Bláznivé keškolovení (1. část)

Minule jsem se zmínila o tom, že mi chybí 25 kešek na draka. Ale nepsala jsem, jak moc se mi líběj draci. Jasně, asi se líbí kde komu. Je to jedno z hezkých bájných stvoření. Bývá v různých pohádkách a tak. Ač se příliš nepovažuji za kačera (= lovce kešek), ani si nemyslím, že bych byla nějak zvlášť ambiciózní nebo soutěživá, i když moje chování často svědčí o opaku, tak draka jsem chtěla. Možná bych se spíš popsala jako tvrdohlavá či umanutá. Ale v tom dobrém slova smyslu. Jeden kamarád mi onehdy – myslím, že to dokonce bylo v souvislosti s mým bláznivým keškolovením, jak jsme tomu později začala říkat, – řekl, že dosáhnu všeho, co si zamanu. Líbilo se mi to. Znělo to fakt dobře! Ale v realitě to znamená i překonání dost krušných chvilek (se slzami v očích a občas i na tvářích).

Začátek dne nebyl nic moc – první bus do Turska mi ujel – takže jsem asi hodinu seděla na sluníčku na zastávce, četla si a pletla. Když přijel ten další a já se jako správný vesničan ptala, kolik mám platit, když mám celoroční jízdenku na MHD po Praze, odpověděl mi řidič, že nic, že kočky to mají zadarmo. Myslela jsem, že to je nějaký vtip, ale když se pořád tvářil, že nic nechce, přestala jsem se vnucovat. 

Chvíli jsem uvažovala o vhodnosti svého oblečení: krátké džínové kraťasy a červené tričko s popisem přes prsa. Ale neshledala jsem na tom nic nevhodného. Asi mi to jen slušelo. Možná to trochu bylo i tím, že jsem se zářivě usmívala, podle instrukcí z právě rozečtené knihy Norbekova: Narovnat záda (držet se pěkně zpříma) a usmívat se jako šílenec. V podstatě pořád. Prý to zlepšuje zdravotní stav. Těžko říct, jestli je to pravda, ale co kdyby. Později jsem zjistila, že to:

1. zlepšuje náladu (stačí se chvilku usmívat – buď hezky, když vám to jde, nebo jako idiot, když máte všeho plné zuby a jste vzteky bez sebe – a hned se cítíte líp),
2. pomáhá v komunikaci s dalšími lidmi (obvykle nemají tušení, proč se usmíváte, ale působíte příjemněji), možná jsem díky tomu i ušetřila (což není jisté, protože by to třeba takhle dopadlo, i kdybych se tvářila jako kakabus, i když o tom silně pochybuji),
3. pomáhá to nacházet kešky (ale o tom později).

Vystoupila jsem v Tursku, podle plánu. Chvíli jsem bloumala po městě ve snaze zorientovat se. Ale neúspěšně. Nešlo o to, že by se mi nedařilo najít náves, nebo nějaké význačné body, ale mapka, v níž jsem měla zachyceny některé ulice a kešky, mi připadala jako by patřila k úplně jinému městu. A tak jsem po chvilce spíš bloumala sem a tam, než abych se ještě o něco snažila. Přepadlo mě zoufalství, ale nemínila jsem se tak snadno vzdát.

Když zoufalství nepomáhalo a bylo mi líto takového krásného slunečného dne (v průběhu času jsem změnila názor – na příšerně horký den), narovnala jsem se, rozhodla se usmívat a mít dobrou náladu a v nejhorším případě se jen trochu projít – až se uklidním, bude se mi lépe uvažovat a nějakou tu kešku snad přece jen najdu. Nejlíp by to mělo jít u sloupů. Těch tady v okolí nemůže být mnoho. I kdybych si špatně nakreslila mampku a u některých sloupů byly kešky ukradené, alespoň některá z těch čtyřech by měla zůstat. Nejprve jsem, ne zrovna moudře, zvolila nejbližší sloupy uprostřed pole. Nic tam nebylo. Pak jsem si říkala, že to je trochu divné, protože powertrail, na který jsem vyrazila, by měl poskytovat možnost snadného a rychlého odlovu velkého množství kešek na relativně malé ploše. Chvíli jsem zaváhala a pak se vydala ke sloupům o něco dál od městečka.

Bingo! Tady to bylo! Sbírání mohlo začít. Do nostýsku jsem si šťastně poznamamenala: DIVOŽENKA JE ZPĚT, našla jsem 10 keší sama. Narovnat a úsměv a šlo to. 

Když jsem si později psala poznámky již do počítače, emoce již se mnou tolik necloumaly: První část dnešního megakeškolovu jsem zvládla s kreslenou mapou a zapsanými hinty. Bez GPS, chytrého telefonu nebo nějaké aspoň trochu rozumné mapy. Jednalo se o 4 keše, které jsem si pracovně nazvala A, B, C, D. Všechny čtyři se dají pěkně po sobě ulovit a mají stejný hint.

Z geocachingu jsem si dovolila vypůjčit definici Power trailu (označení PT, PWT, nebo též Power line) představuje sérii keší často vytvořených jediným autorem (ne tak v Tursku), které jsou rozmístěné podél cesty obvykle v minimálních možných vzdálenostech (od 161 metrů do několika stovek metrů). Hlavním smyslem je umožnit kačerům zaznamenat co nejvíce úspěšných nálezů v co nejkratším čase. Název power trail je odvozený od vysokonapěťového vedení. První podobné série byly umístěny právě u sloupů energetických sítí, což v ČR zpravidla není možné, protože by kačeři museli procházet přes soukromé pozemky a docházelo by k poškozování porostu na polích a lukách. Častěji je tedy u nás najdete podél cest a vedlejších silnic.

Kešky, které jsem si pracovně označila jako E a F, se mi v první fázi najít nepodařilo. Byli někde u cesty. Věděla jsem, jestli vpravo nebo vlevo, protože jsem si poznamenala P nebo L k jejich puntíku na své improvizované mapce, ale chyběly mi vzdálenosti. Příliš mnoho možností bez jakékoliv navigace. A pěšinek taktéž. Ani snaha o ostříží zrak nevyšla. Zato G už se mi podařila relativně snadno. Za ni jsem získala Phoenixe.