pátek 29. června 2018

Červnový deník 2018

V červnu bylo teplé počasí, ale už ne takové dusno jako v květnu. Sem tam i pořádně sprchlo, a to tak, že hasiči museli odčerpávat vodu ze sklepů a bohužel déšť překvapil partičku kačerů a vypláchl je z tunelu Motolského potoka. Myslím, že dva z nich to nepřežili.

Hned na začátku června jsem vyrazila na turistický pochod do Ždírce nad Doubravou. Šli jsme asi jen desítku, ale při lovení kešek se to na dvacítku protáhlo určitě.

V polovině června jsem si koupila dvoje nové boty a rozhodla se, že je stihnu rozchodit před Francozskýma Alpama. Uvažovala jsem i o tom, že začnu do práce (nebo z ní) chodit pěšky. Mám to asi deset kilometrů, ale k tomu jsem se nakonec nedostala.

S mototuristikou to ale byla bída. Nenajezdila jsem v podstatě nic.

V pletení jsem se soustředila na dokončování a kromě ponožek Montgolfiere, které jsem si vybrala pro tento měsíc, jsem se zaměřila hlavně na svetřík Soubrette. Ačkoliv je z krajkové příze, přibývá docela rychle. Stačí trocha trpělivosti. Také jsem vytáhla již dlouho rozpletený šedý zavinovací svetřík (ještě na rovných jehlicích, katastrofa!) a pokusila se jej dokončit. V sobotu 9. června jsem se zúčastnila Světového dne pletení na veřejnosti, který se konal v Riegrových sadech a pořádala ho Radka z Upletusi.cz. Psala jsem o něm zde.

Za pět dní jsem přečetla fantastickou knihu Marťan od Andyho Weira. Nemám slov, byla úžasná... a už jsem toho o ní napsala dost zde. A pak jsem začala číst druhou skvělou knihu, tentokrát detektivku Bosorka.

Konečně jsem si vyřídila již půl roku plánovaného (a objednaného) zubaře. Byla jsem z toho dost zdrblá – jednak šlo o zákrok, který jsem nikdy dřív nepodstoupila, a jednak to bylo finančně výrazně náročnější, než bych čekala nebo si dovedla představit. Navíc se ukázalo, že můj chrup je na tom hůř, než jsem si myslela, a moje přesvědčení, že mám všechny zoubky v pořádku a bez kazů vzalo dost za své. Další dvě návštěvy mám naplánované na podzim, kdy snad vyřešíme zbytek. Musím ale panu doktorovi přiznat, že s umrtvovacími injekcemi to bylo naprosto bezbolestné, a dokonce i když to přišlo k sobě, bylo to v pohodě. Až na to, že jsem se bála, že se kousnu a bylo nepříjemné mít tři hodiny polovinu pusy ztuhlou a nemoci mluvit. Hlavně jsem to moc nedomyslela s příchodem do práce, protože když nemůžu mluvit, je to tak nějak na nic. Mile mě potěšilo, že se mnou všichni měli účast a chovali se, jako by k zubaři šli sami. 

Co se týče jazyků, tak jsem se nikam dál neposunula, pokud nepočítám pokus o napsání odborného článku v angličtině, který mě dost deprimoval tím, že jsem nevěděla, jak které termíny správně říct. Přitom při čtení odborných článků jsem problémy neměla. Dalo se rozumět docela snadno. Chtělo by to najít kvalitní články, nastudovat si je a naučit se správně používat nejčastější termíny.

Zato myslím mohu být spokojená se svým rozvojem v oblasti kreslení. Jakž takž se mi dařilo nakreslit každý den jeden obrázek. A aby byl pokrok jistější, půjčila jsem si z knihovny dvě učebnice. První věnovanou kreslení jako takovému a druhou zaměřenou na portréty. V červnu jsem se na základě té první učebnice (Barrington Barber: Naučte se kreslit za 6 týdnů, Profesionální kurz pro výtvarníky) zaměřila na kresbu zátiší. Nikdy bych nevěřila, že zrovna zátiší mě bude bavit.

neděle 24. června 2018

Neděle

Po zralé úvaze jsem se rozhodla tento víkend strávit v posteli. Kecám, prostě jsem byla pořád nějaká unavená – snad z rýmy, nebo počasí a změn tlaků – nebo z toho, kolik jsem si toho naplánovala, že jsem se na žádnou velkou aktivitu nezmohla. Kdybych aspoň dopletla kousek toho svetříku Soubrette (můžete vidět zde), abych mohla nahodit více oka a zase klidněji plést v metru. 

Jak vymyslet něco skvělého

Onehdy jsem chtěla vymyslet něco opravdu brilantního. Něco inteligentního, filozofického, nějakou hlubokou pravdu. Zkrátka něco, z čeho si sednete na zadek. 

Jenom jsem nevěděla, jak na to. Nejde jenom si vzít papír a tužku a rovnou to napsat. Ne, zrovna ve chvíli, kdy chcete něco takového říct, nebo napsat, nic vás nenapadne. A tak jsem přemýšlela, jak na to jít. Klíčem k úspěchu je nevyděsit své kreativní já tím, že před něj předložíte úkol, který musí bravurně splnit, i když se s něčím takovým potýká poprvé a ještě mu hrozíte kritikou. Kdepak, stejně jako v brainstormingu nejlepších výsledků dosáhnete tak, že se oprostíte od kritiky a potřeby skvělých výsledků. Ale jak to udělat, když jste sami a trochu vás tlačí čas?

Zkusila jsem to přesně opačně – nadepsala jsem si čistý list papíru ve stylu „dvacet blbých nápadů, proč udělat...“. Ale bez té číslovky, abych nebyla stresovaná tím, že jich musí být dvacet, když se mi jich podaří s bídou splácat pět, a nebo abych neskončila právě při dvaceti, když jich budu schopná napsat sedmdesát. Zkrátka ideální nadpis je „bláznivé nápady na...“

S trochou štěstí se po chvilce blbnutí objeví něco výjimečného a hezkého. Až si mozek odpočine, vyhraje a vydovádí se. 

pátek 22. června 2018

Film Marťan (***)

Film byl docela dobrej. Viděla jsem ho ráda, ale... No kniha je milionkrát lepší. Psala jsem o ní zde. Je mnohem vtipnější, hrdina v ní působí jako geniální, ale přitom uvěřitelný a skutečný. Se smyslem pro humor i pro detail. Ve filmu tak nějak nevyzní ta spousta výpočtů a čísel a kalkulací a přemýšlení, které musel udělat, aby přežil. Ve filmu se to všechno (549 solů) musí natlačit do 144 minut. Pět dní čtení 342 stránek dává přece jen větší prostor k vyjádření, a taky času zvyknout si na autorův styl vyjadřování, deníkovou formu... na představení si toho, jak vypadá hlavní hrdina (v mojí mysli byl ještě o něco hezčí), hub i jeho okolí. Je to jako se Stmíváním nebo Harry Potterem, film těžko může dosáhnout kvalit knihy. 

Jen pro úplnost, na ČSFD má film 82 % a je 297. nejoblíbenějším filmem. Režíroval ho Ridley Scott a Marka hrál Matt Damon.

neděle 17. června 2018

Camilla Läckberg: Bosorka (****)

To, že se na obálce píše „kráľovná severskej krimi“ a „top krimi“ ještě nic neznamená, ale po přečtení 527 stránek téměř jedním dechem nezbývá než souhlasit. Knihu jsem dostala ve slovenštině, a tak pro mě bylo zpočátku čtení náročnější. Za chvíli jsem si tak zvykla i přemýšlet a sem tam mě napadaly slovenské výrazy dříve než české, škoda, že mi to takhle nejde i s angličtinou. 

Camilla Läckberg se narodila v roce 1974 ve Fjällbacke (Švédsko). V Göteborgu vystudovala ekonomii a ačkoliv chvíli pracovala v ekonomicko-právní sféře, vždy chtěla být spisovatelkou. Debutovala románem Ľadová princezná v roce 2003 (ve slovenštině 2009). Je autorkou deseti kriminálních románů, čtyř knih pro děti a jedné kuchařky. Získala několik literárních cen a v současnosti je považována za jednu z nejúspěšnějších švédských komerčních autorek. (Zajímalo by mě, co se myslí tím „komerční“. Jací jsou jiní autoři?) Ve Vydavatelství SLOVART dosud vyšlo: Ľadová princezná, Kazateľ, Kamenár, Smoliar, Pankhart, Morská panna, Strážca majáka, Anjeličkárka, Krotiteľ.

Ze švédského originálu Camilla Läckberg: Häxan, který vyšel ve vydavatesltví Forum ve Stockholmu roku 2017 přeložila Mária Bratová. Vydalo Vydavateľstvo SLOVART, spol. s r. o., v Bratislavě roku 2018. Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín. Vydání první. 528 stran. ISBN 978-80-556-2886-8.

Text na obálce stojí za to opsat (krásně udělaný marketing):

„Smrť jedného človeka sa dotkne mnohých.
Smútok sa šíri ako kruhy na vode.
A najäčšmi zasiahne tých uprostred.

Všimněte si, že autorka zasadila děj detektivky do svého rodného města. Zajímalo by mě, jestli tam opravdu jsou domy, které popisovala. Hlavním hrdinou je Patrik Hedström, policista z tanumshedské policejní stanice. Nebo snad jeho žena Erika Falcková? Ta se mi moc líbí. Je to spisovatelka, která vytváří romány na základě rozhovorů a podle skutečných událostí. 

A děj? Ze statku zmizela čtyřletá holčička Linnea (milovnice pohádky Ledové království, což dělá příběh aktuálním stejně jako problematika utečenců, kterým se někteří snaží pomoci, jiní se jich štítí a někteří se jich bojí. Autorka se dobře dovedla vcítit do jejich myšlení, do toho, jak si mají oblíbit cizí zemi a lidi, kteří jim třeba připadají divní a nepřátelští.). Obyvatelé městečka si hned vzpomněli na starou tragédii, když před třiceti lety ze stejného statku zmizelo jiné děvčátko jménem Stella, které se později našlo mrtvé v lese. Tehdy byly ze zločinu obviněny dvě třináctileté dívky, které sice nemohly být souzeny kvůli malému věku, ale poznamenalo je to na celý život. Helen si vzala Jamese a nadále žije ve Fjällbacke, akorát o ní nikdo ani neví, Marie Wallová byla předána do pěstounské rodiny, protože ta její byla dost problémová. Nyní se vrátila na natáčení do městečka a zrovna teď se Linnea ztratila. Není to trochu zvláštní?

Příběh je zajímavý a napínavý, postavy dobře vykreslené, vztahy komplikované a o tajemství a překvapení není nouze. Zkrátka skvělá kniha, kde je do současného případu vložena i historická povídka z Bohuslänu z roku 1671… přiznám se, že jsem nevydržela a asi od poloviny knihy jsem ji dočetla přednostně. A připadalo mi to stejně fajn, jenom jsem ukojila svou zvědavost a přestala být rozmrzelá ze skákání mezi minulostí a současností.

Hned první den (dnes) jsem přečetla 138 stránek. A pro ty, kteří ji nebudou číst (nebo to ještě neví), tu mám pár krásných úryvků, které mě zaujaly:

Koľko rokov mi zostáva na dobrý sexuálny život? Kedy oň človek stráca záujem? Kedy chuť na sex nahrádza neodolateľná túžba lúštiť krížovky, sudoku a napchávanie sa pralinkami? (str. 12)

„Ocko, ocko, mali sme zmrzlinu!“ zvestovala šťastná Majka na zadnom sedadle. „A cukríky. A koláčiky.“
Zároveň však kontrolovala, či sú bračekovia poriadne pripásaní. Z jej pohľadu boli rodičia najmilší a najmúdrejší, ale nie takí zodpovední, aby sa postarali o jej malých súrodencov.
„No výborne, takže ochutnali všetko!“ Patrik zagúľal očami.
„Len pokoj,“ zasmiala sa Erika, „keď im budeme strážiť deti, pomstíme sa! Napcháme ich ratolesti čistým cukrom!“(str. 157)

Erika sa pri pohľade na ňu podvedome vystrela, hoci často sedela ako mech zemiakov, čo bol dôsledok dlhých hodín strávených pri počítači. (str. 183) Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak sedí mech bramborám? Jako že jsou plesnivé? Nebo se brambory válí na mechu? A jak má sedět jako mech bramborám? Až později mi došlo, že seděla jako „pytel“ brambor.

Anna má chvilku před porodem.
„Máš to naozaj premyslené?“ Anna sa chytila za brucho. „Ako sa zatvárime, keď to bude príšerné?“
„Duševne som sa naladila na niečo v lososovo ružovej,“ Erika odbočila na Grebbestad.
„Aj pre nás?“ Anna sa priam zdesila. „To vážne?“
„Nie, ty a naozaj nemusíš báť. Určite ti nájdu nejaký stan pre osem osôb a prešijú ho na teba. Len sa priprav, že na róbe bude logo športovej firmy.“
„Hahaha, to je fakt smiešne! Ani som netušila, že z mojej sestry sa stal standupkomik...“ (str. 226)

„I have a permission to look in your house,“ s nepreniknuteľnou tvárou jej ho ukázal. „Do you know this? A permission?“ 
Zvraštil čela a zamával papierom. Pozrela sa naň a zneistela.
Poodstúpila a prikývla. Mellberg si spokojne odložil do vrecka Ernstovo (= pes) potvrdenie od veterinára. Keď ide o dôležitú záležitosť, účel svätí prostriedky. (str. 242)

Poťažkal ho a vrátil na miesto. Možno by si poobede mohol so Samom cvične zastrieľať. Iróniou osudu Sam bol dobrý práve v tom, čo v živote nevyužije. A ešte v počítačoch. Schopnosti elitných strelcov sú kancelárskej kryse úplne nafigu. A pre Sama nevidel inú budúcnosť. Kancelárska krysa, nejaký ítečkar. Nudný, trápny, nepotrebný. (str. 302)

Zmocnila sa ho hrozná panika, priam mu kričala z očí, preto Rita rýchlo dodala: „Pretriedila som ti oblečenie. Aj svoje. Pre utečencov v spoločenskom dome. Pobaľ, čo je na posteli, potom im to spolu odnesieme. Dopočula som sa, že pre tých nešťastníkov, čo prišli o strechu nad hlavou, Bill robí, čo sa dá.“
„A čo si mi vytriedila?“ znepokojnel Mellberg, okamžite si však zahryzol do jazyka.
Dokonca aj jemu došlo, že na spochybňovanie Ritinho rozhodnutia nie je vhodný čas. A keby sa do výberu dostalo čosi z jeho obľúbených kúskov, ešte vždy mal možnosť nenápadne to vpašovať naspäť do skrine.
Rita akoby mu čítala myšlienky.
„A ak vopcháš naspäť čo len jedinú vec, rovno si niekde pohľadaj nocľah! A nielen na dnešnú noc...“
Dopekla. Rita je vždy o krok dopredu, hovoril si cestou do spálne. Kopa na posteli bola až znepokojujúco vysoká. A úplne navrchu trónil jeho najobľúbenejší pulóver. No dobre, najlepšie dni už mal za sebou, to je pravda, ale bol neskutočne krásny a z niekoľkých dierok ešte nikto neumrel. Nenápadne ho poskladal a poobzeral sa. Možno si to Rita nevšimne...
„Sem!“
Stála mu za chrbtom s vrecom na odpad. S hlbokým povzdychom doň vložil najprv pulóver, potom zvyšok kopy. Jej kopa bola o polovicu menšia, no ani to sa neopovážil komentovať.(str. 315)

Když máte rozvedené rodiče a mámě řeknete, že přespíte u otce a ona si to neověří.
No dnes ráno Vendela nebrala mobil, a keď zavolala Niklasovi, dozvedela sa, že Vendela uňho nespala. Vraj ho o také čosi ani nepožiadala. Mám sa znepokojovať? opýtal sa. Nie, teraz by si už mal zúriť odvrkla Sanna a položila slúchadlo. (str. 386–387)

pondělí 4. června 2018

Andy Weir: Marťan (****)

Ve středu 30. května nám angličtinářka doporučila tuto knihu, a tak jsem si ji ve čtvrtek vypůjčila v knihovně. Od té doby jsem především četla. Ani k pletení jsem se nedostala. A v pondělí 4. 6. jsem měla všech 342 stránek zdolaných. Fakt to stálo za to! Musím jí poděkovat za skvělý tip. Ona se k tomu dostala přes svého pubertálního syna.

Andy Weir je softwarový inženýr. „Celý svůj život zasvětil vědě a technice a oddal se předmětům, jako je relativistická fyzika, orbitální mechanika a dějiny vesmírných letů s lidskou posádkou. Andyho odjakživa fascinovalo cestování v kosmu a jako spousta dětí se i on chtěl stát astronautem. Místo toho napsal knihu, Marťana, a doufá, že je to jeho první z mnoha výletů do mezihvězdných prostor.“ (text na předsádce knihy)

Z anglického originálu The Martian vydaného nakladatelstvím Crown Publishers – Random House v New Yorku roku 2014 přeložil Michal Prokop. V Praze roku 2015 vydalo nakladatelství Euromedia Group, k. s. – Knižní klub jako svou 7908. publikaci. Počet stran 344. ISBN je 978-80-242-5015-1.

Věnování: Mámě, která mi říká „Okurko“, a tátovi, který mi říká „Chlape“.

Kniha začíná mapkou Marsu, která pro vás začne být zajímavá asi až tak v polovině knihy. Že bude kniha zajímavá, jsem poznala už na stránce 9, kde začíná. 

»Deníkový záznam: sol 6 
Jsem v hajzlu. 
Tak zní můj kvalifikovaný názor. 
V hajzlu.
Výprava, na které jsem měl prožít nejskvělejší dva měsíce svého života, se po šesti dnech změnila ve zlý sen.
Ani nevím, kdo si tenhle deník přečte. Myslím, že nakonec ho někdo najde. Třeba za sto let. 
Pro úplnost... šestého solu jsem nezahynul. Zbytek posádky si to určitě myslel, což jim nemůžu mít za zlé. Snad za mě celá Země držela den smutku a moje stránka na Wikipedii teď praví: „Mark Watney je jediným člověkem, který zemřel na Marsu.“
A pravděpodobně to tak dopadne. Protože tady umřu. Jenomže ne šestého solu, jak si všichni myslí.« (str. 9)

DĚJ
Víte co? Nechce se mi to popisovat. Určitě ho najdete na Wikipedii, nebo jste viděli film, nebo můžete udělat to úplně nejlepší – knihu si sami přečíst. Je to o chlapovi, který uvíznul na Marsu a chce přežít. Je chytrej, vtipnej, má nadhled a zároveň mu věříte, že by takový skutečně mohl existovat.

Mimochodem, dneska je Díkůvzdání. Rodina se sešla na tradiční hostinu u našich v Chicagu. Řekl bych, že tam nebude moc veselo, když jsem před deseti dny umřel. Sakra, nejspíš se už taky konal můj pohřeb. 
Zajímalo by mě, jestli se někdy dozvědí, jak to bylo doopravdy. Měl jsem tolik práce s tím, abych zůstal naživu, že jsem vůbec nepřemýšlel, čím asi tak procházejí naši. Zrovna teď prožívají tu nejhorší bolest, jakou člověk může zakusit. Dal bych cokoli, aby se dozvěděli, že jsem živý. 
Jenom musím přežít, aby se mi to povedlo. (str. 23)

Kdybyste se zeptali inženýrů z NASA, co nejhoršího se v Habu může přihodit, všichni by vám řekli, že „požár“. Na otázku, k čemu by vedl, by odpověděli, že ke „smrti v plamenech“. (str. 35)

Trvalo to fakt dlouho. Vyhrál jsem si s hydrazinem celou noc. Ale podařilo se.
Ačkoliv jsem to mohl zvládnout rychleji, opakoval jsem si, že když člověk v uzavřeném prostoru zapaluje raketové palivo, opatrnost není na škodu. 
Můžu vám říct, že je to teď u mě jako v tropické džungli.
Mám tady skoro 30 °C a příšerné vlhko. Vyslal jsem do vzduchu spoustu tepla a padesát litrů vody.
Hab měl celou dobu asi tolik práce jako matka zvlášť neposedného batolete. Doplňoval kyslík, který jsem spotřeboval, a recyklátor se snažil srazit vlhkost na přijatelnou úroveň. S horkem se nedá dělat nic. Hab nemá klimatizaci. Na Marsu je zima. Nepředpokládali jsme, že se budeme zbavovat přebytečného tepla. 
Už jsem si zvykl na ustavičný vřískot všelijakých alarmů. Požární konečně utichl, protože momentálně nic nehoří. Varování před nízkou hladinou kyslíku by mělo přestat co nevidět. Upozornění na zvýšenou vlhkost uslyším o něco déle. Recyklátor vody si dneska ještě mákne. 
Chvíli povykoval ještě jeden alarm. Naplnila se hlavní nádrž recyklátoru. Přesně takové problémy chci mít! (str. 39)

Jsem hrozně utahaný. Byl jsem vzhůru celou noc a teď se musím vyspat. Do říše snů se vydám v nejlepší náladě od solu 6. 
Začíná se mi dařit. Vlastně všechno vychází skvěle! Je možné, že přece jenom přežiju!
Deníkový záznam: sol 37
Jsem v hajzlu a smrt se blíží!
Fajn, uklidni se. Určitě něco vymyslíš.
Drahý budoucí marsovský archeologu, tenhle záznam pro vás píšu v roveru 2. Asi se ptáte, proč nejsem v Habu. Protože jsem z něj v hrůze utekl! A teď nevím, co podniknu dál.
Zřejmě bych měl objasnit, co se přihodilo. Pokud je tento záznam poslední, aspoň se dozvíte důvod. 
Několik posledních dnů jsem spokojeně vyráběl vodu. Cítil jsem se jako ryba ve vodě. (Chápete tu slovní hříčku? „Jako ryba ve vodě“?
Dokonce jsem zvýšil tlak v kompresoru palivového agregátu MAV. Byla to komplikovaná technická záležitost (přidal jsem napětí v čerpadle). Takže vody přibývalo ještě rychleji.
Po první várce padesáti litrů jsem se rozhodl zpomalit a pokračovat tempem, jakým získávám O2. nechtěl jsem, aby rezerva klesla pod 25 litrů. Takže jakmile jsem se dostal moc nízko, přestal jsem si hrát s hydrazinem, dokud se množství O2 nevrátilo výrazně nad 25 litrů. 
Důležitá poznámka. Když říkám, že jsem vyrobil padesát litrů vody, je to odhad. Recyklátor nezachytí padesát litrů vody. Půda, kterou jsem natahal do Habu, byla úplně suchá a žíznivě nasávala podstatnou část vlhkosti. Stejně bych do ní vodu nalil, a tak jsem nebyl nervózní ani překvapený z toho, že se recyklátor vůbec nepřiblížil hranici padesáti litrů.
Po zvýšení výkonu čerpadla jsem každých patnáct hodin připravil deset litrů CO2. Tento proces jsem zopakoval čtyřikrát. Z mých výpočtů vyplynulo, že včetně první dávky padesát litrů bych měl do systému přidat 130 litrů vody.
Jenomže matematika dokáže člověku pěkně zamotat hlavu!
Shromáždil jsem sedmdesát litrů vody v recyklátoru a v zásobníku vyrobeném ze skafandru. Dost vlhkosti se vysráželo na stěnách a klenuté střeše a podstatnou část určitě vsákla zemina. To ale nevysvětluje chybějících šedesát litrů vody. Někde se stala chyba. 
Pak jsem si všiml druhé láhve O2. 
V Habu jsou dvě rezervní láhve O2. Z bezpečnostních důvodů se nacházejí na opačných koncích stanice. Hab si může vybrat, kterou použije. Ukázalo se, že atmosféru doplňoval z láhve 1. Ale když jsem do systému dodával O2  (přes oxygenerátor), Hab tento přírůstek rozděloval rovnoměrně do obou. V láhvi 2 se zvolna hromadil kyslík.
To není problém. Hab prostě dělal svou práci. Znamenalo to však, že jsem získával stále víc O2. Proto jsem ho nespotřebovával tak rychle, jak jsem si myslel.
Nejdřív jsem se zaradoval: „Výborně! Víc kyslíku! Teď můžu vyrábět vodu rychleji!“ Potom jsem si ale uvědomil něco znepokojivého. 
Objasním vám to: Získávám O2. Jenže objem, který přivádím zvnějšku, je konstantní. Proto jediná možnost „zisku“ předpokládá, že ho spálím míň, než jsem se domníval. Ale hydrazinovou reakci jsem postavil na domněnce, že spotřebuju všechen. 
Vysvětlit se to dá jedině tak, že jsem nespaloval veškerý uvolněný vodík.
Teď, z odstupu, je to zřejmé. Nedošlo mi však, že vodík neshoří beze zbytku. Minul plamen a vesele pokračoval v letu. Sakra, Jime, jsem botanik, ne chemik!
Na chemii není spolehnutí, a tak jsem měl ve vzduchu nespálený vodík. Všude kolem. Smísil se s kyslíkem. Jen tak se vznášel. Čekal na jiskru, aby mohl vyhodit Hab do povětří!
Jakmile mi to došlo a sebral jsem se, vzal jsem sáček na vzorky, trochu jím zamával a uzavřel ho.
Hned jsem vyrazil ven do roveru, kde mám analyzátory atmosféry. Dusík: 22 procent. Kyslík: 9 procent. Vodík: 64 procent.
Od té doby se schovávám tady v roveru.
Hab se změnil v království vodíku.
Mám obrovské štěstí, že ještě nevybuchl. PO sebemenším výboji statické elektřiny bych měl svůj vlastní Hindenburg.
A tak sedím v roveru 2. Můžu tu zůstat celý den, maximálně dva, než se zanesou filtry CO2 ve vozidle i v mém skafandru. Do té doby musím vymyslet, jak to vyřeším. 
Z Habu je teď bomba. (str. 40–42)

Byl jsem štěstím bez sebe! Nic lepšího jsem nemohl vymyslet! Nejenže jsem se zbavoval vodíku, ale ještě jsem vyráběl vodu!
Všechno šlo hladce až do výbuchu.
V jednu chvíli jsem spokojeně spaloval vodík, a vzápětí jsem se octl na opačném konci Habu a všechno bylo rozházené. Vrávoravě jsem se postavil a přehlížel jsem chaos kolem. (str. 47)

Jsem zpátky v roveru. I když je vodík pryč, nehodlám se zdržovat v Habu, který sám od sebe vybuchuje. (str. 49)

Navigační maják Habu má dosah jenom čtyřicet kilometrů, takže tady je mi k ničemu. O tomhle problému jsem věděl už při plánování výletu, a tak jsem přišel s geniálním řešením, které nefunguje.
V počítači jsou podrobné mapy, takže jsem předpokládal, že bych se mohl orientovat podle význačných bodů v krajině. Spletl jsem se. Ukázalo se, že podle význačných bodů se orientovat nedá, jestliže člověk žádné takové body nenajde. (str. 96)

Když teď se mnou z NASA můžou mluvit, melou v jednom kuse. 
Věčně se mě ptají na všechny systémy Habu a mají tam plnou místnost lidí, kteří se mi snaží kecat do pěstování brambor. Je to fakt skvělý, když se parta troubů ze Země snaží vykládat mně, botanikovi, jak se starat o rostliny.
Většinou si jich nevšímám. Nechci vypadat arogantně, ale jsem nejlepší botanik na planetě. 
Jeden bezva bonus: e-mail! Stejně jako za starých dobrých časů na Hermesu mi chodí datové balíky. Pochopitelně jsou v nich e-maily od přátel a příbuzných, ale NASA mi posílá taky vybrané zprávy od veřejnosti. Už jsem dostal e-maily od rockových hvězd, sportovců, herců a hereček, a dokonce od prezidenta. 
Jeden z nich byl z mé alma mater, Chicagské univerzity. Napsali mi, že když člověk někde začne něco pěstovat, oficiálně to místo „kolonizuje“. Takže jsem oficiálně kolonizoval Mars. 
To koukáte, Neile Armstrongu! 
Největší radost mi ale udělal e-mail od mámy. Je v něm přesně to, co byste čekali. Díky Bohu, že jsi naživu, drž se, neumírej, pozdravuje tě táta atd. 
Přečetl jsem si ho piadesátkrát za sebou. Moment, nevykládejte si to špatně. Nejsem maminčin mazánek nebo tak něco. Jsem dospělý muž, který nosí plínky jen příležitostně (ve skafandru se to musí). Je naprosto mužné a pro mě normální, že se upínám k dopisu od mámy. Nejsem jako kluk, kterému se stýská na táboře, chápete? (str. 140–141)

Kromě toho se učím morseovku. Proč? Protože to je náš záložní komunikační systém. NASA usoudila, že desítky let stará sonda není jako jediná možnost spojení úplně ideální. 
Kdyby Pathfinder zdechnul, budu psát z kamenů zprávy, které si NASA přečte pomocí družice. Neodkážou mi odpovědět, ale aspoň nám zůstane jednosměrná komunikace. Proč morseovka? Protože tečky a čárky se z kamenů dělají daleko snadněji než písmena.
Jako způsob dorozumívání to ale stojí za prd. Doufám, že to takhle nedopadne. (str. 141)

Dneska jsem dostal první e-mail z Hermesu. Zatím nám NASA neumožňovala přímý kontakt. Předpokládám, že měli strach, že napíšu něco jako: „Zapomněli jste mě na Marsu, pitomci!“ Chápu, že posádku překvapilo, když se jim ozval duch minulosti marsovských misí, ale co se dá dělat. Občas bych si přál, aby se k nám NASA nechovala jako chůva. (str. 142)

Víc vtipných úryvků jsem si zakázala, ale v deníku budou!