pátek 22. dubna 2016

#10 Velká věc

Naplánujte si na dnešní den jednu velkou věc, ke které se už dlouho odhodláváte. A udělejte ji. Začněte hned ráno. Jaká věc to byla a jaké byly Vaše pocity po splnění?

Velká věc mi dala zabrat. Nějak jsem nevěděla, co pod ni schovat. Co je ta velká věc, kterou už dlouho plánuji a konečně ji udělám?

Myslela jsem, že něco k disertaci, ale nějak to pořád nešlo a nešlo. A pak mě napadlo, že to, po čem už dlouho toužím, je vyzkoušet si pletení Vlčích máků Kaffe Fassetta (viz můj blog o tvorbě).

Bylo to stresující – hodně počítání, někde jsem zapomněla oka a pak mi to nevycházelo – a zároveň boží – ty barvy! Celkem jednoduchý vzor, nahodilé střídání barev, jak mě napadlo, přineslo senzační výsledek. Vzorek je hotov a vyprán, teď ještě troufnout si udělat takhle celý svetr. Jo, bude to bláznivina. Možná další #10 Velká věc. ;-)

pátek 15. dubna 2016

#8 Pravěk

Den bez elektroniky? Zúžila jsem to na mobil a počítač, hlavně tedy ten počítač a internet. Samozřejmě jsem si takovýto den naplánovala na nepracovní den, neboť moje práce v podstatě spočívá v nekonečném sezení u počítače, klofání (tedy psaní něčeho) a odpovídání na maily, plus vyhledávání informací pro nadřízeného, kolegy i podřízené a taky časté urgence.

Jaké to pro mě bylo? Celkem normální. Na mobilu závislá nejsem a docela dobře bych se bez něj obešla týden a možná i měsíc. Po počítači (a blogu) by se mi sice stýskalo, ale za jeden den se nezblázním. A nezaujalo mě na tom tak nějak nic. 

Možná spíš když si vzpomenu na putování po Šumavě, o kterém si na mém blogu také můžete přečíst, tak to bylo vzrůšo. To byl pravěk. Odstřihnutí od elektřiny totálně. A také to hezky ilustrovalo, jak jsme jako lidi-společnost neschopní. Bez elektřiny už dnes nezvládneme téměř nic. Kdybychom si náhodou chtěli udělat jídlo na ohýnku, je to pro změnu na spoustě míst zakázané.

Nicméně to stojí myslím za to, udělat si třeba jednou týdně o víkendu den bez počítače. Aby taky člověk dělal něco jiného, než jen čučel do monitoru. 

Navrhovala jsem večery bez počítače. Zatím mi to moc nevychází, ale uvidíme v budoucnu. Ukazuje se totiž, že když chcete trávit večer s partnerem a nezírat přitom do počítače nebo na televizi či jinou podobnou pomůcku, je celkem náročné vymyslet, co byste mohli dělat, myslím teď kromě toho jednoho. Schválně, co vás napadá, že by se dalo dělat?


úterý 12. dubna 2016

Slavíme kulaté narozeniny!

Už je to tak. Celých 10 let. Přesně včera.

Je to málo? Nebo moc? 

Kdybych vám řekla, že mám desetileté dítě, řekli byste si, že je ještě malý a co má všechno před sebou. Ale když to vezmete na dny, tak je to docela pecka. Celých 3 653 dní, tedy 87 672 hodin, 5 260 320 minut. (Komu se to nezdá, tak 2008, 2012 a 2016 byly přestupné roky. ;-))

V úterý 11. dubna 2006 v 18:35 jsem napsala první článek na blog. Tehdy byl Blogger samostatný a v angličtině. Začátky byly náročné – ono ani dnes to s angličtinou nemám tak zázračné, jak bych si přála, ale dělám na tom. A víte co? Blogovat mě pořád baví. I když se za tu dobu změnilo mnohé, tohle stále zůstává.

Mimochodem, protože jsem trochu nasákla čísly a statistikou, spočítala jsem si, že mám publikováno přesně 1 700 článků, to znamená skoro půl článku denně, jinými slovy že co 2 dny a tři hodiny jsem napsala článek po celých deset let. A to je fakt hustý.

A tak jsem si k dnešním krásným kulatým narozeninám nadělila dáreček. Sice se mi ho nepodařilo zabalit, ale to nevadí. Zároveň jsem udělala něco pro sebe neobvyklého – koupila jsem si vzor na pletení šátku a k tomu celý v angličtině a na Ravelry. Tak trochu jako výstup z komfortní zóny a neustálé začínání něčeho nového. Jako důkaz odvahy.

Pokud mě pozorně sledujete. Určitě již dobře víte, že jím nemohlo být nic jiného než Exploration station od Stephena Westa.




Psala jsem o něm v článku Šátky, na které mám chuť. A tady je první video k šátku, kdyby do toho chtěl jít někdo se mnou. Už se těším, až nahodím. O Stephenovi jsem se alespoň zmínila v článcích:
A podruhé si ho možná upletu taky z duhového klubíka...

pátek 8. dubna 2016

#4 Party

V rámci třicetidenní výzvy jsem se rozhodla uspořádat narozeninovou oslavu. Ale moc to nedopadlo. Jednak jsem si na plánování neudělala tolik času, kolik jsem měla v úmyslu, jednak jsem neměla chuť kreativně vymýšlet nějaké novinky jako třeba občerstvení v italském stylu jako vloni, nebo retro párty, beauty párty s líčením, česáním a pleťovýma maskama.

Nakonec bylo super, že jsem nachystala jen jednoduché standardní občerstvení v podobě chlebíčků a koupeného medovníku. I tak mě dost mrzelo, že z pěti lidí nakonec dorazili jen dva. 

Jeden byl omluven předem, druhý prý také, dalšímu nebylo dobře a z velké párty se rázem stalo rodinné posezení. I přes značné zklamání na mojí straně jsem si príma zapařili společenské hry a bylo to vlastně fajn.

Akorát odpověď na otázku: „Co všechno jste museli udělat pro to, aby se večer povedl?“ Zní NIC, protože všechny moje záměry byly zhaceny.