Sklárna CRYSTAL GLAMOUR, a.s.

Jako první jsme vyrazili do sklárny CRYSTAL GLAMOUR, a.s. v Okrouhlici. Celý blok jsme objeli asi dvakrát, než jsme si všimli cedule lákající návštěvníky ateliérů. Nejprve jsme zavítali do vzorkovny, kde jsme se mohli pokochat nejrůznějšími výtvory. 

Mě fascinuje barevné sklo v kombinaci s čirým. A broušení. Já vím, že to teď není moderní a možná se to i blbě meje. Ale já to mám ráda. Ukazuje to zlaté české ručičky. Šikovnost. Nedoceněnou ruční práci. Podobně jako foukané sklo. 

To je toho prdnout hmotu do mašiny a nechat ji něco vylisovat. To pak ten výrobek nemá žádnou duši.

Škoda, že dnes frčí mít všechno levný, spotřební. A nudný! Nesnáším ty bílé talíře bez ozdob, hrnky bez ničeho, aspoň malůvka kdyby na tom byla. Jaká škoda, že jsme vkus pohřbili společně s předky.

Kamilovi se zalíbily olejové lampičky. Jako jasně, byly krásné (a nejradši bych mu hned jednu uzmula – tu s těma broušenýma kvítkama pampelišek... to kdyby nebylo co na Vánoce), ale koupit si jich deset? :-) Jojo, to pak zase někde budu poslouchat, že já jsem megaloman. (No, pravda, vloni jsem si navyráběla 8 kilogramů svíček. A ještě letos nejsou spálené, ale to se vždycky hodí, ne? A navíc se nekazí.)

Dalším lákadlem pro mě byly skleněné konvičky a džbánky. Ale odolala jsem a žádný si nekoupila. Bohužel nemám zámek, ani nepořádám megavelké čajové dýchánky, abych užila tak deset čajových konviček, nebo kolik jich vlastně mám.

Jenže z toho skla je to taková nádhera!

A taky se mi líbily kusy na vývoz do Egypta a Singapuru či Ruska. Ty zlacené! I když by možná někdo mohl říct, že je to kýč, připadá mi, že tam toho zlata není tolik. Spíš to chce odvahu něco takového si pořídit. 

A tu já mám. Kdysi jsem si na trzích (snad řemeslných) v Jihlavě koupila konvičku malovanou zlatou barvou a kvítky. Někdy bych ji měla vyfotit, ať víte, co myslím. A ta teda je!

Základ má koupený a pak je doma dotvořená. A mám k ní i dva hrnečky. Líbila se mi nejen tou provokativní zlatou, ale zejména tvarem připomínajícím Aladinovu lampu.

Ze shora nás paní poslala dozadu na huť. Tam se nás po chvíli pozorování sklářů při práci ujal pan Noha. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí. Například, že tady měli před lety bombu. Myslela jsem, že plynovou. Ale ne. Nějaký subdodavatel nestíhal plnit dodávky a tak tam nastražil výbušninu, aby se to vše zničilo a nepřišlo se na to, že to neudělal včas (trochu ujetý, ne?). Prý tehdy přišel nějaký dělník, že tam utíká plyn nebo co a že se tam bojí. A on to byl doutnák. Pachatel dostal 8 let ve vězení.

Olovnatá sklovina s obsahem 24% PbO se taví v celoelektrické dvoupánvové peci výhradně ze surovin od českých dodavatelů. Denně se utaví cca 900 kg, které ručně zpracovává 8 sklářů. Výrobky jsou dekorovány klasickými dekory, moderními vlastními brusy, zlaceny pravým 24 karátovým zlatem a platinou a dále zdobeny vysokým smaltem. Křišťálové výrobky lze také barvit. Pod značkou BOHEMIA CRYSTAL se prodávají do celého světa. 

Jednu dobu měli problémy s černými tečkami ve skle. A chvíli trvalo, než se zjistilo, že je to z hliníkových vozíků, v nichž měli uloženou surovinu. Hliník se v peci obalil křemíkem a zůstal ve skle v podobě černých teček. Pak pro změnu bojovali s tím, že jejich sklo bylo nazelenalé nebo namodralé místo čirého. Problém spočíval v tom, že je rozdíl mezi tavením v elektrické a plynové peci. Až po doptání se někoho, kdo takto tavil na Moravě, zjistili, že musejí přidávat oxid erbia. Zkrátka, odnesla jsem si z toho, že tavení a výroba skla je i v dnešní době věda. Že pořád řešíte nejrůznější komplikace a někdy doslova hádanky ohledně toho, proč výsledek neodpovídá předpokladům.

Snad se mi ani nechce psát, že tam byla jedna rodinka bez roušek. V tuhle chvíli je situace s rouškami tak vyhrocená, že má člověk pocit, že je společnost rozdělená na dva nesmiřitelné tábory. Moc nechápu proč. Jednou je to nařízené, tak to nosím, ne? Možná ten, kdo to nařídil, má víc informací než já. A nevemu si na triko, kdyby měl pravdu a já někoho zbytečně ohrozila. I když mám pocit, že to je jako když si kolem zahrady natáhnu pletivo a myslím si, že tím neproletí moucha (ten příměr v jedné reportáži se mi fakt líbil, jinak za moc nestála). 

Prvorepubliková váha

Jako malé dítě jsem měla radost, že jsme dostali (děti v jedné skupince a já v druhé) těžítko v podobě ptáčka. Pochopitelně skleněné. 

Když jsme se bavili o zmetkovosti, dozvěděli jsme se, že do skladu výrobků jde tak 95 %.

Váha na obrázku je z doby první republiky od pana Nohy, který ji kdysi dal do fabriky, protože ji měl z obchodu po příbuzných, kteří byli nuceni se přestěhovat do Karlových Varů kvůli režimu. Používá se dodnes. 

Překvapilo mě, že foukají do hliníkových forem (dříve bývaly běžně jen dřevěné bukové nebo dubové). Vydrží dva až dva a půl tisíce výrobků, pak se musí udělat vnitřek: znovu se vyloží korkem a mohou se používat dál.

Ty krásný konvičky, co se mi tak líbí, umí foukat jenom jeden sklář tady. 

Za řekou je brusírna, tak se tam jdeme taky podívat. Vlezeme přímo do brusírny, brusiči nás posílají dozadu, kde se nás ujme milá a ochotná paní, která nás tam provede. 

Hruška?

Dámy nám ukazují, jak mají na tenkých páscích (asi centimetr tlusté a mnohem delší než záložky do knihy) předkreslené, kde má začínat který vzor. Kreslí to fixem pro brusíře, výhodou je, že ten fix se nesmyje vodou, ale až v kyselině. Většina broušeného sklad jde do ciziny. 

Zlacení probíhá u nějaké paní v Jihlavě, oni tu na to nemají potřebné vybavení. Fascinující se j zlatý smalt, kdy se práce musí před každým dalším přidáním barvy znovu vypálit. Hrozná práce!

Když se podíváte na broušenou věc, můžete si povšimnout, že některé řezy jsou lesklé (ty se vybrousily před tím, než se sklo dalo do kyseliny) a některé matné (ty logicky až potom). 

Teď dělali poháry na Velkou pardubickou. Bohužel je nemůžeme vidět, protože už si je přijeli vyzvednout.

A to krásné barevné sklo? Tak to je nastříkané barvou. Dalo by se dělat jako přejímané sklo, ale to by bylo dražší a pracnější. To ještě dělají v Josefodole.