Na Bílém potoce 89 ve Veverské Bítýšce stojí Jarošův mlýn, který je našim dnešním cílem (30. listopadu 2014). Vstáváme docela brzy a vyrážíme si ještě koupit svačinku do blízkého Alberta. Když vycházíme, zrovna nám to jede – vyběhnem, naskočíme a radujeme se, jak jsme šikovné. Nějaká babča na nás divně kouká a vrtí hlavou.
V půlce cesty se If koukne do svých zevrubných poznámek a plácne se dlaní do čela. Koukám, co blbne, vždyť přestup máme až za dýl. A tu z ní vypadne, že místo padesátkou jedeme dvacet šestkou a k tomu na opačnou stranu. A sakra! Tam, co budeme přestupovat, na nás čeká Kamil – v tu chvíli mi nedojde, že na zastávce, ale myslím, si, že přistoupí cestou, takže si nebude moci ověřit, zda jsme či nejsme vevnitř. Mobil se mi vybil už včera a nabíječku jsem si nevzala, takže menší problém. Hups!
Z dvacet šestky vyběhneme a mažeme na jedničku. Ta nám naštěstí jede velice vhodně, a tak se na zastávce objevíme včas, vysmáté a spokojené. Kamil nás hned prokoukne a ptá se, co jsme provedli. Při líčení vynecháme, že to dnes není první vtipná věc. Ráno jsme totiž zhlédly kousíček Výměny manželek, což je naprosto trapná reality show, kdy si dvě rodiny vymění ženy na deset dní. Prvních pět dní se dodržují zvyky rodiny, do které žena přišla, a druhých pět dní se může pokusit zavést svoje vlastní. Ženské jsou neschopné blbky a chlapi jsou obvykle také spíš budižkničemové, kterým se stále nic nelíbí. Jasně, musí ze sebe takové dělat, aby bylo na co koukat – ale kdo se probůh na něco takového dívá dlouhodobě a dobrovolně? Ty lidi musí mít úplně vymytý mozek. No prostě za těch deset dní se jedné z těch dvou trubek povedlo asi pět věcí, které se vám snad nestanou nikdy v životě – nechala v pračce prádlo asi tři dny a ty další si už nepamatuju. Jen vím, že se chlubila tím, že jí dítě snědlo všechno jídlo, což normálně u mámy nedělá, tak jsem sarkasticky poznamenala, že asi už mělo hlad, když dostalo oběd ve tři odpoledne místo ve dvanáct. A právě tak jsme si my spletly trolejbus s autobusem, ještě k tomu na opačnou stranu – If jím jezdí každý den do práce, tak je to trochu zvyk – a ještě předtím vlítla do sprchy spolubydlícímu. Takže dneska máme o zábavu postaráno, myslím si.
Naštěstí zbytek dne je v pohodě a žádné další blázniviny se nám už nepovedou. V pohodě dojedeme do Bítýšky, projdeme kolem vonící pizérie a děláme si srandu, že ji navštívíme, vyžereme a těm, co půjdou až ve 14 tudma na procházku – víme o nich díky facebooku – napíšeme, že už tam nic nemají, ale že nám to moc chutnalo.
Jarošův mlýn je docela blízko, nikde však nevidíme žádnou ceduli, tak váhavě zazvoníme. Vynoří se jakýsi pán a aniž by po nás žádal vstupné (nebo se představil) pustí se do výkladu. Bylo trochu divné psát si poznámky, když jsme tam byli jenom tři a pán se s námi bavil, ale nakonec jsem si jich přece jenom pár udělala, abych měla o čem psát.
Z dvacet šestky vyběhneme a mažeme na jedničku. Ta nám naštěstí jede velice vhodně, a tak se na zastávce objevíme včas, vysmáté a spokojené. Kamil nás hned prokoukne a ptá se, co jsme provedli. Při líčení vynecháme, že to dnes není první vtipná věc. Ráno jsme totiž zhlédly kousíček Výměny manželek, což je naprosto trapná reality show, kdy si dvě rodiny vymění ženy na deset dní. Prvních pět dní se dodržují zvyky rodiny, do které žena přišla, a druhých pět dní se může pokusit zavést svoje vlastní. Ženské jsou neschopné blbky a chlapi jsou obvykle také spíš budižkničemové, kterým se stále nic nelíbí. Jasně, musí ze sebe takové dělat, aby bylo na co koukat – ale kdo se probůh na něco takového dívá dlouhodobě a dobrovolně? Ty lidi musí mít úplně vymytý mozek. No prostě za těch deset dní se jedné z těch dvou trubek povedlo asi pět věcí, které se vám snad nestanou nikdy v životě – nechala v pračce prádlo asi tři dny a ty další si už nepamatuju. Jen vím, že se chlubila tím, že jí dítě snědlo všechno jídlo, což normálně u mámy nedělá, tak jsem sarkasticky poznamenala, že asi už mělo hlad, když dostalo oběd ve tři odpoledne místo ve dvanáct. A právě tak jsme si my spletly trolejbus s autobusem, ještě k tomu na opačnou stranu – If jím jezdí každý den do práce, tak je to trochu zvyk – a ještě předtím vlítla do sprchy spolubydlícímu. Takže dneska máme o zábavu postaráno, myslím si.
Naštěstí zbytek dne je v pohodě a žádné další blázniviny se nám už nepovedou. V pohodě dojedeme do Bítýšky, projdeme kolem vonící pizérie a děláme si srandu, že ji navštívíme, vyžereme a těm, co půjdou až ve 14 tudma na procházku – víme o nich díky facebooku – napíšeme, že už tam nic nemají, ale že nám to moc chutnalo.
Jarošův mlýn je docela blízko, nikde však nevidíme žádnou ceduli, tak váhavě zazvoníme. Vynoří se jakýsi pán a aniž by po nás žádal vstupné (nebo se představil) pustí se do výkladu. Bylo trochu divné psát si poznámky, když jsme tam byli jenom tři a pán se s námi bavil, ale nakonec jsem si jich přece jenom pár udělala, abych měla o čem psát.
Přemýšlela jsem, jestli jsem se o
tomhle mlýně nedozvěděla na blogu Veber a fakt jo. Našla jsem si onen článek –
můžete se na něj podívat tady. Pobavilo mě, když jsem si přečetla, že jí prohlídka připomínala zkoušení ve škole, taky jsem z toho měla podobný pocit. Rozdíl byl v tom, že jsem docela dost věcí věděla a to mi dělalo dobře na ego.
Ještě venku jsme se dozvěděli, že erb mlýna pochází z roku 1116, kdy vznikl mlynářský cech. Kníže Vladislav jím údajně vyznamenal mlynáře Jiřího z Doupova za jeho udatný boj proti Uhrům. Mlynář přišel v boji o tři prsty a jak chtěl ruku podat knížeti, otřel si ji o bílou suknici, proto jsou v erbu tři červené čáry. Vtipně se nás průvodce ptá, co dostal ničema, který zavinil celou bitvu. Nevíme. „Čtyři koně,“ odpoví sám. „Kam jeli?“ V duchu si říkám, že to je fakt divná otázka, jak to mám vědět?
Ale Kamil ví: „Každý jiným směrem.“
Pak už jdeme dovnitř. Při poznávačce jednotlivých druhů obilí spoléhám na If. Na škole měla biologii a tyhle věci brali i na výšce. Nezklame, ale stejně se snažím zapamatovat nápovědu: ječmen má fousy, to je tatínek (ten ječmen), pšenice je menší, to je maminka, a žito je děťátko, ale jak ho poznám si už nepamatuji.
Ještě venku jsme se dozvěděli, že erb mlýna pochází z roku 1116, kdy vznikl mlynářský cech. Kníže Vladislav jím údajně vyznamenal mlynáře Jiřího z Doupova za jeho udatný boj proti Uhrům. Mlynář přišel v boji o tři prsty a jak chtěl ruku podat knížeti, otřel si ji o bílou suknici, proto jsou v erbu tři červené čáry. Vtipně se nás průvodce ptá, co dostal ničema, který zavinil celou bitvu. Nevíme. „Čtyři koně,“ odpoví sám. „Kam jeli?“ V duchu si říkám, že to je fakt divná otázka, jak to mám vědět?
Ale Kamil ví: „Každý jiným směrem.“
Pak už jdeme dovnitř. Při poznávačce jednotlivých druhů obilí spoléhám na If. Na škole měla biologii a tyhle věci brali i na výšce. Nezklame, ale stejně se snažím zapamatovat nápovědu: ječmen má fousy, to je tatínek (ten ječmen), pšenice je menší, to je maminka, a žito je děťátko, ale jak ho poznám si už nepamatuji.
 |
| Jednotlivé druhy obilí (zdroj: Střední škola společného stravování) |
Zato poznám krásnou trojhrannou pohanku.
Průvodce nám postupně ukazuje různé druhy mouky, škrobu, cukru a o všem nám vypráví. Dozvídáme se, že Balabánova ozdůbka s jeho logem na chlebu je ze škrobu, takže je jedlá. Nadšeně to vykládám o tři dny později, když na takový chléb narazím v Praze.
Překvapilo mě, že jsme se dozvěděli o lubu. Prvně jsem to chtěla využít do zimní soutěže, ale hned v druhém odkazu jsem objevila, co to znamená mít něco za lubem. Ve mlýně jsem se dozvěděla, že lub je obednění mlecích kamenů nebo obvodový dřevěný kruh u síta, také to může být část hudebního nástroje (podle wikislovníku). A proč se říká „mít něco za lubem“? Protože mlynářovi za tím obedněním vždycky zbyla trocha mouky, i když zákazníkovi zdánlivě všechnu odevzdal. Význam se přenesl a nyní to znamená i „mít kromě obvyklého jednání ještě jiný, tajný úmysl“.
Průvodce nám postupně ukazuje různé druhy mouky, škrobu, cukru a o všem nám vypráví. Dozvídáme se, že Balabánova ozdůbka s jeho logem na chlebu je ze škrobu, takže je jedlá. Nadšeně to vykládám o tři dny později, když na takový chléb narazím v Praze.
Překvapilo mě, že jsme se dozvěděli o lubu. Prvně jsem to chtěla využít do zimní soutěže, ale hned v druhém odkazu jsem objevila, co to znamená mít něco za lubem. Ve mlýně jsem se dozvěděla, že lub je obednění mlecích kamenů nebo obvodový dřevěný kruh u síta, také to může být část hudebního nástroje (podle wikislovníku). A proč se říká „mít něco za lubem“? Protože mlynářovi za tím obedněním vždycky zbyla trocha mouky, i když zákazníkovi zdánlivě všechnu odevzdal. Význam se přenesl a nyní to znamená i „mít kromě obvyklého jednání ještě jiný, tajný úmysl“.
Nahlédnutí do historie: Již v roce 1635 stál na místě, kde se právě nacházíme, mlýnek. V roce 1937 byly objekty mlýna spolu s pozemky zakoupeny manžely Blankou a Maxmiliánem Jarošovými. Po demolici nefunkčních budov byla zahájena výstavba nového čtyřpodlažního vodního mlýna. Za čtyřicet let státního vlastnictví nebyly prováděny potřebné úpravy ani údržba. V roce 1991 byl mlýn vrácen Blance Jarošové. V roce 2002 prohlásilo Ministerstvo kultury ČR Jarošův vodní mlýn se strojním a unikátním dřevěným technologickým vybavením za kulturní památku. Představuje totiž typickou stavbu z první poloviny 20. století.
Ze strojního zařízení je zajímavá 16,5 metru dlouhá transmise s různě velkými koly, díky nimž mohou stroje běžet jinou rychlostí.
Ze strojního zařízení je zajímavá 16,5 metru dlouhá transmise s různě velkými koly, díky nimž mohou stroje běžet jinou rychlostí.
Samotný mlýn vám raději popisovat nebudu, protože bych se nerada dopustila nějakých nepřesností a kromě toho si myslím, že takovéhle místo je potřeba navštívit. Všechno si poslechnout, optat se na to, co vás zajímá... a odpočinout si od práce a počítačů, navštívit minulost jinde než jenom na zámku nebo na hradě.
Zdroje:
vlastní poznámky
http://www.jarosuvmlyn.cz/historie.html
http://www.ssss.cz/files/kpucebnice/p/pv/1/druhyobilovi.htm
http://www.ptejteseknihovny.cz/uloziste/aba001/2007-2009/etymologicky-puvod-slova-lub
Žádné komentáře:
Okomentovat