Sklárna Ajeto podruhé

Rozžhavené sklo (foto: JV)

Hned ráno jedeme do Lindavy, abychom se podívali do sklárny Ajeto. Vstup je volný, a tak vyjdeme do prvního patra a z ochozu si prohlížíme huťáky makající u pecí. Že můžou pít slabé pivo, jsem věděla, ale jak se tam pohybují v kraťáskách, tričkách s krátkými rukávy a sandálkách, tak na mě jde až hrůza, když vidím, jak si těsně za zády chodí s horkým sklem, které červeně září.

Kolem ochozu jsou moc hezky udělané naučné cedule, ze kterých se dovídám, že kmenař připravuje pro skláře kmen, což je sypká směs sklářského písku – zde používají ten z lomu Střeleč u Jičína – sody, potaše a vápence, přidávají se ještě barviva, urychlovač tavení a čeřidla.

Další částí je formárna, jak by se dalo uhodnout, je to místo, kde se vyrábí a udržují dřevěné formy a nářadí. Formy se vyrábí z bukového dřeva na soustruhu pomocí velkých dlát. „Vypálí se“ úplně prvním výrobkem. Existují také formy kovové, sádrové, hliníkové, grafitové a ztracené, na těch je zajímavé, že při práci shoří, bývají voskové nebo papírové. S něčím podobným se můžete setkat při vypalování keramiky. Nikdy jsem tuto metodu nepoužila, ale docela by mě lákala, jo a někdy se při ní používají i textilie.

Skláři v kraťasech (foto: JV)

Nejdůležitější součástí sklárny je huť. Zde mají světový patent na šestipánvovou tavicí pec se systémem U-plamene otápěnou směsí zemního plynu a kyslíku. Má nižší hlučnost a vyšší životnost (běžně taková tavicí pec vydrží 6 let). Také je šetrnější k životnímu prostředí a sklovina z ní má lepší homogenitu.

Krčma u sklárny (foto: JV)

V téhle sklárně se dělá křišťál, ale také tmavě modré sklo (barví se oxidem kobaltu), červené – tzv. zlatý rubín (neboť se barví 24karátovým zlatem), tmavě zelené (oxidem železa), ambr (což je v překladu jantarová, pro chlapy: žlutá; barví se oxidem železa a síry) a bílý opál (fluorem). Také se tu využívá sklářský pudr, tzv. obalovačka je najemno namleté lehce tavitelné barevné sklo, v němž se obalí, nebo se jím posype horký křišťál a následně se do sebe zataví.

V brusírně mají diamantové kotouče a brusné písky – to mi připomíná, jak mi kámoš vyprávěl, že na střední zkoušeli, jestli diamant řeže do skla na okně. Řezal a učitelka je za zvídavost zrovna nepochválila.

Možná vás stejně jako mě bude zajímat, jak se tu mají zaměstnanci: tak tedy pracovní doba je od 5:50 (nechutně brzy) do 13:45 (suprově brzy). Dílnu vede mistr (= strýka), kterému asistují 1. a 2. sklář (tzv. pomahači) a tým uzavírá pomocník skláře (zadák). Pracovní teplota v peci je 1220°C a chlazení ze 600°C na okolní teplotu trvá 5–6 hodin, u silnějších výrobků i 2 dny nebo dokonce týden.

Pohled z krčmy (foto: JV)

Zrovna dnes tu hrají z rádia (nebo pouštějí) Elány, Tublatanku, taková pohodička. Největší radost mi udělá Poďme bratia do Betlehema… koledy od Tublatanky prostě miluju!

Jdeme se podívat do krčmy a dáme si tam něco dobrého k jídlu. Když budete mít čas, můžete si tam vyrobit vlastní půllitřík nebo nějakou jinou skleněnou maličkost za odpovídající cenu. Pomáhat vám budou dva starší ochotní skláři. Fajn byznys, řekla bych. A když se nebudete moci sklárny Ajeto nabažit, můžete se zajít podívat ještě do restaurantu v Novém Boru, kde za sklem uvidíte huťáky při práci jako tady, nebo do Art Glass Muzea či Galerie tamtéž.

Ještě jedna perlička na závěr: Jak se vracíme k autu, slyšíme nějakou paní, jak říká zlobícímu synovi: „Ty mě zkoušíš…! Zavřu tě do auta!“

Někdo od nás k tomu šeptem poznamená: „Ať žijou rodinný výlety.“

Zdroje:
vlastní poznámky