Krajkářské trhy na Suchdole podzim 2025

Věřili byste, že na Krajkářské trhy v Praze chodím už od roku 2012? Vau, to mě samotnou překvapilo. No, však jsem tchyni říkala, že už jsem tam málem jak inventář a že se tam spíš než nakoupit chodím potkat s přáteli. I když stejně samozřejmě nikdy s prázdnou neodejdu.

Tentokrát můžu článek o trzích směle zahrnout do čtvrtečního speciálu o něčem novém, protože jsem na ně měla jenom dvě hodiny. I takhle zpětně mi to připadá neuvěřitelné. Ale protože i pouhé dvě hodiny mi přinesly dostatečné množství štěstí, dávám článek na nejbližší neděli skutečného konání 8. 11. 2025.

Sice jsem s sebou měla foťák, ale nějak jsem zapomněla fotit, takže tentokrát to máte bez obrázků. Pardón.

Dvě hodiny jsem měla proto, že obvykle cca po dvou hodinách kojím a hlavně jsme se dohodli, že se manžel bude s malou v kočárku procházet venku a na delší túru to na Suchdole moc nebylo jak kvůli počasí, tak kvůli tomu, že chtěl jít škrábat dveře.

Sice nemám fotky, zato mám nový zlepšovák, který vymyslel manžel. Chtěl po mně, abych si nastavila budík, abych věděla, kdy mám skončit. A aby mi zazvonil s předstihem, protože jinak se nebudu moct ještě půl hodiny utrhnout z rozhovoru. To vážně dělám? :-) A pak to vylepšil, že si mám nastavit budíky co půl hodiny, abych měla přehled o čase a věděla, že jsem se někde zasekla příliš dlouho.

Dělala jsem si z toho legraci, že mám na každého z prodejců jenom půl hodiny, ale vlastně to tak celkem i vyšlo. Samozřejmě s tím, že jsem si prohlédla všechny stánky poměrně důkladně. Větší pozornost jsem věnovala svým prioritám. Takže klubíčka u Emiteri a obdiv jejího nového rozpracovaného šátku, který pletla v rámci říjnového KALu se Stephenem Westem. Fakt nádhera ty její barvy, škoda, že jsem si ho fakt nevyfotila.

Klubíčka u Zapletena a pokec o tom, co mají nového, jak se mají – potěšilo mě, že rozšíří svoji prodejnu v Brně. A prý když přijedu, budou tam mít zázemí, kde se bude dát sednout. Škoda, že to asi hned tak nebude s tou mojí malou.

Batikované a malované oblečení u Kateřiny Jiráskové z Nové Paky. Nádhera. Miluju její styl a její malování. Opět jsem si něco koupila. Tentokrát fialovovínový kabátek. Líbil se mi na první dobrou. Sotva jsem ho uviděla, hned se mi zalíbil, tak jsem ho vyzkoušela a rovnou si ho dala stranou. Byla jsem si stoprocentně jistá, že ten si vezmu, ať už mezi věcmi od ní najdu jakékoliv další poklady. Ale nic dalšího už jsem si nekoupila. Pak jsem se vrátila k Zapletenu a koupila si klubíčka na šátek přímo do tohoto kabátku. A ještě ten den ho nahodila. Paní Drozdová byla úžasná, snažila se mi pomoci najít příslušný návod. Až jsem se cítila trapně, když se nám to nedařilo. A přitom jsem si byla tak jistá, že se jedná o nákrčník Grove od Stephena Westa. Zajímala mě spotřeba v metrech a nedokázala jsem ji tipnout. Nakonec jsme ho nenašly. :-( Doma jsem to zkusila znovu a voilà, on se tak opravdu jmenuje, akorát se píše se dvěma o! 

Obdrátkovávané minerály od paní, kterou jsem potkala na Hobby výstavě 2025.

Kdyby vás zajímaly zážitky z předcházejících krajkářských trhů, na kterých jsem byla, tak tady najdete rozcestník, ať se s odkazy stále neopakuji. 

Friedensreich Hundertwasser

U příležitosti nedožitých 95. narozenin píšu malý článek o tomto známém a slavném architektovi, malíři a grafikovi. Mezi mé oblíbence ho řadí originální extrabarevný a tvarově zajímavý styl. Vzpomeňte na Kaffe Fassetta a můj článek o něm (zde).

Narodil se 15. prosince 1928 ve Vídni. Jeho vlastní jméno bylo Friedrich Stowasser, ale říkal si Friedensreich Regentag Dunkelbunt Hundertwasser. Pocházel z německo-židovské rodiny, jeho dědeček měl české kořeny a prababička moravské. Jeho otcem byl Ernst Stowasser a matkou Elsa, rozená Scheuerová. Před koncentračním táborem ho pravděpodobně zachránilo pokřtění a členství v Hitlerjugend. Na Akademii krásných umění ve Vídni vydržel jen tři měsíce. [1]

Ve dvaceti letech si změnil jméno na Hudertwasser, protože mu připadalo, že to zní lépe. (Povšimněte si, že sto je německy hundert.) »Během pobytu v Japonsku si změnil křestní jméno na Friedenreich, důvodem údajně bylo, aby se Japoncům lépe vyslovovalo. Toto slovo znamená „říše míru“. Protože věřil numerologii a považoval číslo 13 za šťastné, rozhodl si do jména přidat ještě písmeno „s“ (Friedensreich), aby mělo právě třináct písmen („s“ přidal, protože se tím nenaruší význam slova).« [1]

Jeho první ženou byla Herta Leitner (1958–1960), druhou pak Yuko Ikewada (1962–1966). [1]

V roce 1968 koupil loď jménem Regentag (Všimli jste si, že to má ve svém jméně? Znamená to „deštivý den“.), kterou od roku 1971 považoval za svůj domov. Nejprve žil na lodi v Benátkách, potom se z nich plavil na Nový Zéland, kde nakonec také žil na své lodi. »Během života na Novém Zélandu se rozhodl do jména přidat ještě slovo „dunkelbunt“ (temně pestrý), což podle něj symbolizuje přírodu při dešti, „kdy jsou barvy sice tmavší a pochmurnější, ale zato pestřejší, vysvitne-li slunce“.« [1]

„Hundertwasser strávil mnoho let cestováním po světě, studoval různé kultury a inspiraci čerpal z různých míst. To ovlivnilo jeho umělecký styl a pohled na svět.“ [2]

Inspirovala ho vídeňská secese, zejména Gustav Klimt a Egon Schiel, a tak jsou jeho pestré obrazy plné přírodních tvarů a spirál. „Přímku označil za bezbožnou, v přírodě se nevyskytující. Proto nárokoval v jednom ze svých manifestů, aby byly rovné čáry zakázány.“ Při pobytu v Japonsku si oblíbil dřevořezy.[1] Ve výtvarné tvorbě jsou pro něj typické nekonvenčnost, jasné plné barvy, organické formy a nepravidelné vzory. [2]

Vytvořil také poštovní známky. [1]

Věnoval se architektuře. „Vypracoval řadu studií na restaurování sídlišť, žádná z nich však nebyla realizována.“ Stejně jako v malbě odmítá rovné linie a snaží se co nejpevnější sepětí s přírodou. Sám za jeden z vrcholů své tvorby považoval Hundertwasserhaus ve Vídni. Pokud byste chtěli vidět jeho stálou retrospektivní výstavu, zavítejte ve Vídni do Kunst Haus Wien. [1] „Jeho budovy jsou často zdobeny jasnými barvami, nedokonalými liniemi a množstvím rostlin a zeleně.“ Odmítal pravidla a řád tradiční architektury a umění, prosazoval jedinečnost a individualitu. [2]

Od roku 1980 pořádal projevy o ekologii. [1] „Hundertwasser byl vášnivým zastáncem ekologie a udržitelnosti. Jeho architektonické návrhy zahrnovaly prvky, které podporovaly přirozené prostředí, jako jsou střešní zahrady a vodní prvky.“ [2]

Při cestě domů z Tichého oceánu na Queen Elizabeth 2 dostal 19. 2. 2000 infarkt myokardu. [1]

Zdroje:

[1] Friedensreich Hundertwasser. Wikipedie, 10. 6. 2023, https://cs.wikipedia.org/wiki/Friedensreich_Hundertwasser, cit. 13. 12. 2023

[2] Chat GPT 3.5, Ahoj, co mi můžeš říct o Hundertwasserovi? Nějakou zajímavost prosím, https://chat.openai.com/c/d6f2c58d-ac4d-49f9-b61e-8a7033de9974, cit 17. 12. 2023

Kaffe Fassett [čti kíf fazet]

U příležitosti jeho 86. narozenin píšu malý článek o tomto známém návrháři. Frank Havrah „Kaffe“ Fassett, MBE se narodil 7. prosince 1937. Je to americký umělec žijící v Británii se svým manželem Brandonem Mablym (a ano, v Anglii mohou být dva muži manželé, snad už od roku 2014). Nejvíc známý je pro své barevné vzory v dekorativním umění: pletení, patchwork, malba a keramika. [1] Když si na jeho styl trochu zvyknete, poznáte ho téměř neomylně.

Co je to MBE za jménem na Wikipedii? Member of the Most Excellent Order of the British Empire (MBE). Kaffe Fassette je nositelem britského rytířského řádu, který odměňuje příspěvky do umění a věd, práci s charitativními a sociálními organizacemi a veřejnou službu mimo státní službu. 

Ve 27 letech se přestěhoval do Londýna, aby tam mohl malovat. Koncem 60. let se Fassett setkal se skotským módním návrhářem Billem Gibbem a až do jeho předčasné smrti v roce 1988 byli velmi blízcí přátelé a spolupracovníci v oblasti designu. Fassett vytvořil spouty mnohobarevných, složitých návrhů pletených oděvů, které se staly jednou z Gibbsových ochranných známek. 

Týmová spolupráce s jeho designérským partnerem a manažerem studia Brandonem Mablym mu umožnila navrhovat prošívané přikrývky, látky, jevištní výpravy a kostýmy pro Royal Shakespeare Company a zároveň se zabývat výrobou hadrových koberců, pletením, gobelíny a mozaikami.

Fassett, autor více než 40 knih, se soustředí spíše na výuku barevných a designových fází řemeslné práce než na fázi výroby. Kromě knih vystoupil v televizní a rozhlasové show související s řemesly pro BBC a Channel 4, včetně své vlastní Glorious Color .

Jeho potisky látek jsou převážně využívány v patchworku. Je návrhářem především bavlny pro Free Spirit Fabrics. Ovšem ani my pletařky nepřijdeme zkrátka, protože navrhuje pleteniny pro Rowan Yarns. Na Ravelry má 390 návodů. Já si toužím uplést především pestrobarevný svetr s vlčími máky.

Co říká o svém stylu? Pro mě má oděv potenciál stimulovat, ohromit a pobavit každého, kdo jej uvidí. Měl nositeli slušet a co nejlépe využít jeho tvar a barvu. Pokud bude pletař věnovat oděvu hodiny práce a ne kupovat konfekci, měl by být nadprůměrný, něco, co byste ve svém běžném obchodě snadno nenašli. Inspiruje se zejména velkými světovými výrobci přikrývek. Za hlavní knižní nakopávač k činnosti považuje knihu Vogue Knitting Ultimate Knitting Book [2] 

Jaká je jeho oblíbená příze z aktuální kolekce Rowan? Felted Tweed. [2]

A oblíbený pletací vzor? Stocking stitch (stockinette stitch), který mi v Čechách nazýváme lícový žerzej. Spočívá v kruhovém pletení stále hladce, nebo v rovném pletení v lícové řadě hladce a rubové obrace. Google překladač si s tímto textem moc neporadil a navrhl, že by se steh mohl nazývat punčochový, takže bacha na to. A to už tolik věcí zvládá! „Kouzlo je v barevných kombinacích. Nejlepší vlákno je 100% přírodní vlna, to je král.“ [2]

Nejlepší rada, jakou kdy dostal? „Dělej, co se ti líbí, ale vylepšuj to.“ Tenkrát se to týkalo malování. [2]

A pokud máte rádi něco ze soukromí, tak tady je jedna drobnost: „Sbírám vše, co mě těší a stimuluje obvykle textilie, keramika, korálkové předměty atd. Vždy hledám dobré vzory a barvy. Nejšťastnější jsem, když narazím na staré dílo a pořád mě to těší. Kdybych nenašel textilní návrhářství, mohl bych být ve světě filmu a divadla. Jsem velmi špatný v udržování pořádku v pracovním prostoru a spotřebovávám mozkovou sílu na jemné detaily.“ [2]

Zdroje:

[1] Kaffe Fassett. Wikipedia. 27. 6. 2023, https://en.wikipedia.org/wiki/Kaffe_Fassett, cit. 3. 12. 2023

[2] Kaffe Fassett. Rowan. 2023 https://knitrowan.com/en/designers/kaffe-fassett, cit. 3. 12. 2023

Ženy v běhu (*****)

Film mi doporučila kolegyně z práce a já si naplánovala, že si ho někdy pustíme s přítelem, ale potřebovala jsem uvolnit jehlice ze šátku Ley Lines od Joji Locatelli (psala jsem o něm zde) na šátek Unda od Lesley Anne Robinson, který plánuji jako dárek k Vánocům, takže už je na čase začít. 

Bylo to boží! Pět hvězdiček dávám málokdy, můžete se podívat na můj seznam Recenze filmů. 

Skvělý film pro ženy, když jsou doma večer samy. Ale myslím, že by se to mohlo líbit i chlapům, i když je to „taková romanťárna“. Některý hlášky mi tam přišly senzační:

Táta na dceru: „Ahoj. Co ti to tady bučí?“ 
Dcera s ukázáním do okna protějšího domu (aneb Co dělat v době koronaviru – hrát maňáskové divadlo o zvířátkách z okna lidem, kteří bydlí naproti): „Svobodná kráva.“

„Ty máš mluvící skříň.“
„Hm? Včera ještě nemluvila.“

A co na to ČSFD? 72 % rozhodně není špatný. To se výjimečně i shodneme na dobrém filmu. Taky tam hrají samí lepší: Zlata Adamovská, Tereza Kostková, Veronika Khek Kubařová, Jenovéfa Boková, Ondřej Vetchý, Vladimír Polívka, Martin Hofmann, Samuel Gyertyák, Michaela Sodomková, David Kraus, Petr Vondráček, Ondřej Malý, Bolek Polívka, Míra Nosek, Antonín Kracík, Aron Vetchý, Martin Uhlíř. 

A o čem že to je? To takhle byli šťastní manželé Jindřich (Bolek Polívka) a Věra (Zlata Adamovská vypadá fakt dobře. Je jí 61 let, ale kočka.) a podnikali spolu různý věci (například se naučil plést, aby jí udělal teplé ponožky)... a v tu chvíli jsem si říkala, proč takhle nemůže být celý film. Celou hodinu a půl ta manželská pohoda, když děti vypadnou z domu a všechno je jenom hezký. Proč musí být ve filmu vždycky něco špatnýho? Člověk hned ví, že má čekat, že přijde něco, co to jejich krásné manželství zkazí... Ale v tomhle filmu to tak vlastně nebylo. Životem Věry i jejích třech dcer se sice provlékly nějaké špatné věci, ale celkově měl film spíš pozitivní vyznění. A to se mi moc líbilo. U českého filmu je to super novinka. Takový a la francouzský nebo italský styl. Něco se děje, je to vtipný, ale přitom ne laciný a všechno je relativně hezký, žádná rána pod pás divákovi, abyste nebyli tak spokojení. Ne, pohodovka pro krásný večer. Drobným nedostatkem je, že se dá děj dost dobře uhodnout, se všemi detaily – kdo s kým a kdy skončí a jak se to ještě vyvine, ale stejně to bylo príma. Třeba takový hledání písmenek v polívce, abyste mohli složit slovo hovno a kdo ho bude mít první vyhrál, mě dostalo. O výuce syna nandávat kondom už ani nemůžu psát, jak se směju ještě teď.

Vladimír Polívka se tady kromě toho pepřáku a prvního setkání vytáhnul. Ta nesmělost a slušňáckost mu sluší, ale úplnýho troubu z něj dělat neměli.

Trochu mám problém s Martinem Hofmannem, protože pro mě je to pořád ten Luděk ze seriálu Most!

P. S.: A za tři měsíce není problém natrénovat na desetikilometrový běh. Dokonce mám doma knížku, kde vás za sto dní chtějí připravit na celý maraton.

Krajkářské trhy rozcestník

Dřívější moje zajímavé články, o krajkářských trzích v Praze:

• podzim 2012: vysvětlení termínů Odkladiště manželů a Pravidlo pravé ruky; skleněné náušnice od Ivety Valentové (čertíci a spol.),
• podzim 2013: jen povídací článek o výhodách trhů a atmosféře, pokračováním je článek Sobotní ulítaný den, a ještě jeden A co jsem si koupila (památná taška zbytků), Zipové tašky,
• jaro 2014: teorie o tom, jak různí lidé získávají energii,
• podzim 2014: Sylva Antony Čekalová a začátek krosienkování,
• jaro 2015: Zuzana Andělová, Sylva, Zapleteno a kočky, úvaha o tom, jak nechci dopadnout,
• podzim 2015: Sylva Antony Čekalová, Zapleteno
• domnívám se, že v letech 2016 až 2019 jsem na trzích taky byla, ale asi jsem o nich nestihla napsat článek. Smutné. :-(
• jaro 2024: Kateřina Jirásková z Nové Paky a její úžasné batikované, savované a malované oblečení, asi seznámení s paní Janou Novak – plány na využití tenkých klubíček od ní z Faerských ostrovů (měl by z nich být svetřík Quiet Stars od Joji Locatelli)
• podzim 2024: poprvé na České zemědělské univerzitě v Praze (ČZU) místo v centru Prahy
• jaro 2025: Miluju krajkářské trhy 17. 5. 2025, potkala jsem Emiteri, Zapleteno, Ivetu Valentovou, pozor: fotky jsou z podzimních trhů, ke kterým nemám samostatný článek
• podzim 2025: dvě hodiny na projití celých trhů byly fakt natřískané, ale zvládla jsem se potkat a pobavit s Janou Slámovou z Emiteri, Hanou Drozdovou ze Zapleteno, šperkařkou obdrátkovávající drahé kameny z dubnové Hobby výstavy 2025

Film na dnešní večer: Americký sniper

Říká se, že šaty dělají člověka, obal zase dárek... A já si podle názvů velice ráda vybírám knihy nebo filmy. Málo kdy nemám šťastnou ruku a vyberu si něco nezajímavého. Na dnešní večer mě zaujal Americký sniper. Musím se přiznat, že mě samozřejmě zlákalo, že v hlavní roli je fešák Bradley Cooper, znáte třeba z Pařby ve Vegas.

Americký sniper má na ČSFD 76 %, což znamená, že by se mohlo jednat o zajímavý kousek. Text je poměrně vágní a nijak zvlášť zajímavě nevypadá. Na válku v Iráku se opravdu dívat nechci, ale když se podívám na Wikipedii, nestačím žasnout.

Předtím jsem si nevšimla, že se jedná o životopisný film – to obvykle znamená, že to špatně skončí (sázela bych na 90 %). V hlavní roli Chrise Kyla bude již zmiňovaný Bradley Cooper, dále také Sienna Miller, Luke Grimes, Jake McDorman a Eric Close. Režisérem nebyl nikdo menší než Clint Eastwood, scénář napsal Jason Hall podle knihy Christophera Scotta Kyleho (8. dubna 1974 Odessa – 2. února 2013 Erath County). Knihu můžete sehnat v češtině pod názvem Americký sniper. Kniha přináší osobní zpověď vojáka od jeho výcviku přes jednotlivá nasazení až po traumata z války.

Cooper za svou roli získal cenu Critics' Choice Movie Awards. Film byl nominován v několika kategoriích na Oscara. Film za necelé dva měsíce promítání vydělal kolem 300 milionů dolarů (7,3 miliardy Kč). Oficiální trailer najdete zde.

Poznámka pod čarou pro zvědavé – NEČTĚTE pokud chcete vidět film (možná to v něm bude).

Po návratu založil nadaci FITCO Cares pro veterány z války. A právě v jejím rámci se do jeho blízkosti dostal Eddie Routh, který ho později, ve svých osmadvaceti letech, zavraždil. Za což dostal doživotí bez možnosti dřívějšího propuštění bez ohledu na tvrzení obhajoby, že trpí postraumatickou poruchou spojenou se schizofrenií. Na střelnici Glen Rose, asi 110 kilometrů jihozápadně od města Fort Worth, zároveň s Kylem zastřelil i jeho přítele Chada Littlefielda. „Poté, co zabil oba bývalé vojenské druhy Kylea a Littlefielda, odjel v Kyleově autě k sestře a k vraždám se přiznal, jeho vyjadřování bylo ale často zmatené.“

Dvě příhody o Kyleovi si můžete přečíst v angličtině od Marka Lee Greenblatta zde, nebo možná také v knize Valor Unsung Heroes from Iraq, Afghanistan, and the Home Front.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Americk%C3%BD_sniper

http://www.csfd.cz/film/341884-americky-sniper/prehled/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chris_Kyle

http://zpravy.idnes.cz/routh-je-vinny-z-vrazdy-kylea-d2n-/zahranicni.aspx?c=A150225_064523_zahranicni_neh

http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/301915/tohle-je-vrah-nejuspesnejsiho-odstrelovace-z-usa-podle-ktereho-natocili-film-americky-sniper.html

Zlatá neděle

Alespoň na část posledního adventního víkendu jsem potřebovala zajet domů. V pátek jsem na to v práci zapomněla, a tak jsem neměla tušení, kdy mi jede vlak. Jezdí každé dvě hodiny, jízdní řád se trochu měnil (proč to měněj každej rok? Optimalizační procesy by přece měly někdy skončit, ne?) a já si stejně nepamatuju, jestli to bylo v sudou nebo lichou. Vyrazila jsem jakž takž na desátou, ale přesně o minutu mi ujel.

Dvě hodiny času, bezva. A já chtěla jít na výstavu a péct vánoční cukroví – už je pomalu čas, že? Za týden už bude Boží hod vánoční. Sice mám už z týdny upečené perníčky a kuličky s ořechy, ale nejdůležitější jsou – podle statistiky nejčastější (říkal mi to kolega) rohlíčky a pracny.

 

Když už mám čekat, podívala jsem se do knihkupectví a než jsem se nadála, hodina byla fuč. Poznamenala jsem si knihy, které bych si ráda přečetla, a že mám zvážit koupi kalendáře Krásné paní. Tentokrát je  tomu přiloženo něco o Hildegardě z Bingenu, což je jedna z postav historie, která mě něčím fascinuje. Chvíli jsem uvažovala o koupi sešitku na psaní článků/konceptů nanečisto, protože mě zákonitě napadá nejvíc věcí právě tehdy, když nemám zapnutý počítač. Případně jsem někde „v terénu“.

 

V obchodě CCC teď mají slevy, tak jsem si chvilku prohlížela botičky a pak se usadila na lavičku, na mobilu si nastavila budík deset minut před odjezdem vlaku a pustila se do psaní tohoto článku.

 

Ve vlaku budu studovat a plést, podle toho, kolik bude místa a jak mi to půjde.

 

Těším se na kočku a domů taky. Škoda, že jedu tak pozdě.

 

A v týdnu si konečně nějak hezky vesele nebo slavnostně nalakuju nehty! Připadá mi to takové nechutné s nalakovaným nehtama péct, jako by se mi to odlupovalo do jídla.

 

A taky bych vám chtěla „předhodit“ spoustu článků na vánoční pohodové čtení, protože pořád mám spoustu věcí, které vám chci říct.

Mission: Impossible II

Když jsem byla malá, moc se mi líbil Tom Cruise. Včera jsem viděla Mission: Impossible II. a musím říct, že se za spoustu let v podstatě nic nezměnilo. Cruise je pořád stejně hezkej (no, přiznejme si, že už to bylo natočeno před šestnácti lety!) a něco mě na něm šíleně fascinuje. Žádnej jinej herec to v sobě nemá. Dobře, Robert Thomas-Pattinson ho celkem dotahuje, ale přesto to není úplně ono. Nemá tu jeho eleganci, nebo co. ;-)

Celá „série“ Mission: Impossible začala v roce 1996 stejnojmenným prvním dílem, který na ČSFD získal 73 %. Tom Cruise v hlavní roli představuje špiona Ethana Hunta, který je podezříván ze zrady, kvůli níž došlo k masakru elitní špionážní jednotky CIA v Praze na americké ambasádě. Jak už to bývá, chce dokázat, že je nevinen. Film byl zčásti natočený v Praze a vznikl na motivy populárního stejnojmenného televizního seriálu, který se u nás vysílal pod názvem Nulová šance. 

V roce 2000 byl do kin uveden druhý díl, o němž zde píši. Režíroval ho John Woo. Film vydělal téměř 546 milionů dolarů (dle Wikipedie), i přesto, že na ČSFD získal pouhých 58 %. Cruise na něm prý vydělal 75 milionů amerických dolarů.

Mně se tedy líbil. Napoprvé jsem se sice trochu ztrácela v tom, kdo je kdo (hodný nebo zlý), ale naštěstí se to vždy brzy ukáže. Ethan Hunt je tentokrát pověřen nalezením Bellerofona, léku na speciální zmutovanou chřipku Chiméru, kterou nejspíš ukradl jeho někdejší kolega Sean. Počítačového génia Luthera Ethan ke spolupráci přemlouvat nemusí, stál mu vždycky po boku, ale potřebuje na svoji stranu získat půvabnou Nyah, povoláním mimořádně zručnou zlodějku.

***

Bellerofontés je postavou z řecké mytologie. Protože neopětoval lásku královny Antey, lhala o něm tato manželovi Proitovi, že se ji pokoušel připravit o čest. Král sám ho ale nechtěl popravit, proto ho poslal ke královninu otci, králi Íobatovi do Lýkie s dopisem, v němž byla žádost o popravení posla (často v různých pohádkách). Jenže ani Íobatés jej nechtěl jen tak popravit, proto si pro něj vymyslel několik nebezpečných situací, které by neměl přežít.

Bohové ale pomohli Bellerofontovi dokázat jeho nevinu, a seslali mu okřídleného koně Pegasa, na němž šťastně přemohl asijský kmen Solymerů, Amazonky i Chiméru. To Íobata dojalo do té míry, že dal Bellerofontovi za ženu svou dceru Filonoé, a jmenoval jej svým nástupcem.

Chiméra či Chimaira měla tři hlavy: lva, draka a kozy, všechny soptící strašný žár, místo ocasu měla tato nestvůra hada. Jejími sourozenci byli dvouhlavý pes Orthos, hlídač podsvětí tříhlavý pes Kerberos, Hydra = obluda s hadím tělem a devíti dračími hlavami,  nestvůra se ženskou hlavou, lvím tělem a ptačími křídly zvaná Sfinx. Podle řeckých bájí Chimaira střežila vchod do podsvětí ve vulkanické rokli Kragu v Lykii.

Bellerofón ji zabil díky tomu, že dal na hrot svého kopí olovo a to se v plamenném chřtánu Chiméry roztavilo a spálilo jí vnitřnosti. 

V povědomí lidí zůstal spíše Pégasos, ale v antice byl velice oblíben mýtus o Bellerofontovi. Nejstarší podání je známé z Homéra, později ho přebásnil Pindaros a

Eurípidés zpracoval jeho osudy v tragédiích Bellerofón a Stheneboia.

***

Film je plný střílení, divokých honiček na motorce, znervózňujícího vloupávání a dalších pro Cruise typických věcí. Jelikož už film vidím poněkolikáté, mohu si dostatečně užívat dramatickou hudbu a honičku na motorkách. Zajímalo by mě, co je to zač a jak to točili. Přece jen jízda mezi kamióny, bez přilby, smyky a tak dál. No, hezké parádičky. A motorka taky nebyla právě nejslabší. Navíc když vím, že Cruise rád natáčí všechno sám.

Když jsem si trošku zagooglila, dozvěděla jsem se, že to byl Triumph. Cruise je opravdovým fanouškem motorek, pořídil si Virus od Suzuki (šéfem výrobní firmy je Ascanio Rodorigo) za 100 tisíc dolarů (asi 2,1 miliónu korun). 

Smutné je, že v tomto díle (asi naposledy) Toma Cruise dabuje Gustav Bubník. Zdaleka ne takový fešák, zato ale s příjemným okouzlujícím hlasem. Až si říkám, jestli by se mi Cruise vůbec líbil v originále? Ve třetím díle vás ale čeká šok: Bubníka nahradil pravděpodobně levnější Pavel Vondra. (Celý článek najdete v Krajských listech, bohužel bez názvu, ale stojí za přečtení, možná budete překvapeni.)

Mission: Impossible III. (2006) už byl opět na ČSFD hodnocen 76 %. Tentokrát jej režíroval J. J. Abrams. Tom Cruise opět kaskadérské kousky a většinu akčních scén točil sám. Záporáka hraje Philip Seymour Hoffman. Opět zde vystupuje černoch Ving Rhames.

V roce 2011 vznikl Mission: Impossible - Ghost Protocol, na ČSFD opět 73 %. Na špionážní agenturu IMF, v níž působí i Ethan Hunt, padlo podezření, že má něco společného s bombovým útokem v Kremlu. Americký prezident se od agentury distancuje vyhlášením „Ghost Protocolu“, a tak začnou potíže.

V roce 2015 vznikl Mission Impossible – Národ grázlů (78 %). „Státním úředníkům se poněkud zajídají neortodoxní pracovní metody tajné vládní služby IMF (Impossible Mission Force), proto ji rozpustí a jejího šéfa Ethana Hunta chtějí hnát k zodpovědnosti. Mezitím se začíná o slovo hlásit mýtická organizace Syndikát, jejímiž členy jsou zběhlí tajní agenti. Jejím cílem je prostřednictvím řízených teroristických útoků zavést trochu jiný světový pořádek.“ Záchrana světa je opět na Tomu Cruisovi, jeho týmu a krásné britské agentce jménem Ilsa Faust (Rebecca Fergusson). Potíž je, že není jisté, že nepracuje pro druhou stranu.

A v roce 2017 nás snad čeká Mission: Impossible 6 od režiséra Christophera McQuarrieho.

Ze zajímavostí se snad sluší uvést, že Tom Cruise je stále jediná hvězda, které se bojí konkurenční distributoři natolik, že nikdy nenasazují premiéry svých filmů do kin stejný víkend.

Zdroje:

http://www.csfd.cz/tvurce/72-tom-cruise/

http://www.csfd.cz/film/2329-mission-impossible/prehled/

http://max.iprima.cz/novinky/mission-impossible-ii-nemozne-ale-nutne-tom-cruise-opet-zachranuje-svet

https://www.novinky.cz/koktejl/115837-tom-cruise-si-poridil-motorku-za-vice-nez-dva-miliony.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mission:_Impossible_II

http://www.csfd.cz/film/319631-mission-impossible-narod-grazlu/prehled/

https://books.google.cz/books?id=T_--3_W9qD8C&pg=PA472&lpg=PA472&dq=Mission:+Impossible+II+motorky&source=bl&ots=aI2etewoRN&sig=x8rvJFI6qwMubNNXO1QpaMX4YZk&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwi2ob6K9N7PAhXCXBQKHdMiAVEQ6AEIVjAM#v=onepage&q=Mission%3A%20Impossible%20II%20motorky&f=false

http://www.krajskelisty.cz/praha/12934-plati-minimum-zatimco-sami-si-kupuji-vily-at-to-za-me-namluvi-klidne-tramvajak-rika-vysachovany-daber-odhalili-jsme-sokujici-praktiky-za-mikrofonem-mentalista-cruise-a-dicaprio-maji-jine-hlasy-a-ztraceji-rapidne-divaky.htm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bellerofont%C3%A9s

http://www.e-kniha.com/proc-chimera-tebe-objima-jak-osud-jako-choroba.html

Příležitost ke čtení Angeliky

Jak už jsem psala dříve, nemoc mi umožnila pustit se do čtení Angeliky téměř zuřivě. Z Wikipedi jsem věděla, že se jedná o čtrnáctidílnou románovou sérii od Anne a Sergeje Golonových. Ústřední romantická zápletka je pojítkem pro rozsáhlou historickou fresku, mapující důležité historické milníky i každodenní život v 17. století. Názvy jednotlivých děl jsou následující: (kurzívou označené nadpisy odkazují na samostatný článek na mém blogu)

• Angelika, markýza andělů 1, 2,
• Angelika, cesta do Versailles 1, 2,
• Angelika a král 1, 2,
• Nezkrotná Angelika,
• Angelika se bouří,
• Angelika a její láska,
• Angelika a Nový svět,
• Angelika v pokušení,
• Angelika a ďáblice 1, 2,
• Angelika a spiknutí stínů,
• Angelika v Quebeku 1,
• Angelika v Quebeku 2,
• Angelika, cesta naděje,
• Angelika, cesta k vítězství.

První tři knihy byly vydány brožované a rozdělené do dvou dílů, ostatní už mají pevnou vazbu.

Nekonečné ležení v posteli mě nikdy moc nebavilo, ale byla jsem z urputného kašle natolik vyčerpaná, že číst bylo v podstatě to jediné, co jsem mohla pořádně dělat. Ani na pletení jsem neměla dost sil. S lepšícím se zdravotním stavem jsem u sebe pozorovala jistou závislost na hledání odpovědí: Jak to asi dopadne? Co se bude dít dál? Zachrání ho?

Knihy mě k sobě poutaly, ačkoliv nemají tak krásný sloh jako třeba Woodiwissová, od níž se nelze odtrhnout. Její popis krajiny, šatů, dobrodružství… člověk čte jedním dechem. Knihu doslova hltá. Angelika je naproti tomu trochu nudnější, ale zase vás podmaní prolínáním příběhů a životů lidí u dvora, chudiny… Všechno se tak mění a vyvíjí. Člověk si říká, že už vyzkoušela všechno: lesk i bídu. Padla až na samé dno a znovu povstala. To už bude zbytek jen o padání a stoupání?

Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Angelika_%28kni%C5%BEn%C3%AD_s%C3%A9rie%29

Havlíčkovy epigramy

Karel Havlíček Borovský (31. října 1821 – 29. července 1856) pocházel z Borové a v Německém Brodě bydlel od roku 1830, také ve zdejším gymnáziu studoval. Dnes je v domě, kde žili, muzeum věnované jeho životu. 

Zajímavé je, že Karel Havlíček (Borovský byl pseudonym) chtěl působit na výchovu lidu, a proto vstoupil do kněžského semináře, ale nelíbily se mu poměry, které tam panovali, a nakonec se stal kritikem římskokatolické církve. Což je ostatně vidět i na jednom z epigramů, který můžete zhlédnout za výlohou obchodu směrem z nádraží na náměstí díky projektu Cesta epigramů Karla Havlíčka Borovského, který vznikl v rámci „Havlíčkův Brod – křižovatky Cest“. Autorem celé této akce je okrašlovací spolek Budoucnost. Epigramy byste měli mít možnost vidět až do konce září 2015.

Talenty

Pavlu hůř a Petru líp,

ticho, závist, ticho!

Kacířům dal Pán Bůh vtip,

svaté církvi břicho. 

Pokud budou památkáři a majitelé budov souhlasit, měly by se epigramy přenést na fasády domů. Mohlo by to být vskutku zajímavé!

Další informace o projektu najdete na:

http://www.budoucnost-hb.cz/krizovatkyCest/epigramyKHB

Zábavná fyzika s Tomášem Tycem

V 205. Show Jana Krause byl Tomáš Tyc, fyzik z Masarykovy univerzity, a místo běžného povídání tam předvedl malé „kouzelnické“ číslo. Můžete se na něj podívat zde. Asi půl roku jsem chodila na jeho přednášky a užívala si to. Škoda, že jsme něco podobného nedělali na základce, to bych se na tenhle předmět asi koukala trochu jinak. Což je mimochodem Tomášův cíl.

Někdy je trochu srandovní, protože je to vážně hodně zapálený vědec a někdy třeba nerozumí tomu, proč se lidi smějí, když jim vykládá, že si v pubertě stavěl z Merkuru funkční stroje já už nevím na co... tou dobou se běžně chodí na diskotéky, chlastá, kouká po ženskejch a tak... Nikoho ani nenapadlo, že by mu to nefungovalo!

Je to pěkně poznat i v té show, kdy se ho tam Kraus ptá, jestli se mu někdy stalo, že mu ta lihová raketa (zapalují se alkoholové výpary) někdy nefungovala... A na Tycovo: „Nooo,“ se ozve chechot. Jako by to skutečně mohlo bouchnout nebo způsobit nějaké škody.

Ale co jsem chtěla říct, že mě tenhle člověk kromě své inteligence a úžasné schopnosti předvádět, vysvětlovat a zaujmout fascinoval také tím, jaký má lidský přístup. Spoustě vědců (docentů) se totiž stane, že když se stanou vědci, rozhodnou se, že už nejsou lidé, že jsou něco lepšího. A podle toho se k ostatním chovají přezíravě a povýšeně. Prof. Tomáš Tyc je milý a co jsem si mohla všimnout, jeho přednášky byly vždycky nacpané k prasknutí... osobně jsem důkazem, nebyla jsem na nich ani přihlášená a stejně jsem tam chodila.

P. S.: Tomáš Tyc je myslím oprávněně jednou z mých celebrit, tak trochu vzor. Líbí se mi, že umí vysvětlovat tak, že je to pro druhé pochopitelné, názorné, zajímavé a poučné zároveň. Někdy je těžké studenty zaujmout (něco o tom vím). A taky to, jak je v pohodě. Možná má nervy, stres nebo tak, ale vůbec to tak nevypadá. Je přirozený, na nic si nehraje, klidně přizná rozpaky, nebo že něco nevychází tak, jak by mělo... prostě obdivuhodně vyrovnaný muž.

Dále se na něj můžete podívat (nebo si něco přečíst) na:
http://www.showjanakrause.cz/archiv/tomas-tyc/
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/121345-vesmir-je-spise-konecny-rika-tomas-tyc/
https://www.youtube.com/watch?v=UNlnxi7FNmM
http://www.btm.cz/index.php?menu=letacek&cely=ano&jaky=440

Steve Fisher

V Reflexu jsem si přečetla pár článků-fejetonů tohoto autora, některé mi připadaly hodně vtipné, jiné míň. Pak jsem k loňským Vánocům dostala jeho knihu Americká soda. Nejdřív jsem ani nevěděla, o koho jde. Dokonce jsem si ho spletla s tím chlapíkem od Applu – Stevenem Paulem Jobsem.

Ale pak jsem si na zadní straně obálky přečetla: „Ahoj! Jmenuji se Steve Fisher. Jsem Američan a nedávno jsem oslavil 20. výročí svého pobytu v Čechách…“ a došlo mi, že to je americký spisovatel a herec Steve Fisher, který žije v Praze od roku 1991. O Stevu Fisherovi si můžete na internetu přečíst mnohé, třeba i na stránkách Žiju s handicapem. Ale abych to vzala postupně:

Jako malý kluk si oblíbil Thurberův karneval (The Thurber Carnival) od Jamese Thurbera, jenž psal krátké a vtipné příběhy, k nimž kreslil karikatury, ačkoliv byl skoro nevidomý. Steve chtěl psát taky tak dobře, proto studoval obor Komunikace a psal vtipné příběhy pro školní noviny.

Po univerzitě jsem pracoval v public relations pro uměleckou taneční skupinu, potom zkusil dělat stand up komedii (à la Na stojáka), dostal malou roli v seriálu Miami Vice… potom odjel do Prahy učit angličtinu. Po roce se vrátil zpátky do New Yorku, ale po příletu z Prahy mu město připadalo velké, hlučné, ošklivé, špinavé, páchnoucí, drahé a nebezpečné, a tak se zase vrátil do Čech.

Dělal stand up komika v rádiu Metropolis, potom s kamarádem z Rakouska založil PR agenturu a vystupoval jako herec. Hrál s takovými velikány jako jsou Michael York, pak Anthony Hopkins, Bruce Willis, Jackie Chan.

A pak se to stalo – po návratu z práce se cítil špatně, žena ho odvezla do nemocnice, a když tam přijeli, zastavilo se mu srdce, zkolabovaly mu plíce i ledviny. Doktoři neměli tušení, co s ním je – dva měsíce ho udržovali v komatu v Thomayerově nemocnici. Měl sepsi, otravu krve způsobenou streptokokem, většina lidí na to umře. Jemu amputovali obě nohy pod koleny, levou ruku a všechny prsty, krom jednoho, na pravé ruce. Pro obyčejného člověka je to příšerná – neskutečně děsivá – představa, znám i pár lidí, kteří by raději umřeli, než tohle zažít. Ne tak Steve! On byl šťastný – že ho doktoři zachránili, že mu nemoc nepoškodila mozek. Dokonce se můžete dočíst: „Když mi řekli, co vše mi amputovali, řekl jsem: dobře, v pořádku, jsem přece tady zpátky!“ O tom, jak strašně bolestivé bylo chodit s protézama psát nechci, to si můžete přečíst v uvedených zdrojích. Na mě je to příliš drastické, protože si představuju, jak bych reagovala já. Proto je pro mě Steve hrdinou.

Po návratu z nemocnice psal chvíli na blog svého amerického kamaráda. Následně se seznámil s Milošem Čermákem a pak začal psát pro Reflex.

Má ženu a dva syny.

Včasná varování (ze stejnojmenného článku)

• (Pod kapotou vlastního vozu) „Varování: Kapotu zase zavřete. Vážně. Proč jste to vlastně otvíral? Jestli je něco s motorem, stejně to nedokážete spravit, určitě ne tím, že budete dovnitř civět. Zavolejte radši automechanika a připravte si pěkných pár tisíc.“

Můžete si od něj přečíst například:

• Láska je slepá. Lékem je manželství,
• Každá smradlavá noha je k něčemu dobrá,
• Přehled povodňových zpráv – 6. června 2013,
• Dva netradiční pohledy na Vladimira Putina,
• Česká rapsódie,
• Byl lásky čas, pro osamělého člověka je tohle období ale dost těžké,
• Co všechno chtěji Češi vědět?,
• Jak zvládnout narození svého neposkvrněně počatého dítěte,
• Deník včelaře.

Zdroje:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/282476-american-ktery-v-praze-unikl-smrti-a-splnil-si-svuj-sen/
http://www.zijushandicapem.cz/spolecnost/pribeh-stevea-fishera.html

František Halas

Předcházející článek je výrazně spojen s Františkem Halasem, a tak mi dovolte napsat tu o něm alespoň pár řádek.

Narodil se 3. října 1901 v Brně a dětství prožil na Českomoravské vrchovině. Jeho rodiče byli textilní dělníci a on se vyučil knihkupcem. Jeho tvorbu ovlivnil Jiří Mahen a pobyt ve Španělsku za občanské války. Po 2. sv. válce byl aktivním komunistou, ale později byl novým režimem zklamán, což možná zapříčinila i návštěva Sovětského svazu.

Jeho dílo se vyznačuje jazykovým experimentátorstvím a výraznou metaforikou, Vítězslav Nezval mu vyčítal opomíjení básnického řemesla. Jeho sbírky: Sépie (1927), Kohout plaší smrt (1930), Tvář (1930), Hořec (1934), Staré ženy (1935), Dělnice, antifašistická sbírka Dokořán (1936), Torzo naděje (1938) – emotivní reakce na mnichovskou dohodu a marnou československou mobilizaci, která má čtenáře vyburcovat a posílit jeho víru a vzdor. Staví se proti Spojenému království a Francii, které podle něj zavinily Mnichovskou dohodu. Označuje je za zrádce a volá po odplatě. Naše paní Božena Němcová (1940), Ladění (1942), Já se tam vrátím (1939, vydáno 1947) – o kraji Halasova mládí (Kunštát, Českomoravská vrchovina), V řadě (1948), A co? (1957), Potopa, Hlad.

Zemřel 27. října 1949 v Praze na selhání srdce. Pohřben je v Kunštátě. Roku 1997 mu byl in memoriam propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy. Jeho syn Jan Halas je rozhlasovým redaktorem a publicistou a druhý František Xaver Halas působí jako diplomat, církevní historik a překladatel.

Nezreziví...
Na štítě Čech den zabitý
hory a lesy mlčí vzadu
Věrná noci Trůne záštity
Pomsti tu zradu

Oč krvavější bylo listí
oč sirnatější zapadání
Kov zbraní drnčel nenávistí
při odkládání

Nezreziví nezlomí se
olej slibů ocel kryje
a v černém tichu už zas dní se
pod maskou mužů z tragédie

Sochař doc. Milan Vácha – zítra 3. října 2014

doc. Milan Vácha

Včera jsem se byla podívat na vernisáži docenta Milana Váchy, akademického sochaře. Zajímala jsem se o něj díky jeho manželce Šárce, která obléká loutky a na jejíž výstavě jsem už byla a myslím, že dokonce dvakrát.

Milan Vácha je sympatický a možná trochu svérázný pán, ale to jsou všichni umělci. Nemá rád výraz umělec, ale já si ho neodpustím i přesto, že s ním souhlasím, že umělcem je každý, kdo něco umí. Jde jen o to nebát se označit za umělce pekaře, který dělá poctivý a chutný chleba.

Mluvil o sobě málo a skromně, a tak jsem musela využít internet, abych o něm mohla napsat více a trochu vám ho představila. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že vám ho popíši, ale nakonec jsem usoudila, že vám ho vyfotím.

Narodil se 9. prosince 1944 v Praze-Radlicích. Nyní žije v Lysolajích (okrajová část – Praha 6), kde má domeček s ateliérem. Svoje veliké sochy pochopitelně tvoří venku. Uskutečnil 18 samostatných výstav.

Fontána (model)

Fontána (pohled svrchu)

Oblíbený tvar vejce

Odmalička kreslil a maloval díky matce, která jej přihlásila na kurzy pořádané pro dospělé v kulturním domě v Motorletu v Košířích. V jedenácti letech začal docházet do ateliéru akademického malíře Františka Čiháka, kde získal další průpravu v kresbě a malbě. Vystudoval (1959–1963) Střední výtvarnou školu Václava Hollara, (1963–1969) sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Vincence Makovského a prof. Karla Lidického. V roce 1965 se oženil se svou ženou Šárkou  a narodila se jim dcera Kateřina. Jelikož oba studovali, dovolil mu profesor Makovský pracovat brigádně u kameníků na obnově pražských památek, tehdy konkrétně na kostele svatého Jiljí. Jeho diplomní prací byl Svatý Šebestián. Od roku 1973 působí na Fakultě architektury ČVUT v Praze, ačkoliv v určitých obdobích jen externě a jinak je „na volné noze“.

Nejraději pracuje s pískovcem a se dřevem, ale v jeho tvorbě můžete nalézt i plastiky ze sádry, bronzu, nebo cínu. V jednom z životopisů, konkrétně od PhDr. Václava Havlíka jsem o Váchově tvorbě našla: „Vracívá se k tématům počátku, zárodku, zrodu nového života, mateřství. V jimi inspirovaných sochách se setkáváme, podobně jako v plastikách na téma rodina, s motivem koule, plodu, skořápky…, se záměrným komponováním plastiky do tvaru vejce…, se symboly úkrytu, záštity, zázemí, útočiště.“ Ano, „vajíček“ byla na výstavě spousta a nutno přiznat, že to je příjemný tvar. S chutí bych se autora zeptala, co ho k tomu vede, ale včera mě to jaksi nenapadlo. Možná ani on sám neví, proč ho některé motivy fascinují. Naše lektorka kreslení nám říkala, že po prostudování několika děl už toho autora poznáte, každý má totiž určité charakteristické prvky. (Ona to teda řekla nějak líp, ale aspoň to základní jsem vyjádřila.)

Z jeho děl lze jmenovat především:

• Pomník obráncům Dukly (pískovec, u metra Praha, 1988),
• Sv. Vít (kopie z pískovce, Mostecká věž Praha, 2003),
• Karel IV. (kopie z pískovce, Mostecká věž Praha, 2004),
• Český lev (kopie z pískovce, Mostecká věž Praha, 2005),



Krásné PF 2011

• Mistr Jan Hus (pískovec, Krakovec, 2010–2011).

Zvláště významný je prvně zmiňovaný památník, neboť u něho se zítra objeví nový přírůstek – dvoumetrový pomník pro radisty, kteří kontaktovali Londýn po atentátu na Heydricha.

Model Husa

Fotka skutečné sochy

Až si budete prohlížet obrázek malého tlustého Husa, tak se nedivte, podle dobových pramenů tak skutečně vypadal.

A tady jsou stránky, kde si můžete prohlédnout více soch. http://www.milanvacha.cz/galerie.html

Svatý Jan pod Skalou

Když jsem byla naposledy v Praze, udělali jsme krátký motovýlet, protože bylo tak nádherné počasí, že by byl hřích ho promeškat. Byli jsme právě v Dejvicích a bylo krátce po poledni. Kvůli zvýšenému provozu ve městě jsme usoudili, že bude nejlepší vyrazit na západ. Jenže tam už není skoro nic, co by mělo turistickou vizitku a já tam ještě nebyla. Pak jsem si vzpomněla… vizitku Svatého Jana pod Skalou už sice mám, ale nebyla jsem tam, protože jsme tenkrát měli problémy s autem a já musela z dovolené kvůli škole odjet dřív. Cíl je tedy zvolen a můžeme vyrazit.

Svatý Jan pod Skalou je obec nacházející se necelých pět kilometrů od Berouna – z toho logicky vyplynulo, že jsme si tam pak zajeli na pozdní oběd. A Grizzlyho jako minule. :-) Mňam. Opět si odvezeme suvenýr, i když je to na tajňačku a já se o něm dozvím až doma. O to větší mám radost.

Ale teď zpět k méně přízemním věcem než je jídlo a pití: Svatý Jan pod Skalou se nachází mezi skalami u břehu potoka Loděnice, jehož malebným okolím se kochám už za jízdy. Nacházíme se v CHKO Český kras a okolní kopečky mě doslova fascinují stejně jako cestou do Příbrami.

Podle legendy se v jeskyni pod mohutnou skalní stěnou v 9. století usadil křesťanský poustevník Ivan, kterého svým mlékem živila laň. Jenže tu mu na lovu zabil kníže Bořivoj, jenž měl po Ivanově smrti postavit kapličku ke cti Panny Marie a sv. Kříže, ale patronem měl být svatý Jan Křtitel. Do jeskyně, která je nyní uvnitř kláštera, se nepodíváme, protože má zrovna dnes zavřeno. Nevadí, z Prahy je to kousek… relativně – celkem jsme najeli 80 kilometrů.

V roce 1661 zde byl namísto starého kostela postaven velký raně barokní kostel sv. Jana Křtitele s bohatou vnitřní výzdobou. Projektoval jej italský stavitel Carlo Lurago. Bohužel je kostel postaven na měkkém a vlhkém podloží, takže sesedá a praská. Klášter byl různě nevhodně využíván k průmyslové výrobě (koželužna, přádelna, papírna), jako lázně a za komunistů sloužil jako tábor nucených prací a dokonce i věznice, později policejní škola pro výchovu nových příslušníků STB. Od roku 1985 jej jako archiv využívalo ministerstvo vnitra. V roce 1994 byl klášter navrácen církvi a byla zde zřízena Vyšší odborná pedagogická škola.

Vedle kostela vyvěrá silný Pramen svatého Ivana, ze kterého se s chutí napijeme, protože je nám v tomto nádherném dni v motorkářské výstroji poněkud teplo.

Mnohem hezčí než klášter se mi zdá novogotická kaple svatého Maxmiliána na hřbitově! Jejím stavitelem byl sám profesor Bernard Grueber (1806–1882) z Mnichova, jenž učil architekturu na Karlově univerzitě v Praze. Na stavbě se podílel kameník Jedlička.

Kapli i s rodinnou hrobkou nechal v letech 1847–1849 postavit JUDr. Maxmilián Berger, předseda spolku pro postavení Národního divadla v Praze. Toho času byl majitelem zrušeného svatojánského kláštera. 27. září 1852 byla kaple slavnostně vysvěcena. V roce 1974 ji značně poničila vichřice, a tak byla v 80. letech opravena nákladem obce a za přispění státu. Mnohé původní kamenné ozdobné prvky již bohužel nebyly obnoveny. Kaple je nyní majetkem obce Svatý Jan pod Skalou. Pořádají se v ní výstavy a jiné drobnější kulturní akce. V letech 1990–93 bylo opraveno kamenné přístupové schodiště.

Průčelí kaple tvoří gotický portikus, pod nímž vede vchod do dolní části kaple, v níž je krypta. V jejím čele je jednoduchý oltář s křížem a po stranách podstavce a výklenky pro rakve zesnulých. Gotická okna jsou zasklena barevnou mozaikou. Celý vnějšek kaple je naplněn gotickými ozdobami. Je plný kružeb fiál, křížových kytek a kamenných zábradlí. Vše je přísně souměrné a slohově čisté. Nad vchodem do hrobky je reliéf anděla smrti, který v ruce drží nápis: „Přijde hodina a nyní je, kdy mrtví uslyší hlas syna Božího.“

Jako první byla v rodinné hrobce uložena manželka Maxmiliána Walburka z Lacknerů, která zemřela v roce 1846, následně Maxmilián Berger (1884), potom druhá manželka Kateřina (1885) a nakonec i syn JUDr. Štěpán Emanuel Berger (1897). Vilém Berger (1898) je pochován pod dlažbou v zemi.

Další článek na toto téma: Krásně zpracované povídání s fotkama má boss - http://www.fototuristika.cz/profile/profile/detail/10. O Svatém Janu pod Skalou píše zde: http://www.fototuristika.cz/tips/detail/694

O Grueberovi se můžete dočíst zde: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/62579/. Nebo zde: http://www.kohoutikriz.org/data/w_grueb.php.

Zdroje:
http://www.turistika.cz/mista/sv-jan-pod-skalou
http://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_Jan_pod_Skalou
http://www.spolek-praha-cachy.cz/vychazka-vraz-svaty-jan-pod-skalou.html
http://www.svatyjan.cz/turistika/kulturni-pamatky/-kaple-sv-maxmiliana/
http://foto.mapy.cz/201208-Svaty-Jan-pod-Skalou-kaple-sv-Maxmiliana

Jude Law jako Dr. Watson

Jude Law se narodil 29. prosince 1972 v Lewishamu ve Velké Británii. Oba jeho rodiče jsou učitelé a milují divadlo. Matka pojmenovala svého syna podle hitu Hey Jude od Beatles. Herecké kurzy navštěvoval od dvanácti let a od třinácti vystupoval s divadelním souborem National Youth Music Theatre, kde se spřátelil s hercem Jonny Lee Millerem. Byl nominován na Cenu Laurence Oliviera za roli ve hře Jeana Cocteaua Hrozní rodiče.

První nominaci na Oskara získal za roli Talentovaný pan Ripley, druhou za výkon ve filmu Návrat do Cold Mountain. Nyní jednačtyřicetiletý herec hrál například ve filmu Nepřítel před branami, A. I. Umělá inteligence, Na dotek, Prázdniny a také v Má mě rád, nemá mě rád, Shopping, Oscar Wilde, Gattaca, Bent, Hudba ze sousedního pokoje, eXistenZ, Road to Perdition, Zlatíčko, Na dotek, Letec, Řada nešťastných příhod, Dveře dokořán, Slídil, Moje borůvkové noci, Imaginárium dr. Parnasse, Hugo a jeho velký objev, Vedlejší účinky, Legendární parta, Anna Karenina… Také hrál v seriálu The Marshal (1993).

Pro nás je nejdůležitější, že hrál ve filmech o Sherlocku Holmesovi: The Casebook of Sherlock Holmes (1991, Případy Sherlocka Holmese) Jedná se o zfilmované povídky, z nichž každá trvá 51 minut. Na ČSFD má pořad 85 procent a je hodnocen jako 275. nejlepší seriál. V páté sérii seriálu Sherlock Holmes jsou následující povídky: Nezvěstná šlechtična, Záhada na Thorském mostě, Na starém zámku v Shoscombe, Záhada Boscombského údolí, Vznešený klient, Šplhající muž, Mistr mezi vyděrači, Poslední upír, Svobodný mládenec.

Jude Law hrál ve filmu Na starém zámku v Shoscombe (Casebook of Sherlock Holmes, The: Shoscombe Old Place), který má na ČSFD 87 procent. Film trvá 51 minut, takže si říkám, jestli to není jen jedna z povídek předchozího seriálu. Příběh pojednává o tom, jak se chce sir Robert vymanit z dluhů díky výhře v dostizích. Tak by mohl splatit dluhy a zbavit se nejotravnějšího ze svých věřitelů Samuela Brewera, ten ale zrovna v tuto dobu záhadně zmizel a zároveň byla v zámeckém kotli nalezena ohořelá lidská kost.

Kromě toho hrál doktora Watsona ve filmu Sherlock Holmes, který má na ČSFD 79 % a je 73. nejoblíbenějším filmem. Má 123 minut a byl natočen v roce 2009. O scénář se postarali Anthony Peckham, Simon Kinberg, Michael Robert Johnson a předlohou jim byl pochopitelně Sherlock Holmes z pera Arthura Conana Doyla. Film režíroval Guy Ritchie. Hudba je parádně akční, jako vždy když je od Hanse Zimmra. Dále ve filmu hrají: Robert Downey Jr. (Sherlock Holmes), Mark Strong (Blackwood), opravdu krásná Rachel McAdams (coby Irene Adler), Kelly Reilly (Mary Morstanová), Robert Maillet (Dredger), William Hope (ambasador Standish), Eddie Marsan (inspektor Lestrade), James Fox (sir Thomas Rotheram), Hans Matheson (lord Coward), Geraldine James (paní Hudsonová), William Houston (konstábl Clark), Sam Creed, Clive Russell (kapitán Tanner), Ned Dennehy (muž s růžemi), Jefferson Hall (mladý strážník), Oran Gurel (Reordan), David Garrick (McMurdo), Kylie Hutchinson (Maid), Andrew Brooke (kapitán osobní stráže) a další. Holmes v tomto příběhu odhaluje obrovské spiknutí zákeřného zločince Blackwooda.

Sherlock Holmes: Hra stínů je pokračováním předchozího. Ačkoliv má 74 %, je až 248. nejoblíbenějším filmem. Proti Sherlocku Holmesovi nyní stojí sám profesor Moriarty (Jared Harris). Rakouský korunní princ je nalezen mrtev. Vypadá to sice na sebevraždu, ale Sherlock má jiný názor. Všechno je součástí mnohem většího zlosynného plánu… Opět má 123 minut. Byl natočen v roce 2011. Scénář napsali Kieran Mulroney, Michele Mulroney. Film režíroval pochopitelně opět Guy Ritchie. Taktéž hudba je zase od Hanse Zimmra. Opět se zde objevuje Robert Downey Jr. coby Sherlock Holmes a Jude Law jako dr. Watson, Noomi Rapace (Sim, cikánská kartářka), Stephen Fry (Mycroft Holmes), Jared Harris (profesor James Moriarty), Kelly Reilly (Mary Watson), Rachel McAdams (Irene Adler), Eddie Marsan (inspektor Lestrade), Geraldine James (paní Hudsonová), Paul Anderson (plukovník Sebastian Moran), William Houston (konstábl Clark), Vladimír Furdík (Andrzej), Clive Russell (kapitán Tanner) a další.

Třetí část, jejíž scénář píše Drew Pearce, se chystá na rok 2016. Prozatím nese název Sherlock Holmes 3. Ve filmu tentokrát nebude ani Noomi Rapace, ani Rachel McAdams, ale nějaká nová ženská postava. Prý po vzoru Jamese Bonda.

Pro zvědavce: Jude je dle zdrojů vysoký 182 cm atletické postavy, má blond vlasy a zelené oči. V roce 2004 byl vyhlášen nejvíce sexy mužem. Jeho první manželkou byla od roku 1997 módní návrhářka Sadie Frostová, která s ním hrála v celovečerním filmu Prodej. Mají spolu syna Raffertyho (nar. 1997), dceru Iris (nar. 2000) a syna Rudyho (nar. 2002). Vztah skončil rozvodem 9. října 2003. V roce 2009 se Lawovi narodila druhá dcera – Sophia – kterou má s modelkou Samantou Burkeovou. Opakovaně měl vztah se Siennou Millerovu, dokonce si ji měl vzít v roce 2006, ale krátce před svatbou vyšla najevo jeho nevěra a ke sňatku nedošlo.

Zdroje:
TV magazín 20/14 Týden 17. 5. – 23. 5. v televizním světě
http://www.osobnosti.cz/jude-law.php
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jude_Law
http://www.csfd.cz/tvurce/53-jude-law/
http://www.csfd.cz/film/245712-na-starem-zamku-v-shoscombe/
http://www.csfd.cz/film/70900-casebook-of-sherlock-holmes-the/
http://www.csfd.cz/film/242855-sherlock-holmes/
http://www.csfd.cz/film/273969-sherlock-holmes-hra-stinu/
http://www.csfd.cz/film/321750-sherlock-holmes-3/zajimavosti/?type=film

23. květen, den, kdy zemřeli Bonnie a Clyde

O tomhle povedeném párečku jste už určitě slyšeli. Možná jste dokonce viděli i stejnojmenný film. Na ČSFD má 83 % a je už trochu starší (1967). Ale víte, jak to bylo doopravdy? Proč skončil slavný pár tak, jak skončil? A bylo to dobře nebo špatně?

Odpovědi na některé otázky, které se vám možná honí hlavou, najdete na následujícím videu.

Sri Chinmoy

Už jsem zmínila, že mám Kapky moudrosti srdce od Sri Chinmoye. Je autorem knih, obrázků, básní i citátů. Jeho aforismy pokládám za úchvatné a často mě potěší, když si je jen tak prohlížím. Některé si můžete prohlédnout třeba tady.

A teď pár těch, které se líbí mně:

Když síla lásky
nahradí lásku k síle,
člověk bude mít nové jméno:
Bůh.

Krása a vůně víry
nás mohou dovést
k jakémukoli cíli.

Samou přirozeností laskavosti je šířit se.
Budeš-li laskavý k druhým,
budou dnes laskaví k tobě
a zítra k někomu jinému.

Lízinka z Possenhofenu

Pustila jsem se do první z knih o císařovně Sisi, které jsem si usmyslela přečíst. Tato osoba mě totiž již dlouho dobu fascinuje. Má pro mě zvláštní přitažlivost a já se domnívám, že mi četba o jejím životě pomůže trochu více poznat sebe samou.

Náhodou to vlastně docela pěkně vyšlo, protože dnes – 1. ledna 2013 – bych měla poprvé otevřít nový diář a kalendář od Krásné paní, kde se o Sisi také píše. Zároveň je nejvyšší čas na první předsevzetí a smělé plány. A když to nevyjde? Můžu si stejně jako Karel Čapek říct, že to nevadí, protože podstatou a smyslem dobrých úmyslů není to, aby je člověk splnil, ale aby je měl.

Pastelkování

Kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se přede mnou stránky www.pastelky.cz. A já se do nich beznadějně zakoukala. Vlastně celý ten projekt Obhajoba pastelky mě totálně nadchnul, aniž bych někdy něco z výtvorů Marie Brožové viděla naživo. Předpokládám, že nevíte o co jde, a tak mi dovolte, abych vás krátce seznámila s osobností, která se nebojí být sama sebou a udělat něco novátorského. (Zřejmě proto ji tolik obdivuji.)

V květnu 1975 se v Praze narodila holčička jménem Marie. Předpokládám, že jméno Brožová získala svatbou. Kreslila už od útlého dětství a ve třinácti letech vyvinula vlastní metodu kresby (tu se toužím naučit). V roce 2004 zahájila projekt Obhajoba pastelky jako výtvarného média, kterým chce dokázat (hádám, že už dokázala), že pastelky nejsou jen hračkou pro děti, ale lze je využít jako plnohodnotný výtvarný výrazový prostředek. Upřímně řečeno – mě pastelky nadchly možná ještě dříve, než jsem o tomto projektu slyšela. Problém je pouze v tom, že nemám odvahu a inspiraci, co kreslit. A když vidím dílo Marie Brožové, mohu jen žasnout s otevřenými ústy.

A jestli chcete vědět víc, mrkněte se na http://www.pastelky.cz/zamer-projektu-obhajoba-pastelky.