O dýních jsem zatím moc nepsala. Ono ani není moc o čem psát. Rostou jako z vody. Jsou celkem spokojené a jednu mi někdo šlohnul. Ale protože už jsem si část ostatních sklidila, neberu to už tak tragicky.
Některé ještě kvetou, takže uvidíme, jestli z toho něco bude, když je to takto pozdě. Chodím je pečlivě zalévat, ne snad každý den, ale každý druhý ano.
A s dýněmi mám ještě jednu historku, krom toho, že jsem teď známé učila, že je nemusejí loupat či okrajovat. To je přece ta největší výhoda hokaido dýně. Že ji můžete rovnou šupnout do polévky a může být sebemenší. No, možná to nevěděl ani ten zloděj a líp pro mě, že vzal jen tu největší.
A teď ta historka. Byla jsem takhle u příbuzných a ti najednou povídají, že bych jim třeba (jako znalý pěstitel, ha ha ha), mohla říct, co jim to vyrostlo v truhlíku. Koukám, koukám. Vypadá to jako hrách. Myslela jsem, že mě zkoušejí, ne že to sami nevědí. Tak rovnou přiznávám, že je to něco jako hrách, ale nemám tušení, co to je. Tak prý, to je hrachor, to je v pohodě, to víme, ale to druhý s velkými listy.
Na první pohled dýně. Směju se. A jsem udivená, že to neznají. Navíc... zasadíte si dýni a nevíte o tom? Copak dýňová semínka jdou zaměnit za nějaká jiná?
Jenže ono to bylo trochu jinak. Než jsem se nadála, vzal mi strejda už někdy na jaře trochu kompostu – řekl, že si přijede pro hlínu a vzal si kompost, tak jsem to nechala být, i když mi bylo líto těch nevzešlých semínek. Jenže ona vzešla. Ale u něj a on se nestačil divit, co mu to tam divočí v truhlíkách. Tak to přesadili a už mají svoje vlastní hokajďátka.
A na tom mém kompostu mě zvláště pobavila dýnička, která se natáhla až ke stromku bezu, prolezla skrz něj a plod zavěsila do vzduchu. Tak na něj možná nedosáhnou ty potvory myši, které mi je okusují.
 |
| Visící dýně |
 |
| Dýně nakousaná od myší |
Žádné komentáře:
Okomentovat