Posledních pár dní je tak nádherných, že člověk málem nemůže uvěřit, že je v Čechách. Po tom studeném jaru! Všechna okna okna doma mám dokořán (taky se snažím vyvětrat včerejší smaženou rybu a hranolky – do úkolů mi přibylo: sehnat digestoř!), na klíně se mi vyhřívá předoucí a línající Felix. Kočka Liška se svýma zářivě žlutýma očima (i když černá Mejzí ji trumfne díky kontrastu) se právě byla napít z psí misky. Trochu odvážné, ale Princezna leží před vchodem a možná by jí to ani nevadilo.
Na záhonku mi všechno roste jako z vody díky tomu, že každý den zaléváme jako diví. Nejvíc je to vidět na fíkovníku (má osm fíků, ale hlavně vyrazily nové větvičky) a růži, která vypadala, že spíš zahyne, než že by někdy měla kvést. I znovu vysetý měsíček se dere na slunce. Jen máta s meduňkou či levandule, nebo dokonce melouny se k světu opravdu nemají. A to jsem právě ty melouny předpěstovávala doma v květináčích. O něco podobného se pokouším s rajčaty, tak uvidíme. Vybrala jsem keříčková, aby stihla dozrát.
Kozy jsou dneska pod ořechem, takže mají pré. Spousta vysoké čerstvé trávy. Sice především kopřiv, ale místa k řádění a žraní je tam spousta. I když i na svém obvyklém dvoře toho mají hodně, protože tráva roste tak rychle, že ji nestačí spásat.
Jenže to by nebyly kozy, kdyby žraly to, co chceme. Čekala jsem, že si vylezou na zídku, kterou chceme jednou opravit a budou ožírat trávu na ní, což je asi dobře, protože ona svými kořínky narušuje soudržnost zdi, ale kozí kopýtka asi taky nejsou nic moc.
Ale převezly mě. Pustily se do ořešáku. Na hromadě suti se dá docela dobře balancovat a odtamtud dosáhnout na listy či drobnější větvičky, které jdou také okusovat. S vyháněním jsem se neobtěžovala, protože vím, že si stejně udělají, co budou chtít, až půjdu odpoledne pryč, tak jsem si jen skočila pro foťák.
Žádné komentáře:
Okomentovat