úterý 31. července 2018

Něco nového 1

Řekla jsem si, že zkusím každý den dělat něco nového, nebo se dozvědět něco nového. Zkrátka všestranněji se rozvíjet než dosud. Když už mám po té disertaci a mohu víc poznávat okolní svět. Nijak do hloubky jsem to neplánovala, prostě budu zkoušet různé nové věci. Teď se s vámi chci podělit o to nejzajímavější, co jsem objevila.

Přečetla jsem:
  • Slepá moc davu ze stránek Psychologie.cz: Je to zajímavé, dost trefně to popisuje českou politickou scénu (už pár let) a není to úplně optimistické (jaký div).
Na cvičení jsem se nechala znervóznit a musela si ověřit, že slovo „druhak“ stále nebylo zařazeno do spisovné češtiny. Nejlepším zdrojem je samozřejmě Internetová jazyková příručka. Pro nevěřící Tomáše uveden odkaz. Pro zvědavce a ty, kteří se taky chtějí dozvědět něco nového doplním, že příslovce ve dvojici jednak — jednak může mít buď vazbu spojovací ve smyslu za prvé — za druhé, např. nekoupím si permanentku, protože jednak nemám peníze, a jednak nemám čas. Nebo ve významu vylučovacím ve smyslu dílem to— dílem ono: Na setkání přišli jednak muži, jednak ženy. V obou případech se píší čárky.

K dalším zajímavým dvojitým spojovacím výrazům patří:
  • ani – ani, 
  • ani tak – jako spíš, 
  • ať – ať, 
  • ať – či, 
  • ať – nebo, 
  • buď – (a)nebo, 
  • dílem – dílem, 
  • jak – tak, 
  • nejen – ale i / nýbrž i, 
  • na jedné straně – na druhé straně.
Také jsem si potřebovala ověřit (a dozdrojovat) svoje tvrzení, že býk vidí černobíle. Radiožurnál asi není nejdůležitější zdroj, ale článek si stejně můžete přečíst: Opravdu se býci rozzuří při pohledu na rudou barvu? Pravda je překvapivá„Navzdory často rozšířenému mýtu to ale není červená barva mulety neboli tyčky s připevněným kusem pevné šeržové látky, která tohoto velkého sudokopytníka přiměje útočit. Býci jsou totiž od přírody barvoslepí. Ve skutečnosti jsou to pohyby zápasníka, který obratně máchá muletou před očima zvířete, nikoliv samotný barevný podnět. A proč jsou toreadorské mulety červené? Barva této pomůcky, která se při býčích zápasech používá zhruba od 18. století, byla zvolena proto, aby zakryla krev zvířete. Většina býčích zápasů totiž končí smrtelným zraněním zvířete.“ Akorát já si myslela, že to je kvůli tomu, aby publikum dobře vidělo muletu a pohyby toreadora.

Objevila jsem nové slovo pronoia. Pronoia je opakem paranoie a spočívá v přesvědčení, že se celý vesmír spikl, aby vám pomohl. „Termín se poprvé objevil roku 1982 v akademickém časopise Social Problems v článku Freda Goldnera z Queens College. Dál jej v polovině 90. let zpopularizovala i generace tzv. zippies (festivalových nomádů)...“ „Jakkoliv se však zdá pronoia neškodná, může hraničit až s psychickou poruchou: Náhodní známí se postižené osobě jeví jako velmi blízcí přátelé a nezávazný kompliment působí coby vyjádření hlubokého obdivu či lásky.“ Článek o ní najdete např. zde: Nebezpečná pronoia: Když se celý vesmír spikne, aby ti pomohl.

neděle 22. července 2018

Bláznivé keškolovení (3. část)

Následovaly „nezajímavé“ kešky ze série Prochazkova Welka Tura. Mám draka!

Trošku jsem bojovala s tím, že se mnou plánovaný krátký výlet na pár kešek dost protáhl a já s sebou neměla žádné jídlo a snad jen půl litru vody, což mi v tom vedru nepřipadalo bezpečné. A tak jsem, když mi je nabídl, snědla Erebimu alespoň nějaké tyčinky. Suché, nesuché, byl hlad!


Následovaly další „nezajímavé“ kešky ze série Prochazkova Welka Tura, moje označení 8, 9, 10, 11, 17, 18, 19 a 20, které ale tentokrát znamenaly pokračování směrem k odlovu Želvy. Nejvyšší metě, na kterou mířil Erebi od samého začátku. 

Na večeři jsme si došli na pizzu. Vybrala jsem sýrovou a dali jsme si ji napůl. Kupodivu po celém dni bez jídla, jsme ji nedokázali sníst, i když byla dobrá. Zato jsme každý vypili nejmíň litr tekutin. Pak se nám už šlapalo o poznání hůř. Kromě toho jsem si vzala ty úplně nejblbější boty, které jsem doma mohla vytáhnout (omylem ty tzv. na doma nebo do garáže), které měly dole v podržáce žraloka. Takže ačkoliv se mi za Francii s neuvěřitelnými převýšeními a túrami nepodařilo udělat ani jediný puchýř (a to jsem na radu kolegy nakoupila gelové náplasti), za dnešek se mi povedl na každé noze nejmíň jeden a ještě měsíc to nevypadalo nic moc, což mě dost štvalo.

Erebi sice původně plánoval dojít až kamsi na Okoř, ale nakonec se rozhodl, že zamíříme do Libčic nad Vltavou, odkud se do Prahy dostaneme pohodlně vlakem. Kešky zde byly opravdu krásné!

Největší vzrůšo představoval Hmyzí hotel, do kterého jsme se nemohli dostat, protože ho nejspíš někdo svou hrubou silou použitou při otevírání poškodil, a tak jsem udělala to, co se osvědčilo již ve Francii. Pletací jehlice posloužila jako drobňoučká páka. Byla jsem velice opatrná, protože se jednalo o stříbrnou Addi, které nejsou zrovna nejlevnější.

Domů jsem dorazila až za tmy někdy večer a totálně unavená (ale dokonale šťastná) jsem šla spát. 

Bláznivé keškolovení (2. část)

U kešky, kterou jsem pojmenovala H, jsem viděla dva malé hraboše. Byli roztomilí, ale příliš rychlí na to, abych je mohla vyfotit. A jako bonus jsem zjistila, že ownera (= zakladatele/autora této keše) znám z jediných dvou eventů, na kterých jsem kdy byla. Díky! Udělalo mi to radost, protože znám jenom minimum kačerů, neb se stále ještě řadím mezi začátečníky.

Další čtyři kešky, ke kterým jsem vyrazila se svou nakreslenou mapou, jsem pracovně nazvala I, J, K, L a jejich odlov byl bezproblémový, i když ke konci jsem začínala pochybovat, že na téhle silnici přece jen bude kaplička patřící k Holubicím, zdálo se mi to již relativně daleko. Ale odlov a vše se povedlo. Podstatné bylo se hodně dobře dívat a sem tam pomohlo i počítat kroky, abych věděla, kdy dává smysl hledat další keš. Mám Trolla!

Bylo celkem slušný vedro, a tak jsem se raději vracela stejnou cestou s tím, že se nyní ještě jednou a lépe zkusím podívat po keškách E, F. Když už jsem byla potěšena tím, že se mi podařilo ulovit za dnešek deset keší, tak snad se mi bude hledat lépe. U Géčka jsem potkala Erebiho. S navigací. Zbaběle jsem usoudila, že pro dnešek bylo frajeřinek už dost a dotázala se, zda se mohu přidat. Nejdřív jsem s ním znovu absolvovala procházku k mnou již uloveným I, J, K, L a pak jsme cestou zpět dosbíraly moje F a E. Nebylo to nic těžkého, ale chtělo to určit aspoň přibližnou polohu, protože geocestiček bylo moc.

Ve dvou se to lépe loví, a tak jsme další kešky ulovili v celkem slušném čase. Potloukali jsme se pěšky po okolí a navštívili obec Holubice, kde nás zaujala románská rotunda Narození Panny Marie, která byla za vlády Přemysla Otakara I. postavena z opracované opuky. Potom jsme pokračovali na kešku nazvanou trochu nadneseně Křižovatka v srdci Evropy, odkud je prý za dobrého počasí vidět Kralupy, Říp, Házmburk, Milešovku, Bezděz, Ještěd a vlastně celou hranici Čech od Krušných hor až po Jizerské hory. Nejdřív jsme byli trochu zklamaní z hintu, ale ukázalo se, že je v pohodě tak, jak je. Hint: „Nápověda by to už vyřešila za Vás. Stačí se jen koukat a hned to padne do očí.“ Mám Yetiho. Ale myslím, že se má psát se dvěma T!

Další památkou je kaple sv. Michaela Archanděla z počátku 18. století. Keška u ní nám dala pořádně zabrat!

Objevili jsme i kešku obtížnosti 2, terén 4,5. Poznamenala jsem si: „Keška plná sebepřekonání. Díky.“ Ačkoliv se bojím výšek, celkem snadno jsme se dohodli, že na strom polezu já. Erebi mě může vysadit a pomoci mi pak dolů. Samozřejmě jsem se pořádně odřela, protože jsem se zběsile drápala nahoru. Ale stálo to za to! Byla jsem na sebe opravdu hrdá. Ovšem, až když jsem slezla, nahoře jsem měla docela strach, protože tam bylo málo místa na nohy. A taky nebylo moc jak slézt inteligentně dolů. Jenom se zachytit rukama, viset a pak seskočit.



Bláznivé keškolovení (1. část)

Minule jsem se zmínila o tom, že mi chybí 25 kešek na draka. Ale nepsala jsem, jak moc se mi líběj draci. Jasně, asi se líbí kde komu. Je to jedno z hezkých bájných stvoření. Bývá v různých pohádkách a tak. Ač se příliš nepovažuji za kačera (= lovce kešek), ani si nemyslím, že bych byla nějak zvlášť ambiciózní nebo soutěživá, i když moje chování často svědčí o opaku, tak draka jsem chtěla. Možná bych se spíš popsala jako tvrdohlavá či umanutá. Ale v tom dobrém slova smyslu. Jeden kamarád mi onehdy – myslím, že to dokonce bylo v souvislosti s mým bláznivým keškolovením, jak jsme tomu později začala říkat, – řekl, že dosáhnu všeho, co si zamanu. Líbilo se mi to. Znělo to fakt dobře! Ale v realitě to znamená i překonání dost krušných chvilek (se slzami v očích a občas i na tvářích).

Začátek dne nebyl nic moc – první bus do Turska mi ujel – takže jsem asi hodinu seděla na sluníčku na zastávce, četla si a pletla. Když přijel ten další a já se jako správný vesničan ptala, kolik mám platit, když mám celoroční jízdenku na MHD po Praze, odpověděl mi řidič, že nic, že kočky to mají zadarmo. Myslela jsem, že to je nějaký vtip, ale když se pořád tvářil, že nic nechce, přestala jsem se vnucovat. 

Chvíli jsem uvažovala o vhodnosti svého oblečení: krátké džínové kraťasy a červené tričko s popisem přes prsa. Ale neshledala jsem na tom nic nevhodného. Asi mi to jen slušelo. Možná to trochu bylo i tím, že jsem se zářivě usmívala, podle instrukcí z právě rozečtené knihy Norbekova: Narovnat záda (držet se pěkně zpříma) a usmívat se jako šílenec. V podstatě pořád. Prý to zlepšuje zdravotní stav. Těžko říct, jestli je to pravda, ale co kdyby. Později jsem zjistila, že to:
  1. zlepšuje náladu (stačí se chvilku usmívat – buď hezky, když vám to jde, nebo jako idiot, když máte všeho plné zuby a jste vzteky bez sebe – a hned se cítíte líp),
  2. pomáhá v komunikaci s dalšími lidmi (obvykle nemají tušení, proč se usmíváte, ale působíte příjemněji), možná jsem díky tomu i ušetřila (což není jisté, protože by to třeba takhle dopadlo, i kdybych se tvářila jako kakabus, i když o tom silně pochybuji),
  3. pomáhá to nacházet kešky (ale o tom později).
Vystoupila jsem v Tursku, podle plánu. Chvíli jsem bloumala po městě ve snaze zorientovat se. Ale neúspěšně. Nešlo o to, že by se mi nedařilo najít náves, nebo nějaké význačné body, ale mapka, v níž jsem měla zachyceny některé ulice a kešky, mi připadala jako by patřila k úplně jinému městu. A tak jsem po chvilce spíš bloumala sem a tam, než abych se ještě o něco snažila. Přepadlo mě zoufalství, ale nemínila jsem se tak snadno vzdát.

Když zoufalství nepomáhalo a bylo mi líto takového krásného slunečného dne (v průběhu času jsem změnila názor – na příšerně horký den), narovnala jsem se, rozhodla se usmívat a mít dobrou náladu a v nejhorším případě se jen trochu projít – až se uklidním, bude se mi lépe uvažovat a nějakou tu kešku snad přece jen najdu. Nejlíp by to mělo jít u sloupů. Těch tady v okolí nemůže být mnoho. I kdybych si špatně nakreslila mampku a u některých sloupů byly kešky ukradené, alespoň některá z těch čtyřech by měla zůstat. Nejprve jsem, ne zrovna moudře, zvolila nejbližší sloupy uprostřed pole. Nic tam nebylo. Pak jsem si říkala, že to je trochu divné, protože powertrail, na který jsem vyrazila, by měl poskytovat možnost snadného a rychlého odlovu velkého množství kešek na relativně malé ploše. Chvíli jsem zaváhala a pak se vydala ke sloupům o něco dál od městečka.

Bingo! Tady to bylo! Sbírání mohlo začít. Do nostýsku jsem si šťastně poznamamenala: DIVOŽENKA JE ZPĚT, našla jsem 10 keší sama. Narovnat a úsměv a šlo to. 

Když jsem si později psala poznámky již do počítače, emoce již se mnou tolik necloumaly: První část dnešního megakeškolovu jsem zvládla s kreslenou mapou a zapsanými hinty. Bez GPS, chytrého telefonu nebo nějaké aspoň trochu rozumné mapy. Jednalo se o 4 keše, které jsem si pracovně nazvala A, B, C, D. Všechny čtyři se dají pěkně po sobě ulovit a mají stejný hint.

Z geocachingu jsem si dovolila vypůjčit definici Power trailu (označení PT, PWT, nebo též Power line) představuje sérii keší často vytvořených jediným autorem (ne tak v Tursku), které jsou rozmístěné podél cesty obvykle v minimálních možných vzdálenostech (od 161 metrů do několika stovek metrů). Hlavním smyslem je umožnit kačerům zaznamenat co nejvíce úspěšných nálezů v co nejkratším čase. Název power trail je odvozený od vysokonapěťového vedení. První podobné série byly umístěny právě u sloupů energetických sítí, což v ČR zpravidla není možné, protože by kačeři museli procházet přes soukromé pozemky a docházelo by k poškozování porostu na polích a lukách. Častěji je tedy u nás najdete podél cest a vedlejších silnic.

Kešky, které jsem si pracovně označila jako E a F, se mi v první fázi najít nepodařilo. Byli někde u cesty. Věděla jsem, jestli vpravo nebo vlevo, protože jsem si poznamenala P nebo L k jejich puntíku na své improvizované mapce, ale chyběly mi vzdálenosti. Příliš mnoho možností bez jakékoliv navigace. A pěšinek taktéž. Ani snaha o ostříží zrak nevyšla. Zato G už se mi podařila relativně snadno. Za ni jsem získala Phoenixe.

středa 18. července 2018

Suvenýry v geocachingu

Kolik keší potřebujete, abyste získali tu kterou příšerku...


Příšerka
Počet keší (nebo eventů)
Bigfoot
1
Víla (Fairy)
3
Jednorožec (Unicorn)
5
Kraken
7
Mořský koník (Hippocamp)
9
Mořská panna (Mermaid)
11
Sfinga (Sphinx)
15
Gryf (Gryphon)
20
Fénix (Phoenix)
25
Troll
30
Yeti
35
Drak (Dragon)
50
Želva ze Zeměplochy (World Turtle)
100

úterý 17. července 2018

Mám Krakena!

Po návratu z Francie, v úterý 17. 7., jsem se pustila do logování ulovených kešek. Znamenalo to tak půl hodinky práce, protože jsem musela prohrabat celý poznámkový sešit a najít, které dny jsem ulovila které kešky a navíc jsem si sem tam nepoznamenala úplně správný název, takže to chtělo ověřit na geocachingu a zkontrolovat tam v mapě, jestli jsem na nějakou nezapomněla. 

Vypsala jsem si do deníku jednotlivé kešky i jejich obtížnosti a terén a dny, kdy jsme je ulovily, abych si pak mohla vyplnit obě tabulky. Obtížnostní a terénní zároveň zahrnuje všechny kombinace od terénu a obtížnosti 1:1 k terénu a obtížnosti 5:5, tu, předpokládám, nikdy nezískám, pokud nebude nějak blbě udělaná (tedy jednodušší). 


A pak mám tabulku s jednotlivými dny v roce. Chtěla bych v každém dni ulovit aspoň jednu kešku. Nejde o to, že by to mělo být v jediném roce. To klidně během několika let. Už jsem na tom trochu zapracovala tím, že jsem asi před dvěma roky ulovila kešku 29. února. To je úplně nejblbější den ze všech. Dosud byl červenec beznadějně prázdný. Bez dovolené ve Francii mám 202 nalezených keší + možná pár dalších, které jsem v průběhu let zapomněla zalogovat (zlozvyk odkládat logování). Ve Francii jsme žádnou kešku neulovily pouze 11. a 13. 7. 


Překvapilo mě, že když jsem zalogovala 7 kešek, byla mi udělena cena v podobě jakési neviditelné obludky. Konkrétně Krakena. 


Pořádně jsem si přečetla podmínky a zjistila, že v období od 27. června do 25. července se při nálezu určitého počtu keší uděluje jako suvenýr nějaká příšerka. Jako že jste ji našli někde v lese nebo tak něco. Jasně, úchylnost pro děti, ale zalíbilo se mi to! Pořád jsem se dívala, jestli ještě na nějakou dosáhnu. Nakonec jsem se dostala až k Phoenixovi za 25 keší.


Poznamenala jsem si, že potřebuju 25 kešek na draka a dalších 50 na želvu.

pondělí 16. července 2018

Meruňkové šílenství

V Po 16. 7. jsem po náletu na kamarádův sad až do 00:30 dělala meruňkový koláč a marmeládu. Aktivně jsem udělala rovnou několik druhů. Označila jsem je jednoduše:

Marmeláda 1 (Apetit): 1 kg meruněk + 300 g cukru, vařit až to zhoustne, přidat 200 g cukru a lžičku kyseliny citronové a povařit pět minut.

Marmeláda 2 – Domácí meruňkový džem z Burgundska: Na venkovských trzích v Burgundsku ho můžete koupit ještě dnes. Obsahuje poměrně málo cukru a žádné konzervanty, takže vydrží jen pár týdnů. Stejně ho ale zlikvidujete daleko dřív.: 1 kg zralých meruněk, rozpůlených a vypeckovaných, 2,5 cm kousek čerstvého zázvoru, oloupaného a nastrouhaného, 220 g krupicového cukru. Půlky meruněk rozkrojte ještě na dva nebo tři kousky a ty vložte do hluboké mísy. Přimíchejte zázvor i cukr, přikryjte a nechte přes noc na chladném místě. Směs přemístěte do velkého hrnce s těžkým dnem a za pomalého míchání přiveďte k varu. Zvyšte plamen; džem by měl zhoustnout, ale jenom tak, aby pořád stékal z vařečky. Vařte osm až deset minut; míchejte hlavně ke konci, aby se směs nepřipalovala. Dejte džemu pár minut na vychladnutí. Přelijte do sterilizovaných nádob a nechte úplně zchladnout. P. S.: Místo zázvoru jsem dala trochu nastrouhané cejlonské skořice, protože se mi nepodařilo zázvor sehnat a přítel ho nemá rád. 

Marmeláda 3 se mi povedla nejvíc – je krásně tuhá, i když možná trochu málo sladká. A popravdě, je to stejně jako všechny moje ostatní džem! Na kilo ovoce jsem použila 500 g Extra želírovacího cukru Dr. Oetkera slibujícího džem s 66 % ovoce.

Do několika velkých sklenic jsem zavařila meruňky jako kompot. A pak do několika malých vyzkoušela pikantní chilli meruňky. S těmi bylo asi nejvíc práce, protože mi napoprvé nechytla víčka, takže jsem je musela ještě navíc zavařovat. Prý se hodí ke grilovaným masům nebo k rýži s masem na orientální způsob, nebo k vanilkové zmrzlině.

1 kg meruněk, omytých, vypeckovaných
8 sušených chilli papriček
12–16 kuliček nového koření
150?g cukru krupice či krystal

Příprava jídla
Do sterilizovaných sklenic naskládejte meruňky a přidejte 2 sušené chilli papričky a pár kuliček nového koření. Svařte půl litru vody s cukrem a ještě teplým nálevem meruňky zalijte. Zavíčkujte a zavařujte 20 minut při 80°C.

Zavařování pokračovalo i v úterý večer a ve středu ráno (od pěti do osmi), pak jsem prohlásila: „Šichta skončena, můžeme jít odpočívat do práce.“ 

Večer jsme jeli pro broskve!

neděle 15. července 2018

Návrat z Francie a meruňky

Další zastávku děláme ve 4:30 a za kupóny kupujeme další čokoládu + 1,49 €. V šest hodin jsme v ČR a tankujeme asi tam, co minule. Potkáváme autobus Alpiny s cyklopřívěsem.

Zasadila jsem jednu z dovezených rostlinek, tu, co se jí ulomil klíček. Myslela jsem si, že napíši celý článek nazvaný Angeliky zahradničení, protože nic takového tu zatím nebylo. Ale ve výsledku není moc o čem psát. Sazenička byly brambory, vyrostly (do poloviny října) na velikost mrňavých brambůrek (viz foto) a já akorát objevila novou otázku: „Proč se říká zahradničení? Ničíte tím zahradu?“
Vlastnoručně vypěstované brambory z Francie
Odpoledne jsme vyrazili na meruňky ke kamarádovi. Byly jich dvě pořádné přepravky z Lídla.
Hrad Házmburk



sobota 14. července 2018

Les Deux Alpes – pokračování

Tu kešku u golfového hřiště jsme nenašly. Měla být někde ve dřevě, ale nejspíš už je zrušená, poslední log byl relativně starý, snad z února nebo ze kdy. 

Zato stará lanovka nám spravila chuť. To byla keška v pravém slova smyslu. Dovedla nás na zajímavé místo, kam bychom jinak určitě nešly, protože by nás nenapadlo, že tam může být něco zajímavého! Ještě že tam byl fotohint, abychom ji rychle našly a mohly pospíchat do kempu. Času dnes bylo opravdu málo.
Domek z břidlice



Vnitřek kostela

Domeček

Ulička


A pár fotek z Vénosc: Strašáci




Kočka umělecky ztvárněná
Zastavujeme v obchodě, fotím krevety. Mňam, dala bych si. Koupím trochu moc alkoholu – víno a pivo – takže pak mám drobný problém nacpat to všechno pod sedačku a ještě se někam vejít nohama. Chvíli to řeším tureckým sedem, potom reorganizací.


Cestou fotím slunce zajímavě prosvítající skrz mraky.

Martin řekl, že bude promenáda v tričkách. Alpina prodává trička s vlastním potiskem, pokud mohu soudit z dobré bavlny, protože s nimi mám dobré zkušenosti, nosím je ráda. Nikola se zeptala: „A v plavkách nebo v čem?“ „Jen v tričkách,“ dodala jsem. Nikola povolila i ponožky, protože ty taky prodávají. Honza řekl, že ho napadlo, na čem by mohla být ta ponožka. V duchu jsem ocenila jeho kreativitu a pohotovost.

Jedeme přes Švýcarsko a konečně jsme našli benzínku. Hodinu nebyla. Je 18:20 a máme první pauzu – 20 minut. Předtím jsme v dálce viděli bouřku, všichni byli uchváceni bleskem. Teď jsem na dálnici zahlédla nápis: distance = security. Jedeme na Lausanne – Nord a Bern. 

Pouštějí nám film Malý Nicky. Je to ptákovina, ale aspoň s dobrým koncem.

Za WC se v Německu platí 0,70 € a vypadne vám lístek na 0,50 €, který můžete uplatnit jako slevu při nákupu. Nacházíme jeden navíc (někdo si ho nevzal), a tak máme prima slevu z 2,79 € na Harribo lékorky, které chutnají dokonce i mamce. Rozdělím se s Evou i Honzou, který je celý překvapený z toho, že mu řeknu, že nejlepší jsou ty hnědé karamelové a nabízím mu je.

Les Deux Alpes

Časový plán na dnešek byl: snídaně 7:30, vyklizené chatky (věci dát do autobusu) 8:30, odchod 9:00. Lanovkou z vesničky Vénosc pojedeme do horského střediska Les Deux Alpes, pro náročnější varianta B zahrnuje výstup na Pied Moutet (2339 m). Průvodkyně nám ji ani moc nedoporučuje, protože tam je velké převýšení, na konci lana a bude potřeba jít ostrým tempem. A navíc na to máme jen 3 hodiny, ne šest jak bylo psáno v propozicích. Ve 13 si máme dát v kempu sprchu a ve 14 je odjezd. Do autobusu si máme dát ručník a čisté voňavé oblečení na cestu.

Někdo se rýpavě zeptá: „A co přechodáři?“ 
Eva odpoví: „Přechodáři říkali, že půjdou do jezera. Pokud nepůjdou do jezera, půjdou k sýrům.“

Dneska je Francii státní svátek – dobytí Bastily. 

Ráno balíme. Do batohu jde vše nacpat docela dobře, až se divím, když si na nohy beru jen botasky namísto pohorek. 

Vtip od kuchařky: Jak to vidíš, Karle? Umyjeme ty děti, nebo si radši uděláme nový?

Jedeme kabinovou lanovkou s Davidem a Petrou do Les Deux Alpes. Do deníčku píšu tiskace: PŘEŽILA JSEM LANOVKU. Pokud to někoho zajímá, tak ano, bylo to hrozné! 

Nejdřív jsem se jenom soustředila na to, abych nastoupila. Když už člověk jednou v lanovce, nemůže vystoupit, takže odpadá masochistické sebepřesvědčování typu „ještě chvíli to vydrž“ jako na dentální hygieně, kdy vám vlastně nic (kromě hrdosti) nebrání se zvednout, říct, že to dál nechcete snášet a jednoduše odejít. Na druhou stranu právě ta nemožnost ovlivnit, co bude dál, je dost frustrující. Už přesně nevím, co jsem se snažila dělat, protože to píšu poněkud zpětně. Rozhodně jsem plánovala počítání (nádechů a výdechů, nebo jen tak do zblbnutí do deseti znovu a znovu), protože to už mám vyzkoušené z lezení po žebřících ve Slovenském krasu. Pomalé nádechy a výdechy taky trochu pomáhají a teoreticky i uvolnění svalů. O to se snažím u zubaře, ale tedy jsem se křečovitě držela sedačky bez ohledu na to, jak zbytečné mi toto moje počínání připadalo a moc mi nepřidalo ani to, že mě jeho iracionalita stejně uklidňovala. Přece jenom kdyby se kabinka hodlala utrhnout, moc mi nepomůže, že se držím sedačky pod sebou. Když jsem si uvědomila, že mě to uklidňuje, rozhodla jsem se, že nebudu hloubat nad tím, jak moc to dává smysl, a budu to dělat dál, i když z toho pekelně bolela záda, protože jsem se musela trochu hrbit, abych tam dosáhla.

Dívání do okolí po krajině bylo stejně odporné jako mít zavřené oči a vnímat každý záchvěv kabinky, takže jsem to tak nějak střídala. Na rozdíl od předloňského úspěchu s imaginací jsem se o ni tentokrát moc nepokoušela, protože jsem si byla vědoma toho, že jsem svou představivost moc netrénovala a začínat s tím zrovna ve stresu nepřinese kýžený výsledek. Aspoň jsem se snažila myslet na nějaké krásné výjevy či zážitky z nedávné doby. Trochu to pomáhalo.


Náš plán byl jasný – procourat městečko Les Deux Alpes, ulovit pár kešek a pak se pěšky vydat včas zpátky do kempu. 
Líbí se nám kostel.


Ale náměstí je takové podivné.
kostelíček La Chapelle Saint Claude
Vypadá to jako úplně obyčejný strom a někde poblíž by měla být keška. Vlezu pod něj, koukám kolem dokola... A co to nevidím, ve větvích je schovaný dřevěný bunkřík. Vylezu tam, hledám, šmátrám, zamatlám se od smůly, ale nic. Keška je totiž úplně jinde! Ale výhled odtamtud byl skvělý, a možná jsem tam ani ze silnice nebyla vidět. To by byla pozorovatelna pro děti. Skoro na náměstí.




Vypadalo to jako turecký med, ale ceny to mělo dost děsivé, tak jsem nakonec neochutnala.

Pokračování v dalším článku.

pátek 13. července 2018

Lac de la Muzelle – pokračování

Ve skutečnosti jsme kolem žádných bunkrů nešly, byly to jen takové kamenné domečky.


Zaujaly mě zákazové značky, které jsem ještě u nás neviděla. A kamenný mužík.


Cestou zpátky vidíme a fotíme sviště, ale jsou to docela rychlý potvory.



Vypadají jako malinkatí hodně chlupatí medvídci.






Zpátky celkem ženeme, protože bychom nerady docházely za tmy.