Michalův statek v Pohledi na Vánoce

Na zimu to moc nevypadá. :-(

V neděli 21. prosince jsme vyrazili na Michalův statek do Pohledi. Program začíná v deset hodin, stejně jako v sobotu. Dneska tu má být loutkové divadlo, na rozdíl od včerejšího vystoupení Škubánku, folklorního souboru ze Světlé nad Sázavou.

Nejprve si sami prohlédneme nevytápěné místnosti a pak si poslechneme vyprávění pana Holuba. Jsem trochu zklamaná, že se moc nerozpovídá o vánočních tradicích, kvůli kterým jsem přišla. (Nemám být trubka a mám si říct, že je chci slyšet.) Určitě toho o nich totiž hodně ví. Něco vím i já, jak píšu ty svoje vánoční článečky, ale vždycky prospěje dozvědět se něco nového a rozšířit si obzory. V mých článcích ještě pravděpodobně nebylo, že se dřív stromeček zavěšoval nad stůl, tady na Michalově statku mají pověšenou větev ozdobenou slaměnými ozdobami.

V rohu místnosti – ve Svatém koutě – seděl hospodář. Na stole bylo všechno, co se na statku urodilo. Dělaly se oplatky, které se mazaly povidly nebo medem, polévky – rybí či švestková omáčka (viz dále)… Na stolech stály talíře, což bylo velice sváteční, protože jinak se jedlo z jedné mísy nebo hrnce. Zbytky ze stolu se dávaly všemu živému v přírodě a na statku.

Světnice, dříve světlice, bývala místnost, kde byla kamna, ale přikládalo se do nich zvenku = z chodby, takže to byla (v tomto statku) jediná vytopená místnost. A světlice se jí říkalo proto, že při přikládání zvenku, v ní vlastně vůbec nebyl otevřený oheň a dým, takže byla krásně světlá. Tuto místnost obývali skoro všichni ze statku, někdy zde byli jen dva lidé a v jiné době například deset. Spalo se i na zemi.

Dárky se dávaly ráno, protože všichni obývali tuto jedinou vytápěnou místnost, tak by se dalo dětem těžko vysvětlit, že přišel Ježíšek, když byly uvnitř. Ráno, když se probudily, našly dárky od Ježíška, který přišel v noci. Dárky byly malé a skrovné, také se spíše dědily než nakupovaly stále nové – někdo dostal dřevěného koníka a později byl třeba jen přetřen jinou barvou, uděláno nové sedlo a bylo. Na Štěpánskou koledu chodily chudé děti – nejdříve dostávaly věcné dárky, například jablíčka, později peníze.

Nejvíc vpravo je špejchar, kde se hrálo divadlo.

Na závěr vyprávění se dovídáme, že starosta byl dědičný post, což mělo jisté výhody v tom, že se (alespoň většinou) snažil svému synovi předat vesnici i „účetnictví“ v pořádku. Podobně by to prý bylo, kdybychom měli místo prezidenta krále, který by předával království svému synovi. S tím se dá asi souhlasit, ale že bych nutně chtěla monarchii, to netvrdím.

Starosta měl odpuštěnou robotu proto, že vykonával dohled nad zacházením s majetkem obce a staral se o ni. Ke zrušení roboty došlo 7. září 1848. Dovídáme se, že to ale nebyla tak báječná změna, jak si někteří představovali. Od té doby se totiž musely začít platit daně v penězích, takže místo toho, abyste někde makali (nerozumím tomu, co je 20–30 % výkonu), jste museli platit penězi, které jste třeba neměli. Výhodou roboty bylo, že se „platila“ za statek jako celek bez ohledu na to, kolik na něm žilo lidí. Takže jste na ni mohli poslat toho nejlínějšího z vašich synů, který by doma stejně nic moc neudělal. Nebo se to dokonce dělalo tak, že jste si „odchytli“ pocestného, kterému jste dali stravu za to, že šel na robotu místo vás.

Od října 2014 je Michalův statek národní kulturní památkou, protože prezentuje vývoj lidového stavitelství na Vysočině od konce 17. století do počátku 20. století. Mimo jiné zde můžete vidět výrobu šindelů na střechu. Letos se národní kulturní památkou stala také sklárna v Tasicích, která byla založena roku 1796 a patří k nejstarším v Evropě produkujícím barevné, ručně foukané sklo. Nyní je prezentována pouze jako skanzen. Další národní kulturní památkou se v kraji Vysočina stal renesanční zámek Červená Řečice, který má mimořádně dochované opevnění.

Když se pokocháme chaloupkou jako takovou šupajdíme do špejcharu, kde se hraje loutkové divadlo o vánočním putování: Kašpárek jde do Betléma. Kočovné divadlo Rózy Blechové vzniklo na jaře roku 2012 a založila ho Lenka Volfová. Hrají v něm Radana Matějčková, Barbora Herchlová Hudečková a Slávek Brabec. Víc se na jejich stránkách bohužel nedovím. My viděli hrát jen dvě ženský, ale byly super! Jak si dokázaly vyhrát s hlasem… Když předváděly chrápajícího strýce, normálně jsem se rozhlížela kolem, jestli někde neuvidím to chrochtající prasátko. Bylo to krátké, vtipné a příjemné. Nejvíc se mi líbila trochu moderní čarodějnice – všelijak hudrající, že jí všichni lezou přes les a míří do Betléma za Ježíškem. A také byla super hláška: „Děti, znáte krále Herodesa? To byste měli, to je velký milovník dětí!“

Háčkované zvířátko

Ještě se jdeme podívat do baráčku naproti, kde jsou různé věci na prodej – například perníčky, i krásná chaloupka… Jedna paní neodolá a koupí ji dětem. Zdá se mi nemoudrý dotaz, která se jim líbí víc, pochopitelně, že každému jiná. Tak jednu vezme – průbojnější dítě vyhrává a druhé nevinně ukazuje na zbývající chaloupku a povídá: „Já nemám.“ Maminka musí hned vysvětlovat, že to je chaloupka pro oba.

Roztomilá a srandovní jsou pevně háčkovaná zvířátka prodávaná za rozumné ceny. Já je označím za nosály, přítel za mravenečníky. Prý to dělá nějaká paní z Havlíčkova Brodu v rámci boje proti plastovým hračkám. Také si prohlížím háčkované klobouky na stěně a panenky z kukuřičného šustí – to už je pochopitelně novější tradice, protože kukuřice u nás dříve nebyla. U obalů na mističky či hrnečky mě paní upozorňuje, ať si opatrně sáhnu, že to je speciálním přípravkem natužené do tvrdosti plechu. To bych zase netvrdila, ale třeba to opravdu odpuzuje prach a špínu a zůstane to dlouho bílé a krásné. No, o dekorace do bytu zas tak moc nestojím, ale aspoň mám nové informace, až mi zase někdo bude tvrdit, že na háčkování takovýchto dekorací musí být půl na půl umělotina z bavlnou – tak nemusí, záleží na tom, čím to „naškrobíte“.

V přilehlé vesnické hospůdce si Vánoce užijeme nejvíc. Je tam teploučko a mají příjemné ceny. Někteří si hned dáme výbornou domácí zelňačku – i když je bílá, smlsnu si na ní – jiní medovinu a perníček, musíme ochutnat také vánoční jablečný závin (štrúdl) a místní vánočku, a protože to neznám, zkusím švestkovou omáčku. Vůbec nevím, co mám čekat, a tak mám trochu strach, ale odvaha se mi vyplatí. Omáčka připomíná teplá řídká povidla s křížalami, oříšky a kořením. Je mírně kyselá, takže by se k ní jako přikousnutí docela hodil perníček, ale jinak je to fantazie.

P. S.: Perníčky jsou zdravé mlsání, protože správně se dělají z žitné mouky, medu a koření, aspoň tak nám to říkala paní v tom domečku se suvenýry. Perníčky jsou posvátným a obřadním pečivem, takže na ně patří maximálně bílá poleva, žádné barvičky. Recept na ty moje najdete na Angelika vaří: Prababiččina perníková srdíčka po 90 letech. Je v nich ale i cukr.

K přečtení:

Článek o monarchismu

Zdroje:

Ilona Ampapová, Národní památkový ústav