středa 24. dubna 2024

Kyselka – stáčírna Löschnerova pramene

Jako obvykle po procedurách a po obědě vyrážíme na výlet. Tentokrát máme v plánu Kyselku, kterou známe z třináctidílného seriálu Já, Mattoni (najdete na stránkách České televize zde).

První písemná zmínka o Kyselce pochází z roku 1867. V obci je hlavní stáčírna minerální vody firmy Mattoni. Většina historických budov bohužel chátrá. Výpravní budova 16/H je dokonce zbouraná, ale tento typ nádražní budovy má svoje vlastní stránky. Stránky doporučuji, mě rozhodně zaujaly. A kdybyste chtěli vidět staré fotky, nebo dokumentaci budov v Kyselce, stránky spolku Lázně Kyselka o. p. s. jsou sice dost zastaralé a neaktuální, ale nabízí toho vskutku mnoho zde. Zejména ty historické fotky stojí za to. Bez urbexu (lezení na málo, špatně zabezpečený cizí pozemek) není šance to takhle pěkně nafotit, navíc některé fotky mohou být staré i dvacet let a to pak budou ty budovy určitě v lepším stavu.

Zdálky to vypadá jako malebná lázeňská kolonáda

Po přitažení to má trochu mouchy

Takhle nádherně vypadá zrekonstruovaná (v r. 2013) stáčírna Löschnerova pramene

Ve zrekonstruovaném domečku je Mattoniho muzeum. 


A za ním bývalá stáčírna.



Lázeňské procedury

Trochu nás překvapuje, že tu lidi na hotelu moc nezdraví a taky jsou celí takoví bezvýrazní. Snad jako by nebyli v lázních, ale dělali v nedalekém uranovém dole v Jáchymově (není už funkční). Musím si vzpomenout na jednu méně oblíbenou známou, jak si pořád stěžuje, že ji lidi (zejména mladší a děti) nezdraví. Ta by si tu křoupla! Nezdraví tu ani polovina důchodců, navzdory tomu, že jdou po schodišti přímo proti vám a vy je zřetelně pozdravíte. Někdy mě to štve a nejradši bych na ně vyplázla jazyk – třeba by zareagovali alespoň na to ;-). A jindy si říkám, že mi prostě můžou být ukradení. Mám dovolenou a nezdvořáci mi ji nezkazí.

První mojí procedurou byla perličková koupel. Byla báječně teplá 37°C, až mi bylo líto, že těch patnáct minut trochu moc rychle uteklo. Mrzí mě, že stejně jako ve všech lázních, kde jsme byli, nám k těm procedurám nic neříkají. Nebo nepíšou. Možná ale jen špatně hledám. Připadá mi, že jsou účinnější, když člověk ví, proč to dělá. Umělá inteligence na mě vyplivla následující pozitiva perličkové/bublinkové koupele:

  • Masážní účinek: Bublinky vzduchu jemně masírují pokožku, což může pomoci uvolnit napětí a stres po náročném dni.
  • Stimulace látkové výměny: Bublinky aktivují nervová zakončení a prokrvují pokožku, což podporuje vylučování nežádoucích látek z těla.
  • Zlepšení krevního oběhu: Perličková koupel může zvýšit prokrvení tkání a dodat více kyslíku a živin svalům.
  • Příznivý vliv na pokožku: Pomáhá zmírnit příznaky celulitidy a zlepšuje stav pleti.

Překvapuje mě, jak mám po té koupeli úžasně hebkou pleť. Ostatní účinky je těžké pozorovat takhle brzy.

Novou procedurou jsou pro mě plynové injekce, známé také jako karboxyterapie, jsou léčebnou metodou založenou na místním působení oxidu uhličitého v kůži, podkoží a svalech. Zde je několik přínosů této terapie (od AI):

  • Masážní účinek: Plynové injekce způsobují rozšíření kapilár a zvýšené uvolnění kyslíku z hemoglobinu. To vede k lepšímu okysličení a metabolismu ošetřované tkáně. Díky tomu se urychluje hojení a zlepšuje výživa tkání.
  • Léčba bolestivých stavů: Karboxyterapie se používá při bolestech zad, hrudní páteře, křížové páteře a také při zánětlivých a degenerativních onemocněních kloubů.
  • Vliv na krevní tlak: Oxid uhličitý zlepšuje prokrvení srdečního svalu a snižuje krevní tlak. To může být prospěšné u osob trpících vysokým krevním tlakem.

Mám trochu strach, jaké to bude. Nemám možnost se dívat – ani o to nijak valně nestojím –, protože se jedná o injekce do zad a ramenou. Trošku zpanikařím a ptám se opatrně lázeňské, jak moc to bolí, abych sebou třeba neškubla. Odpoví mi: „To je jako když vás štípne komár, kdyžtak mě plácnete.“

Termoterapie v mém případě znamenala, že jsem si měla lehnout na vyhřívanou ametystovou podložku, kterou jsem poprvé viděla ve „Františkách“. Že je opravdu ametystová jsem se koukla pod povlečení. ;-) Člověk si lehne na lehátko jako u maséra, akorát se leží na zádech. Jste oblečení a přemýšlíte si, o čem chcete, možná byste si tam mohli vzít i čtení. Po obědě to trochu uspává. A kluci, se kterými jsme se seznámili, říkali, že po prochlastaný noci to není zrovna ono, že se jim dělalo špatně.

Lázeňská k hostovi jedna: „Vy máte termoterapii, jděte na dvojku.“ Přijme papír od dalšího lázeňského hosta, dá razítko: „Vy máte to samý.“
Host: „Takže taky na dvojku?“
„Ne, vy na trojku.“
Host: „Hmm, trojka, ještě lepší.“

Lymfodrenáž nohou byla jakžtakž příjemná. To vás zavřou do takovýho velkýho futrálu až po pás, každou nohu zvlášť, a pak ho postupně nafukují. Vždycky vás to na jednom místě stiskne a nafoukne se část o kousek výš. Trochu to připomíná plavací rukávky, jestli to ještě existuje. 

P. S.: Omlouvám se všem typografům, kteří vidí ty nechutné jednopísmenné předložky a spojky na koncích řádků. Píšu rovnou sem nebo ve Wordu a mám příliš velké množství témat, fotek a všeho, co chci uspořádat, takže se nestíhám tomuto věnovat. :-( Samotnou mě to mrzí, ale ne natolik, abych se vzdala pletení či jiné své aktivity a věnovala několik hodin tomuto detailu.

úterý 23. dubna 2024

A zpátky k prasátkům

Prase divoké, černá zvěř, kanec, kňour, divočák, tak všelijak se mu u nás říká.

Bachyně s pěti malejma selátkama
Prase divoké v průměru váží 50 až 90 kilo a dorůstá výšky 120 až 180 cm, v kohoutku měří přibližně 90 cm. Podle naučné cedule se v lidské kultuře objevuje už od pradávna, většinou jako významný zdroj potravy nebo symbol síly. „Velmi často se objevuje v bájesloví, kde vystupuje po boku některého z bohů.“ [1] AI souhlasí [2]:  V řecké mytologii je například známé Erymanthské prase, které bylo jedním z dvanácti úkolů Hérakla. V keltské mytologii může být divoké prase spojováno s bohyní Cernunnos, která je často zobrazována s prasaty a je považována za ochránkyni zvířat a divoké přírody. V hinduismu je divoké prase spojováno s bohem Višnu, který měl jednu ze svých deseti inkarnací ve formě prasete Varáhy, aby zachránil Zemi před démony. Tyto příklady ukazují, jak divoké prase symbolizuje sílu, plodnost a ochranu v různých náboženských a mýtických kontextech.Snažila jsem se uvedená tvrzení dohledat a vypadá to, že je všechno správně (viz zdroj Černá zvěř v mytologii [4]), tam se uvádí následující božstva spojená s kanci:

  • „ve starém Egyptě zjevovala bohyně Nut příležitostně jako bachyně“
  • „V nejstarších védských písemnostech má bůh stvořitel – Brahma jednoznačně podobu kňoura. (...) V průběhu doby však uctívání boha Višnu zvítězilo nad uctíváním Brahmy a jako kňour začal být znázorňován Višnu.“
  • U Řeků jich je hned několik: již zmiňovaný erymantský kanec, podobné škody působil kalydonský kanec, kterého za trest poslala bohyně lovu Artemis na úrodu krále Oinea, když jednou zapomněl přinést povinnou děkovnou oběť. „Také Héraklův přítel a spolubojovník Théseus na žádost rolníků usmrtil v Krommyónu šedou bachyni, která ničila úrodu na polích.“ Jedna z pověstí praví, že krásného Adonise, do kterého byla zamilovaná dokonce sama Afrodita, při lovu zabil svými kly kanec. Kam spadla Adonisova krev, tam vykvetly červené podzimní květy hlaváčku (celý botanický rod nese název Adonis). „Adonis byl původně bohem obilí a není bez zajímavosti, že byl znázorňován v podobě kance.“ „Zvěřina černé zvěře měla podle představ starých Řeků moc, toho, kdo ji pojídal, změnit ve statečného a neohroženého bojovníka. Achilleus, který byl od mládí krmen játry černé zvěře, již jako desetiletý usmrtil holýma rukama kance a v běhu předstihl jelena.“
  • Římský bůh zemědělství - Saturnus - „jezdil na voze taženém kancem se zlatými štětinami, které symbolizují sluneční paprsky. K jeho poctě byla o zimním slunovratu obětována prasata a pořádaly se několikadenní slavnosti, zvané saturálie.“
  • „U Keltů patřil kanec mezi božstva. Nazývali ho moccus a jeho postavu často odlévali do bronzu.“
  • „Ve slovanském bájesloví byl kanec s mohutnými bílými zbraněmi průvodcem nejvyššího boha Svantovíta, jehož kult byl uctíván v Arkoně na ostrově Rujana. ... I Radegastův průvodce byl posvátný kanec. ... Slované slavili v období vánoc zimní slunovrat, podobnou slavnost, jakou byly římské saturnálie. V tomto období se ve velkém množství porážela prasata jako symbol Slunce, jehož návrat se očekával. Prase se stalo symbolem hojnosti, úspěchu a štěstí.“
  • Severský bůh plodnosti Frey(r) jezdil na posvátném kanci Gullinbursti se zlatými štětinami.
  • „Pro křesťanství bylo prase zosobněním ďábla, neboť je považováno za tvora smyslného, nenasytného a nečistého.“
  • V čínském kalendáři je jedním ze 12 zvířat prase.
  • Pro Japonce je divoký kanec projevem opravdového bojovníka. V jeho podobě si představovali boha války Usa Hachiman. „Když do Japonska pronikl budhismus, který zakazuje věřícím požívat maso teplokrevných živočichů, začali tamní řezníci označovat zvěřinu černé zvěře za maso horského kytovce. Proto se japonští budhisté mohou nadále těšit z pečeně z černé zvěře.“

„V současné době se s ním můžeme setkat jako s častým námětem erbů mnoha světových měst.“ [1] Zeptala jsem se AI [3], ale nedostala jsem dobré výsledky. Florencie má v erbu kdovíjaké rostlinné motivy. Sice jsem našla, že u Mercato Nuovo mají bronzovou sochu kance ze 17. století vytvořenou dle římského mramorového originálu, ale to se nepočítá. Dokonce mi Microsoft Copilot tvrdí: „Hradec Králové v České republice má ve znaku stříbrného kance.“ Ale znakem města je dvouocasý bílý lev s písmenem G mezi tlapama. Aberdeen ve Skotsku má ve znaku tři věže, nikoliv stojící prasata ;-).

Zatímco naši Šelmberkové tam jednoznačně mají divočáka. Nebo obec Běleč, Blatná, Březí, Budětice, Buzice, Černíky, Drahlín..., Kunemil..., Svatý Jan pod Skalou,... celkem 30 obcí, jak se můžete sami podívat zde v Registru komunálních symbolů, když zadáte „kančí hlava“. Výraz „kanec“ vám hodí jiné výsledky, ale některé bohužel s kancem nesouvisí. Zato Louňovice pod Blaníkem nebo Vepříkov tam mají krásně celého divočáka. Vepřová tam má opět jen hlavu.



Dírou mezi prkny v podlaze fotím selátka, všimněte si toho bílého


Už je čas jít

Zdroj:

[1] naučná cedule Zvěř/Das Wild v oboře Linhart
[2] Microsoft Copilot, dotaz: S jakými bohy se pojí divoké prase? 1. 5. 2024
[3] Microsoft Copilot, dotaz: Kdo má v erbu divoké prase? Znáš nějaká taková světová města? 1. 5. 2024
[4] Rakušan, Ctirad. Černá zvěř v mytologii. Řád svatého Huberta. https://www.radsvatehohuberta.cz/en/about-us/historie/zver-v-mytologii/131-mytologie-cerna, cit. 1. 5. 2024

Daňci, jeleni a kaple

V oboře Linhart u Karlových Varů nenajdete jenom prasátka, o kterých jsem psala minule (zde). Daněk pochází z oblasti Středomoří a Malé Asie. První zmínky o jeho výskytu v českých zemích jsou z počátku 16. století. Má lopaty. „Letní červenohnědé zbarvení je bíle skvrnité. Skvrny jsou v podélných řadách. Zimní zbarvení je tmavohnědé. Skvrny jsou nezřetelné, nebo nejsou vůbec patrné. [1]

Okouzlující elegance


Středověký kostel sv. Linharta stával nad obcí Obora (Thiergarten), která měla pravděpodobně funkci služební vsi v lovecké oboře patřící ke královskému hradu v Lokti. [2] Zříceninu, spíše už jen zbytky, kostela jsou dodnes patrné (a opravené), zatímco obec nebo Kojatovu tvrz byste hledali v terénu marně.

Zbytky kostela sv. Linharta

Historie Lázeňských lesů Karlovy Vary se začala psát 19. března 1325, kdy král Jan Lucemburský věnoval svému manovi Kojatovi z Otnavic cca 280 hektarů lesů, aby v místě již stojícího kostela sv. Linharta založil novou obec. Tak vznikla Obora. Další pozemky přidal v roce 1370 císař Karel IV. Ještě dvakrát pak došlo k rozšíření. Následovalo období útlumu a těžby dřeva (a také vysychání zdrojů pitné vody). Za další rozkvět (na přelomu 18. a 19. století) mohl lázeňský lékař David Becher, který propagoval procházku a pobyt v lese jako neodmyslitelnou součást ozdravného procesu. Za parkových vzhled a nezaměnitelný půvab zdejších lesů může lesmistr z poloviny 19. století Václav Koch. „Kromě buku, smrku a borovice vysazoval i jedle, borovice černé, modřín a jiné zdejší i zdomácnělé dřeviny. Dnešní, odborníky i laiky oceňovaná, krása a pestrost zdejších porostů má počátek právě v této době. [3]

Jelen syka Dybowského je větší než daněk a v létě je také bíle tečkovaný.


Pseudogotická podoba kapličky sv. Linharta stojící pod kostelem pochází z roku 1838. Nechala ji tak přestavět manželka lorda Wiliama Russella. (Zde si dovolím drobnou feministickou vsuvku – proč zde není uvedeno její jméno, ale jen, že to je manželka? Přitom v další větě se jméno syna bez problémů uvádí.) Další úpravy zaplatil její syn lord Ampthill v roce 1884. Město Karlovy Vary nechalo kapličku opravit v roce 2007 díky dotaci z rozpočtu Karlovarského kraje a zároveň byla vysvěcena. V roce 2010 byla opravena střecha a v roce 2016 přibyla pergola, která u ní historicky bývala.

Kaple sv. Linharta

Zdroj: Naučná cedule o kapličce

Zdroje:

[1] naučná informační cedule v oboře o zvířátkách
[2] naučná informační cedule v oboře o zřícenině kostela a vykopávkách
[3] naučná informační cedule v oboře o historii lázeňských lesů
[4] naučná informační cedule v oboře o kapličce

Prasátka v oboře Linhart

Dřív mě zajímala z našich českých lesních zvířátek spíš vysoká, ale dnes jsem musela dát manželovi za pravdu, že prasátka jsou mnohem lepší. Nejsou sice tak krásná, štíhlá, elegantní a jemná. Nekoukají oduševnělým pohledem. Ale je s nimi legrace. 

Jenom tak nestojí a nezírají, ale pošťuchují se, chrochtají, vydávají různé další zvuky, honí se, odpočívají, něco někde ryjou rypáčkem... zkrátka je na co se dívat a člověk se nenudí.

Dospělý jedinec

Pruhovaný drobek

Zajímavě flekatý drobek

Nejen práce šlechtí

Jak jsem říkala na začátku – spokojeně se v něčem rochní...

... nebo se honí a chrochtají...

Zase jedno malý

A tady nás krměj, akorát už jsme to všechno sežraly.
Prase je prý čistotný


Maxiodpočívadlo v lese

Odpoledne mělo být hezky, procedury nám zabraly dost času, a tak jsme se rozhodli, že dnes vyrazíme pěšky do nedaleké obory Linhart, kterou nám doporučila moje nová známá z autobusu. 

Nejprve jsme došli k velikánskému odpočívadlu – má to být způsob, jak hravou formou upozornit na to, že odpadky do lesa nepatří. A co si tam přinesete, to byste si taky měly odnést. Před stolem vidíte plechovku a vpravo sirku s cigaretou.

Maxi odpočívadlo

Pytlík od KFC

Na sochu se vylézt nedalo, ale lákalo by nás to

Láhev rumu

pondělí 22. dubna 2024

Městská couračka

Dneska jsme se jen tak prošli po městě, takže nemám moc zajímavých fotek. Koupili jsme suvenýry = skořicové lázeňské oplatky. Ty tenké, jenom sypané, bez krému. Protože ty krémové se nám pak zdají jako obyčejné sušenky a hned poprvé v lázních jsme z nich byli náramně zklamaní. Nakonec jsme je stihli sníst ještě během pobytu sami. ;-) Byly výborné.

Zašly jsme se podívat do kosmetického obchůdku, kde jsme si minule koupili nějakou zajímavou gelovou nepěnivou pastu. Ukázalo se, že i tentokrát mají spousty zajímavých věcí s vřídelní solí určenou k pití, v zubní pastě atp., ale ceny byly tak trochu mimo to, co se nám zdá v pořádku. Například mě totálně nadchla vůně mýdla zvaná burgundské hrozno, ale nechtělo se mi tolik utrácet.

Umělecké dílo na jakési boudě

Kvetou sakury

Karlovy Vary jsou plné hezkých budov

neděle 21. dubna 2024

Kadaň v pár obrázcích z rychloprohlídky města

 Není všechno zlato, co se třpytí, i Kadaň má své mouchy...

Ale čím víc k centru, tím je krásnější...

Na chvíli nám dokonce vysvitlo sluníčko a ozářilo žluté domky
Město Kadaň s historickým centrem se schovává za malebnou loukou
Náměstí vévodí kostel Povýšení svatého Kříže a Mariánský morový sloup z poloviny 18. stol.

Dominantou města je pětipatrová věž v gotickém stylu z poč. 15. stol. o výšce 54 m

Zdroj: výška a stáří jednotlivých budov viz Mapy.cz 26. 4. 2024, https://mapy.cz/zakladni?q=kada%C5%88&source=base&id=1721150&ds=2&x=13.2705121&y=50.3766100&z=17

Kadaň: hrad a františkánský klášter

Odpoledne po procedurách jsme vyrazili do Kadaně. Cestou jsme se kochali kopcovitou krajinou a pozorovali sníh. Focení z auta není moje záliba a ani mi to moc nešlo, takže se povedl jen jeden snímek:

Je 21. 4. 2024 a na kopcích v ČR je ještě sníh! Před 14 dny bylo 25°C.
Zaparkovali jsme pod hradem a připadali si jak v nějaké rozvojové zemi – uprostřed města se pásly kamerunské ovce. Bylo to super. Video se zvláštním mečením se mi nepodařilo, ale to se časem natrénuje. ;-) Připomnělo mi to naši dovolenou v Polsku a hrad Grudziac.

Podhradí s ovcemi
Nejprve jsme navštívili hrad. Bylo to dobré, ale spíš pro fanoušky, protože ve větší části hradu je v současné době dům s pečovatelskou službou, kde se pochopitelně neprovádí, a také městská knihovna. V menší části je muzeum, z něhož mi nejzajímavější připadal vodní příkop (odtok) pod hradem a také rekonstrukce oken.

Tři druhy oken, to vlevo se prý nazývá jeptišky

Fragmenty kostěných knoflíků
Muselo být zajímavé, když ještě hrad neměl srovnané nádvoří, protože rozdíl mezi bránou a nejvzdálenější částí byl pět metrů na výšku.
Hrad zvenku od řeky

Socha Maxipsa Fíka s Ájou

Ještě v hradě se ptáme, co to je za fór, že tady mají Nábřeží Maxipsa Fíka! A pak se někdo diví nám Holmesologům, že slavíme Sherlockovy narozeniny. :-) 

Podle Wikipedie [1] s tímto nápadem přišel kadaňský architekt Ing. Vít Branda. Maxipes Fík se totiž pojí s Kadaní tím, že se celá pohádka odehrává v nedaleké (dnes již zaniklé) obci Ahníkov. Docela mě překvapilo, že autorem je spisovatel Rudolf Čechura, Ahníkovský rodák, který mnoho let pobýval v Kadani. Nejlepší koincidencí ale je to, že jsem si na Sherlocka vzpomněla kvůli tomu, že na něj právě koukám, a vůbec nepřemýšlela o Rudolfu Čechurovi, který byl jedním ze tří zakladatelů Česká společnost Sherlocka Holmese!

S postavou Maxipsa Fíka se pojí i herec Josef Dvořák který dlouhou dobu v Kadani žil a této pohádkové postavě propůjčil svůj hlas. [1]

Pohled na klášter z klášterní zahrady

Na prohlídku kláštera jsme dorazili v celou jen tak tak. Byli jsme sami dva, takže jsme si to mohli náležitě užít a spokojeně se courat, až nás pak musel průvodce trochu popohánět, abychom to vůbec stihli. Bohužel se v klášteře fotit nesmí :-(, takže se tam musíte vydat sami. Mimochodem, je to věčná škoda, protože bych jim mohla udělat krásnou reklamu a věru by bylo čeho: strohé mnišské cely, nádherný kostel se Čtrnácti svatými Pomocníky (k nim se františkáni obrací), tumbu Jana Hasištenjského z Lobkowicz, dřevem obložená místnost pro schůze mnichů, mramorová křtitelnice se štukovým vrškem, který také vypadá jako by byl z mramoru, spousty nástěnných maleb, vitráže...

Málem bych zapomněla, šlo o prohlídkový okruh dva, který nám doporučil sám průvodce, a také průvodce na hradě.

Nebudu z Wikipedie ani stránek kláštera opisovat větší detaily, bez fotek to stejně nemá význam. Každopádně návštěvu doporučuji, opravdu to byla perla.

Rajský dvůr, jediné místo, kde se smí fotit, ale je to spíš dvoreček

Na Rajském dvoře kláštera mají vystavený zvláštní betlém

Pohled od silnice na sochy svatých nad hlavou
Zdroje: [1] Nábřeží Maxipsa Fíka. Wikipedie, 12. 5. 2023, cit. 26. 4. 2024