Maraton po kopcích Lužických hor

Suťovisko na Velké Tisové (foto: JV)

Poslední neděli a pondělí v říjnu jsme se s partou turistů-bláznů vydali po kopcích Lužických hor. Díky místním znalcům jsme mohli chodit i mimo značky a podívat se na místa, kam bychom se sami nedostali nebo neodvážili. Popravdě jsme ani nic moc neviděli, takže mě to zase tak zvlášť nebavilo, ačkoliv bylo fajn, že to bylo trošku něco jiného, že jsme se prošli přírodou a tak. Turistika to byla víceméně pohodová, i přes to velké množství kopců, snad jen horší terén a nedostatek pohybu před touto dovolenou způsobil naši značnou únavu.

V neděli jsme za mlhy vystoupali na Srní, kde se k nám připojil jeden známý, Velkou Tisovou (692 – náš dnešní nejvyšší vrchol), Malou Tisovou, Popel, Hřebec a Chřibskou. Historkou dne bylo ranní shánění Lapáčkových. Je osm ráno, stojíme před naší chatou a průvodkyně jim volá mobilem. Když to konečně zvednou, napůl se na ně oboří: „Kde jste?“

V odpověď slyšíme: „Na cestě, ale my vás dojdeme…“

„To těžko, my jsme teprv před chatou…“ Zbytek dne se tomu smějeme a dumáme, jestli vyrazili o hodinu dřív kvůli posunu času, nebo šli prostě jinam. Ale proč si myslí, že nás dojdou?

V pondělí vyrážíme přes celou Kytlici, a tak se zastavujeme u hrobu M. Horníčka, o němž jsem vám už psala. Stejně jako v předcházejících dnech si turistiku zpříjemňuji termoskou plnou horké vody nebo čaje, a protože je jen litrová, ředím si horkou vodu z ní půllitrem studené, kterou mám ve vedlejší malé lahvičce.

Vystupujeme na Ovčácký vrch (dnešní nejvyšší – 623 metrů), Tetřeví, Střední vrch, Herdstein a pak na Pustém zámku okukujeme zbytky hradu Fredewald.

Přicházíme do České Kamenice a po návštěvě místního infocentra spojené s koupí pohledů a turistických vizitek, okusíme zákusky v místní cukrárně. Neodolám a k zajímavým elbským zmrzlinám připojím i jednu českou (?) kiwi-banán. Doslova připojím, protože je od firmy Anex s. r. o. a „anexe“ znamená připojení, ačkoliv se tím myslí vojensky nebo násilně a cizího území ke svému. Zmrzka je naprosto skvělá a doufám, že chutnala i pánovi, který si ji koupil, i když původně měl v úmyslu jinou, ale jak mě viděl, musel ji taky zkusit.

Vchod do obchodu (ze stránek obchodu)

Druhou opravdovou lahůdkou je MEREVA. Ještě že spěcháme na vlak, jinak bych se v obchůdku paní Evy Mervinské snad zdržela nastálo. Obchůdek stojí přímo na Náměstí míru a je doslova plný různých klubíček, látek, polštářků… Dokonce tu mají i ezoterickou literaturu – třeba Dana Millmana. Ačkoliv je „přecpaný“, nepůsobí stísněně, ale spíš útulně, tak trochu jako čajovna. Možná je to i díky klenbám na stropě. Bylo to takové potěšení pro duši – jenom se tam zajít podívat a na chvilku se zasnít nad háčkovaným podšálky a krásnými barvami.

Všechno, co si můžete přát (ze stránek obchodu)