PF 2024

Angeliky vánoční deník (2023), 5. část – pohádkové Vánoce

Ne 24. prosince, Štědrý den

Dopoledne zkoušíme pohádku Když draka bolí hlava (*). Jsme na tom podobně jako někteří recenzenti na ČSFD, vydržíme 10 minut. Což je fakt hrůza vzhledem k tomu, jaký jsem milovník pohádek. Asi by bylo dobré na úvod říct, že kdyby to bylo nějaké studentské dílko, dalo by se tomu leccos prominout, ovšem Gott mluvící slovensky nikoliv. Na ČSFD má 12 % a ocenění 35. nejhorší film. Režisérem je Dušan Rapoš a co tak koukám, ani jeho další filmy nemají právě dobré hodnocení. Kritici mu mimo jiné vyčítají, že se snaží, dělat si vše sám a pak to podle toho vypadá. Souhlas – drak je naprosto příšerný. Ještě před dvaceti lety by obstál, ale dnes už divák čeká víc.

Ocituji mou oblíbenou Jezinka.Jezinka z ČSFD: „Když dvouhlavého draka bolí hlava, je problém v tom, že neví která, protože ... je debil? Kovář mluví pseudoslovenštinou tak strašnou, že to uráží i mé, vůči prznění slovenštiny zcela inertní, ucho. Další postavy zas na oplátku przní češtinu. Jinak drak prokleje dvě království, protože ... proto. Královské děti se do sebe zamilují, nebo to aspoň tvrdí. Chovat se tak nechovají. Přijde prokletí, vysvobození, po němž se ti dva zamilovaní ani nepoznají. Celé to vypráví dvouhlavý drak dvěma dětem, které ... prostě je to blábol nikoli česko-slovenského, ale galaktického rozměru. Kdybych dávala pohádkám odpad, tady bych ho dala.“

Naštěstí jsme to vzdali opravdu brzy a spravili si chuť loňskou pohádkou Největší dar (****), která má sice na ČSFD 51 %, ale je moc fajn. O režii se postaraly pro mě dosud neznámé dámy: Daria Hrubá a Marta Santovjáková Gerlíková, z nichž první psala s Pavlou Horňákovou scénář. Líbí se mi ten nápad, že je to o slovanských bozích Svarožicovi, Radegastovi, Černobogovi a taky o Jaru (Vesna), Létu (Živa), Podzimu (Oseň, mimochodem výborná role pro Polívkovou, které krásně sedla) a Zimě (Morena).

Pobaví mě hláška „To bysme měli po ptákách,“ protože ta se používá i u nás doma. A výborná je francouzská lektorka tance (jezinka učící víly) „zajměte pozice“, „nestrpím abstinenci“ místo absenci, „slyšela jsem to na vlastní oči“ atp. 

„Slyšel jsem o někom, kdo uměl měnit vodu ve víno.“
„A proč bych měnil slivovici ve víno?“

„Sejčkování nech laskavě na mě. Ponurá nálada se hodí spíš k podzimu než létu.“

Vánoční stromeček v kuchyni

Mohli jsme to udělat dřív, ale jsme tak zvyklí, takže nás to nenapadlo, a zdobili jsme vánoční stromeček zase až na Štědrý den po obědě. Ke kterému jsme měli tradičně rybí polévku. 

Nejprve vždy věšíme kolekce – koupila jsem je vloni po Vánocích se slevou –, abychom pak v případě neopatrnosti neshodili skleněné baňky. A pak ještě mamka dává řetězy a někdy i třepení. Na závěr táta dává svíčky v kalíšcích (jde to ještě někde koupit?) a prskavky. 

Kolekce patří na vánoční stromeček jako první

Ozdobený stromek letos vypadá takhle:

Ozdobený vánoční stromeček

Vzpomínáme (jako každý rok), jak jsme jednou měli dva vánoční stromečky. Vzniklo to nějak nedopatřením: jeden jsme koupili a druhý nám darovala tátova kolegyně. Smrček v kuchyni jsme ozdobili skleněnými koulemi a vším možným blyštivým (jako to děláme každý rok) a borovičku v obýváku slaměnými ozdobami. Bylo to úplně jiné a taky moc krásné. Celkově bylo nádherné mít dva stromky. Všude se linula krásná vůně lesa. Což mi připomíná, že se mi zdá, že letos stromeček moc nevoní. Ale stejně je to úplně jiná liga než umělý.

Odpoledne jsme vyrazili také na tradiční vycházku na hřbitov a do parku.

Rozbředlý sníh a svíčka v parku, asi to pod ní taje

Vánoční stůl s adventním stojanem a sklenka obalená cukrem na přípitek

Ozdobené cukroví, ovšem nikoliv z mojí tvorby, já se letos zdržela

Navštívil nás Ježíšek a vypadá to, že jsme byli hodní.

Stůl s dárky

Balit se dá i jinak než do papíru, který pak vyhodíte.

Po rozdání a rozbalení dárků jsme si ještě pustili pohádku Zakletá jeskyně (***/****) z loňska od režisérky Mariany Čengel Solčanské. Na ČSFD má 55 % a jak vidíte, hodnotím ji také velice příznivě. Obecně mám asi trochu potíž po prvním zhlédnutí odhadnout, jestli dát čtyři hvězdičky, protože mě v dalších letech bude stále znovu a znovu bavit a nebo jestli ji stačí vidět jednou za pět deset let.

Hned do začátku je zajímavé, že skoro všechny postavy jsou nepříjemné, protivné nebo zlé. Kromě hlavní hrdinky Ady, která poslouchá otce a chápe, že když je něco zakázané, nemělo by se to dělat.

„Ty nevíš, kdo já jsem?“
„Zbabělec. Jenom zbabělec loví zvěř u krmelce.“

„Vládly po boku svých princů.“

Po 25. prosince, fotíme vylitou řeku z břehů

Tradiční vánoční obleva vylila řeky z břehů. Pod tíhou mokrého sněhu se polámala spousta větví stromů. 

Kdo může říct, že má na zahradě řeku?

Pěšinky. Ty stromy jsou obvykle na břehu

Vjezd do řeky

Dumala jsem nad tím, jestli je to ta pěkná pohádka s drakem, a tak jsem si pustila Sněžný drak (***/****). Nebyla to ona, ale nevadilo to. Tuhle jsem viděla už někdy dřív, ale nejspíš ne ten začátek. Líbí se mi kletba. Konečně jedna z těch, co opravdu dává smysl – až se princ Jan stane sobeckým, změní se v draka, a tak budou chráněny všechny ženy, které by si ho snad byly bývaly vzaly.

Přichází sluha a přemýšlí, jak nejlépe oznámit králi narození dítěte, nakonec zvolí: „Vaše královská milosti, dovolil jsem si Vám porodit dceru.“

Ta pohádka, kterou jsem hledala, se jmenuje Legenda o drakovi/Dračí princ (****) a je ruská. Na ČSFD má 71 % a klasifikují ji spíš jako fantasy než pohádku. A je opravdu moc pěkná, vřelo doporučuji ke zhlédnutí. Drak je podařený. Navíc se mi líbí zvláštní zvířátko, které žije v jeskyni. Jasně, je to trochu variace na Krásku a zvíře, ale možná i proto to tak dobře funguje. P. S.: Zvládl se na to dívat i manžel a od té doby občas říkáme: „A ty hlídej.“

Druhá pohádka, kterou jsem si dnes pustila, byla nová Tři zlaté dukáty (***). Jak jsem psala výše, je celkem obtížné odhadovat, jak se mi bude pohádka líbit příští rok nebo třeba za dva roky. Na ČSFD má 54 %, režisérkou je opět Mariana Čengel Solčanská, která psala scénář se Zuzanou Líškovou. Líbí se mi, že je to o pasáčkovi ovcí Jurajovi a zakleté panně Julii, která putuje staletími a nabízí vždy dukát prvnímu, koho potká. A tady je trochu zakopaný pes, jak poukazuje kdekdo na ČSFD. Proč by jí měl někdo vracet dukát, který mu darovala? To prostě nedává smysl. Ale jinak Julie je krásná, krajina nádherná, zřícenina taky super, sobecký a zlý správce je trochu moc zbytečně uřvaný jak Trautenberk a přitom až tak nic zlého nezmůže a nedělá. Nemohl by aspoň trápit služebnictvo? Takhle to není moc uvěřitelné, když si na něj hubu otvírá i kuchařka. 

Našlo by se i pár dalších slabin, jako vzhled pasáčka – opravdu by si pěstoval takový nechutný knírek? Neměl by spíš plnovous? Osobně bych si snad radši vybrala toho troubu ze zámku než jeho. Navíc pořád blouzní o Americe, sám možná sotva umí číst, ale pojede za moře? O jazyku nemluvě. No a to zlomení kletby je pěkná podpásovka. Sice mu Julie nesmí říct, jak kletba zní, ale naštěstí je tu učitelskej, kterej to vyčte v chytrý knize. I když je to asi jediný způsob, jak může být kletba zlomena a divák může věřit tomu, že to takhle někdo udělá.

Na ČT 2 si pouštím film Královna Alžběta: Zlatý věk (***), protože jsem si myslela, že se dozvím víc o vládě potomka Jindřicha VIII. Tudora, o němž jsme přečetli trojdílnou ságu a dokoukáváme seriál Tudorovci (***), který má na ČSFD průměrně 80 %. Film o Alžbětě I., dceři Jindřicha a Anny Boleynové, je sice fajn, ale celý se týká víceméně začátku její vlády a konfliktu se Španělskem, které je katolické a chce napravit protestantskou Anglii. Těšila jsem se na detaily z každodenního života, místo toho jsem dostala bitvu na moři. Ale bylo to super, jen bych to nepojmenovala Zlatý věk, protože ten nastal až po porážce španělské neporazitelné Armády a tím film skončil.

„Proč se bát zítřka, když máme jen dnešek?“

Další letošní pohádka Klíč svatého Petra (****) má na ČSFD 54 % stejně jako Tři zlaté dukáty, ale já ji rozhodně hodnotím jako lepší. Nápad byl u obou stejně dobrý, jenže Karel Janák to prostě dotáhl. Děj dává smysl. Král (Nárožný) je dobrý jako vždycky. Hlavní hrdina „baron“ Tobiáš (Filip Březina) je neokoukaný. I když to není můj typ, je tak hodný a charakterní, že splňuje přesně představu prince. Na ČSFD jsem si přečetla, že roli přijal kvůli své babičce. Dobré rozhodnutí, chlapče, dost ti to sedlo!

Dalšími důležitými postavami jsou Berenika Kohoutová a Mark Kristián Hochman. Objeví se hned v úvodu a strhnou pozornost takovým způsobem, že bych to od pohádky opravdu nečekala. Famózní! Škoda, že pak už ten jejich vtip tolik nevyzní někdy v průběhu. Že tam nejsou nějaké dějové zvraty, které by mě šokovaly jako úvod. Ale nevadí, i tak bych za to nejradši dala pět hvězdiček. Je to něco jiného a je to dobré. A když tak koukám na fotky z filmu, říkám si, že se mi moc líbí i ty kostýmy. Princezniny šaty a hlavně šaty Emílie. 

Vodník (Lukáš Příkazský) je sice trochu zbytečný, ale v pohádce nijak významně nepřekáží. Osobně bych trošku čekala, že když mám ve filmu vodníka, víc se mu věnuju a vyblbnu se s ním. Nebo na něm. Zvlášť, když si režisér nebo scénárista uměl tak pěkně pohrát s těmi dvěma výlupky. Oba rádcové jsou uvěřitelní a sympaticky nesympatičtí (Sabina Remundová, David Novotný).

Pes, který má nějakou posedlost klíčem svatého Petra? Ale jo, to mu odpustíme. Mimochodem Ivan Romančík starší je v roli svatého Petra také výborný. 

„Jak jste se měla?“ ptají se princezny, která právě dorazila.
„Jako v klášteře daleko od domova.“

Svatý Petr: „Ticho! Víte, co to je otvírat nebeskou bránu šperhákem?“
Vilém: „Pardon, ale to je páčidlo. Kdybyste chtěl, já vám vyrobím šperhák. To je mnohem lepší.“
Svatý Petr: „Já nechci lepší šperhák.“

Svatý Petr za sebou nechá hořet plameny a straší lupiče peklem. Lupička: „Musíte nám to pořád ukazovat?“
Svatý Petr: „Tomu se říká motivace.“

„A nyní, vážení, přistoupíme k vážení.“

„Já jsem špatná, ale oproti nim...“

Král: „Já plavat umím. Jenom jsem to ještě nikdy nezkusil ve vodě.“

„Jsem jen chudý muzikant a ještě navíc po smrti.“

Opět ujíždím na luštění obrázkových křížovek. Měli byste to zkusit. Je to skvělá relaxace!

Další části vánočního deníku:

1. část: 1.–3. 12. 2023

2. část: 4.–10. prosince 2023

3. část: 11.–17. prosince 2023

4. část: 18.–23. prosince 2023

6. část: 26.–31. prosince 2023

Angeliky vánoční deník (2023), 4. část

Po 18. prosince

Dneska jsme večer skončili včas a to i přesto, že jsem se musela stavit koupit si jehlice č. 3, protože jsem si jednu rozsedla, když jsem se ji snažila používat jako pomocnou při pletení v posteli. Takže jsme večer trávili koukáním na seriál Tudorovci – ještě jsme ho nedokončili, protože po návratu z lázní nám zbývá jen málo času.

Út 19. prosince, někde chodí Ježíšek s předstihem, to aby to všechno stihl

V práci u nás chodil Ježíšek, a tak jsem si domů přinesla první dva balíčky. Respektive jeden (ten druhý), protože první jsem si hned rozbalila a překvapeně koukala na podivnou hmotu uvnitř.

Zkusila jsem vytvořit reelsko na Facebook. Můžete mrknout na stránku Angeliky bloček a říct mi, jestli se mi to povedlo. ;-) Je to video z malování a rekonstrukce zároveň. Ale samozřejmě není reálné v tu chvíli, kdy jsem ho zveřejnila, protože nemám chytrý telefon, ale fotím foťákem a tahám si fotky do počítače.

Kolegové mi v práci zkazili whamageddon, což je snaha vyhnout se písni Last Christmas až do Štědrého dne. Docela mě to mrzelo, protože už jsem to měla za pár a čas se krátil. Navíc je to moje oblíbená písnička, takže jsem si musela dávat pozor, abych si ji omylem nepustila.

Čt 21. prosince, vánice a bláznivé počasí

Chumelí! Jedu krmit autem. Stěrače to sotva stírají. Jedu pomalu. Naše silnice stejně vypadá spíš jako úvozová cesta, takže víc než padesátkou jedu jen výjimečně. A to je stejně šedesátka.

Nejdřív se sypala kvanta sněhu – čistá fotka, žádné počítačové efekty

Sněhem poprášený dvůr

O chvíli později vše rozzářilo slunce

Pá 22. prosince, deskovky

Večer hrajeme Ducha a Karaka. Užívám si deskovky a pohodu. Večer chumelí. Že bychom letos měli Vánoce na sněhu? I když je to období oblevy?

So 23. prosince, focení se sněhem

Dopoledne vyrážíme do města fotit zimní krajinu a vše kolem se sněhem. Konečně to jednou vypadá jako v Ladovské zimě. Bez té hnusné ponuré šedi. Vybrala jsem tolik pěkných fotek, že z toho bude samostatný článek. Odpoledne si znovu fotím sochu svatého Josefa, před níž se objevily první svíčky za čtvrteční oběti střelby na Univerzitě Karlově. Na radnici je smuteční prapor.

Pietní místo u sochy sv. Josefa za oběti střelby na FF UK

Jdeme se podívat na výstavu nádherných obrazů Jolany Čechové a keramických sošek Jindřicha Kostelníka.

Výstava obrazů a keramiky

Obrázky vypadají téměř jako fotografie, jak jsou povedené

Rozkošné betlémky s ovečkami a oslíky

Váza s ksichtíkem

Čert a čaroděj s věží

Neobvyklý stromeček v okně

Koukáme na Tři přání pro Popelku (***/****), což je v podstatě naše Popelka, akorát natočená Norskem a Litvou. Na ČSFD má pohádka z roku 2021 jen 45 %, ale za zhlédnutí rozhodně stojí. Vidím ji už asi podruhé a miluju tu nádhernou zimní krajinu. Hned se pozná, že to není točené v Čechách. Ale naše je rozhodně vtipnější. Skoro je až podezřívám, jestli ji trochu nevykradli. 

Přemítáme, jak to vlastně v originále je: dostane Popelka tři oříšky, nebo jsou v ní dýně a víla kmotřička? Jak by pak přišla k šatům? A vůbec, kdo sepsal „originál“? Božena Němcová, nebo bratři Grimmové? Tahle je podle předlohy od Boženy Němcové. A snad opravdu i podle té naší české. O to víc mi tam chybí naše rýmovaná hádanka. 

Zdá se, že už si toho moc nepamatuji, třeba mám pocit, že by mělo být víc plesů, vždyť někde se potřely schody lepidlem, aby se tam přilepila. A princi pak zůstane střevíček. A žádné myslivecké hadry a tak.

Trošku tam pokulhává, že když si oblékne myslivecké hadry, přemýšlí, co má dělat s tím lukem. Mě by víc zajímalo, co mám dělat s tím knírem!

Později se díváme na Jak si nevzít princeznu (***/****). V roce 2021 jsem jí dala jen dvě hvězdičky, ale asi se to časem usadilo, teď už se na ni klidně koukám podruhé. A vlastně oceňuji originální nápad. Pohádka vypráví o tom, že ne vždy se do sebe zamilují zasnoubení potomci královských rodů. A když náhodou zjistí, že by se s tím dalo něco dělat, neváhají ukrást sudičkám hodiny času a vrátit se do minulosti.

Jako vždycky koukáme, co by to mohlo být za zámek. Zdá se, že Frýdlant. Sídlem loupežníků je zřícenina Zvířetice, o které jsem psala zde. Mrkněte na fotky. ;-) Dále se natáčelo na Pernštejně, i z něj mám článek.

Pohádku režíroval Karel Janák, můj oblíbenec. Scénář napsal Petr Hudský, který zjevně s Janákem na těch nejlepších pohádkách spolupracoval. Jen tak dál! Miluju to! Na ČSFD má 53 %. A další bonusový bod má Janák za to, že odmítl, aby královnu hrála herečka neevropského původu, protože by se to u diváků nesetkalo s pochopením. No vážně, když to dává smysl, je mi úplně fuk, kdo je hlavní hrdina nebo vedlejší postava, ale co vím, tak jsme nikdy v dějinách neměli jako královnu ani Japonku, ani indiánku. A mezi husity byli Afričani taky jen stěží.

„Když uděláš jednu špatnost, bude pro tebe snazší udělat další. Nikdy nevíš, kdy se to zastaví...“ moudrá to slova sudičky.

„To ste si nemohli vzít nic lepšího...“
„Na tuhle svatbu to stačí.“

„Doufám, že si uvědomuješ, že ses právě narodil. Takhle ošklivýho tě nikdo nezná...“

„Nevím, co chceš dělat, ale rozhodně s tím nesouhlasím.“

Další části vánočního deníku:

1. část: 1.–3. 12. 2023

2. část: 4.–10. prosince 2023

3. část: 11.–17. prosince 2023

5. část: 24.–25. prosince 2023

6. část: 26.–31. prosince 2023

Angeliky vánoční deník (2023), 3. část

Po 11. prosince, zjednodušte si život a upečte jahodový koláč

V práci jsme měli jako každé pondělí poradu. Což znamená, že jsem si z ní odnesla plný notýsek nových úkolů a poznámek k prověření. Celý den jsem poctivě pracovala a část opravdu stihla vyřídit. Mezitím jsem si ovšem uvědomila další úkoly, které je třeba vyřídit. Snažila jsem se je brát jeden po druhém a v každé chvíli mít naplánované maximálně tři nejdůležitější, které chci ten den stihnout. Přece jen je to docela uklidňující. Vychází to z knížky Brooke McAlary: Jak si zjednodušit a zpomalit život (****). Není to nijak zvlášť objevná kniha, taky co byste pořád chtěli objevovat nového, když stále řešíme to samé? 

Kniha má několik nesporných přínosů: je útlá, takže ji přečtete za den či dva, neokecává zbytečně kolem a jde k podstatě věci. Víceméně z ní vyplývá, že chcete-li si zjednodušit život, měli byste dělat následujících pět věcí:

• soustředit se v jednu chvíli jen na jednu věc,
• být každý den chvíli offline,
• uklidit si v mozku, pro mě je lepší než „vyprazdňování mysli“ pojem „mentální inventura“,
• naplánovat si jen tři nejdůležitější úkoly na den,
• být vděčný za to dobré, co v životě máme.

+ vytvořit si ranní a večerní rituál, ale k tomu všemu se někdy v budoucnu (nejspíš v lednu) vrátím v nějakém článku o time managementu, ale v tuhle chvíli by vám to mohlo stačit. ;-)

Už z neděle jsem měla naplánováno pečení jahodového koláče s mascarpone, které mi zatím zbůhdarma stárlo v lednici už nehorázně dlouho. To je tak, když si koupíte ve slevě něco, co nestíháte spotřebovat. Na druhou stranu, těžko jsem mohla vědět, že místo do lázní budu v posteli s Covidem. A včera jsem nestíhala, protože koláč měl dvě hodiny chladnout a já ho chtěla dělat až večer. 

Vybrala jsem si recept od Maryny (Laskominy od Maryny), což jsou stránky, které mi doporučila kolegyně, která dělá úžasné dorty, které miluje celý kancl. I ty veganské! Recept fungoval docela dobře, tak jsem zvědavá, jak nám to bude zítra chutnat. Jo, málem bych zapomněla, kromě prošlého mascarpone, jsem chtěla spotřebovat taky prošlé Salko a nebojte, neposílala jsem Marušku na jahody, ty jsem vytáhla z mrazáku.

Večer jsem objevila, že ještě asi čtyři dny poběží opáčko testovací sezóny Life book 2024, takže jsem se zkusila připojit. Uvidíme, jestli stihnu i něco nakreslit. Chcíplo nám v rodině jedno auto a manželovi přidali šichty, takže je to s krmením poněkud náročnější. A já jsem navíc každý druhý večer dýl v práci, protože máme nějakou schůzi, vánoční večírek, promítání, nebo jógu. Ale ta je pro zdraví.

Út 12. prosince, premiéra filmu Eliminated

Tak nevím, jestli má ještě smysl opakovat, že toho teď mám v práci hodně. Jj, je to tak celou dobu před Vánoci. A je to opravdu strašný. Ale zpět k dnešku, píšu zpětně a je teprve úterý, to mám ještě dost sil na zbytek týdne. Dokonce jsem ani nestihla slavnostní rozsvěcení vánočního stromečku v práci.

Nejlepší věc z dneška, na kterou se celý den těším, je premiéra filmu Eliminated o šesté večer v Kině pilotů. Na ČSFD film zatím není hodnocený. Má pouhých deset minut a já k jeho úplnému pochopení potřebovala ještě vidět dvacetiminutový snímek film o filmu (znalci nazývaný FOFko). Samotný film je sci-fi, což není až tak úplně pro mě. Hlavní hrdinou je Viktor (Martin Písařík), který jako jeden z mála lidí zůstal na planetě Zemi po hromadné evakuaci. Vzduch na planetě je kontaminovaný a všichni již planetu opustili, ale Viktor věří, že to jde zvrátit. Dokonce našel zápisky nějakého profesora k tomuto tématu.

Režisér filmu si chtěl vyzkoušet novou technologii, které se snad říká virtuální realita, případně volume, jak tomu říkali v Hvězdných válkách. Při natáčení se používá obrovská zahnutá obrazovka LED obrazovka, na kterou se promítá prostředí, v němž se herci jakoby pohybují. Chcete být ve vesmírné lodi? Není problém! Žádné zelené pozadí (green screen), který pak v počítači upravíme na vesmírnou loď, už teď, když hrajete, jste na vesmírné lodi, alespoň z jedné strany. Pro herce je to samozřejmě přirozenější.

Z diskuse s režisérem Tomášem Krauzem vyplynulo, že jako autor může jen stěží objektivně zhodnotit své dílo, protože vidí chyby tam, kde je ostatní vůbec netuší. Zrovna tak je pro něho pak překvapením, když se ho lidé ptají, kde vzal tu nebo onu věc a ona byla ve skutečnosti jenom domalovaná v počítači. Přesně to mě bavilo sledovat ve filmu o filmu. Také bylo příjemné vidět herce a kaskadéry z Filmky jako normální relativně plachý lidi. Člověk by si myslel, že když jsou zvyklí vystupovat před kamerou, budou namachrovaní, nebo dokonce sebestřední.

Až doma jsem si vygooglila, odkud znám Martina Pisaříka. Hrál jednoho ze strážných v mojí oblíbené pohádce Princezna zakletá v čase.

St 13. prosince, nevím

Musím se přiznat, že vůbec nevím, co jsem dneska večer dělala. Buď jsem malovala vánoční obrázek, nebo to bylo už minulou neděli. Docela mě to bavilo, i když zatím mám jen hrubou skicu. Možná že jsem šla jen brzy spát kvůli únavě, a tak se nedělo nic zajímavého. Holt není každý den posvícení.

Čt 14. prosince, poslední letošní jóga

Dneska jsem byla z práce hrozně unavená, protože jsem zase něco musela řešit. Ale ne svou práci, ale za někoho jinýho, což mě zrovna moc nebaví, protože pak mi ta moje stojí. Jako ráda pomůžu, pak z toho mám i dobrý pocit, ale když je to na úkor vlastní práce, tak to stojí za prd.

Navíc se mi pak blbě soustředilo na jógu a hrozně mi těkaly myšlenky. A štvalo mě to. Stejně mě ale překvapuje, že se mi na konci podařilo na chvilku zadřímnout a uvolnit se. 

Ještě větší překvapení nám pak přichystala lektorka, když nám rozdala vánoční dárečky. Pro každého měla ve vánočních pytlíčcích dva náramky z korálků z drahých kamenů. Vytáhla jsem si strom života onyx, který je prý proti stresu a má pomáhat eliminovat apatii a negativní myšlení. Je moc hezký a připomíná mi ten od Jardy Šímy odněkud z Afriky.

Pá 15. prosince, vánoční večírek v práci a špinavý Santa

Z pracovních zážitků stojí za zmínku dvojí rezervace na jedinou místnost. Potěšil mě akorát kolega, který kdesi v korporátu prý zažíval to samé v jejich rezervačním systému a pomohlo jim to, že přešli na Google kalendář, kde každé místnosti udělali vlastní kalendář a nechali ho všem sdílet. Ale i tak se nezbavili problémů, protože se našli jedinci, kteří drze přepsali cizí schůzku na svou. No, to by mi tak chybělo. Stačí problémový systém, ještě pracovat s problémovýma lidma!

Prostřený stůl včetně dárků za stromečkem

Kolegyniny lechtivé perníčky. Myslela jsem, že jsou tematické k výstavě Drzý akt.

Jen shodou okolností – měli jsme zarezervované dvě místnosti – se mi podařilo celou situaci zvládnout relativně s klidem, ale místo na vánoční večírek jsem byla tak akorát zralá jít do postele. Což se myslím podepsalo i na mojí ne zrovna družné náladě. Jídlo bylo výborné, ale řízečkům jsem se pro jistotu vyhnula, aby mi nebylo těžko. Svařáku jsem měla jen jednu mininaběračku, a to jsem se na něj tolik těšila.

Nakonec jsem byla zklamaná i z vánočních dárků, protože mi jako jediný pořádný připadal ten můj. Přitom měly být všechny co nejlepší, protože holky chtěly vyzkoušet bílého slona, nebo špinavého Santu. Je to společenská hra, kdy si každý postupně v řadě vytáhne z hromady balíčků dárek a rozbalí ho. Následující člověk si může rozbalit taky jeden z hromady, nebo někomu ukrást ten jeho. Člověk bez dárku by si pak bral další dárek z hromady a rozbaloval si ho. Poté, co všichni mají své dárky, může proběhnout třeba jedno nebo víc kol kradení. Kdo je spokojený se svým dárkem, nechává to být (vzdává se svého tahu). Každý dárek může být ukradnut pouze třikrát, třetí majitel je finální.

Sice vím, že white elephant označuje extravagantní, nepraktický dárek, kterého se nelze snadno zbavit, ale stejně bych čekala spíš zábavné a snad i trochu praktické dárky. Hra se může jmenovat a white elephant gift exchange, Yankee swap nebo Dirty Santa. [1]

So 16. prosince, malování bobkového listu a nezvykle strávený večer

Naše rekonstrukce se vleče jako slimák. Mimo jiné i proto, že jsme si vymysleli bláznivé malování. Ložnici (dřívější obývák) už sice máme hotovou, ale teď jsme se pustili do současného obýváku – největší místnosti. Manžel vymyslel, že tam nad dveřmi uděláme nějakou parádičku. Chvíli jsme dumali a řešili co, až jsme přišli na vavřínový věnec s latinským textem ve stylu klasicismu. Pár jsme si jich na ukázku nechali navrhnout umělou inteligencí. Co říkáte? Vypadá to pěkně, ne? … Ale nic takového tam mít nebudeme, tohle je na nás trochu moc vysoký level a jednodušší se nám z ní nepodařilo dostat.

Přemýšlela jsem, že bychom večer mohli strávit čtením, nebo něčím jiným než filmem, protože jsem z tohoto týdne už dost vykoukaná. Jak se říká – bacha na to, co si přejete, mohlo by se vám to splnit. A tak nám cca v šest zavolali myslivci, že nedaleko došlo ke srážce auta se srnou a že jestli můžeme, máme tam jet. Maso si můžeme nechat, ale bylo nám doporučeno vzít s sebou zbraň, protože zvíře nejspíš ještě žije.

Tak tohle nebyl zrovna můj vysněný zážitek na sobotní večer po rušném týdnu. Policista, který nám vyšel vstříc, byl mladý statný pohledný bloďák, lehce otřesený z toho, že se musí dívat na umírající zvíře, kterému nemůže pomoct. Bylo to od něj sympatické a svým způsobem mě to uklidňovalo. Profesionální lhostejnost by mě asi rozhodila, protože jsem z toho byla sama dost špatná a váhala, jestli to chci vidět. Ale když jsme přišli na místo, byla už srna mrtvá. 

Bylo mi jí líto, a ačkoliv to nedávalo smysl, pohladila jsem ji. Překvapilo mě, že její srst je hebká, hrozně moc hustá a zároveň trošku drsná. Takového něco mezi velkým psem a kočkou. Jo, kdyby takovýhle kožíšek měl náš pes, to by mu bylo hej.

Na porážení máme tak nějak uzpůsobenou maštal, takže jsme srnu vytáhli na hák, stáhli z kůže, vyndali vnitřnosti – do velikánského lavoru na propláchnutí ty, které jsou k jídlu, bachor a střeva zvlášť. A pak už bylo na řadě porcování. Dohromady to celé zabralo dvě hodiny. A já byla pořádně zmrzlá a unavená, i když jsem nic moc nedělala, jen přidržovala, chytala krev do misky a odháněla kocoura, když byl zrovna moc vlezlý. Ale většinu času byl v klidu, třel se mi o nohy a ani moc nežral. Pak se nenápadně odplížil, vylízal misku a zase se chtěl mazlit. A taky chvíli nakukoval do kýble, že by sežral kosti psovi. Můj fotoseriál o porážce husy najdete zde. Řekla bych, že se mi povedl a myslím, že to ani není nechutné.

Ne 17. prosince, nic moc zajímavého
Dneska jsem se snažila dospat, co jsem v týdnu zanedbala. Řádně jsem si protahovala krk, protože mě už od pátečního večera bolí. Doufám, že to není předzvěst něčeho většího (Covid), protože si připadám jako hypochondr – tuhle mě píchá v boku, tuhle v prsou. A navíc jsem se dozvěděla, že švagrová má Covid. Na nějakou imunitu po prodělání nemoci moc nespoléhám. Může být nebo nemusí, to se říkalo už tenkrát.

Jela jsem nakrmit zvířátka a trochu odpočívala, ale celkově mám pocit, že jsem toho za den moc neudělala, ani nestihla.

Zdroje: 
vlastní chabá paměť ;-)
obrázky – umělá inteligence Open AI Microsoft Copilot
[1] White elephant gift exchange. Wikipedie. 17. 12. 2023, https://en.wikipedia.org/wiki/White_elephant_gift_exchange, cit. 17. 12. 2023

Další části vánočního deníku:

1. část: 1.–3. 12. 2023

2. část: 4.–10. prosince 2023

4. část: 18.–23. prosince 2023

5. část: 24.–25. prosince 2023

6. část: 26.–31. prosince 2023

Medailonek Anne Golon

U příležitosti nedožitých 102. let píšu malý článek o tvůrkyni Angeliky, která pochopitelně ovlivnila i můj blog. Tato francouzská spisovatelka, vlastním jménem Simonne Marie Fernande Changeux (17. prosince 1921 Toulon – 14. července 2017 Versailles). Její otec Pierra Changeuxe byl vědec a kapitán francouzského námořnictva.

Jejími koníčky bylo vedle psaní také malování a již v 18 letech napsala svou první knihy Země za mýma očima. [2]

Anne naspala sérii zvanou „Angelika, markýza andělů“ společně se svým manželem Serge Golonem. Příběh je zasazen do 17. století a sleduje dobrodružství Angeliky, její lásku, ztráty a boje v turbulentních historických dobách. Sérii tvoří celkem 13 knih. První kniha ze série byla publikována v roce 1957. [1] Wikipedie [2] tvrdí, že to bylo o rok dřív, ale na stránkách České televize [3] se také uvádí rok 1957 a ještě k tomu zajímavou informaci, že první kniha měla 900 stránek, a tak byla rozdělena do prvních dvou: Angelika, markýza andělů a Angelika, cesta do Versailles.

„I když série byla původně publikována pod společným jménem manželského páru Golonů, později se Anne Golon rozhodla pokračovat v psaní sérií sama poté, co se její manžel rozešel s nakladatelem. Anne Golon pracovala na sérii až do své smrti v červnu 2017 ve věku 95 let.“ [1]

Její dílo si získalo celosvětovou popularitu a bylo přeloženo do mnoha jazyků. [1] A nejednou zfilmováno. I když pamětníci říkají, že Michèle Mercier se nikdo nevyrovná! Tady je odkaz na stream o ní.  

Moje poznámky o knihách najdete pod jednotlivými odkazy. Možná jsem ještě neuměla psát recenze (kdo ví, jestli teď umím ;-)), tak posuďte sami. Třeba vás to zaujme i svým obsahem:

• Angelika, markýza andělů (francouzsky Angélique, Marquise des anges, 1957)
• Angelika, cesta do Versailles (Le Chemin de Versailles, 1958)
• Angelika a král (Angélique et le roy, 1959)
• Nezkrotná Angelika (Indomptable Angélique, 1960)
• Angelika se bouří (Angélique se révolte, 1961)
• Angelika a její láska (Angélique et son amour, 1961)
• Angelika a Nový svět (Angélique et le nouveau monde, 1967)
• Angelika v pokušení (La Tentation d'Angélique, 1969)
• Angelika a ďáblice (Angélique et la démone, 1972)
• Angelika a spiknutí stínů (Angélique et le complot des ombres, 1976)
• Angelika v Quebeku (Angélique à Québec, 1980)
• Angelika cesta naděje (Angélique, la route de l'espoir, 1985)
• Angelika cesta k vítězství (La Victoire d'Angélique, 1986)

Česká série filmů nese následující názvy, které jak můžete vidět neodpovídají knižní sérii:

• Angelika, markýza andělů (1964)
• Báječná Angelika (1965)
• Angelika a král (1966)
• Nezkrotná Angelika (1967)
• Angelika a sultán (1968)

Angelice a světu kolem ní se věnují stránky: https://angelique.cz/angelika.php. Odtud jsem čerpala i svých pár poznámek pro článek, který jsem v tento den plánovala zveřejnit v roce 2017, kdy jsem se dozvěděla, že zemřela.

2016/12/17: 95. narozeniny Anne Golon

Anne Golon, autorka knižní série přeložené do nejméně 45 jazyků, vydané ve více než 320 různých vydáních a s více než 100 miliony čtenářů, letos slaví 95 let. Všichni její čtenáři a obdivovatelé jejího díla jí z celého srdce posílají lásku a přejí jí mnoho zdraví a životních sil. 

2017/05/18: Anne Golon na 9. ročníku „Salon des Femmes de Lettres“ 

Anne Golon měla být přítomna na předávání ceny „Le Prix Simone Veil“ na 9. ročníku „Salon des Femmes de Lettres“ v pařížském paláci „Cercle National des Armées“, kde probíhaly také autogramiády všech 60 pozvaných autorek literárních děl. Bohužel vzhledem ke svému zdravotnímu stavu se akce nemohla zúčastnit. 

2017/07/14: Zemřela ANNE GOLON 

V pátek 14. července 2017 nás navždy opustila spisovatelka Anne Golon, nejčtenější a nejvíce překládaná francouzská autorka 20. století, která své historické knižní sérii Angelika zasvětila téměř celý svůj život. Smutnou zprávu o skonu Anne Golon sdělila v sobotu 15. 7. 2017 agentuře AFP její dcera Nadine Goloubinoff.

2017/07/25: Poslední rozloučení s ANNE GOLON 

Poslední rozloučení se slavnou spisovatelkou Simone Changeux, více jak šedesát let po celém světě známou jako Anne Golon, se konalo v dopoledních hodinách v Katedrále Svatého Ludvíka, v Ile-de-France ve Versailles. 

Zdroje:

[1] [Řekni mi něco zajímavého o Anne Golon]. Online. In: ChatGPT. 3.5. Dostupné z: OpenAI, https://chat.openai.com/c/0afdcc70-6001-4f84-944f-772575d1f648. [17. 12. 2023].

[2] Anne Golonová. Wikipedie. 18. 3. 2023, https://cs.wikipedia.org/wiki/Anne_Golonov%C3%A1, cit. 17. 12. 2023

[3] Angelika, markýza andělů. Česká televize, iVysílání, https://www.ceskatelevize.cz/porady/16667-angelika-markyza-andelu/, cit. 17. 12. 2023

Friedensreich Hundertwasser

U příležitosti nedožitých 95. narozenin píšu malý článek o tomto známém a slavném architektovi, malíři a grafikovi. Mezi mé oblíbence ho řadí originální extrabarevný a tvarově zajímavý styl. Vzpomeňte na Kaffe Fassetta a můj článek o něm (zde).

Narodil se 15. prosince 1928 ve Vídni. Jeho vlastní jméno bylo Friedrich Stowasser, ale říkal si Friedensreich Regentag Dunkelbunt Hundertwasser. Pocházel z německo-židovské rodiny, jeho dědeček měl české kořeny a prababička moravské. Jeho otcem byl Ernst Stowasser a matkou Elsa, rozená Scheuerová. Před koncentračním táborem ho pravděpodobně zachránilo pokřtění a členství v Hitlerjugend. Na Akademii krásných umění ve Vídni vydržel jen tři měsíce. [1]

Ve dvaceti letech si změnil jméno na Hudertwasser, protože mu připadalo, že to zní lépe. (Povšimněte si, že sto je německy hundert.) »Během pobytu v Japonsku si změnil křestní jméno na Friedenreich, důvodem údajně bylo, aby se Japoncům lépe vyslovovalo. Toto slovo znamená „říše míru“. Protože věřil numerologii a považoval číslo 13 za šťastné, rozhodl si do jména přidat ještě písmeno „s“ (Friedensreich), aby mělo právě třináct písmen („s“ přidal, protože se tím nenaruší význam slova).« [1]

Jeho první ženou byla Herta Leitner (1958–1960), druhou pak Yuko Ikewada (1962–1966). [1]

V roce 1968 koupil loď jménem Regentag (Všimli jste si, že to má ve svém jméně? Znamená to „deštivý den“.), kterou od roku 1971 považoval za svůj domov. Nejprve žil na lodi v Benátkách, potom se z nich plavil na Nový Zéland, kde nakonec také žil na své lodi. »Během života na Novém Zélandu se rozhodl do jména přidat ještě slovo „dunkelbunt“ (temně pestrý), což podle něj symbolizuje přírodu při dešti, „kdy jsou barvy sice tmavší a pochmurnější, ale zato pestřejší, vysvitne-li slunce“.« [1]

„Hundertwasser strávil mnoho let cestováním po světě, studoval různé kultury a inspiraci čerpal z různých míst. To ovlivnilo jeho umělecký styl a pohled na svět.“ [2]

Inspirovala ho vídeňská secese, zejména Gustav Klimt a Egon Schiel, a tak jsou jeho pestré obrazy plné přírodních tvarů a spirál. „Přímku označil za bezbožnou, v přírodě se nevyskytující. Proto nárokoval v jednom ze svých manifestů, aby byly rovné čáry zakázány.“ Při pobytu v Japonsku si oblíbil dřevořezy.[1] Ve výtvarné tvorbě jsou pro něj typické nekonvenčnost, jasné plné barvy, organické formy a nepravidelné vzory. [2]

Vytvořil také poštovní známky. [1]

Věnoval se architektuře. „Vypracoval řadu studií na restaurování sídlišť, žádná z nich však nebyla realizována.“ Stejně jako v malbě odmítá rovné linie a snaží se co nejpevnější sepětí s přírodou. Sám za jeden z vrcholů své tvorby považoval Hundertwasserhaus ve Vídni. Pokud byste chtěli vidět jeho stálou retrospektivní výstavu, zavítejte ve Vídni do Kunst Haus Wien. [1] „Jeho budovy jsou často zdobeny jasnými barvami, nedokonalými liniemi a množstvím rostlin a zeleně.“ Odmítal pravidla a řád tradiční architektury a umění, prosazoval jedinečnost a individualitu. [2]

Od roku 1980 pořádal projevy o ekologii. [1] „Hundertwasser byl vášnivým zastáncem ekologie a udržitelnosti. Jeho architektonické návrhy zahrnovaly prvky, které podporovaly přirozené prostředí, jako jsou střešní zahrady a vodní prvky.“ [2]

Při cestě domů z Tichého oceánu na Queen Elizabeth 2 dostal 19. 2. 2000 infarkt myokardu. [1]

Zdroje:

[1] Friedensreich Hundertwasser. Wikipedie, 10. 6. 2023, https://cs.wikipedia.org/wiki/Friedensreich_Hundertwasser, cit. 13. 12. 2023

[2] Chat GPT 3.5, Ahoj, co mi můžeš říct o Hundertwasserovi? Nějakou zajímavost prosím, https://chat.openai.com/c/d6f2c58d-ac4d-49f9-b61e-8a7033de9974, cit 17. 12. 2023

Lavicové příšerky

Před pár dny jsem psala o našem adventním výletě na hrad Křivoklát (najdete zde). A dnes bych se chtěla pochlubit fotkami vyřezaných nestvůr na lavicích v tamější kapli.

Fascinovaly dřevěné lavice ozdobené různými neexistujícími bytostmi zla, které se krčí před tváří boží. Prý se říkávalo, že si každý sedá k té nectnosti, kterou oplývá. Lavice vyrobili místní truhláři Celestýn a Václav Friebertovi v prvním desetiletí dvacátého století. [1]

Připomíná mi draka

Tvar hlavy mi připomíná pumu nebo nějakou kočkovitou šelmu

Co byste řekli, že to je? Mně tou hlavou připomíná psa s ušima dozadu

Tvar hlavy mi připomíná permoníka nebo nějakého trpaslíka s kápí

Příšerná kvalita fotky, ale zaujalo mě, že postava má křídla a lidskou hlavu

Zdroje:
vyprávění průvodkyně
vlastní fotografie
[1] Kaple Korunování Panny Marie (Křivoklát). Wikipedie. 8. 5. 2023, https://cs.wikipedia.org/wiki/Kaple_Korunov%C3%A1n%C3%AD_Panny_Marie_(K%C5%99ivokl%C3%A1t), cit. 10. 12. 2023

České vánoční tradice a zvyky

Hned na úvod musím říct, že jsem přemýšlela, jaký je rozdíl mezi tradicemi a zvyky. Chat GPT, můj nový kamarád, mi řekl, že jsou tato dvě slova často používána jako synonyma, ale že existují určité rozdíly v jejich významu: „Tradice se obvykle odkazuje na dědičné zvyky, praktiky nebo rituály, které jsou předávány z generace na generaci v rámci určité kultury, skupiny nebo rodiny. Tradice představuje přenos hodnot, přesvědčení, rituálů nebo kulturních prvků z jedné generace na druhou. Tradice má tendenci být relativně stabilní a zachovávat svou podstatu v průběhu času.“ „...Zatímco zvyky se často zaměřují na konkrétní opakující se činnosti nebo postupy. Ve společném jazyce však lidé často tyto termíny používají vzájemně zaměnitelně, protože oba odkazují na předávání a udržování kulturních prvků v rámci komunity nebo rodiny.“ A snáz se mění podle potřeb. Takže zůstávám u toho, že to beru jako synonyma. ;-)

Psát o vánočních tradicích mě napadlo už když jsem sledovala bláznivého animovaného sněhuláka Olafa ve vánočním speciálu. Na základě toho jsem vloni napsala článek o našich/mých vánočních tradicích (najdete zde), ale pořád mi to je málo. Chtělo to speciální článek na české vánoční tradice!

Za vrchol vánočních svátků je považován Štědrý den, zejména večer. V tento den se rodiny scházejí k vánoční večeři, která tradičně zahrnuje rybí polévku, kapra s bramborovým salátem a vánoční cukroví.

Ježíšek a vánoční stromeček: Mnoho rodin si na Štědrý večer rozdává dárky, které pod stromečkem nechal zázrakem přicházející „Ježíšek“. Stromek je zdobený různými skleněnými (bohužel i plastovými) ozdobami (baňkami, šiškami...), vánočními čokoládovými kolekcemi, případně slaměnými nebo háčkovanými, paličkovanými ozdobami, záleží na vkusu a rodinné tradici. Také se dávají třpytivé řetězy, třepení, žárovičky nebo svíčky. Chat GPT mě pobavil tím, že si myslí, že zdobíme stromek oříšky, jablky a cukrovím. No, nevím jak vy, u nás to zvykem není.

Advent začíná čtyři neděle před Štědrým dnem a mnoho lidí si na adventním věnci zapaluje jednu svíčku každou neděli a připravuje se na příchod Vánoc. Tohle mě zaujalo, protože mi zapalujeme každou další neděli o jednu svíčku víc proti směru hodinových ručiček, jsou-li svíčky uspořádány do kruhu. Takže první týden hoří jedna, další týden dvě atd. Samozřejmě to má tu nevýhodu, že ta první je nejvíc vyhořelá. „U nás je adventní liturgickou barvou fialová, a tudíž by se měly používat svíčky a stuhy fialové. Tato barva symbolizuje noblesu, důstojnost, rozjímání a pokání. Tři fialové svíčky doplňuje čtvrtá růžová – barva naděje a zrození.“ [2] Kromě adventního věnce na stůl a další zelené výzdoby se u nás dělával i zelený věnec na dveře.

V různých městech a obcích jsou po celém adventním období pořádány vánoční trhy, kde lidé mohou nakupovat vánoční dárky, tradiční řemesla a ochutnávat vánoční dobroty. – Mám jisté pochyby o tom, že je to právě česká tradice, ale na druhou stranu to bychom se za chvíli dostali i k polemikám o stromku, adventním věnci, kalendáři a lecčem dalším.

Betlémy jsou oblíbenými vánočními tradicemi. Lidé si staví doma betlémy z keramiky, dřeva nebo jiných materiálů, zobrazující scénu narození Ježíše. Pokud je chcete mít co nejlepší, tak nezapomeňte, že Ježíšek se narodí až na Štědrý den a tři králové tam taky nemůžou být celý prosinec.

Mnoho věřících i ateistů navštěvuje půlnoční mše v kostelech, kde se slaví narození Ježíše Krista.

Zpívání vánočních koled je oblíbenou tradicí, zejména při návštěvě rodinných příslušníků a přátel na Štědrý den. – Ti přátelé mě vskutku zaujali. Znáte někoho, ke komu na Štědrý den jezdí přátelé? Lidi, co znám já, tak se uzavírají jen do rodinného kruhu.

Já bych snad ještě doplnila, že se často během adventu píše dopis Ježíškovi. Myslím, že se dává za okno a nemusí se posílat.

Na plotně se zahřívá purpura, která kolem sebe šíří příjemnou vánoční vůni. Kdybyste si ji chtěli vyrobit, psala jsem o tom zde. My doma odjakživa pálili na nehořlavé podložce během adventu ještě svíčky a taky voňavé františky. A na Štědrý večer nám na stromečku kromě svíček ve zvláštních podšálcích (podsvíčcích), z nich táta musel vylívat vosk, aby se do nich daly dát nové, visely prskavky.

Wikipedie za vánoční rekvizity považuje také květiny: vánoční hvězdu (= pryšec nádherný, poinsettia), cesmínu, jmelí, červený amarylis, vánoční kaktus nebo brambořík perský (Cyclamen persicum). [3]

Andělské zvonky/zvonění (= vánoční pyramida) se u nás v rodině nepoužívala, ale známí ji mají a jednu obrovskou jsem viděla před lety v Německu. Jedná se o jednoduchou konstrukce, která se staví nad zdroj tepla, nebo se pod ní zapálí svíčky. Proud teplého vzduchu roztočí vrtulku, a tak začnou zvonit kovové tyčinky nebo malé zvonky po jejím obvodě. [3]

Jako děti jsme někdy zapalovaly svíčky pouštěly je v lodičkách z ořechových skořápek do mísy s vodou, nebo nám máma koupila plovoucí svíčky. Nádherné bylo, když se takhle pouštěli na náměstí v kašně (samozřejmě za veřejné podpory města). [3]

Vaječný koňak. Dříve leckde doma vyráběný. Patří k Vánocům stejně jako další alkohol: horká medovina, svařák, punč atd.

[1] Chat GPT.

[2] Odkud se vzala tradice adventního věnce a jakou barvu mají mít jeho svíčky? Kudyznudy. https://www.kudyznudy.cz/aktuality/odkud-se-vzala-tradice-adventniho-vence-a-jakou-bahttps://www.kudyznudy.cz/aktuality/odkud-se-vzala-tradice-adventniho-vence-a-jakou-ba, cit. 8. 12. 2023

[3] Vánoce. Wikipedie. 5. 12. 2023, https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1noce#Tradice, cit. 10. 12. 2023