Dneska jsem si zase hrála s AI. Snažila jsem se ho přesvědčit, aby mi vygeneroval „veselý velikonoční obrázek, chtěla bych tam kočičky (jívu...“ Omylem jsem stiskla enter. ;-) Asi je vám jasné, co jsem dostala!

Velikonoční kočičky

Rozšířila jsem a opravila zadání, že to mají být rozkvetlé větvičky vrby jívy (= kočičky), rozkvetlý zlatý déšť, zajíček a vajíčka. Nepomohlo, když jsem uvedla obě rostliny v latině ani angličtině. Možná byla chyba v tom, že jsem se dál doptávala ve stejném okně. 

Některé výsledky byly překvapivě pěkné, ale zároveň nevím, co ho vedlo k některým doplňkům. Zdá se, že AI má větší fantazii než já.

Trochu divoké Velikonoce

Hned mám chuť na čaj, i text je správně... počkat, kolik má zajíc uší?

Kde se vzal u Velikonoc zlatý robot? ;-)

„Děkuji ti, ráda bych ještě jiný, trochu decentnější: zátiší na stole s jívou nebo zlatým deštěm, zajíčkem a velikonočními vajíčky.“ – Prohlídla jsem si vygenerované obrázky a pak mu řekla, že jsme se moc nepochopili a že bych byla ráda, kdyby to opravil. Nestalo se, i když se omlouval. 

Tekuté zlato? :-)

Tohle už Velikonoce připomíná víc než roboti a Budhové.

„Mohl bys mi udělat zátiší na stole s vázou s větvičkami s plstnatými květy Salix caprea, a větvičkami Laburnum anagyroides a jinou vázou s tulipány, vpředu misku s velikonočními vajíčky a zajíčka, prosím“

To si plete jívu a lva? Nebo to mělo být kotě? Ale já už kočičky vypustila.

Později jsem dala pokyn v angličtině a v samostatném okně a omezila jsem se na vázu s kočičkama, tedy větvičkami vrby jívy, a miskou vajec. To dopadlo velmi dobře a dokonce se AI vzdalo zlata, zářivých barev, duhy a dalších roztomilých (ale trošku přeplácaných) věcí.

Kočičky ve váze

Snad bych ani nepoznala, že se jedná o obrázek vytvořený umělou inteligencí. Dostala jsem samozřejmě hned čtyři, ale jsou si víceméně dost podobné, tak vám je tu už nebudu prezentovat.

Co vám budu povídat, zase jsem hrátkami s AI Microsoft Copilot zabila celé sobotní dopoledne, a nakonec jsem z něj stejně nedostala dvě vázy: jednu s tulipány a druhou s vrbou jívou. Obojí mi nedá! Ale odpoledne půjdu ven, protože je krásně slunečno a teplo.

Než se s tím líp naučím, musí to stačit i vám.

Tulipány a mísa s vejci

Veselé Velikonoce!

Druhý modrý obývák

V našem domě je trošku problém uspořádání. Ať uděláte kteroukoliv místnost vedle kuchyně čímkoliv, vždycky se vám bude zdát, že je to špatně a mohla by být něčím jiným. Teď jsme ve fázi, kdy si myslíme, že by bylo nejvýhodnější, aby největší místnost byla obývák.

Záměr byl udělat akvamarínový spodek a hnědý, dřevo připomínající vršek. Ale vápenné barvy jsou zrádné, vždycky dostanete jinou, než jste chtěli. Obvykle zajímavější. Takže nakonec máme karamelově hnědý či okrový vršek. Dělali jsme to tak, že jsme natáhli lepicí malířskou pásku (odměřovali jsme vzdálenost od stropu), a potom malovali nad ní.

Abychom se co nejvíc přiblížili závěrečné barvy, zkoušeli jsme si jednotlivé namíchané barvy v maštali a sušili je fénem. Rozdíl mezi mokrou a suchou je totiž opravdu velký.

Hnědá za mokra

Dosychající hnědá barva se mění v karamelovou

Spodní část pokoje jsme vymalovali barvou, které bych nejraději říkala nebeská modř. Ale vůbec mi nejde do hlavy, jak takový odstín může vzniknout ze zelené, do které se přidá trošku modré a spousta žluté. 

Nebesky modrý pokoj

Když se na to dívám s patřičným časovým odstupem, nestačím se divit, jak strašně flekaté to bylo!

Ještě se hodí doplnit, že po vymalování horní části pokoje nahnědo, jsme strhli pásku a nalepili novou přes tuto hnědou, abychom mohli namalovat modrou barvu až k té hnědé. A samozřejmě jsme trnuli strachy, jestli pak společně s páskou nestrhneme i barvu. Ale naštěstí ne. Minimálně na zdi. Na těch sloupech v oknech, které jsou udělané z bůhvíjaké umělé desky, to bylo horší, tam se nám často barva strhla a někde se nám i začala loupat. :-(

Vlevo můžete porovnat mokrou a výslednou suchou barvu, slušný rozdíl, ne?

Už vymalovaný pokoj – skoro žádné šmouhy, jupí!

Pes do baráku nepatří

Občas mám pocit, že se při psaní článků opakuju. Asi je to proto, že když něco píšu, obvykle nad tím už přemýšlím dlouhou dobu. Třeba nad tím, že pes do baráku nepatří. Tenhle názor zastávám snad odjakživa, nebo si to alespoň myslím. Vtipné je, že si tohle člověk myslí i u věcí, které ještě před pár lety odsuzoval. Prý jsem něco podobného tvrdila o kruhových jehlicích a dneska už mě na rovných plést neuvidíte ani náhodou. Používám je výhradně na odkládání rozdělaných projektů. Ale zpátky k psovi. 

Souhlasím, že bytovkáři můžou mít pejska, a když ho hodně a pravidelně venčí, dá se s tím v bytě vydržet, ale stejně je to cítit psem. Byty považuji za vhodné pro takové ty palácové psíky, čivavy, yorkšíry a podobný „peyjsky“, který by vám na zahradě mohla zakousnout kočka.

Tchynin pes je sice doma hodný, ale věčně se plete pod nohy a občas tam provede nějakou kalamitu, třeba když ho tam nechá samotného. Ale co dělá náš pes, to nás vysloveně dohání k šílenství. I když je Princezna bystrá, chytrá a všechno rychle chápe, tak v případě ležení u zdi se jeví nesmírně natvrdlou. 

Abych vás uvedla do obrazu – celý domek rekonstruujeme a už máme udělané podlahy a víceméně vymalované zdi. A taky zásuvky a světla (jen žárovky), ale nikde žádný nábytek, ani kuchyň ani nic dalšího. Jen v budoucí kuchyni máme stůl, židli a křeslo, abych tu mohla pracovat nebo malovat za krásných slunečných dní. 

Princezna – snad ze závisti, že si tchyně bere domů jen toho svého – začala vyžadovat, abychom si ji také brali dovnitř. Tlačí se přes dveře i přes nás, jako by venku byl ukrutný mráz. Ale pak si nelehne k nám. Maximálně chvilinku žadoní pacinkou o mazlení a pak se jde uvelebit do západního rohu obýváku, nebo severního rohu dětského pokoje či ložnice. Případně zaleze do takového malého kamrlíku. Opře se o zeď a spokojeně chrápe.

Když jsme tu ještě bydleli, mohla být jenom v kuchyni, to se pak opřela o dveře, nebo o linku a spokojeně spala. Chápu ji, sama také ráda spím u nějaké pelesti postele, ale o nově vymalované zdi se zkrátka opírat nemůže. I když se jí to snažíme vysvětlovat, dělá, že vůbec nechápe. Zkusila jsem jí domluvit vodítkem, může ležet v libovolné poloze kdekoliv v místech, kam ji vodítko pustí od mojí židle. Aspoň jsme spolu a mám ji pod dohledem. Tak uvidíme, jestli to pochopí.

Netradiční dárek k svátku

Jelikož jsem si nick Angelika zvolila již před mnoha lety, považuji ho málem za své druhé jméno a s oblibou slavím svůj druhý svátek. 

Vyšlo to tak sice náhodou, ale v pondělí jsem si dala velice krásný neviditelný dárek. Preventivní sono prohlídku (= ultrazvuk) prsou.

Než jsem tam přišla, ani jsem si moc neuvědomovala, že by to mohlo vyjít nějak jinak než dobře. Objednávala jsem se před třemi měsíci, kdy jsem cítila divný tlak v prsou a byla z toho nervózní. Doktorka-gynekoložka mě prohlédla, řekla, že podle ní je to v pořádku, ale že jestli chci, dá mi žádanku na sono. Trochu jsem váhala, abych nedělala zbytečně z komára velblouda, ale hrdinů jsou plné hřbitovy, takže jsem nakonec řekla, že budu klidnější, když si dojdu na vyšetření.

Buď se nezmínila, nebo jsem to zapomněla, že to stojí sedm stovek. Když mi to řekli na recepci, trochu jsem na ně vykulila oči. Ale podle tátova hesla pro placení v zahraničních restauracích: „Při placení se usmívejte,“ jsem zachovala dekorum a zaplatila. Koneckonců jde o zdraví, že?

V čekárně si ženský libovaly, že má paní doktorka novější mamograf, takže je to tolik nemačká a že to nebolí. Ale mladý na to neposílaj. Od 45 let byste na něj měly chodit jednou za dva roky. Hned jsem si všimla paní na vozíčku, která šla na vyšetření společně se svou dcerou. Ačkoliv jsem se věnovala pletení ponožek, postřehla jsem, jak říkala, že kdyby tyhle metody byly už dřív, nemusela přijít o prso. Najednou mě celkem zamrazilo a uvědomila jsem si, jak si tak člověk žije (ne)spokojeně ve svý bublině a přitom si ani neuvědomuje, kolik toho má – obě zdravá prsa, nohy a mládí k tomu.

Dopadlo to dobře. Navíc jsem se dozvěděla, že by mi snad pojišťovna mohla pětistovku vrátit. Což je pro takovýho škrta, jako jsem já, skvělá zpráva. 

Řekla jsem si, že si dnešek nenechám ničím zkazit, i kdybych měla v práci řešit kdovíjaké problémy. Hlavní je, že to dneska dopadlo dobře.

A pak jsem šla ve svých úvahách ještě dál. Jaký by to bylo, kdybych si nenechala zkazit ani jediný den, až do příštího vyšetření? A pak znova a znova a znova.

Ale myslím, že to nevydržím. Rok je příliš dlouhá doba. Nejvíc mi funguje opakovat si: Dnešek je nejkrásnějším dnem mého života. Každé ráno!

P. S.: Při hledání nějakých statistik na mě vyskočil článek Hledáme cesty k posílení screeningů, říkají experti ÚZIS z 28. 2. 2024. Pár čísel z článku

• screening karcinomu děložního hrdla v cílové populaci (= ženy ve věku 25 až 59 let) dosahuje více než 55 procent
• screening karcinomu prsu dosahuje pokrytí zhruba 60 procent
• screeningem kolorektálního karcinomu (hovorově rakovina tlustého střeva a konečníku) dosahuje zhruba 30 procent

Kozlík a kozlík

Ve čtvrtek 7. 3. 2024 měla hnědá Líza termín porodu. Bylo to plus minus 10 dní. Celý den to manžel kontroloval a večer jsme se připravovali na nejhorší – že zůstanu v pátek pracovat z domova, kdyby porodila a bylo potřeba prcky přistrčit k jídlu, vydezinfikovat jim pupeční šňůry a vysušit je. 

Ještě večer, když jsme odjížděli na večeři, byla koza celá a jen podezřele postávala a pomekávala. Břicho veliké málem až na zem a vemeno taky. I když obvykle vídáme kůzlátka hned po ránu, domluvili jsme se, že se domů ještě zajedeme podívat v deset večer, abychom co nejvíc zkrátili dobu, kdy může porod proběhnout bez naší přítomnosti. Ráno pak přifrčíme mezi čtvrtou a pátou.

Ještě na dvoře před chlívkem jsme uslyšeli pronikavé mečení připomínající dětský pláč. Uvnitř jsme našli celého hnědého kozlíka a druhého roztomile strakaťoučkého. Hektor se činil. Kluci jsou nádherní, i když ten vícebarevný je mnohem menší, než ten hnědý.

Pít samozřejmě nechtěl ani jeden, tak jsem jim nadojila do dětské lahvičky a cpala jim to do tlamiček. Kupodivu to přes dudlík celkem brali. Manžel jim vydezinfikoval pupíky a koze jsme přinesli jádro, aby se posilnila. Všechny ty ošklivé věci, co z ní vytékají, se mají nechat vytéct samovolně, žádné tahání, i když by to člověka lákalo, protože ta krvavá šňůra z placenty a kdoví čeho vypadá dost nechutně, když ji za chůze vláčí za sebou.

Ale přejděme k něčemu milejšímu – kůzlata jsou nádherná a hebká. A voňavá. Překvapilo mě, že z nich padají černá hovínka, ale brzy už je měla zářivě žlutá, jak to má být. Předpokládám, že to je vlivem mleziva, které potřebují pro začátek svého vývoje. 

Akorát je problém je vyfotit, protože venku je zima a uvnitř málo světla. No a fotky s bleskem...

Čumba na Zahrádkářském plese

Onehdy se nás učitelka na angličtině ptala, co jsme dělali o víkendu. Jelikož se u mě v poslední době děje jen minimum zvláštních nebo zajímavých věcí, o kterých stojí za to mluvit a navíc jsou pozitivní, bylo jasné, že musím zmínit Zahrádkářský ples, který se koná každoročně koncem února.

Kapela byla stejná jako vloni – starší pán a dvě mladé dámy (možná dcery), které uzpívají kde co. Písničky příjemné, ale před rokem jsem byla spokojenější, protože jsem jich spoustu znala, tentokrát jsem měla trochu pocit, že jsem se ocitla na akci „pro pamětníky“, ačkoliv lidé v sálu se trochu omladili. Na parketu ovšem nikoliv.

Kdyby večer nezačali naši příbuzní, kteří profesionálně tančí, snad by se ani nikdo nezvedl a nešel na parket. Pak se to nějak rozjelo a já se snažila trávit alespoň tolik času na parketě jako v sedě u stolu. Přiznám se bez mučení, že bych ráda i víc, ale nějak nejsem přes zimu v kondici (aspoň že chodím týdně na tu jógu).

O půlnoci byla na řadě čumba. Zvláštní to tanec, který jsem musela kolegům na angličtině vyložit, protože ho nikdo neznal. Mimochodem, nezná ho ani Google ;-ú. Pouze mi našel, že v Novém Strašecí se hraje o půlnoci na plese. A musím se přiznat, že jsem to taky neznala, než jsem se přivdala do tohoto kraje. 

Nečekejte žádnou divočinu, co se týče kroků, čumba je prostě polka s mnoha partnery. A taky trošku delší. Asi tak na dvacet minut. Jo, fakt, nepřeřekla jsem se, když mluvím anglicky, vážně je to jeden tanec se spoustou písniček a trvá asi dvacet minut. Taky je to pěkná makačka na fyzičku. 

Začíná se tak, že se dámy shluknou do kroužku, chytí se za ruce a roztáčí kolo jedním směrem, například proti směru hodinových ručiček. Docela by mě zajímalo, jestli je to dané, nebo jestli je fuk, kterým směrem dámy jdou. Mám pocit, že je to vždycky takhle...

Okolo žen se utvoří kroužek mužů (ideálně stejný počet), taky se chytí za ruce a jdou v opačném směru. Hudba chvilku hraje a pak se dá povel, dámy i pánové se pustí a musí si ulovit nejbližší protějšek. Pochopitelně, že se muži snaží ukořistit mladší a pěknější dámy před těmi vyzrálejšími. 

A to už se tančí polka. Je to jen pár skoků, takže pokud jste si padli do oka, musíte doufat, že si rande domluvíte rychle nebo někdy později. Ale pokud vám partner či partnerka šlape na nohy, posilnila se česnekovými jednohubkami, případně se potí jako vrata od chlíva, uvítáte roztržení párů a s radostí se vrátíte do svého kolečka. Snad se příště nezastavíte proti stejnému partnerovi.

Průměrný věk letošních účastníků čumby byl těžko odhadnutelný, ale pravděpodobně důchodový. Zřejmě by stejně vyšel i modus (nejčastěji se vyskytující hodnota). Ale nemyslete si, nebyli to žádní staříci. Ač se jeden chlapík značně při těle potil tak, že z něj teklo, a brýle mu sklouzávali po nose, vydržel až do konce. A někteří si k tanci ještě zpívali! To jsem si netroufla, protože už z minula vím, že mám kondici (no, co si budeme nalhávat, spíš mládí) na to to utancovat, ale zpěvem bych se mohla zbytečně vysílit a ztratit dech, takže jsem se zbaběle šetřila.

Pro mě bylo triumfem, že jsme zůstali s posledními asi deseti důchodci až do dvou, kdy ples končil.

P. S.: Štítek „na statku“ jsem přidala proto, že se mi zdá, že jde o regionální zvláštnost, se kterou se ve městě nesetkáte. Nebo jste snad věděli už dřív, co je čumba? 

Prosím řekni mi aneb Copilot neví, co jsou vanilkové ponožky

Psala jsem zrovna příspěvek na blog o tvorbě Žlutozelené hundertwasserovy ponožky (1), když jsem si uvědomila, že mi na blogu chybí článek Vanilkové ponožky. Nebo vy víte, co to je? 

Jak bych to popsala? A kde ten výraz vznikl? Řekla jsem si, že se zeptám umělé inteligence. Lehkovážně jsem jí položila dotaz: „proč se říká vanilkové, když je něco jednoduché?“ a očekávala, že se dozvím správnou odpověď. Koneckonců už jsem to letmo na svém blogu naznačila i já, když jsem v článku Sock Knitters Anonymous napsala: „Ponožky nesmí být obyčejná vanilka, tím se rozumí, že nesmějí být příliš jednoduché, jako lícový nebo rubový žerzej nebo velmi jednoduché vzory.“

Sice mi Bing (Microsoft Copilot si myslí, že je vyhledávač Bing) řekl, že mi rád pomůže, ale pak spustil: „Vanilkové rohlíčky jsou jednou z nejpopulárnějších a nejvzácnějších cukroví na vánočním stole. Vanilkové jsou proto, že se obalují ve vanilkovém cukru, který dodává jim oříškost a vůni.“ Ačkoliv mě trochu ukonejšil tím, že mi jako první nabídl recept od Florentýny (Kuchařka pro dceru), podle které vařím, tak v tomto ročním období a při psaní článku o ponožkách jsou mi jeho informace trochu na prd.

Upozornila jsem ho: „Děkuji, ale špatně jsme se pochopili. Myslela jsem, proč se říká vanilkové například pleteným ponožkám či sexuálním hrátkám.“

Odpověděl: „Není to nic špatného, že jste se někdy pochopili. Vanilkové rohlíčky jsou tradiční česká vánoční cukroví, která vyniká oříškou vanilkou a moučkovým cukrem12. Nejsou to však sexuální hrátky, ale spíše lahodné a voňavé pečivo, které se často podává v době Vánoc...“

Tak jsem ho zastavila a zkusila na to jít jinak: „Co si mám představit pod vanilkovým pletením?“ 

Ovšem moje otázka nebyla dostatečně jednoznačná a snadno si ji vyložil po svém: „To je skvělá otázka! Vanilkové pletení v české kultuře má symbolický význam. Vánočka je tradiční české pečivo, které se neodmyslitelně pojí s vánočním obdobím. Její tvar připomíná svazek obilných klásků, které mají zajistit úrodu v příštím roce.“

Vzdala jsem svůj marný boj s větrnými mlýny a sáhla po angličtině doufajíce, že přinese lepší výsledky, jak mi bylo onehdy na kurzu slibováno. Použila jsem ubohoučký dotaz: „What is vanilla knitting?“

Odpověď se mi sice začala generovat a zdála se být i správná, podle toho, co jsem stihla spatřit. Pak ale narazil na něco zakázaného – najednou se pustil do slova sex a začal psát další text, až se pak zasekl, všechno zmizelo a hodil mi zjevně lživou hlášku: „Promiňte! Moje chyba, na toto teď nedokážu odpovědět. Mohu Vám pomoci ještě s něčím dalším?“ (Připomínám, že jsem se ptala pouze na vanilkové pletení, tentokrát jsem se vůbec nezmiňovala o tom, že existují také vanilkové sexuální praktiky, resp. to znamená ten úplně nejnormálnější a nejobyčejnější sex bez veškerých praktik s oblečky, pomůckami, změnami poloh a pod.)

Zkusila jsem být trochu milejší, i když už mi trochu lezl na nervy: „Please say me what is vanilla knitting“. 

Tentokrát pochopil, že se ho neptám na nic nevhodného pro děti a hodil mi rovnou celý odstavec, nad nímž si chrochtám blahem. Samozřejmě je to částečně i díky tomu, že začal: „Páni, to je skvělá otázka!“ Trochu ironicky se musím ušklíbnout, že když napíšu před reálnou otázku, na kterou údajně nedokáže odpovědět, slova „prosím řekni mi“, tak je z toho najednou skvělá otázka. No, každý to vnímáme po svém, že? ;-)

Takže poučení pro příště je, že umělou inteligenci máte opravdu hezky požádat. Právě jsme si to vyzkoušeli. A když to nepůjde v češtině, zkusit angličtinu.

A pokud vás zajímá, co je to vanilkové pletení, mrkněte na můj článek Vanilkové ponožky na Angeliky tvorbě.

Vavřínový věnec nad dveře (1. část)

Pokud jste na blogu mými pravidelnými hosty, možná si vzpomenete, že jsem ve vánočním deníku (ve 3. části zde) ukazovala umělou inteligencí vygenerované obrázky vavřínových věnců. Byly krásné, inspirativní, ale naprosto nepoužitelné pro naši vápennou malbu na zeď. 

Takže jsme si nakonec poradili sami tak, že jsme vytáhli ze sáčku s bobkovými listy tři nejkrásnější, obkreslili je na karton od mlíka a začali překreslovat na zeď tak, aby nám z nich vznikl krásný kulatý věnec.

Samozřejmě jsme si před tím udělali pár náčrtů na papír.

Původně jsme zamýšleli, že dovnitř napíšeme dlouhý latinský text kapitálkami. Ale podle rozměrů plochy nade dveřmi to vypadá, že to nepůjde. 

Jak vidíte, celkem blbě se to fotí. ;-)

Vymalována vrchní vrstva nad dvoulinkou

Jak můžete vidět, pěkně jsme si pohráli s malířskou (?) páskou. Nejprve jsme ji nalepili do úrovně, nad níž jsme malovali hnědou barvou (no fakt, je to nějaký zvláštní odstín hnědé s troškou žluté, aby to mělo šmrnc). A pak jsme ji přelepili přes tu hnědou a namalovali modrý spodek.

Dvoubarevný podklad věnce

A už se blížíme do finiše. Zbývá jen vybarvit strašně velké množství vavřínových lístečků bílým vápnem (to je normální barva vápna bez jakýchkoliv barev). A pokud možno tak, abychom nerozmazali šedou/černou konturu, kterou jsme namalovali vápnem ohraničení jednotlivých listů. 

Vybarvování lístečků vápnem

Pokud jste velmi pozorní nejspíš jste si všimli, že bude třeba ještě dokončit lístky na vnitřní straně věnce. Uvažujeme o tom, že bychom vnitřek vybarvili mírně šedivou a tak je ohraničili. Nebo jim doděláme kontury jako těm ostatním uprostřed. Co byste udělali vy?

Jak jsme se těšili na schůzku s geneaologem a rodinný rodokmen

Včera jsme se stavili za tetou, která si domů pozvala nějakého týpka z přednášek, kam chodí do Klementina, aby jí sestavil rodokmen rodiny. Teď nevím, jestli jen z otcovy nebo i z matčiny strany. 

No, tak jsme byli náramně zvědaví a slezli jsme se tam skoro celá rodina. Chlapík z toho byl trochu překvapený, říkal, že obvykle jsou na něj tak dva. Ujistila jsem ho, že nás taky mohlo být jedenáct. Jenže někdo nemohl, protože nevím co, jiný, protože jde dneska na operaci, další má domluvenou jízdu na koni atp. 

Největší fór byl, že jsem si vzala noťas, dovolila se, že si budu psát poznámky (s mojí rychlostí psaní je to brnkačka ;-)) a čekala, co se dozvím o manželových předcích. No, něco jsem se dozvěděla, ale leda tak od tety. Nevím, jak to teta zamýšlela (a jestli nad tím vůbec přemýšlela), ale tohle setkání bylo teprve první a úvodní. Takže jsme se nedozvěděli, kam až došel, kolik větví a odkud jsou předci… Ale celí zvědaví a napnutí jsme po chvíli zklamání pochopili, že se jedná teprve o zadání zakázky. Sice bylo hustý, jak si hned otevřel noťas a začal lovit rodné listy již delší dobu zesnulých předků, ale to bylo tak všecko. ;-)

Takže jsme dvě hodiny poslouchali, co ví o svých předcích teta – a to jsem teda zírala, datumy narození i pradědečků házela z hlavy velmi dobře.

Vtipnou událostí bylo, když pán našel, že se tetin praděda Josef oženil s Alžbětou Holečkovou nevím jakou v nějakém roce a teta se s ním začala dohadovat, že to teda určitě ne, protože si vzal Anežku Urbanovou. Pán nás chvíli přesvědčoval, že paní už mohla být vdovou, i když to ve dvaceti letech není právě pravděpodobné, takže by mohla mít už jiné příjmení, než na jakém trvá teta. Upozornila jsem ho, že je to sice fakt náhoda, že se tady v okolí bral v roce, který by mohl odpovídat jmenovec pradědy s nějakou jinou paní, ale že se mi nezdá možné, aby jednak ovdověla a jednak si kvůli tomu změnila i křestní jméno z Alžběty na Anežku. A tak jsme trochu ztratili iluze o tom, že se dají předci až tak spolehlivě dohledat. Když to bude v nějaké hlubší minulosti, můžeme se klidně hlásit k někomu, kdo už s námi nemá nic společného. 

Nemluvě o tom, že některé ručně psané zápisy nejdou moc přečíst. A když byl jeden předek z okresu Zbyrovského, tak jsme se taky trochu zasekli, protože něco jako Zbyrov v ČR neexistuje, alespoň ne v současnosti.