Jak jsme se těšili na schůzku s geneaologem a rodinný rodokmen

Včera jsme se stavili za tetou, která si domů pozvala nějakého týpka z přednášek, kam chodí do Klementina, aby jí sestavil rodokmen rodiny. Teď nevím, jestli jen z otcovy nebo i z matčiny strany. 

No, tak jsme byli náramně zvědaví a slezli jsme se tam skoro celá rodina. Chlapík z toho byl trochu překvapený, říkal, že obvykle jsou na něj tak dva. Ujistila jsem ho, že nás taky mohlo být jedenáct. Jenže někdo nemohl, protože nevím co, jiný, protože jde dneska na operaci, další má domluvenou jízdu na koni atp. 

Největší fór byl, že jsem si vzala noťas, dovolila se, že si budu psát poznámky (s mojí rychlostí psaní je to brnkačka ;-)) a čekala, co se dozvím o manželových předcích. No, něco jsem se dozvěděla, ale leda tak od tety. Nevím, jak to teta zamýšlela (a jestli nad tím vůbec přemýšlela), ale tohle setkání bylo teprve první a úvodní. Takže jsme se nedozvěděli, kam až došel, kolik větví a odkud jsou předci… Ale celí zvědaví a napnutí jsme po chvíli zklamání pochopili, že se jedná teprve o zadání zakázky. Sice bylo hustý, jak si hned otevřel noťas a začal lovit rodné listy již delší dobu zesnulých předků, ale to bylo tak všecko. ;-)

Takže jsme dvě hodiny poslouchali, co ví o svých předcích teta – a to jsem teda zírala, datumy narození i pradědečků házela z hlavy velmi dobře.

Vtipnou událostí bylo, když pán našel, že se tetin praděda Josef oženil s Alžbětou Holečkovou nevím jakou v nějakém roce a teta se s ním začala dohadovat, že to teda určitě ne, protože si vzal Anežku Urbanovou. Pán nás chvíli přesvědčoval, že paní už mohla být vdovou, i když to ve dvaceti letech není právě pravděpodobné, takže by mohla mít už jiné příjmení, než na jakém trvá teta. Upozornila jsem ho, že je to sice fakt náhoda, že se tady v okolí bral v roce, který by mohl odpovídat jmenovec pradědy s nějakou jinou paní, ale že se mi nezdá možné, aby jednak ovdověla a jednak si kvůli tomu změnila i křestní jméno z Alžběty na Anežku. A tak jsme trochu ztratili iluze o tom, že se dají předci až tak spolehlivě dohledat. Když to bude v nějaké hlubší minulosti, můžeme se klidně hlásit k někomu, kdo už s námi nemá nic společného. 

Nemluvě o tom, že některé ručně psané zápisy nejdou moc přečíst. A když byl jeden předek z okresu Zbyrovského, tak jsme se taky trochu zasekli, protože něco jako Zbyrov v ČR neexistuje, alespoň ne v současnosti.