Třicítky

V těchhle vedrech se dá dělat jen pár věcí. Třeba sušit seno a neustále zalévat zahrádku. To jsou ty méně zábavné či šílené. Ale někdy je dobrý zkusit udělat věci, který nejdou. Dost často totiž zjistíte, že to, co nejde, nebo vám připadalo nemožné, jde docela dobře. Nebo se naopak ujistíte o tom, že to vážně nejde. Ale jak to můžete tvrdit, když jste to nezkusili?

Nás tak nějak napadlo, že dnešní lehce podmračená, zato pořádně dusná neděle je ideálním dnem na vycházku. Se psem a třicet kiláků. Se psem, protože chceme dovenčit to, co si v posledních dnech neužila a taky zjistit, jak jí jdou ty avizované dlouhé procházky. A taky abychom ji nenechávali doma, když my razíme na výlet. 

A třicet kiláků, protože jsme si objednali zájezd do hor a máme strach, že nebudeme mít potřebnou výkonnost. Každý den to má být nejméně 7 hodin chůze a převýšení nahoru aspoň 900 metrů. Sice je to jen na čtyři dny, ale poslední den si sestoupáme skoro 2000 metrů, takže jsme byli včera preventivně koupit bandáže na kolena. 

Přijeli jsme autem do Rakovníka nějak kolem poledne a na náměstí se nechali zlákat kebabem v rolce. Kupodivu to byl senzační oběd, který mi vážně sednul a dodal potřebnou energii. Po zbytek túry už jsem pak nepotřebovala jíst. 

Ušli jsme to za 8 hodin, což není tak špatné tempo vzhledem k tomu, že jsme celkem často zastavovali, abychom se ujistili, že pejsek zvládá. Také jsme byli připraveni kvůli ní trasu zkrátit, příp. to udělat tak, že my dvě někde zakempíme a přítel dojde pro auto a vyzvedne nás. 

Cestou dělala Princí (naše fena) drahoty a dvakrát si lehla, že dál už nejde. Docela nás to vyděsilo, protože jsme v nohách neměli ještě ani pět kilometrů. Taky se ukázalo, že je celkem na obtíž její nechuť šlapat do vody. Vzhledem k dusnu jsme ji chtěli svlažit v nedalekém potoce. Nejdřív to bylo hrozně velké přesvědčování: „Pojď, Princí, no ták“, přítel tahal, já strkala zadek a pak si v klidu lehla na suchý ostrůvek a nechala se máčet.

Princí v potoce

Trasa: Z Rakovníka jsme šli po žluté turistické značce pod Pavlíkovskými vršky až do Pavlíkova, kde se nachází od r. 1950 odsvěcený kostel svaté Kateřiny. Škoda, že jsme neměli čas na návštěvu Muzea veteránů Pavlíkov. To by se mi jakožto motorkářce, která letos ještě nevyjela :-(, mohlo líbit. Celkově nám Pavlíkov připadal jako malebná vesnička.

Odsvěcený kostel sv. Kateřiny

Ozdobná fasáda domů v Pavlíkově

A když jsme si tam koupili kopeček zmrzliny Carte d'Or, připadala nám ještě malebnější. Brzy jsme ale začali žehrat, že zmrzlina nebyla to pravé. Možná kdybychom si dali nějaký citronový sorbet, ale klasická smetanovka byla do toho vedra příliš sladká a člověk z ní neměl ten správný požitek.

Dalším zajímavým bodem na naší trase (stále po žluté) byla Rozhledna na Senecké hoře. Nadchly mě máky rostoucí kolem silnice. 

Rozkvetlé vlčí máky, v pozadí Rozhledna na Senecké hoře

Na rozcestí jsme přešli na červenou a odbočili doleva na Žďáry. Okolní krajina sice není příliš kopcovitá, takže převýšení nenatrénujeme, ale zato se nám líbily všechny vesničky, přes které jsme šli i terén jako takový.

Krásný domeček se zajímavým zdobením kolem oken

Pak jsme odbočili z červené a šli kolem překvapivě velikého Kostela Navštívení Panny Marie a přes Petrovice, kde jsme se snažili okukovat nepřístupný zámek. Dále po silnici jsme šli do Šanova a pak přes Senomaty zpátky do Rakovníka.

Kupodivu nás ani nijak zvlášť nebolely nohy. Dokonce ani druhý den. Jistě, bez puchýřů se to neobešlo, ale rozhodně jsem čekala, že to bude horší. Dokonce jsem měla obavy, že to nebudeme schopni ujít celé. A ne jen kvůli psovi.