Maxiodpočívadlo v lese

Odpoledne mělo být hezky, procedury nám zabraly dost času, a tak jsme se rozhodli, že dnes vyrazíme pěšky do nedaleké obory Linhart, kterou nám doporučila moje nová známá z autobusu. 

Nejprve jsme došli k velikánskému odpočívadlu – má to být způsob, jak hravou formou upozornit na to, že odpadky do lesa nepatří. A co si tam přinesete, to byste si taky měly odnést. Před stolem vidíte plechovku a vpravo sirku s cigaretou.

Maxi odpočívadlo

Pytlík od KFC

Na sochu se vylézt nedalo, ale lákalo by nás to

Láhev rumu

Městská couračka

Dneska jsme se jen tak prošli po městě, takže nemám moc zajímavých fotek. Koupili jsme suvenýry = skořicové lázeňské oplatky. Ty tenké, jenom sypané, bez krému. Protože ty krémové se nám pak zdají jako obyčejné sušenky a hned poprvé v lázních jsme z nich byli náramně zklamaní. Nakonec jsme je stihli sníst ještě během pobytu sami. ;-) Byly výborné.

Zašly jsme se podívat do kosmetického obchůdku, kde jsme si minule koupili nějakou zajímavou gelovou nepěnivou pastu. Ukázalo se, že i tentokrát mají spousty zajímavých věcí s vřídelní solí určenou k pití, v zubní pastě atp., ale ceny byly tak trochu mimo to, co se nám zdá v pořádku. Například mě totálně nadchla vůně mýdla zvaná burgundské hrozno, ale nechtělo se mi tolik utrácet.

Umělecké dílo na jakési boudě

Kvetou sakury

Karlovy Vary jsou plné hezkých budov

Kadaň v pár obrázcích z rychloprohlídky města

 Není všechno zlato, co se třpytí, i Kadaň má své mouchy...

Ale čím víc k centru, tím je krásnější...

Na chvíli nám dokonce vysvitlo sluníčko a ozářilo žluté domky

Město Kadaň s historickým centrem se schovává za malebnou loukou

Náměstí vévodí kostel Povýšení svatého Kříže a Mariánský morový sloup z poloviny 18. stol.

Dominantou města je pětipatrová věž v gotickém stylu z poč. 15. stol. o výšce 54 m

Zdroj: výška a stáří jednotlivých budov viz Mapy.cz 26. 4. 2024, https://mapy.cz/zakladni?q=kada%C5%88&source=base&id=1721150&ds=2&x=13.2705121&y=50.3766100&z=17

Kadaň: hrad a františkánský klášter

Odpoledne po procedurách jsme vyrazili do Kadaně. Cestou jsme se kochali kopcovitou krajinou a pozorovali sníh. Focení z auta není moje záliba a ani mi to moc nešlo, takže se povedl jen jeden snímek:

Je 21. 4. 2024 a na kopcích v ČR je ještě sníh! Před 14 dny bylo 25°C.

Zaparkovali jsme pod hradem a připadali si jak v nějaké rozvojové zemi – uprostřed města se pásly kamerunské ovce. Bylo to super. Video se zvláštním mečením se mi nepodařilo, ale to se časem natrénuje. ;-) Připomnělo mi to naši dovolenou v Polsku a hrad Grudziac.

Podhradí s ovcemi

Nejprve jsme navštívili hrad. Bylo to dobré, ale spíš pro fanoušky, protože ve větší části hradu je v současné době dům s pečovatelskou službou, kde se pochopitelně neprovádí, a také městská knihovna. V menší části je muzeum, z něhož mi nejzajímavější připadal vodní příkop (odtok) pod hradem a také rekonstrukce oken.

Tři druhy oken, to vlevo se prý nazývá jeptišky

Fragmenty kostěných knoflíků

Muselo být zajímavé, když ještě hrad neměl srovnané nádvoří, protože rozdíl mezi bránou a nejvzdálenější částí byl pět metrů na výšku.

Hrad zvenku od řeky

Socha Maxipsa Fíka s Ájou

Ještě v hradě se ptáme, co to je za fór, že tady mají Nábřeží Maxipsa Fíka! A pak se někdo diví nám Holmesologům, že slavíme Sherlockovy narozeniny. :-) 

Podle Wikipedie [1] s tímto nápadem přišel kadaňský architekt Ing. Vít Branda. Maxipes Fík se totiž pojí s Kadaní tím, že se celá pohádka odehrává v nedaleké (dnes již zaniklé) obci Ahníkov. Docela mě překvapilo, že autorem je spisovatel Rudolf Čechura, Ahníkovský rodák, který mnoho let pobýval v Kadani. Nejlepší koincidencí ale je to, že jsem si na Sherlocka vzpomněla kvůli tomu, že na něj právě koukám, a vůbec nepřemýšlela o Rudolfu Čechurovi, který byl jedním ze tří zakladatelů Česká společnost Sherlocka Holmese!

S postavou Maxipsa Fíka se pojí i herec Josef Dvořák který dlouhou dobu v Kadani žil a této pohádkové postavě propůjčil svůj hlas. [1]

Pohled na klášter z klášterní zahrady

Na prohlídku kláštera jsme dorazili v celou jen tak tak. Byli jsme sami dva, takže jsme si to mohli náležitě užít a spokojeně se courat, až nás pak musel průvodce trochu popohánět, abychom to vůbec stihli. Bohužel se v klášteře fotit nesmí :-(, takže se tam musíte vydat sami. Mimochodem, je to věčná škoda, protože bych jim mohla udělat krásnou reklamu a věru by bylo čeho: strohé mnišské cely, nádherný kostel se Čtrnácti svatými Pomocníky (k nim se františkáni obrací), tumbu Jana Hasištenjského z Lobkowicz, dřevem obložená místnost pro schůze mnichů, mramorová křtitelnice se štukovým vrškem, který také vypadá jako by byl z mramoru, spousty nástěnných maleb, vitráže...

Málem bych zapomněla, šlo o prohlídkový okruh dva, který nám doporučil sám průvodce, a také průvodce na hradě.

Nebudu z Wikipedie ani stránek kláštera opisovat větší detaily, bez fotek to stejně nemá význam. Každopádně návštěvu doporučuji, opravdu to byla perla.

Rajský dvůr, jediné místo, kde se smí fotit, ale je to spíš dvoreček

Na Rajském dvoře kláštera mají vystavený zvláštní betlém

Pohled od silnice na sochy svatých nad hlavou

Zdroje: [1] Nábřeží Maxipsa Fíka. Wikipedie, 12. 5. 2023, cit. 26. 4. 2024

V našem hotelu straší

V noci nás vzbudil divný zvuk – takové opravdu strašidelné klapání. 

Nebylo to poprvé, protože minulou noc k ránu jsme se vzbudili na základě toho, že nám v zámku chrastil klíč a někdo se všoural do chodbičky. Pak klíč zase zachrastil a dotyčný zmizel. Mohla to být uklízečka? To sotva – v neděli nechodí! Ale kdo jiný má klíč od našeho pokoje?

Ale zpět k dnešní třetí hodině ranní. Představte si to – jste v posteli a něco najednou začne podezřele klapat: tiktiktiktiktiktiktik. Vylezete do chodbičku, odkud to nejspíš vychází, protože u skříní je ticho. Jenže na chodbičce se zvuk rozptýlí a zní jakoby víc zdálky. Vrátíte se zpátky do pokoje. Žádný váš mobil, notebook ani jiný přístroj není schopen vydávat takovýto divný a děsivý zvuk. Nebo si toho nejste vědomi. Vzhledem k tomu, že jste se nikdy s žádnou nesetkali, nejvíc vám to připomíná bombu (z filmů).

Pozorně posloucháte, zvuk se rozlévá všude kolem vás. 

Najednou vám to dojde. Podíváte se nad sebe a vidíte, že hodiny se zbláznily: vteřinovou ručičku pronásleduje ta dlouhá stejně rychlým tempem a přitom výhružně tiká. Odhalení zdroje vás vůbec neuklidní – je to stejně bizardní jev, jako by se po pokoji procházela bílá paní.

Za chvíli to přestane. Se smíšenými pocity jdeme spát. Jsou tři ráno, hodiny s nápisem „radio controlled“ ukazují jednu.

Aprílové počasí ve Varech

Chumelí. Po dopadu na zem sníh hned taje. Ke snídani si dávám čaj s mlékem. Mají tu překvapivě dobrý a zajímavě vonící černý čaj. Jako by to byl Keemun, Yunan, nebo jako by obsahoval trošku Pu-erhu.

Půl hodiny před obědem mám pít dvě deci z patnáctého pramenu. To je výhoda, že to je ten Hadí (Google mi to prozradil) a já si ho můžu pohodlně nabrat hned u hotelu. Manželovi pak skočím pro jedenáctku Pramen svoboda, který je jen o kousek dál. Před večeří bychom měli pít oba stejný – šestku – Mlýnský pramen, který je na Mlýnské kolonádě.

Při pohledu z okna přemítat o tom, že u nás u Prahy je hrozná zima. Dokonce snad hlásej, že by v úterý mohlo sněžit. To je tak, když si člověk vymyslí, že pojede na dovolenou v dubnu, protože v říjnu a listopadu je prý špatné počasí! Takže až mi příště bude zase někdo dobře radit, udělám to radši po svém.

Ty bílé tečky na pohledu z našeho okna jsou opravdu to, co si myslíte = sníh!

Výhled z okna, který láká k pobytu uvnitř

Přímo pod námi se nachází Sadový pramen (12.) s vyobrazením ještěrek a sochou Hygie. A na opačném konci nádherné Sadové kolonády Hadí pramen (15.).

Pod kopulí se nachází Sadový pramen

Celý den na pokoji v lázních

Od rána mi bylo nepochopitelně špatně. Hodně mě bolela záda v tom trojúhelníku nahoře mezi lopatkama. A taky ty dva „panty“, na kterých drží hlava. Byla jsem strašlivě unavená a v podstatě pořád spala. To trochu pomáhalo.

Nejdřív mě vzbudila lázeňská, když volala na pevnou linku na pokoji, že můžu už jít na perličkovou koupel dřív (snad o hodinu). Měla jsem na sobě domácí úbor, který mylně pokládala za pyžamo. Manžel si dělal srandu, že budu po hotelu známá jako pyžamový fantom. Byla jsem tak strašně unavená, že jsem měla problém neusnout i ve vaně. 

Potom se mi povedl malý trapásek – pamatovala jsem si, že mám jít na lymfodrenáž až po obědě, někdy ve 13:15. Jenže jsem si to pamatovala blbě. V jedenáct mi volala paní, jestli nemám být na lymfodrenáži. Ačkoliv jsem si byla jistá že ne, řekla jsem, že se podívám a pak nevěřícně a rozespale zírala na papír, kde bylo napsáno, že tam mám být v jedenáct. Tak jsem rychle v tepláčkách utíkala do prvního patra a nechala se zapnout do „zavinovačky“, kde má člověk každou nohu zvlášť a pytel se postupně od tlapiček nafukuje a stlačuje vás. Myslím, že byl ještě pořád na suchý zip, i když si manžel liboval, že tady mají na klasické zipy a že mu to připadá lepší, protože se pak nerozepíná.

V poledne jsem se dovlekla na oběd, snědla polovinu roztomilých malých tvarohových knedlíčků, které byly posypané piškoty, a pak zase zalezla do postele. Manžel mi namazal záda nějakým hřejivým krémem a já spala do čtyřech nebo do pěti. Pak jsem začala poslouchat film, na který se koukal a poslední třetinu zhlédla s ním. Tatínkova sláva (***) je spíš lyrický než nějak zvlášť dějový film z roku 1990, ale je to příjemná a trošku i veselá oddychovka. Na ČSFD má 83 %, což mi přijde trochu přehnané, ale proč ne. Doporučila bych vám to takhle na sobotní deštivé odpoledne.

Večer na chvíli neprší, a tak se zase jdeme projít po Mlýnské kolonádě a jen tak centrem. Obdivujeme zdobení jednotlivých domů a je nám líto těch, které jsou poněkud zchátralé a jsou na nich cedulky „na prodej“. Na závěr si nabereme Sadový pramen a jdeme si číst na pokoj Angeliku.

Euforický nástup do lázní

S neznámou spolucestující jsme zjistily, že toho máme dost společného – lásku k Doylovi (Sherlocku Holmesovi), květinám, fotografování, cestování, výletům, architektuře… pozitivní přístup k životu. Ach jaká to krása strávit takto cestu autobusem.

Na nádraží mě čekal manžel a pomohl mi s batohem, to jen umocnilo můj skvělý pocit z dovolené. Tak přesně takhle by to mělo vypadat! Šťastnější už být nemůžu!

Ukázalo se, že ještě o trochu ano. Dorazila jsem velmi brzy, takže bez obtíží stihnu sesternu, paní doktorku a pak také oběd. A dokonce ještě první proceduru – masáž zad. Zrovna mi dost nepříjemně zatuhl krk, takže se to bude rozhodně hodit.

Masáž byla super a navíc jsem se dozvěděla nějaké cviky proti karpálním tunelům. Mohlo by je zhoršovat pletení? Doktorka i masérka mi nezávisle na sobě řekly, že si to nemyslí, protože babičky pletly a problémy s karpály neměly. Jenže já dvě takové zrovna znám. Ale jak zjistit, jestli to souvisí s pletením? 

(Microsoft Copilot si myslí, že by mohlo, protože „opakované a silné ohýbání a natahování zápěstí zvyšuje riziko karpálního syndromu, zejména pokud je spojeno s silným sevřením.“)

Večer jsme se vyrazili podívat do města. Zaujal mě zajímavý kostelík kousek od centra patřící Církvi československé husitské. Myslím, že z fotky hezky vidíte i jaké máme počasí.

Kostel sv. Petra a Pavla v Karlových Varech

Ale abyste si nemysleli, že já mám vždycky všechno jen růžové – tak nemám. Je to o tom, co je pro vás důležité, čeho si všímáte a čím se necháte vytočit. Kupříkladu někoho by možná vytočilo, kdyby přišel na recepci, zjistil, že tam někde zapatrošili jeho kartičku na vstup do jídelny, takže prvních pět dní (nebo jak dlouho) bude mít jedničku, což znamená nějaké běžně oblíbené jídlo, kterému se já obvykle vyhýbám. Často je to ve stylu: knedlík, maso a něco. I když letos se prý od minule významně zlepšili. Chvíli jsme čekali, povídali si s paní recepční a nakonec se ukázalo, že ta pozamlouvaná jídla, která jsme s manželem řešili telefonicky několik dní předem, se nakonec podaří přetáhnout. Bylo to určité nepohodlí, ale rozhodně to za to stálo.

Cesta do Karlových Varů

Když jsem dělala rozcestník k jednotlivým lázním (zveřejním 30. 4.), zjistila jsem, že pokaždé píšu článek o cestě do lázní, pak ještě stihnu pár úvodních článků a k těm zbylým se přes všechno cestování a lovení zážitků nedostanu (a návrat do práce). Takže, tohle je ten první článek, který ještě určitě stihnu. ;-)

Protože jsem jela dřívějším autobusem – abych měla dost času, i kdyby měl zpoždění, nestihla jsem se nasnídat. Přemýšlela jsem, že si koupím něco na Dejvické nebo Hradčanské, ale nakonec jsem vyměkla a v rámci šetřivosti jsem pohrdla všemi možnými pekařstvími a koláčky za třicet či více korun. Naštěstí jsem si s sebou sbalila piškotky, a když na mě přišla krize, asi tři jsem zbodla v autobuse do Karlových Varů, ale předtím jsem ještě navštívila trafiku a podívala se na aktuální Kreativ – nic pro mě. Přesto mi náramně milá prodavačka popřála hezký den.

V podchodu mě zaujala reklama na nějaké investování či co. No, asi ji nedělala reklamní agentura složená z mladých lidí (štrikování se dneska fakt nepoužívá) a zřejmě ani z odborníků na pletení – mohli si udělat alespoň drobnou recenzi, kolik stojí kvalitní jehlice (např. značky Addi) a pěkný vlněný klubko a kolik jich je potřeba na svetr. Rychlopletařská babička, která chce oháknout celou rodinu a sem tam se vyrazí podívat na nějaký zahraniční trh s přízemi, by se za chvíli mohla se svými náklady dostat na úroveň Plavby kolem světa.

V popředí březnová ponožka String Theory od Anita Grahn

Měla jsem ještě dost času, tak jsem si šla sednout na zastávku autobusu, vybalila přadýnko hořčicově žluté Malabrigo Lace, roztáhla ho na kolena a začala ho namotávat na klubíčko, které jsem si včera připravila na navíječi. Ale bohužel jsem to nestihla celé. Jednak jsem už kolem půlnoci nechtěla doma dělat hluk a jednak se mi tam těch čtyři sta metrů nechtělo vejít a příze mi klouzala. 

Připadala jsem si srandovně, jak tak sedím na zastávce, je strašná zima a já si tak v klidu namotávám klubíčko. Ostatní po mně překvapeně či se zájmem pokukují. Najednou mě oslovila jakási blonďatá dobře vypadající paní ve středním věku (rozuměj cca 50 let) a nabídla mi, že mi pomůže. Vzala si přadýnko, šikovně ho navlékla na svoje ruce a míhala s nimi tak, že se mi to velice dobře namotávalo. Cítila jsem se trochu trapně, a tak jsem jí opakovaně nabízela, že si to vyměníme a tu horší práci budu dělat já. Ačkoliv byla Ukrajinka a vůbec neuměla česky, velice dobře pochopila, co jí nabízím, ale odmítla to s tím, že taky plete. Myslím, že mi ještě pochválila přízi. Bodejť by ne, je opravdu nádherná. Na někoho čekala, tak jsme se pak rozloučily, já dala do úložného prostoru autobusu svůj velký bágl a malý si vzala nahoru. Našla jsem si místo a usadila se u paní v důchodovém věku.

Než jsem se nadála, nabídla mi, že mi pomůže s převíjením. Mohla jsem se jí odvděčit jen přeslazenými piškoty, ale nakonec to byl báječný zážitek a nepamatuju, že by mi cesta tak rychle utekla. Vyměnily jsme si kontakty a doufám, že spolu zajdeme na listopadové čajové slavnosti do botanické zahrady!

Levé klubko je to přemotané :-)

Zázrak zrození

Možná si říkáte, o čem tak tenhle článek může být? Co se asi tak zrodilo?

Zrodilo se mi něco v hlavě. Nebo na hlavě? Ráda bych vám vyprávěla o svém novém účesu a celkově o návštěvě zajímavého kadeřníka, protože toho mám plno. Byl to tak jiný až magický zážitek. Úžasně jsem si odpočinula a jsem náramně spokojená. Cestou domů jsem si přes přechod hopkala, až se po mě řidič auta, který mi dal přednost na přechodě, překvapeně otáčel. Je to hodně zvláštní pocit být tak náramně spokojená sama se sebou.

Ale to není všechno. Když jsem přijela domů a vyrazila krmit, uslyšela jsem z chlívka dětský pláč, neklamný symbol nově narozeného tvorečka. Rychle jsem všeho nechala a běžela se podívat. Malilinkaté bílé kůzlátko postávalo u své mámy. Než jsem se stihla začít rozplývat, všimla jsem si, že o kousek dál leží druhé!

Když to klapne, zítra je nafotím.

Nesnáším balení na dovolenou

S manželem jsme se shodli, že balení na dovolenou je strašně otravný, i když má člověk předem připravený skvělý Univerzální seznam. I na jeden jediný týden člověk potřebuje nesmyslné množství hovadin: spodního prádla, ponožek, trička a kalhoty a boty na turistiku, halenky/šaty do města + příslušné boty, nějaké léky, nějakou kosmetiku... a za chvíli má člověk posnášenou půlku domu.

Navíc se jako ženská vždycky neumím rozhodnout: mám si ještě brát trička s dlouhým rukávem? Na příští týden hlásí chladno, ale já jedu až potom. A kdoví co bude.

Teď mě napadlo – mají ženy větší problém s rozhodováním než muži, nebo je to mýtus? Co si myslíte vy?

Tak podle Microsofta Copilota: „neexistují žádné konkrétní důkazy, které by podporovaly tvrzení, že ženy jsou obecně nerozhodnější než muži.“

Fajn, to ráda slyším, i když je mi to prd platný, když stojím nad několikery šaty a dumám, které si mám vzít a jaké k nim mám vzít punčocháče, když má být chladno.

Sousedi staví nový dům

O tom, že v sousedství se staví nový dům, jsem psala už v říjnu 2023 v článku Staronoví sousedé. Rozhodla jsem se vývoj postupně trochu zdokumentovat, ale jak nebydlíme doma, nemyslím na to tolik, jak bych to dělala v opačném případě.

Základy nového domu zasypal sníh, těsně před Vánoci 2023