Úplně malý děti prý nebrečí jen tak. Říkala mi to kámoška a ta si o tom určitě dost načetla, protože je to ta nejzodpovědnější máma, co znám. Samozřejmě si představuju, že budu jednou taky taková. Jo, trošku trhle vědecká a lehce pohrdající tím, čemu říkáme zdravý selský rozum, protože to jsou ve skutečnosti jen nějaké naše zkušenosti a zaslechnutosti a něco, co se jeví logické, ale o falešných kauzalitách už toho bylo napsáno dost (např. zde).
Kreativní lidi prý mají silně rozvinuté analogie. Poslední dobou mám pocit, že moje kreativita vypadá asi jako české silnice, možná dokonce D1, ale určitou podobnost mezi všemi mláďaty vidím. Připadá mi vtipné, že na zvířecí pláč reaguji tak, jak se očekává (dle literatury či filmů) u maminky na dítě. Zkrátka jen tak si sedím, píšu články na blog, venku štěbetají ptáci a najenou mě vytrhne nějaký zvuk. Že by mňoukající kočky? Z okna není vidět celý dvůr, takže ho musím otevřít (no, není právě květnové počasí!). Sotva mě zmerčí Felix, začne mňoukat. Určitě chce pomazlit. Snaším se na něj dělat: „Pšššt,“ slovem i gesty, ale je to k ničemu. Pak se zase ozve plačtivé mééé. Jednoznačně z chlívku. Okamžitě běžím ven a docela se bojím, co se děje.
Rodí snad koza? Ani u jedné to není možné. Kozlík si mláďátek nevšímá, takže o ubližování snad nemůže být řeč. Kozy včera vypadaly dobře, ale dle zoufalého mečení bych si dovedla představit, že jim třeba umřela maminka.
Když otevřu vrátka, všechno vypadá normálně: kozlík i pepř-sůl Líza stojí nebo leží. Vidím všechna kůzlátka, a když kouknu za roh, i hnědou Lízu v pohodě si ležící a koulející velkýma očima. Zaváhám. Občas kozlátka mečí, když se postrkují o mámin struk, ale to je jiným tónem (takový pomekávání jako „nech mi taky“, „teď já“ nebo „uhni“).
Najednou zamečí kozlátko uprostřed chlíva a já si všimnu, že se mu hlavička zašprajcla do jeslí a nemůže ji vyndat. Má zavřená očička a ječí. Dojdu k němu, hladím ho – celé se chudinka chvěje jako by bylo na pokraji se silami, trochu ho držím, ať se nerve dopředu ani dozadu a přemýšlím co s ním. Vidím, že je zoufalé, a taky že jeho trojúhelníková hlava jen tak ven neproleze.
Aha, takže hned po ránu tu máme hlavolam: jak tu širokou část hlavy s očima a ušima dostalo dovnitř (a já zase ven)? Připomíná to známého ježka v kleci. Je to jen pár vteřin, než si všimnu, že nahoře jsou jesle širší, takže kůzle nadzdvihnu, vyndám mu hlavičku, chvíli ho ještě hladím a pak může utíkat za mámou.
Ještě že jsem byla doma. Kdo ví, kdy by ho napadlo (a zda vůbec), že si musí couvnout, stoupnout na zadní a popojít dopředu. Předpokládám, že tak nějak se to stalo – s někým po sobě zase skákali, ten někdo couvl a kůzle se zaseklo hlavičkou dole v jeslích.
Taky mi to připomíná metodu řešení problémů – vystoupení z krabice. Nestačí sebou zmítat dopředu a dozadu, nepomůžou ani světové strany, ani větší síla. Musíte se na problém podívat zvenčí, bez paniky a nezaujatě.
Žádné komentáře:
Okomentovat