Plán na dnešek je jasný: snídaně v 7, odjezd v 8, cesta autobusem do sedla Col du Lautaret a odtud pěšky traverzem k chatám, kde se potkáme s přechodářema, kratší cesta vede zase zpět do sedla, kde je botanická zahrada (tu máme v plánu), delší varianta vede k ledovcovému jezírku, kde mohou být svišti a panoramatické výhledy. Kratší cesta by měla být na čtyři hodiny a mít převýšení 400 metrů nahoru i dolů (každé zvlášť), delší je na osm hodin a nahoru se našlape 900 metrů a dolů 1500 metrů. Autobus bude v sedle a pak vyzvedne ve městě Casset ty s tou dlouhou trasou.
U snídaně okukujeme podivnou zelenou rostlinku (salát) připomínající polníček. Blanka nám říká, že to je šrucha a že jí to roste na zahradě. Má to krásně osvěžující chuť.
Přesně podle plánu jedeme autobusem do sedla Col du Lautaret (2057 m n. m.). Ti, co se sem budou vracet, mají odjezd v 16:30, ostatní v 17 odjinud. Závistivě si prohlížím silničku vlnící se mezi kopci. To by se drandilo na motorce. Jaký krásný hladký asfalt! A kolik motorkářů tady vídáme!
Jdeme krásnou pohodlnou cestou, povídáme si a kocháme se okolní přírodou. Fascinuje nás sníh na vrcholcích hor. A pak přijde překvápko v podobě srázu na pravé straně. Nejdřív to vypadá celkem slušně, prostě cestička ve svahu – sráz nahoru i dolů, takový normální, ani mi nevadí se tam koukat. Pak je to trošku horší a už není moc příjemné se tam dívat. OK, tak se nedívám. Když ale přestane být svah směrem dolů zelený a změní se v čistě štěrkový, tedy bez čehokoliv, čeho by se dalo v případě pádu zachytit, ztuhnou mi svaly, hůř se mi dýchá i jde. Soustředím se na cestu vpřed a uvažuji, jak dlouho takhle můžu jít. Snažím se povídat si s průvodcem, abych rozptýlila své myšlenky, které mi nabízí jeden katastrofický scénář za druhým (uklouzne mi to, zakopnu, strčí do mě někdo, kdo jde proti…).
Po nějaké době, kdy už mám taky celkem dost a přemýšlím, jestli se neotočit (ale chtěla jsem dojít aspoň k té chatě), potkáváme Evu s Májou. O kousek dál před námi se nachází vodopád tekoucí přes cestu a to už holky nedávají. Nechtějí to celé absolvovat ještě jednou. Ano, táž představa mě taky pořádně děsí. Čím dál více uvažuji o teorii horší cesty, aneb když jsem tohle všechno přežila, půjdu už dál a dál, třeba na tu delší trasu, ale hlavně už to nebudu absolvovat ještě jednou. Potíž téhle teorie spočívá v tom, že to, že jste absolvovali něco dostatečně strašlivého, ještě nutně neznamená, že to, co leží před vámi, nebude ještě horší. 
Vodopád ani zdaleka není takový problém, jak to vypadalo. Vody je málo a přes cestu teče v podstatě jen takový čůrek. Když si člověk dá pozor a Martin mu podá ruku, není zase tak potřeba se bát. Nicméně se stejně modlím, aby to už skončilo a my šli zase po krásné louce. Tak jsem si přece výlet do Francouzských Alp představovala. 
Po tomhle odporném úseku už je to ale dobré. Cesta je celkem příjemná, někdy víc do kopce, ale už žádné strašidelné hrůzy. Dokonce vidíme krávy. Všichni se je snažíme nějak hezky vyfotit. Někomu se ale stále otáčejí zadkem. Slyším jednu paní promlouvat: „Otoč sa, nebuď sviňa.“ Směju se, že není sviňa, ale kráva! Nadšení jsme i z oslíka. K našemu velkému překvapení se objeví i dva svišti. Přitažené fotky nejsou nic moc, protože sviště baví pózovat především zadkem k fotoaparátu.
U chaty Refuge de ĺ Alpe de Villar-d' Arenelovíme kešku Spartakus a přidává se k nám i ta malá od řidičů. Pak se vracíme ještě pro jednu a místo, abychom si odpočinuly a snědly svačinu, musíme dohánět skupinu, která nám již utekla. Nejhorší na tom je, že jsme kešku nenašly a není tu signál, takže nemůžeme zavolat Martinovi, jestli by na nás chvilku nepočkal. Musíme je prostě doběhnout. Čeká nás stoupání po GR 54 (značka) s odbočkou k ledovcovému jezírku (Lac du Glacier d'Arsine, 2340 metrů), ale tam my pomalejší nejdeme.
Vidíme nad údolím létat vrtulník a snažíme se ho vyfotit. Chvíli fotíme květiny a za chvíli to vypadá, že jsme v měsíční krajině.
Jdeme kolem nějakého vápenitého jezírka. Kluci (věk 60+) ho ochutnávali.Na ceduli je Les Chalets d'Arsine (2200 m). Dochází nás přechodáři.
Čeká nás pořádné klesání k jezírku Lac de la Douche a přes le Grand Pré do osady le Casset (1512 m). A ještě jedna kytička na závěr. Tentokrát ne divoká, ale před minimuzeem.
Přechodáři se v autobuse přebalí = vezmou si nové/čisté věci a zbaví se nepotřebných a zase se s nimi rozloučíme.
Večer hrajeme Double a Dixit. Baví mě to. Michal nám chtěl ukázat, jak pijí Slováci. Chytil panáka do zubů a vyklopil ho do sebe. Tedy spíš to zamýšlel. V reálu byla první polovina dobrá, přesně podle očekávání, ale s druhou se spíš zakuckal a zůstala v panáku. Martin se mu smál, že takhle teda Slováci rozhodně nepijí. Výsledek byl jasný, jediný možný, musel to sám předvést. Zhostil se toho úkolu s grácií a všichni jsme mu zatleskali.
Žádné komentáře:
Okomentovat