Cesta do Karlových Varů

Když jsem dělala rozcestník k jednotlivým lázním (zveřejním 30. 4.), zjistila jsem, že pokaždé píšu článek o cestě do lázní, pak ještě stihnu pár úvodních článků a k těm zbylým se přes všechno cestování a lovení zážitků nedostanu (a návrat do práce). Takže, tohle je ten první článek, který ještě určitě stihnu. ;-)

Protože jsem jela dřívějším autobusem – abych měla dost času, i kdyby měl zpoždění, nestihla jsem se nasnídat. Přemýšlela jsem, že si koupím něco na Dejvické nebo Hradčanské, ale nakonec jsem vyměkla a v rámci šetřivosti jsem pohrdla všemi možnými pekařstvími a koláčky za třicet či více korun. Naštěstí jsem si s sebou sbalila piškotky, a když na mě přišla krize, asi tři jsem zbodla v autobuse do Karlových Varů, ale předtím jsem ještě navštívila trafiku a podívala se na aktuální Kreativ – nic pro mě. Přesto mi náramně milá prodavačka popřála hezký den.

V podchodu mě zaujala reklama na nějaké investování či co. No, asi ji nedělala reklamní agentura složená z mladých lidí (štrikování se dneska fakt nepoužívá) a zřejmě ani z odborníků na pletení – mohli si udělat alespoň drobnou recenzi, kolik stojí kvalitní jehlice (např. značky Addi) a pěkný vlněný klubko a kolik jich je potřeba na svetr. Rychlopletařská babička, která chce oháknout celou rodinu a sem tam se vyrazí podívat na nějaký zahraniční trh s přízemi, by se za chvíli mohla se svými náklady dostat na úroveň Plavby kolem světa.

V popředí březnová ponožka String Theory od Anita Grahn

Měla jsem ještě dost času, tak jsem si šla sednout na zastávku autobusu, vybalila přadýnko hořčicově žluté Malabrigo Lace, roztáhla ho na kolena a začala ho namotávat na klubíčko, které jsem si včera připravila na navíječi. Ale bohužel jsem to nestihla celé. Jednak jsem už kolem půlnoci nechtěla doma dělat hluk a jednak se mi tam těch čtyři sta metrů nechtělo vejít a příze mi klouzala. 

Připadala jsem si srandovně, jak tak sedím na zastávce, je strašná zima a já si tak v klidu namotávám klubíčko. Ostatní po mně překvapeně či se zájmem pokukují. Najednou mě oslovila jakási blonďatá dobře vypadající paní ve středním věku (rozuměj cca 50 let) a nabídla mi, že mi pomůže. Vzala si přadýnko, šikovně ho navlékla na svoje ruce a míhala s nimi tak, že se mi to velice dobře namotávalo. Cítila jsem se trochu trapně, a tak jsem jí opakovaně nabízela, že si to vyměníme a tu horší práci budu dělat já. Ačkoliv byla Ukrajinka a vůbec neuměla česky, velice dobře pochopila, co jí nabízím, ale odmítla to s tím, že taky plete. Myslím, že mi ještě pochválila přízi. Bodejť by ne, je opravdu nádherná. Na někoho čekala, tak jsme se pak rozloučily, já dala do úložného prostoru autobusu svůj velký bágl a malý si vzala nahoru. Našla jsem si místo a usadila se u paní v důchodovém věku.

Než jsem se nadála, nabídla mi, že mi pomůže s převíjením. Mohla jsem se jí odvděčit jen přeslazenými piškoty, ale nakonec to byl báječný zážitek a nepamatuju, že by mi cesta tak rychle utekla. Vyměnily jsme si kontakty a doufám, že spolu zajdeme na listopadové čajové slavnosti do botanické zahrady!

Levé klubko je to přemotané :-)