla na suchý ostrůvek a nechala se máčet.

Princí v potoce

Trasa: Z Rakovníka jsme šli po žluté turistické značce pod Pavlíkovskými vršky až do Pavlíkova, kde se nachází od r. 1950 odsvěcený kostel svaté Kateřiny. Škoda, že jsme neměli čas na návštěvu Muzea veteránů Pavlíkov. To by se mi jakožto motorkářce, která letos ještě nevyjela :-(, mohlo líbit. Celkově nám Pavlíkov připadal jako malebná vesnička.

Odsvěcený kostel sv. Kateřiny

Ozdobná fasáda domů v Pavlíkově

A když jsme si tam koupili kopeček zmrzliny Carte d'Or, připadala nám ještě malebnější. Brzy jsme ale začali žehrat, že zmrzlina nebyla to pravé. Možná kdybychom si dali nějaký citronový sorbet, ale klasická smetanovka byla do toho vedra příliš sladká a člověk z ní neměl ten správný požitek.

Dalším zajímavým bodem na naší trase (stále po žluté) byla Rozhledna na Senecké hoře. Nadchly mě máky rostoucí kolem silnice. 

Rozkvetlé vlčí máky, v pozadí Rozhledna na Senecké hoře

Na rozcestí jsme přešli na červenou a odbočili doleva na Žďáry. Okolní krajina sice není příliš kopcovitá, takže převýšení nenatrénujeme, ale zato se nám líbily všechny vesničky, přes které jsme šli i terén jako takový.

Krásný domeček se zajímavým zdobením kolem oken

Pak jsme odbočili z červené a šli kolem překvapivě velikého Kostela Navštívení Panny Marie a přes Petrovice, kde jsme se snažili okukovat nepřístupný zámek. Dále po silnici jsme šli do Šanova a pak přes Senomaty zpátky do Rakovníka.

Kupodivu nás ani nijak zvlášť nebolely nohy. Dokonce ani druhý den. Jistě, bez puchýřů se to neobešlo, ale rozhodně jsem čekala, že to bude horší. Dokonce jsem měla obavy, že to nebudeme schopni ujít celé. A ne jen kvůli psovi.

Kotec není za trest

Druhý ráno se psem. V noci vůbec neštěkala. První noc jen trochu. Je sobota. Vzala jsem si notebook ven a rozhodla se ji pozorovat. Chci pochopit, jak funguje, co si myslí, proč co dělá. Vypadá, že je celkem neposlušná, ale nevíme proč. Nechce poslouchat, nebo nerozumí, co po ní chceme?

A přitom je tak neuvěřitelně milá a poddajná od první chvíle. Ale jen v čem chce ona. Na vodítku jde snadno a netahá. Prý byla zvyklá na stopovačku (deset metrů dlouhé vodítko, takže skoro na volno) a má ráda procházky. A lidi. Ty svoje samozřejmě. Ne nutně všechny. A taky malý psy. 

Jo, ale jít u nohy vlevo nebylo zase tak snadný. Do kotce jsme ji včera taky měli problém dostat. Asi ho vnímá jako vězení. Ale pak klidně dává pac – naprosto bez vyzvání. První den u nás skoro pořád seděla a dávala pac. A taky nastavovala bříško. Znak podřízenosti. 

Jak jí dát najevo, že ji milujeme, ale chceme, aby dělala některé věci, které se jí třeba tolik nelíbí? Jako třeba kotec. 

Trucovitě jsem si sedla do její boudy. Jestli chce být se mnou, musí do kotce. Zároveň by měla vidět, že to tady není špatný, že ji sem nezavřu a neuteču. Prostě tu dál budu sedět a klofat do notebooku. Na chvíli sem za mnou nakoukla, sedla si ke mně, cpala mi hlavu do klína a pak se odešla válet ven na trávník. Chtěla bych to považovat za dílčí úspěch. No, uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

Demoliční četa: kozy

Posledních pár dní je tak nádherných, že člověk málem nemůže uvěřit, že je v Čechách. Po tom studeném jaru! Všechna okna okna doma mám dokořán (taky se snažím vyvětrat včerejší smaženou rybu a hranolky – do úkolů mi přibylo: sehnat digestoř!), na klíně se mi vyhřívá předoucí a línající Felix. Kočka Liška se svýma zářivě žlutýma očima (i když černá Mejzí ji trumfne díky kontrastu) se právě byla napít z psí misky. Trochu odvážné, ale Princezna leží před vchodem a možná by jí to ani nevadilo.

Na záhonku mi všechno roste jako z vody díky tomu, že každý den zaléváme jako diví. Nejvíc je to vidět na fíkovníku (má osm fíků, ale hlavně vyrazily nové větvičky) a růži, která vypadala, že spíš zahyne, než že by někdy měla kvést. I znovu vysetý měsíček se dere na slunce. Jen máta s meduňkou či levandule, nebo dokonce melouny se k světu opravdu nemají. A to jsem právě ty melouny předpěstovávala doma v květináčích. O něco podobného se pokouším s rajčaty, tak uvidíme. Vybrala jsem keříčková, aby stihla dozrát.

Kozy jsou dneska pod ořechem, takže mají pré. Spousta vysoké čerstvé trávy. Sice především kopřiv, ale místa k řádění a žraní je tam spousta. I když i na svém obvyklém dvoře toho mají hodně, protože tráva roste tak rychle, že ji nestačí spásat.

Jenže to by nebyly kozy, kdyby žraly to, co chceme. Čekala jsem, že si vylezou na zídku, kterou chceme jednou opravit a budou ožírat trávu na ní, což je asi dobře, protože ona svými kořínky narušuje soudržnost zdi, ale kozí kopýtka asi taky nejsou nic moc. 

Ale převezly mě. Pustily se do ořešáku. Na hromadě suti se dá docela dobře balancovat a odtamtud dosáhnout na listy či drobnější větvičky, které jdou také okusovat. S vyháněním jsem se neobtěžovala, protože vím, že si stejně udělají, co budou chtít, až půjdu odpoledne pryč, tak jsem si jen skočila pro foťák.

Podobnost lidských dětí se zvířecími

Úplně malý děti prý nebrečí jen tak. Říkala mi to kámoška a ta si o tom určitě dost načetla, protože je to ta nejzodpovědnější máma, co znám. Samozřejmě si představuju, že budu jednou taky taková. Jo, trošku trhle vědecká a lehce pohrdající tím, čemu říkáme zdravý selský rozum, protože to jsou ve skutečnosti jen nějaké naše zkušenosti a zaslechnutosti a něco, co se jeví logické, ale o falešných kauzalitách už toho bylo napsáno dost (např. zde).

Kreativní lidi prý mají silně rozvinuté analogie. Poslední dobou mám pocit, že moje kreativita vypadá asi jako české silnice, možná dokonce D1, ale určitou podobnost mezi všemi mláďaty vidím. Připadá mi vtipné, že na zvířecí pláč reaguji tak, jak se očekává (dle literatury či filmů) u maminky na dítě. Zkrátka jen tak si sedím, píšu články na blog, venku štěbetají ptáci a najenou mě vytrhne nějaký zvuk. Že by mňoukající kočky? Z okna není vidět celý dvůr, takže ho musím otevřít (no, není právě květnové počasí!). Sotva mě zmerčí Felix, začne mňoukat. Určitě chce pomazlit. Snaším se na něj dělat: „Pšššt,“ slovem i gesty, ale je to k ničemu. Pak se zase ozve plačtivé mééé. Jednoznačně z chlívku. Okamžitě běžím ven a docela se bojím, co se děje. 

Rodí snad koza? Ani u jedné to není možné. Kozlík si mláďátek nevšímá, takže o ubližování snad nemůže být řeč. Kozy včera vypadaly dobře, ale dle zoufalého mečení bych si dovedla představit, že jim třeba umřela maminka.

Když otevřu vrátka, všechno vypadá normálně: kozlík i pepř-sůl Líza stojí nebo leží. Vidím všechna kůzlátka, a když kouknu za roh, i hnědou Lízu v pohodě si ležící a koulející velkýma očima. Zaváhám. Občas kozlátka mečí, když se postrkují o mámin struk, ale to je jiným tónem (takový pomekávání jako „nech mi taky“, „teď já“ nebo „uhni“).

Najednou zamečí kozlátko uprostřed chlíva a já si všimnu, že se mu hlavička zašprajcla do jeslí a nemůže ji vyndat. Má zavřená očička a ječí. Dojdu k němu, hladím ho – celé se chudinka chvěje jako by bylo na pokraji se silami, trochu ho držím, ať se nerve dopředu ani dozadu a přemýšlím co s ním. Vidím, že je zoufalé, a taky že jeho trojúhelníková hlava jen tak ven neproleze.

Aha, takže hned po ránu tu máme hlavolam: jak tu širokou část hlavy s očima a ušima dostalo dovnitř (a já zase ven)? Připomíná to známého ježka v kleci. Je to jen pár vteřin, než si všimnu, že nahoře jsou jesle širší, takže kůzle nadzdvihnu, vyndám mu hlavičku, chvíli ho ještě hladím a pak může utíkat za mámou. 

Ještě že jsem byla doma. Kdo ví, kdy by ho napadlo (a zda vůbec), že si musí couvnout, stoupnout na zadní a popojít dopředu. Předpokládám, že tak nějak se to stalo – s někým po sobě zase skákali, ten někdo couvl a kůzle se zaseklo hlavičkou dole v jeslích.

Taky mi to připomíná metodu řešení problémů – vystoupení z krabice. Nestačí sebou zmítat dopředu a dozadu, nepomůžou ani světové strany, ani větší síla. Musíte se na problém podívat zvenčí, bez paniky a nezaujatě.