Les Deux Alpes

Časový plán na dnešek byl: snídaně 7:30, vyklizené chatky (věci dát do autobusu) 8:30, odchod 9:00. Lanovkou z vesničky Vénosc pojedeme do horského střediska Les Deux Alpes, pro náročnější varianta B zahrnuje výstup na Pied Moutet (2339 m). Průvodkyně nám ji ani moc nedoporučuje, protože tam je velké převýšení, na konci lana a bude potřeba jít ostrým tempem. A navíc na to máme jen 3 hodiny, ne šest jak bylo psáno v propozicích. Ve 13 si máme dát v kempu sprchu a ve 14 je odjezd. Do autobusu si máme dát ručník a čisté voňavé oblečení na cestu.

Někdo se rýpavě zeptá: „A co přechodáři?“ 

Eva odpoví: „Přechodáři říkali, že půjdou do jezera. Pokud nepůjdou do jezera, půjdou k sýrům.“

Dneska je Francii státní svátek – dobytí Bastily. 

Ráno balíme. Do batohu jde vše nacpat docela dobře, až se divím, když si na nohy beru jen botasky namísto pohorek. 

Vtip od kuchařky: Jak to vidíš, Karle? Umyjeme ty děti, nebo si radši uděláme nový?

Jedeme kabinovou lanovkou s Davidem a Petrou do Les Deux Alpes. Do deníčku píšu tiskace: PŘEŽILA JSEM LANOVKU. Pokud to někoho zajímá, tak ano, bylo to hrozné! 

Nejdřív jsem se jenom soustředila na to, abych nastoupila. Když už člověk jednou v lanovce, nemůže vystoupit, takže odpadá masochistické sebepřesvědčování typu „ještě chvíli to vydrž“ jako na dentální hygieně, kdy vám vlastně nic (kromě hrdosti) nebrání se zvednout, říct, že to dál nechcete snášet a jednoduše odejít. Na druhou stranu právě ta nemožnost ovlivnit, co bude dál, je dost frustrující. Už přesně nevím, co jsem se snažila dělat, protože to píšu poněkud zpětně. Rozhodně jsem plánovala počítání (nádechů a výdechů, nebo jen tak do zblbnutí do deseti znovu a znovu), protože to už mám vyzkoušené z lezení po žebřících ve Slovenském krasu. Pomalé nádechy a výdechy taky trochu pomáhají a teoreticky i uvolnění svalů. O to se snažím u zubaře, ale tedy jsem se křečovitě držela sedačky bez ohledu na to, jak zbytečné mi toto moje počínání připadalo a moc mi nepřidalo ani to, že mě jeho iracionalita stejně uklidňovala. Přece jenom kdyby se kabinka hodlala utrhnout, moc mi nepomůže, že se držím sedačky pod sebou. Když jsem si uvědomila, že mě to uklidňuje, rozhodla jsem se, že nebudu hloubat nad tím, jak moc to dává smysl, a budu to dělat dál, i když z toho pekelně bolela záda, protože jsem se musela trochu hrbit, abych tam dosáhla.

Dívání do okolí po krajině bylo stejně odporné jako mít zavřené oči a vnímat každý záchvěv kabinky, takže jsem to tak nějak střídala. Na rozdíl od předloňského úspěchu s imaginací jsem se o ni tentokrát moc nepokoušela, protože jsem si byla vědoma toho, že jsem svou představivost moc netrénovala a začínat s tím zrovna ve stresu nepřinese kýžený výsledek. Aspoň jsem se snažila myslet na nějaké krásné výjevy či zážitky z nedávné doby. Trochu to pomáhalo.

Náš plán byl jasný – procourat městečko Les Deux Alpes, ulovit pár kešek a pak se pěšky vydat včas zpátky do kempu. 

Líbí se nám kostel.

Ale náměstí je takové podivné.

kostelíček La Chapelle Saint Claude

Vypadá to jako úplně obyčejný strom a někde poblíž by měla být keška. Vlezu pod něj, koukám kolem dokola... A co to nevidím, ve větvích je schovaný dřevěný bunkřík. Vylezu tam, hledám, šmátrám, zamatlám se od smůly, ale nic. Keška je totiž úplně jinde! Ale výhled odtamtud byl skvělý, a možná jsem tam ani ze silnice nebyla vidět. To by byla pozorovatelna pro děti. Skoro na náměstí.

Vypadalo to jako turecký med, ale ceny to mělo dost děsivé, tak jsem nakonec neochutnala.

Pokračování v dalším článku.