Po 22. prosince, nic nového jenom příkrmy
Mám takovej pocit, že jsem ještě nezmínila, že už jsme začali dávat dítěti příkrm. Ono na tom není nic zase až tak zajímavého. Doktorka nám to doporučila, aby víc přibývalo na váze, nedbaje toho, že podle mě je na tahání v náručí, které má nejraději, dost těžká už teď. (Samozřejmě to myslím jako fór, těžká sice je, ale to se má s přibývajícím věkem nadále zhoršovat, to je jasné.) Dost mě tím zaskočila, protože jsem si myslela, že celá ta otrava začne až později. Ukázalo se ale, že naše žravé dítě je úplně v pohodě, a když mu dám něco jiného než mateřské mlíko, vezme si to ze lžičky bez ksichtů, foukání, plivání a jakýchkoliv dalších zajímavých reakcí, o nichž by se dalo psát. Vlastně se to dalo čekat, když mi na začátku pila mlíčko z injekční stříkačky (v porodnici jsem ještě neměla vlastní), nebo z lahvičky umělé (když jsem si myslela, že mám vlastního málo). Takže to píšu jen proto, abyste věděli, že se něco nového děje. ;-)
Sepsala jsem si pidimidi bucket list na letošní Vánoce (škrtám, co nedopadlo):
- navštívit výstavu,
- baštit trochu cukroví,
- psát Angeliky vánoční deník,
ozdobit stromeček a spočítat, kolik na něm máme ozdob a svíček,- pálit svíčky,
projít se do Údolíčka,projít se do parku.
Út 23. prosince, výstava Klimtové
Ráda bych řekla, že jsem se o Vánocích trochu rozdivočela, ale to byste asi čekali něco jiného, než jaká byla realita. :-)
Podařilo se mi dostat se na výstavu spisovatelky a výtvarnice Vítězslavy Klimtové. Bude o tom samostatný článek s víc fotkama. Výstava je nazvaná jako loutky, takže jsem očekávaly ty figurky na provázcích, ale tohle se mi taky líbilo. Zajímalo by mě, z čeho jsou postavičky udělané.
Všechny pohádkové bytosti mají dle autorky různé lidské rysy. Nejsou vysloveně zlé nebo hodné.
 |
| Skřítčí kapela |
 |
| Skřítek hospodáříček je často jmenován u tchyně, u nás se o něčem takovém nikdy nemluvilo, líbí se mi ale i čertík vzadu |
 |
| Obrázek skřítka hospodáříčka (zase trochu jiný) |
 |
Kostelní věž skrz okno
|
 |
| Slaměný betlém (s Ježíškem den před Štědrým dnem ;-)) |
 |
| Ozdobený strom na náměstí |
 |
| Dekorativní mašle |
Po zhlédnutí výstavy jsem ještě nakoukla do papírnictví (víte, že je miluju?), neodolala jsem a koupila si inkoustové pero, barevné bombičky (Fakt jich je tolik druhů? Jak to? Prý kvůli krasopsaní, které teď frčí.) a nějaké sešity na budoucí bullet journaly/deníky, protože ceny byly senzační. No jo, holt se pozná, když člověk vyjede z Prahy = větší výběr a nižší ceny.
Pak jsem ještě šla do galanterie. Zařekla jsem se, že žádná klubíčka kupovat nebudu, protože potřebuju spíš trošku zpracovávat zásoby. Ale když jsem viděla ta fialová, hned jsem se mlsně olizovala. Ta by se mi na tu deku Charlotte dream (psala jsem o ní např. zde) docela hodila! Jenom se musím kouknout, kolik jich potřebuju. A taky jestli náhodou už nemám dost barev. A tak jsem odolala a řekla si, že tu na mě snad počkají do příště. Optala jsem se na čepici pro manžela dle instrukcí, ale když nechtěl, pořídila jsem pouze knoflíky na nákrčník Groove. Sice jsem ho zapomněla vzít s sebou (zítra a pozítří a popozítří mají pochopitelně zavřeno), ale tak jsem vybrala něco, co se bude k fialové jistojistě hodit – zlatá. Dítě v kočárku už začalo být neklidné, takže rozhodně nepřipadalo v úvahu se pro knoflíky vracet s nákrčníkem.
 |
| U šátku Groove už jsem za půlkou, začínám se spodními copánky |
K obědu jsme měli vepřové na leču. Mňam. Maso se nejprve zprudka opeče, pak se podlije vodou a dusí. Na jiné pánvi se udělá cibulka, přidá se lečo/falešná unclebeans a pak se to vmíchá k masu. Skvělé to je s bramborem.Vytáhli jsme hru Karak II. a hráli snad dvě nebo tři hodiny. Jak už jsme si nepamatovali pravidla, tak to chvíli zabralo, než jsme se chytli. Ale bylo to prima. Podařilo se mi vyhrát. :-) Ale na téhle hře je super, že není tak moc proti sobě. Všichni se sice snažíme porazit jakéhosi Pána zla, ale nijak si vzájemně neškodíme. Je v tom každý sám za sebe.
Překvapilo mě naše miminko, které bylo extra radostné. Asi z nového prostředí.
Večer jsme si v televizi pustili Vánoce za Jindřicha VIII., o němž jsme před pár lety s manželem četli knihy. A koukali na seriál. Bylo to celkem zajímavé. Konečně jsem pochopila koncept Twelve days of Christmas, který říká, že dříve (a možná někde ještě i nyní) se v Británii slavily Vánoce od 25. prosince do Třech králů a každý den byl něčím speciální.
St 24. prosince, Štědrý den
Dopoledne uteklo, než jsem se nadála. Asi jsem trochu dávala dárky do dárkových taštiček. Je to pohodlné a ekologické, ale není to taková sranda, jako rozbalovat balicí papír, tak mám pokaždé dilema, jak se k tomu postavit. Možná by pomohlo to furoshiki?
K obědu jsme měli rybí polévku.
Odpoledne jsem chtěla zdobit stromek, ale byli jsme vyhnáni na hřbitov, aby nám cestou mohlo usnout dítě. Podařilo se mi zapálit svíčku hned druhou sirkou a byla jsem na sebe pyšná. Miminko nám v kočárku krásně usnulo – vezli jsme jenom vajíčko (=autosedačku) bez korbičky, protože jinak bychom se do toho auta vážně nevešli – a my měli radost, že je hezčí počasí než včera (jen suchý mráz bez větru), a tak jsme se vydali ještě na procházku na náměstí.
Tam jsme si všimli, že je otevřený kostel, tak jsme hned vlezli dovnitř a prohlédli si betlém. Bohužel jsem si nevzala foťák. Nechali jsme se zlákat a vzali si domů betlémské světlo v čajovce ve sklenici. Měla jsem z něj ohromnou radost, protože to jsme doma nikdy neměli. ... Ani letos jsme ho doma neměli. Zhaslo nám cestou, protože čajovka už byla trochu použitá a podle mě knot dohořel moc brzy. Bylo mi to líto, protože jsme byli kousek od domu, kde bych od ní mohla zapálit jinou svíčku. Ale nijak významně jsem to neprožívala.
K večeři byl tradiční bramborový salát. Prý to nemám fotit rozjedené, ale mně to tak připadá lepší. A navíc jsem si dřív nevzpomněla. Manžel tátovi chválil kostky zeleniny, že má jednu jako druhou. V duchu jsem se smála, protože on by je měl taky takové. Zato mně by se povedly spíš do té hry „najdi dvě stejné kostky“ a ona každá jiná!
 |
| Bramborový salát |
Smažený kapr není právě můj nejoblíbenější, ale jsem s ním na Štědrý večer smířená. Rozhodně lepší než řízky! Až/jestli budu dělat někdy štědrovečerní večeři já, chtěla bych dělat kapra po zbojnicku, protože tak ho mám nejraději a manžel ho taky jí.
Již tradičně si musím ve vánočním deníku zveřejnit fotku stromečku. Živého a s opravdickýma svíčkama. Možná to někomu může připadat směšné, ale bez něj mám pocit, že to není ono. I když teď s dítětem nemá člověk tolik prostoru nad takovými věcmi přemýšlet. Ale když vidím ty plasťáky, nějak mě to nechává chladnou a bez vánoční atmosféry. To už snad radši jen jednu smrkovou větev!
 |
| Vánoční stromeček s dárky |
 |
| Tentokrát bylo i třepení |
Rozdávání dárků se letos docela protáhlo! Ani ne tak kvůli tomu, že by jich bylo tolik, ale proto, že jsme snad do osmi hodin uspávali. Na druhou stranu je super, že malá spí skoro celou noc. Od té doby, co chodí spát v osm, tak klidně až do devíti. I když bych byla raději, kdyby chodila spát v pět a vstávaly jsme v šest ráno. Ty dlouhé večery mi chybí!
Tradice postupného rozbalování dárků: K dárkům bych ještě ráda poznamenala, že u nás se rozbaluje postupně. Jeden balíček nejstarší člen rodiny, pak ten mladší a takhle to jde až k nejmladšímu. A pak znovu nejstarší rozbalí jeden balíček. Děláme to tak snad odjakživa. Je to sice zdlouhavé, ale zároveň v tom vidím úctu a zájem o to, co kdo dostal. U manžela se to dělávalo tak, že si každý rozbaluje sám a všichni najednou. A pak si to nějak ukáží. Těžko říct, když jsem tam byla na Vánoce já (26. 12.), víceméně jsme se nějak náhodně chaoticky střídali a taky všichni koukali, co rozbaluje ten dotyčný. Jasně, jste trošku pod drobnohledem, jak se vám dárek líbí, ale stejně mi to připadá hezké a kulturní. I když myslím, že jako dítě mě to štvalo, protože jsem musela dlouho vydržet, než jsem přišla na řadu. Když pak ale ostatním dárky dojdou, můžu rozbalovat zbývající jeden za druhým! Uff, málem bych zapomněla, jedním z dárků byla Tajemná ponožka 2025!
 |
| Krásné, co? Ty barvy se mi moc líbí! |
 |
| A ještě jsem na tajňáka dostala značkovač! |
Překvapilo mě, že mi přišly jen dvě smsky s přáním k Vánocům. Holt jak člověk nemá WhatsApp a není moc na sockách, tak se na něj snadno zapomene. Z toho jedna byla zjevně hromadná. O to víc si vážím té druhé a hned jsem na ni odpověděla. Popravdě jsem ale taky nic nestihla rozeslat. Doufám, že zvládnu aspoň udělat PF 2026!!! Aspoň jsem napsala kámošovi, jestli se zítra nepotkáme na ranní mši v kostele. Mám pro něj už nějakou dobu dárek. Tomu druhému ho asi pošlu poštou, kdoví kdy se uvidíme!
Jo, a k těm dárkům jsem ještě chtěla dodat, že jsme se letos docela nasmáli. Protože naše taštičky mají předepsané visačky „máma“ a „táta“. Když mi to došlo, prohlásila jsem, že letos to teda Ježíšek fakt přehnal, protože skoro všechno je moje. Akorát, co dostane babička a dědeček?
Čt 25. prosince, mše s nosítkem a den plný deskovek
Ráno jsme vyrazili na mši do kostela v 9:30. Kupodivu jsme to stíhali docela dobře. Malá se předtím najedla. Venku bylo snad -6°C, tak jsme se shodli, že asi bude výhodnější nosítko, aby byla v teple. Když jsem ji kšírovala, ječela, protože už by potřebovala spát. Sotva jsme ale vyrazili, utišila se a vydrželo jí to hrozně dlouho. Prospala většinu mše, z níž jsem toho stejně moc neměla, protože jsem se děsila okamžiku, kdy se vzbudí, protáhne a začne ječet, jak to obvykle dělává. Naštěstí to ale bylo tak, že jen otevřela oči a koukala. Tak jsem jí ukázala mého kamaráda, ozdobený stromeček a pak všechno kolem. Byla docela dobře naladěná a pak ještě usnula, tak jsme si dali procházku na nejbližší kopeček do nedaleké vesnice, abychom si mohli víc popovídat. Při mši se mi líbila nějaká písnička, co působila jako něco irského starého, třeba jako Čarodějnice od Asonance.
Doma jsem vyfotila svou oblíbenou pokojovku – fialový oxalis.
 |
| Fialový oxalis, kytce říkám důvěrně „motýlci“ |
K obědu jsme kvůli mně měli mého oblíbeného kapra po zbojnicku, který se peče v troubě v alobalu. Je na něm slanina, cibule a spousta česneku. Podlévá se bílým vínem. Měla bych si opsat recept.
Odpoledne jsme vytáhli hru, kterou jsem dostala od Ježíška: Vampire: The Masquerade – Vendeta (popis hry zde). Vydala ji Albi a je pro 3 až 6 hráčů. Už jsem ji kdysi měla půjčenou z městské knihovny a líbila se nám. Při rozbalování si všimnu, že chybí nějaké žetony, ačkoliv byla originálně zabalená do fólie. Hned mi to zkazí radost a já otráveně přemýšlím nad tím, jak budu místo tvorby PF 2026 psát výrobce/prodejci, jestli by mi mohl poslat chybějící dílky. Pak se ale ukáže, že se samy vylouply a zapadly mezi krabici a jiné části herního plánu (lokace), takže vše je v pořádku a můžeme hrát! Zabere nám to spoustu času, ale je to docela prima. Skončíme s počty vítězných bodů: 34, 33 a 32. Tomu říkám těsný výsledek, co?
 |
| Ještě nevyloupané kartičky |
Jako druhou v pořadí hrajeme karetní randící hru Kavárny. Je to speciálka, takže se zatím nedá nikde koupit. Ráda bych o ní napsala samostatný článek i s fotkama, takže zatím vydržte. Je pro 2–4 hráče. Stejně jako tu předešlou hru, i tuhle se mi podaří vyhrát. A rozhodně to není tím, že bych si pamatovala pravidla, protože jsem ji hrála naposledy před půl rokem.
Na závěr večera si ještě v rychlosti zahrajeme Jumanji. Kdo pamatuje film jako dítě, bude hrou zaujatý, i když nejde o nic světoborného. Zjevně je spíš pro rodiny s dětmi, ale když se trochu odvážete (nebo připijete), můžete si ji užít i tak. Je silně kooperativní a dokonce si můžete darovat životy, takže byste měli skončit spokojení a vítězní. Když tak nad tím přemýšlím, neumím si moc představit, že vás hra porazí, ale asi se to stát může.
Pá 26. prosince, druhý Štědrý večer
Ráno jsme vyrazili do Prahy jen s hodinovým zpožděním, což považuji za výkon vzhledem k tomu, co všechno se musí stihnout sbalit pro malou a taky, že záleží hlavně na ní. Ideální je vyrazit po krmení. Cesta utíkala krásně a provoz nebyl skoro žádný, takže paráda.
Zašli jsme na slavnostní oběd k příbuzným. Dle mého názoru se nevydařil: z knedlíků nebývám nijak unešená a domácí šípková se nekonala, protože nebyl nalezen správný džem. A kupovaný byl katastrofický. Osobně jsem v tom šípky necítila, zato tam měl dominantní roli kopr. Kdybych věděla, že jdu na koprovku, smířila bych se s tím předem, ale takhle nic moc. Zato rybí polévka byla naprosto úžasná. Hostitelka dokoupila jikry a měla ji výborně ochucenou. Byla taková hodně bohatá chutí. Škoda, že jsem si jí nedala plný talíř místo druhého jídla. Zpod stromečku jsme vybalili dárečky a užili si hezkou chvilku. Dostala jsem náušničky z korálků, kdyby to někoho zajímalo. Ostatní věci přinesl Ježíšek hlavně malé – skoro kompletní rodinku Šmoulů a medvědí sedátko.
Potom jsme si šli k tchyni užít Ježíška číslo tři. Manžel si užil štědrovečerní večeři v podobě řízku. Taky jsem si pochutnala, to ne že ne, ale knedlíky a řízky prostě nejsou moje topka a už vůbec je nemám spojené s Vánoci. Na druhou stranu je fajn, že je aspoň zima. Nechápu, jak to někdo může jíst v parném létě, brrrr.
Dárky byly báječné, a když na mě o několik dní později vyskočilo někde na internetu, že někdo obrečel svoje dárky, říkala jsem si, že já už zapomněla jaké to je, když vám někdo dá úplnou blbost a vám je líto, že za to utrácel a ještě se vám to bude doma plést a musíte předstírat, že máte radost (Šmouly nepočítám). Přála jsem si pekáč s roštem (Florentýna si přeje, abych ho měla ;-)), a taky nové smaltované pekáče, protože ty staré už jsou otlučené a začínají reznout. Asi ani ty nové nebudu pro jistotu dávat do myčky. Deka k televizi se taky neztratí a skleněný dekorativní stojánek na čajovou svíčku se mi vysloveně líbil. ...
O uspávání dítěte se mi psát nechce. Zkrátka někdy to jde líp a jindy hůř, to pak mám chuť jít rovnou spát taky a dárky nechat na ráno, až budeme mít obě lepší náladu.
So 27. prosince, nové pohádky
Včera mě cestou do Prahy manžel překvapil tím, že mu přišlo divné, že jsme se na Vánoce nekoukali na žádnou pohádku. Už se tak nějak smířil s tím, že jsem pohádkový maniak a každý rok nedám pokoj, dokud spolu nějaké nevidíme. Už si na to zvykl a bez toho jsou to divné Vánoce. Dostal chuť na Anděla páně 2, tak jsme se domluvili, že si ho někdy pustíme. Ale dneska to nebylo. Chtěla jsem prozkoumat nové pohádky.
Protože jedinou hrou, ke které jsme se na Vysočině nedostali, byl Maršál a špion, rozhodla jsem se, že ji vytáhneme nyní. Večer jsme tak strávili u kuchyňského stolu hrou připomínající šachy. Musím říct, že se mi svým způsobem líbí a do stejné míry mě i štve. Hráli jsme ji málo na to, abych pronikla do jejích tajů a kouzel. Vadí mi, že je to jedna z mála her, kdy jsme s manželem vysloveně nepřátelé. Ve většině ostatních her si často každý „hrajeme na svém písečku“, až jeden zvítězí. Prostě si stavíme městečka a cestičky v Carcassonne, porážíme obludy v karetním Karakovi, vysloveně spolupracujeme v Pandemicu... a nijak si neškodíme. Už jsem tomu odvykla a vlastně mě to ani nebaví.
Málem bych zapomněla, že jsme si během dne pustili první pohádku, tu hůř hodnocenou, abychom si tu lepší mohli případně nechat na večer se zbytkem rodiny. Záhada strašidelného zámku (***) má na ČSFD 37 %, což je fakt málo. Já jí dávám tři hvězdičky, protože mi zase tak strašná nepřišla, zejména ve srovnání s tou další, kterou manžel zvládl jenom rozkoukat. ;-) Režíroval Ivo Macharáček. Na zámku Strašperk se královský rozpočet místo zvyšováním daní vylepšuje strašidelnými prohlídkami. Ty má ve své režii vynalézavá princezna Elvíra (Sofie Anna Švehlíková) se svou lektorkou (Jana Plodková), jejíž šaty mi berou dech. To by bylo, ušít si něco podobného! Jenže to je tak leda na ples. Poddaní si prohlídky chválí a opravdu se bojí. Na Strašperk přijíždí princ Armin (Oskar Hes), který tam touží spatřit skutečnou kouzelnou bytost, aby svému královskému otci dokázal, že skutečně existují. Jako malý kluk totiž v lese potkal čarodějku, ale otec mu to nikdy neuvěřil. Záhy dojde na Strašperku k nečekané události – během oslavy králových narozenin beze stopy zmizí muzikanti, vzápětí někteří sloužící, a nakonec i sám král (Tomáš Maštalír). Na zámku vypukne panika, poddaní prchají. Sympaťákem a tak trochu zvláštním týpkem je generál (Pavel Kříž) a naopak záporákem je ministr (Jiří Mádl), jehož všichni v recenzích komentují, že se všelijak pitvoří. Což je fakt, ale k té roli to docela jde. Nijak mi tam nevadil, naopak mě u něj stejně jako u Kříže zaujalo, že má hodně jiný charakter, než na jaké jsem zvyklá. A oba byli dost uvěřitelní. Takže za mě spokojenost, i když bych osobně byla opatrnější s emancipací u princezen. Už se začínají stávat lehce protivnými. A když budu chtít vidět Xenu bojovnici, pustím si ji přímo, bohatě mi stačila Libuška, která umí střílet líp než princ, dál bych to už určitě nehnala.
Hlášky:
„Pracují od nevidim do nevidim.“
„To je málo. Ať pracují od úmoru do úmoru...“
„A není to už moc?“
Ministr (Mádl): „Myslím, že jste úplně přesně nepochopil situaci. To já mám teď na ramenou královský hermelín, ne vy.“
Král: „Královský hermelín si může obléci kdokoliv, krále dělá králem královská čest. A tu vy nemáte.“
Ministr (Mádl): „A víte, jak se pozná vězeň? Že má na rukou pouta! Do boudy s nim.“
Král: „... To už jste zapomněl, co všechno jsme spolu prožili?“
Generál: „No, jak bych mohl. Proto jsem tady, Veličenstvo.“ (Musíte slyšet ten dobrácký hlas Kříže!)
Král: „Tak rychle, rozvažte mě.“
Generál: „Ne, to nemůžu. Ale něco jsem přinesl. To je co?“
Král: „Deka?“
Generál: „No. Ovčí vlna. Ta tak krásně hřeje. Abyste věděl, že mám srdce.“
Král: „Ale nemáte rozum.“
Večer jsme si pustili kousek druhé letošní nové pohádky – Největší zázrak (**). Na ČSFD má 48 %, což moc nechápu. Upřímně řečeno, je o dost horší než ta předešlá. Alespoň když jsem je viděla v tomhle pořadí. Čaroděj mluví a gestikuluje jako by to byla pohádka pro neslyšící. A navíc je to sebelitující se mamlas. Dva idioti v královských službách nejsou vtipní, ani k politování. Jen se pletou a ruší děj.
„Byl jsi užitečnější, když jsi byl žížala.“
„Nikdy jsem žížala nebyl.“
Ale pár pěkných věcí by se našlo. Třeba že jako lokaci zvolili zámek Bojnice na Slovensku! Chválím! Je nádherný a neotřelý. Připomíná mi Neuschwanstein, který bych někdy chtěla navštívit. Rovněž podhradí je moc pěkné! Taky se mi líbí babka, matka hlavního hrdiny. To je legrace, když zjistím, že je to Marta Sládečková z mého oblíbeného seriálu Susedia! Taky se mi líbí ta změna, že Budař má roli klaďase a moudrého krále. Překvapivě mu to padne a je velmi uvěřitelný. Jen ty blond vlasy si mohl odpustit. A teď si dovolím trochu prozradit děj – líbila se mi poprava čaroděje, protože to bylo něco dramatického, co jsem opravdu nečekala. I slzička ukápla. Ale jinak to znovu vidět opravdu nepotřebuji.
Ne 28. prosince, procházka do Lysolaj
Abychom neshnili zaživa, vyrazili jsme i s kočárkem na procházku do Lysolaj(í), protože manžel na internetu našel, že tam je vyřezávaný betlém. S takto částečnou informací jsem se ovšem nemohla spokojit, a tak jsem si sama vygooglila, co a kde to je. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že je od doc. Milana Váchy. Hned jsem zbystřila a koukla na svůj blog, protože mi jméno bylo povědomé. Naštěstí jsem na jeho výstavě nejen byla, ale také jsem o ní stihla napsat zde, takže jsem si mohla ověřit, že moje myšlenka byla správná. Hned jsem si svůj článek přečetla a zjistila, že bydlí... jo, tady v Lysolajích. Proto jim do betléma přibývá každý rok nová socha, jak nám prozradil místní pán, který se také zastavil podívat se na betlém. Jelikož tchán už betlém udělal, navrhla jsem z legrace, že teď je na čase udělat ještě na zahradu takového pěkného velblouda pro malou.
 |
| Dřevěný betlém od doc. Milana Váchy |
Myslela jsem, že si prohlédneme všechny sochy v místním parku (je o nich dokonce samostatná stránka na Wikipedii), ale hrozně rychle se začalo stmívat, a tak jsem stihli jenom kratičkou procházku do nedalekého údolí. Kašnu dělal opět pan docent. V soutěsce se nám na kamenech zasekl kočárek, takže tam musíme vyrazit jindy s nosítkem, a nebo až bude malá šlapat po svých.
 |
| Kašna v parku |
 |
| Král oceánu od Jaromíra Švaříčka |
 |
| Kaple Panny Marie sedmibolestné |
 |
| Rodina od Barbory Chládkové |
Předchozí díly:
Následující díly:
